Listopád
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/463130/bmid_listopad-zqU-463130.png
4
5082
1338
Zeptali jste se někdy sami sebe, jaký by asi byl váš život, kdyby to v listopadu 1989 dopadlo všechno úplně jinak? Jaké by asi byly naše osudy, kdyby komunismus neskončil a my bychom zůstali za železnou oponou oddělující nás od světa i jeden od druhého? Jedna z nejúspěšnějších českých spisovatelek Alena Mornštajnová opět překvapuje; její nový román je dramatickým příběhem obyčejné rodiny, kterou velké dějiny během jedné listopadové noci rozdělí a postaví proti sobě. Sledujeme příběh Marie Hajné, která je kvůli účasti na demonstracích zatčena a odsouzena ke dvaceti letům vězení. Ví, že už nejspíš nikdy neuvidí vyrůstat své děti, a při životě ji udržují jen dopisy. A taky naděje, že se nakonec přece jen shledají... Vedle toho se odvíjí příběh dívenky Magdaleny, která je odebrána rodičům a umístěna do „ozdravovny“, ve které se vychovávají nové komunistické kádry. Jejich osudy se jednoho dne protnou, ale zcela jinak, než si obě představovaly a přály.... celý text
Přidat komentář
Další velmi silná, emotivní a nezapomenutelná kniha autorky.
U takových knih je skoro těžké cokoliv psát, protože je člověk zahlcen emocemi, které nejdou adekvátně vyjádřit slovy. Když jsem přečetla Hanu, nedokázala jsem o ní nic napsat - tak silný příběh to byl. A tato kniha jí podle mě šlape na paty.
Je velice čtivá, ale zároveň je to dost těžké čtivo. Souhlasím, že je depresivní a vydaná v době, kdy zákazy a nařízení v alternativní historii silně připomínají naši současnost.
"Vojáci v ulicích zadrží každého, kdo se neprokáže povolením, které úřady vydávají jen těm, kteří je potřebují, aby se v době zákazu vycházení dostali do práce nebo z práce domů."
Přiznám se, že třeba zrovna tahle věta mě docela vyděsila a já jsem si po celou dobu čtení říkala jak je svoboda křehká a měli bychom si jí vážit, protože jí velice snadno a nenápadně můžeme ztratit.
Jsem porevoluční dítě, tudíž nedokážu zhodnotit nakolik je alternace přehnaná a vyhnaná do extrémů, nemůžu porovnat život před r. 89 a poté. Nicméně ... je to alternace. Jedna z možností. Já jsem každopádně nevýslovně ráda, že v té naší realitě se revoluce povedla.
První půlka knihy spíše popisuje komunistický režim, život ve vězení, v ozdravovně. Tady souhlasím, že tam určitá paralela s Orwellem je. Dokonce jsem si říkala, že to asi opravdu bude autorčino nejslabší dílo, ale pořád hodně dobře napsané. Ale druhá půlka knihy se niterněji zabývá dvěma hlavními hrdinkami, odhaluje nám hlavní události jejich životů, pocity .... je také emotivnější a v čtenáři vyvolává empatii. Právě ta druhá půlka knihy mi dala to něco, co tvorba Mornštajnové má. Nejenom čtivost, ale prožitek. Moment, kdy jsme víc přítomni právě v tom fiktivním příběhu než v reálném životě. Alespoň tedy já jsem posledních 70 stran okolní svět nevnímala a knihu dočetla o půlnoci. Při Haně jsem průběžně slzela, u Listopádu mi vhrkly slzy do očí na poslední straně u posledního dopisu.
"Ale tak to asi je, že člověk touží po štěstí, a teprve při pohledu zpátky si uvědomí, že šťastný vlastně byl."
Zase tak moc mě to tentokrát nedostalo. Pod alternativní historií jsem si představovala něco trochu více woow. Tím ovšem nechci říct, že to nebylo dobré, naopak to bylo výborné, ale prostě vím, že Mornštajnová to umí i líp. Konec mě dostal, ale nebrečela jsem. Našla jsem tu několik rezonujících myšlenek. Někdy to bylo na můj vkus příliš vyhrocené a některé pasáže zbytečně moc popisné.
Tak jak to Mornštajnová umí, dokonale reflektovala komunistický režim, zakomponovala osudy postav tak, aby nám ukázaly jak šílené věci se děly, jak se tehdy žilo a jak snadno zapomínáme. Ačkoliv jsem v této době nevyrustala, od mala jsem o tom slýchala a vlastně mě z Listopádu nic nepřekvapilo. Názor jsem měla vždycky stejný a tohle mě jen opět utvrdilo. Doufám, že se lidem, kteří se s těmi situacemi ještě detailněji nesetkali nebo o nich neslyšeli, rozsvítí v hlavě :D a znovu takovou chybu neudopustíme. Ale kdo ví, říká se, že historie se opakuje a my lidé jsme nepoučitelní ️
Je to bezesporu silná kniha, i když pár věcí mi úplně nesedlo, strašně moc vám ji doporučuju. Stejně jako u Tichých roků zastávám názor, že by tahle kniha měla byt součástí povinné četby ve školách.
úžasná, hltala jsem každou kapitolu, stránku, větu, slovo! Nutilo mě to číst, číst a číst, přečetla jsem za dva večery. Nechalo to vě mně hodně moc, super příběh, nevím jestli tohle nepředčilo i Hanu, která je u mě TOP!
Určitě stojí za přečtení.
U této knihy autorka otevírá velké hlavní téma, to jest (ne)svoboda v alternativních dějinách, které je v jejích knihách jedinečnou novinkou.
Děj se odehrává v Česku v době, kdy v našich dějinách padl komunismus, a vypráví právě o tom, jak by mohl náš stát vypadat, kdyby byly protesty potlačeny - a to hned ze dvou úhlů pohledu, z dvou vězení, ve kterém se nachází hlavní propagonistky: Maja, jež se účastnila protestů a odpykává si za to trest a Magda, jež je chovankou státu, který z ní a dalších dětí chce vychovat elitu národa, budoucnost státu.
Co bych knize asi vytkla byly postavy, ke kterým jsem si nebyla schopna utvořit vazbu a druhou věcí je fakt, že ačkoliv se jedná o skvělé téma, nebylo podle mě napsáno tak surově, jak by se doopravdy v té době odehrávalo. Možná jsem čekala dílo víc dramatické?
Jako všechny knihy autorky i tato byla čtivá a je zde vidět autorčin posun vpřed.
Jsem ráda, že napsala o tomto tématu, které se tak dostane k velkému počtu lidí a ukázala právě, jak by mohla vypadat nesvoboda, protože v dnešní době si svobody mnoho lidí neváží.
O Listopádu slyšeli už asi všichni knihomilci. Je skvělý, ačkoli na začátku jsem byla trochu na rozpacích, od půlky jsem si čtení ale moc užívala, protože se už řešily hlavně mezilidské vztahy. Hlavním poselstvím pro mě je, že maminka je pro dítě v životě nezastupitelná, že si máme užít každý den, kdy žijeme se svou rodinou, že naděje stále existuje a že jakýkoli totalitní režim je zrůdný a máme být vděční za to, že už v něm nežijeme.
Mám ráda autorku a všechny knihy od ní byly doposavad velice pěkné a realistické, živé. Listopád je ale krokem z cesty. Idea ,,co by, kdyby" mě příliš neoslovila. Velkým utrpením při čtení bylo přeskakování v čase tak, jak se to autorce zrovna hodí, aby dovysvětllila potřebné souvislosti. Střídání mezi obdobími je většinou příjemné zpestření, ale zde je velmi chaotické.
Postavy nikterak sympatické. Pocit beznaděje a stísněnosti autorka vyjádřila skvěle, to je ale bohužel asi to jediné.
Ke knihám paní Mornštajnové se opakované ráda vracím. Ale tentokrát vím jistě, že udělám výjimku. Knížka mě hodně emočně zasáhla a vím, že jí na dlouhou dobu nedostanu z hlavy.
Zřejmě je to tím, že jsem listopad 89 zažila a neumím si představit, že by to, co se píše v knížce, byla realita. Vím, že doba není lehká ani teď, ale naprosto jistě vím, že bych tohle nikdy nechtěla vrátit zpátky. A co vím taky naprosto jistě? Nenávidím komunisty.
Kniha mě dostala do mírné deprese. Doporučuji k přečtení, ale přesto ji považuji za autorčinu nejslabší knihu.
Listopád je vlastně hodně drsná kniha. Alena Mornštajnová nás vrací do doby, kdy je země obehnaná ostnatým drátem a veškerý život je kontrolován armádou. Občas se v televizi objeví zmínka o něčem ze světových dějin (útok na Dvojčata), jinak se ale v socialistickém Československu žije v podivném bezčasí s velmi špatnými vztahy mezi lidmi. Prověřené seriály, omezená produkce všeho, benzín na příděl, internet a mobilní telefony jen pro ty nejprověřenější soudruhy. Pokud jste tak jako já z generace, která socialismus ještě zažila, budete tuto knihu číst s mrazením v zádech. Protože to, o čem se v knize píše, jsme v nějaké podobě prožívali a vlastně si umíme pořád představit, že to tak tenkrát klidně dopadnout mohlo. Pro mladší generaci bude tenhle příběh spíš cosi jako dystopie ve stylu Margaret Atwoodové. Jsem docela zvědavá, jak knihu, která ukazuje, jak to v Československu za socialismu chodilo, generace narozená ve svobodě přijme. Aleně Mornštajnové každopádně patří velký dík za to, že tehdejší dobu dokázala tak pregnantně připomenout a na malých osudech ukázat, že mohlo (a vlastně pořád může) být daleko, daleko hůř.
Opět skvělé napsaná kniha paní Mornštajnové, čtivé, napínavé a děsivé až do konce, tohle je opravdu depresivní kniha, kterou ale doporučuji přečíst.
Je to velmi dorá knížka. Hodnotím relativně a hvězdu dolů dávám proto, že autorka napsala ještě lepší knížky.
Tahle knížka splnila moje přání, byla jsem zvědavá, jak by dopadlo, kdyby paní Mornštajnová napsala něco úplně odlišného. I když je každá její knížka v něčem jiná, v mých očích mají něco společného. A Listopád je opravdu jiný.
Ze čtení mrazí, ona to není jedna z mnoha dystopií, k takovému světu jsme měli a asi pořád máme blíž, než bych si přála.
Je tam popsáno zacházení s odpůrci režimu. Mě ale snad ještě víc zaujal popis vymývání mozku dětem. Pokud někdo odsuzuje Magdu, měl by si uvědomit, co jí od 4 let říkali o rodičích a jaké měla informace. Jak má dítě poznat pravdu? A že lidem chyběla akce a odhodlání? Kolik lidí v historii bylo opravdu schopno a ochotno se zlu a totalitě postavit? Kolik bývá vědomých kolaborantů? A většina lidí je zpravidla pasivní, lhostejná a smířená. A procitne jen za výjimečných okolností.
Někdy to na mě působilo trochu popisně, autorka čtenářům vysvětluje, jak to chodí v fiktivním světě a maličko i jak to chodilo před listopadem 89. Chápu, je to potřeba. Přemýšlím, jestli šlo tyto informace poskytnout čtenáři jinak, nějak zakomponovat aby to vyplynulo z příběhu? Nevím, já nejsem spisovatelka. Asi to není jednoduché, na podobný problém jsem narazila u řady knih.
Další poznámku jsem napsala do diskuze.
Marie Hajná je kvůli účasti na demonstracích zatčena a odsouzena ke dvaceti letům vězení.
Magdalenu odebrali rodičům a vyrůstá v "ozdravovně", kde vychovávají nové komunistické kádry.
Od Aleny Mornštajnové toho nemám načteno tolik, kolik by si jedna z nejoblíbenějších českých spisovatelek zasloužila. Tuhle chybu určitě napravím. A věřím, že mi její knihy budou utíkat pod rukama stejně jako Listopád.
Alternativní historie není zrovna můj šálek kávy. Přišlo mi, že jsem strávila spoustu času s postavami zavřená a odtržená od společnosti a o tom, jaké hrůzy se dějí venku, jsem nevěděla zhola nic. Na jednu stranu jsem neměla navrch nad Marií ani Magdou, ale na druhou stranu jsem přesně to chtěla - vědět, jak vše (ne)funguje.
Ve druhé polovině mi autorka více ukazuje, jak vypadá takový komunistický režim ve 21. století a já se od čtení nemůžu odtrhnout.
Strhující a mrazivý příběh, na který jen tak nezapomenu, všem doporučuji.
Knihu jsem právě dočetla, mrazí mě z ní po celém těle, ale upřímně řečeno, nelíbila se mi tolik jako Hana nebo Tiché roky. Možná načasování do druhého roku s covidem, kdy se cítím dost nesvobodně, k tomuto ne úplně perfektnímu dojmu přispělo. Nicméně určitě kniha stojí za přečtení a uvědomění si pocitu vděčnosti za to, že 17. listopad dopadl tak, jak dopadl a ne tak, jak je tomu v knize.
Myslela jsem si, ze mi tahle knížka vydrží déle, ale to se prostě nedalo, za dva večery přečtená. Bylo to tak dojemné, citlivé, přitom ne plytké. Párkrát jsem si i pobrecela a emoce mnou cloumaly. Myslím, že tím jak moc na mě kniha zapůsobila mohu srovnat s Hanou od stejné autorky.
Jsem vděčná, ze je to jenom fikce a že to i za mě (v 89. roce malé dítě) vybojovali a dopadlo to jak to dopadlo.
Zajímalo by mě jestli autorka zná Příběh služebnice a třeba se tím i lehce neinspirovala. Doporučuji k přečtení i knížku Svědectví o životě v KLDR.
Co kniha to klenot. Paní Mornštajnová mě zase utvrdila v tom, jak může být literatura krásná, čtivá. Nebudu tady rozebírat a hodnotit komunismus nebo jakou myšlenku by chtěla případně spisovatelka vnutit. Není to žádná naučná literatura ani politická brožura. Je to kniha. Emotivní. A já smekám před autorčinou slovní zásobou a tím, jak dokáže s naším jazykem naložit.
Vím jistě, že ať Alena Mornštajnová napíše jakýkoli příběh, nezklame mě. Ani tento mě nezklamal. Je to kniha, kterou budete chtít přečíst celou. Okamžitě. Abyste věděli, jak to celé skončí. Je to kniha, díky které se můžeme zamyslet nad tím, co bylo, co mohlo být a co bude. Kniha o naší společnosti, o nás. Pro ty, kteří listopad 1989 (a pár let před ním) pamatují, bude mít příběh jistě ještě o něco silnější dopad než pro ty, co vše znají jen z doslechu.
Kniha se čte velmi dobře, jako prakticky každá kniha této autorky. Mám jen malou výtku k některým pasážím, hlavně ke konci knihy, které byly nudnější a dle mého názoru úplně nezapadaly. Ale i přesto knihu vřele doporučuji.
Přečtena jedním dechem ostatně jako všechny knížky od A. Mornstajnove. V listopadu 89 jsem ještě nebyla na světě takže vše znám z doslechu od rodičů. Muselo být hrozne pro matku přijít ze dne na den o rodinu.
Štítky knihy
dopisy česká literatura političtí vězni rok 1989 cenzura železná opona komunistický režim pečovatelský dům
Tak jako všechny autorčiny knihy je i Listopad čtivý. Paní Mornštajnová umí psát velmi poutavě, ale i přesto mi tato kniha nesedla. Během první půlky, kdy byla Maja ve vězení a Magda v ozdravovně jsem při čtení cítila jen smutek a depresi. Vůbec mi nesedl vykonstruovaný příběh, jak by bylo kdyby....
Závěr knihy i díky časovým skokům, ve kterých jsem se ztrácela, tak nějak podtrhl můj ne příliš celkový dobrý dojem z celého příběhu.