Listopád
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/463130/bmid_listopad-zqU-463130.png
4
5060
1334
Zeptali jste se někdy sami sebe, jaký by asi byl váš život, kdyby to v listopadu 1989 dopadlo všechno úplně jinak? Jaké by asi byly naše osudy, kdyby komunismus neskončil a my bychom zůstali za železnou oponou oddělující nás od světa i jeden od druhého? Jedna z nejúspěšnějších českých spisovatelek Alena Mornštajnová opět překvapuje; její nový román je dramatickým příběhem obyčejné rodiny, kterou velké dějiny během jedné listopadové noci rozdělí a postaví proti sobě. Sledujeme příběh Marie Hajné, která je kvůli účasti na demonstracích zatčena a odsouzena ke dvaceti letům vězení. Ví, že už nejspíš nikdy neuvidí vyrůstat své děti, a při životě ji udržují jen dopisy. A taky naděje, že se nakonec přece jen shledají... Vedle toho se odvíjí příběh dívenky Magdaleny, která je odebrána rodičům a umístěna do „ozdravovny“, ve které se vychovávají nové komunistické kádry. Jejich osudy se jednoho dne protnou, ale zcela jinak, než si obě představovaly a přály.... celý text
Přidat komentář
Dalo by se říct, že je to JEN román. Ale kdo dnes s určitostí ví, jak křehrá byla v listopadu 1989 hranice, za kterou by se tento román mohl stát realitou. A kolik ještě dnes žije lidí, kteří se tehdy pokoušeli dělat vše možné, aby se ta hranice zbortila. Demokracie je hodně křehké zboží a musíme si ho chránit. Kniha Listopád k té ochraně určitě přispěla. A za to patří Aleně Mornštajnové dík.
Po přečtení celého románu jsem musela dojmy dlouho vstřebávat. Jelikož jsem v době listopadu 89 byla ještě malé dítě, přímo jsem celou situaci neprožívala. Ovšem když se člověk podívá zpět a uvědomí si, že všechno mohlo tehdy dopadnou úplně jinak, začne se situací zabývat mnohem více. Román byl způsobem, jakým si může člověk uvědomit způsob života, který by klidně mohl vést i v dnešní době, třicet let po revoluci. A nebylo to vůbec příjemné zjištění.
Chtěl jsem ten příběh v sobě nechat doznít, usadit, vstřebat...ale nejde to. Ta tíha, která deformuje v totalitních režimech životy a osudy lidí na několik generací dopředu, se na mě doslova vyvalila a obklopila mě vrstvou šedi, temnoty, beznaděje a ztráty iluzí s třepotavým mihnutím naděje, že přece jen snad nic takového nemůže trvat věčně....Pocity trochu podobné jako u 1984, možná trochu víc..... v jednom komentáři byla uvedena myšlenka v tom smyslu, že jaké krutosti na lidských životech páchá totalitní režim, ví přeci každý. No pokud to ví opravdu každý, tak mě zaráží kolik lidí se stále nestydí svými sympatiemi k podobným totalitním režimům a kolik stesku se stále ozývá po době před r. 1989 jako celku nebo po některých "vymoženostech" socialismu.....no děkuju pěkně. Ale zřejmě tahle sorta lidí čte trochu jinou literaturu, než je tohle. Z které je mi sice smutno, ale o to víc si pak vážím toho, co je a co žijeme i se všemi chybami a nedostatky.
Jsem z knihy nadšená. Nemohla jsem ji odložit. Příběh mě zcela pohltil a chtěla jsem, aby ještě nekončil, ale zároveň jsem se strašně těšila, jak to dopadne... A pak si opravdu, po dlouhé době u knihy, dlouze poplakala. Pokřivené chování vystrašených lidí je největší zvěrstvo, aco tento režim lidem dal.
Po přečtení této knihy, tak nějak nevím co si o tom mám myslet. Snad jen to, že jsem ráda, že revoluce v 89' roku dopadla tak jak dopadla. Byly mi tenkrát čtyři roky a nejspíš by můj život byl teď jiný, než je. Kniha ve mně zanechává rozporuplné pocity.
Tak trochu plytke...romany zacinaji byt velmi podobne (podobne postavy, osudy, rodiny, prostredi, pocity, problemy,...).
Od Aleny Mornštajnové jsem dříve nic nepřečetl a jako první seznámení s její tvorbou jsem zvolil knížku, u které mě opravdu zaujalo popisované téma, jak to mohlo třeba být, kdyby se rok 1989 odvíjel jinak. Nepochybuji o tom, že je autorka dobrou spisovatelkou a její LISTOPÁD má několik velmi čtivých pasáží , z daného tématu se dalo ale dostat mnohem více. Při vylíčení životů Magdy a Marie mě např. mrzelo, že děj prakticky postrádá pohled na probíhající události ze strany muže. Muže zde chápu hlavně jako policisty, vojáky a do jisté míry zlo, strážce pořádku. Popisovaný život je tak plný strachu, stísněnosti, podezřívavosti a deprese. Osobně si ale myslím, že na každé době se dá najít něco hezkého. Něco, co lidem pomáhá se s danou dobou vypořádat. Závěr knížky mě donutil se zamyslet a celkové hodnocení vidím na lepší 3*
zajimavy namet, co by bylo, kdyby, zajimave k zamysleni i jako vystraha.Osobne si myslim, ze paklize by k takovemu zvratu v 89roce v socialistickem tabore doslo, tak by se zivot v nasi zemi blizil jeste vice , nebos spise , pomerum v Severni Koreji nebo Cine.Je dobre, ze si tenhle pribeh , co by, kdyby, muzeme cist jen jako fantazii skvele spisovatelky a je dobre, ze diky jejimu vehlasu/ctenosti si prectou treba i ti, kteri snad se soucasnosti s moznostmi, budoucnosti nejsou spokojeni...
Paní Mornštajnová svými knihami před lety rozčeřila hladinu klidného, českého rybníčku, kde se dlouho nic nedělo. Postupem doby jsem četla všechny její knihy, jen tato má své ALE a neplný počet hvězdiček. Jako již skoro pamětník si ráno 18. listopadu na malém městě pamatuji docela přesně...můj otec, děda mých synů , který by nikdy v životě nevolal v sobotu ráno před sedmou hodinou, kdyby se nic nedělo , volal...volal z Prahy a my dvěstě kolometrů od Prahy , poblíž hranic , kde vojáci spřátelených armád ubytovali dávno již svoje rodiny a rozhodně ne dočasně..oněměli...dnes už vím , že to byl strach, nadšení přišlo až později ... Rádio v ČSSR mlčelo, zato Svobodná Evropa jela, rušičky nerušičky...na zlatém podnose jsme to dostali hned k snídani. Ta síla lidu, co se zvedla od Šumavy k Tatrám....to by nezastavilo již nic. Spoluvytvářela jsem na maloměstě OF a ta jednota,ta síla energie, co v nás vyrostla a tvořila se....to bylo náramné. Listopááád...to bylo pro mne čtení, které bylo zklamáním Nechci tady rozebírat, jestli to či ono bylo nebo nebylo .,.chci se vyhnout diskuzím o tom, že nechápu .. Já chápu, ale já Listopad 89 zažila. Já už jako školní rebel, co šel proti větru,jsem nikdy u ničeho nechyběla, nikdy jsem nemohla být mimo...a tohle je příběh, příběh sice smyšlený, ale ...
Skvělý nápad zahrát si s tím, co by bylo, kdyby… Člověk se zamyslí a snad dokonce leccos přehodnotí.
Představovat si, co by bylo, kdyby ... je jedna věc, druhá věc je žít v tom a prožít to. Tolik odvahy jako měla Marie Hajná bych neměla. Pro takové hrdiny není boj za lidská práva prázdným pojmem. Vrátila jsem se znovu k tomuto románu. Je to dobrý počin od autorky zvláště pro generace, které tu dobu nezažily.
Moje druhá kniha od autorky. Poutavý, ponurý příběh, až z děje mrazí. Ale úplně mi nesedl námět na smyšlené dějiny našeho státu...co by bylo, kdyby to vše dopadlo jinak....
Má první přečtená kniha autorky Hana mě pohltila o trochu více.
Alternatívny historický román o tom, ako by to mohlo vyzerať, keby Nežná revolúcia v novembri 1989 bola potlačená a socializmus by pokračoval a ukázal neľudskú tvár. Niekto knihe vyčítal ploché postavy. Áno, je ich tu len pár, no ale hlboké ponory do ich duší nenájdeme. Možno na to nie je priestor, ale na vykreslenie situácie stačia. Doba, kedy hovoriť jedno a myslieť si iné, znamenalo žit v neustálom strehu a strachu, občan sa musel zbaviť individuality a podrobiť straníckej hierarchii, služba štátu bola nad všetko. Neustála kontrola - od rodiny, susedov, spolupracovníkov, veď kto neudával, nemal výhody... A tie sa hodili pri postupe v zamestnaní, žiadosti o byt, auto, či dovolenku a na vycestovanie, či umiestnení na školu, u detí sa dohliadalo sa na triedny pôvod rodiny, ich väzby na západ, snaha utiecť, atď., veď na každého sa niečo nájde. Totalitné zriadenie pripomína podobné režimy ako boli vo fašistickom Nemecku, Sovietskom Zväze, alebo Severnej Kórei a podobne; zatýkanie, udávanie, väzenie, prevýchova osirelých detí v duchu poplatnej doby je asi všade rovnaké. Niektoré časti boli tak reálne... Kto si pamätá to pracné oškrabávanie tapiet z panelu, prilepených neskutočne odolným lepidlom, paneláky s blatovými chodníkmi okolo, stavebným odpadom, betónmi a roxormi namiesto preliezok, lebo sa muselo stavať a bývať, no úprava okolia bola až na koniec, tvorba násteniek, tie nekonečné rady a čakanie... mňa tá doba len okrajovo minula, ako dieťa som vnímala len časť, ale tiež som bola súčasťou (iskry a pionieri, spartakiáda, atď.), ale spomienkový optimizmus nezdieľam. O knihe sa dá dlho rozprávať a polemizovať, či je to spracovanie dôkladné, alebo by to chcelo hlbšie analýzy. Popisuje cca 30 rokov a týka sa viacerých rodín, takže má tendenciu byť kronikou osudov na malom priestore a možno niečo pôsobí nedotiahnuto, miestami je to ale ubíjajúce, šedivé, že mi to stačilo aj v tejto podobe. A hlavne si treba uvedomiť, že pred '89 by takáto kniha nevyšla a o slobode ako ju poznáme dnes, by sme len snívali.
Spisovatelka vládne jazykem, z tohoto pohledu radost číst, tragické příběhy hrdinů mi rvaly srdce.
Zase jsem se spálil. Nebo spíš nechal napálit. Obecně po přečtení dvou knih už Alenu Mornštajnovou nevyhledávám. Ale tahle kniha mě svým námětem alternativní historie, která se rozpíná od roku 1989 až skoro do současnosti, zaujala. Jenže ona je to klasická Mornštajnová, která se zabývá „jen“ rodinou. Nečekejte žádnou fantazii a zajímavou vizi společnosti. Jen komorní drama, které pro mě dost ubírá, že je vlastně jedno, že se odehrává v alternativní budoucnosti. Mohla by se stejně tak odehrávat za normalizace nebo za heydrichiády. Ostatně děti poslané na převýchovu ve správné občany do ústavu známe právě z téhle doby protektorátu. Prostě žánrovka, která ani stylisticky neoslní. Jestli vás doopravdy zajímá coby-kdyby, dejte si raději Ninu Špitálníkovou a její rozhovory s Korejci, kteří utekli.
Listopád je mou první přečtenou knihou od Aleny Mornštajnové. Je to již několik měsíců, co jsem ji dočetla, ale stále na ni musím myslet. Zaujal mě především její námět. Co by se u nás dělo, kdyby v roce 1989 nedošlo k revoluci...
Čekala jsem hodně, ale nejvíc mě tedy dostal příběh Magdy, dcery hlavní hrdinky a dalších dětí, které byly po uvěznění rodičů posbírány a poslány na "převýchovu" do ústavů, aby z nich byli ti správní, stranicky smýšlející, jedinci. Trhalo mi to srdce. A když si vezmu, že k něčemu podobnému dochází i nyní, v reálném světě a ne tak úplně daleko od nás, tak je mi z toho smutno a jelikož budu sama brzo matkou, tak jen pevně věřím tomu, že k něčemu takovému u nás nikdy nedojde...
Knihu jsem si musela dávkovat, protože některé její úseky jsem potřebovala vydýchat. Tajně jsem doufala v trochu jiný konec, ale holt ne všechno v životě končí jako v pohádce. A moc mě mrzelo, že po tom všem, čím si Marie prošla během svého věznění, tak neměla o moc lehčí život ani po svém propuštění...
Listopád se mi líbil nejen svým námětem, ale i zpracováním a už jsem moc zvědavá na další autorčiny knihy, Hanu a Tiché roky, které tu na mě čekají v knihovničce.
Za mě spokojenost. Jako všechny knihy od A. Mornštajnové je i tato velmi čtivá, k tomu oceňuji výběr zajímavého tématu, které vede k zamyšlení, a nechybělo ani dojetí... Zvolená podoba alternativní historie (pro mě) byla navíc velmi uvěřitelná.
Štítky knihy
dopisy česká literatura političtí vězni rok 1989 cenzura železná opona komunistický režim pečovatelský dům
Kniha Listopád je v
| Právě čtených | 115x |
| Přečtených | 7 161x |
| Čtenářské výzvě | 2 542x |
| Doporučených | 331x |
| Knihotéce | 1 146x |
| Chystám se číst | 1 192x |
| Chci si koupit | 337x |
| dalších seznamech | 31x |
Hodně zlá, protože přehnaná fikce.
Proto o ničem.
Celkově můžu shrnout (nejen tu knihu, ale děj o kterém se v ní hovoří) asi tak, že kdybychom ty tehdejší real doby tady měli teď, dobře by nám tu bylo.