Kronika ptáčka na klíček (I.–III.)
Haruki Murakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/21_/211356/bmid_kronika-ptacka-na-klicek-9sm-211356.jpg
4
726
137
Tóru Okada žije s manželkou Kumiko na tokijském předměstí. Nedávno dal v docela dobrém zaměstnání výpověď – potřebuje si ujasnit, kudy se chce v životě vlastně ubírat. Jenže jakýkoli úspěch je mu lhostejný. Nemá žádné plány ani touhu vyniknout. Není s to zařadit se do většinové společnosti. Ve třiceti jsem se zastavil a od té doby nevím, co se sebou. A tak zatímco jeho žena chodí do práce a oba živí, mladý muž se stará o domácnost. Jednoho dopoledne vaří Tóru špagety a u toho naslouchá zvláštnímu ptačímu zpěvu přicházejícímu odkudsi zvenčí. Poklidnou atmosféru netečně plynoucího života náhle nečekaně naruší telefonát neznámé ženy, která dělá Tóruovi necudné návrhy. Ten její svádění sice rázně odmítá, nicméně od tohoto okamžiku se jeho život začíná pozvolna obracet vzhůru nohama a veškeré domnělé jistoty se neúprosně obnažují jako pouhé iluze… Bezmála detektivní příběh na hranicích mezi realitou, sny a vzpomínkami. Nástrahy číhají i v říši podvědomí – a nebezpečně prosakují do „normálního“ světa. Děj je doslova prošpikován svérázným okultismem, s děsivými odbočkami k extrémním událostem vyvěrajícím z účasti Japonska v druhé světové válce. Obsáhlý román o lásce a osamělosti, plný melancholie, ale i jemného humoru, je nadto působivě temperován stínovými erotickými fantaziemi – bolestnou smyslností sycenou soutokem krutosti a něhy.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2014 , OdeonOriginální název:
ねじまき鳥クロニクル (Nedžimaki-dori kuronikuru) , 1995
více info...
Přidat komentář
Je to Murakami a není to Murakami. Není to tak přístupné jako třeba Sputnik nebo jiné jeho knihy, ale je to výborné. Je to daleko vážnější, rozebírá to poměrně závažné věci pro Japonskou společnost, ale i osobní rovina příběhu není zrovna jednoduchou dějovou linkou. Za přečtení určitě stojí a ukazuje zase trochu jinou rovinu tohoto pana spisovatele.
Kdykoliv se mě někdo zeptá na toto dílo mnou milovaného autora, řeknu: "Je to skvělá 700 stránková kniha o ničem." Stojím si za tím a přesto se mýlím. Protože kdo jsem, abych tvrdil, že je o ničem? Těšil jsem se, až ji konečně dočtu. Když se tak stalo, měl jsem příjemný pocit, že jsem to dokázal, jako když jsem dočetl Silmarillion. To bylo vše. Ale jako každý Murakami, musel i tento v mém srdci a mysli uzrát a až s časem přicházím k tomu, jak velký děj kniha měla. Přesně proto miluji tohoto autora. „Čtu“ knihu i po tom, co už na ní dávno ulpívá mnohaletý prach v regálu mé skromné knihovny.
Moje deváté setkání s tímto autorem, takže jeho tápající a hledající hrdina mě nepřekvapil, naopak naprosto nečekaným momentem byly dramatické a drastické scény z válečného konfliktu v Mandžusku. Je to patrně poprvé, kdy se Murakami takto konkrétně zabývá skutečnými historickými událostmi, v daném případě pro Japonsko velmi citlivými. Opět zajímavý čtenářský zážitek.
Jako vždy Murakami je hustej! Silně působivé vsuvky z období války jsou geniální!
Kniha se mi celkově líbila. Nalezl jsem v ní řadu zajímavých myšlenek. Myslím si, že kniha mohla být o něco kratší, některé situace se opakovaly a ty mohly být vynechány. Knize by to jen prospělo.
V knize byly okamžiky, při kterých mne mrazilo (studna, ZOO).
Citáty, které mne oslovily:
Je vůbec možné, aby jeden člověk pochopil dokonale jiného člověka? Kdybychom dejme tomu chtěli někoho dobře poznat a věnovati tomu dlouhou dobu vážné úsilí, do jaké míry se nám podaří přiblížit skutečné podstatě toho druhého? Občas jsme přesvědčeni, že někoho dobře známe. Ale opravdu o něm víme to podstatné?
Možná jsem bezvýznamná osoba, ale alespoň nejsem pytel písku. Jsem živoucí bytost. Když dostanu ránu, vrátím ji.
Nenávist je jako dlouhý černý stín. Ten, kdo jí propadá, v mnohých případech ani neví, odkud se k němu ten stín natahuje. Je jako dvousečná zbraň. Zraňuje jí soupeře a současně sama sebe. Čím tvrdší ránu zasadí soupeřovi, tím víc sekne sám sebe. Někdy jde i o život. Není vůbec jednoduché se nenávisti zbavit. Musíte být velmi opatrný. Tohle je vážně nebezpečné. Jak jednou nenávist zapustí v srdci kořeny, je strašně těžké ji setřást.
První dějová linie soustředící se na život Tóru Okada je plná Murakamiho typických motivů - hrdina prožívá přechod z naprosto všední reality do absurdních situací i míst; kočky, whisky, unikající ženy - to věrného čtenáře asi příliš nepřekvapí, ale ani nepohorší. Atmosféra příběhu je pomalá, plná bloudění, hledání ve vlastním nitru, prodchnutá pocitem jisté nepatřičnosti (ve svém životě, realitě, společnosti...). Tóru marně usiluje o manželku Kumiko; ve vyprávění je cítit bolest ze samoty, z opuštěnosti...
Abych ale pravdu řekla, mnohem víc mě oslovila druhá dějová linie, vracející se do minulosti - k bitvě o Mandžusko a do sovětského gulagu. Mám osobní pocit, že právě ta celé knize dodává příběh a hloubku...
Dala jsem jenom 4*, protože mi závěr knihy přišel velice vágní, jakoby autor už neměl nápad, jak záhadu kolem Kumiko propojit s ostatními souvislostmi, a tak to celé uťal tím nejjednodušším způsobem. Konec mi prostě připadal odbytý.
Kniha je dlouhá... Moc dlouhá. Přečetl jsem i delší, ale tady se mi to zdálo místy nadbytečné. Místy zase nedostatečně řečené. Je fakt, že kdyby někde něco padlo přímo, ztratilo by to asi své kouzlo. Tak nechává autor čtenáře hledat nějakou pravdu o tom,co se vlastně stalo, jakými proměnami procházejí jednotliví hrdinové knihy. Nejvíce se mi líbily pasáže, které se týkaly historie Mandžuska. O úloze Japonců atd.
I přes výhrady se mi kniha líbila.
Murakamiho knihy se s mým životem vcelku osudově proplétají. Kafku na pobřeží jsem četl na pobřeží Jónského moře – v Kalábrii. Má žena ležela téměř na pokraji smrti v nemocnici po těžkém potratu dvojčat a po celkové otravě krve. Nořil jsem se do podivného světa Kafky Tamury plného zatoulaných koček. Prchal jsem s nimi do jiných realit. Je tedy příznačné, že Kroniku ptáčka čtu v době, kdy jsem od své ženy už téměř rok odloučen. Kdy každý den čekám, až ptáček na klíček natáhne pružinu světa. Kdy konám své vlastní meditace na dně studny. Kdy buším basebalovou pálkou do jejích stěn. Kdy čekám na ten okamžik, až projdu zdí do pokoje číslo 218… Kde jsi, má Kumiko?
Ani nevím, jak začít. Knihu jsem dočetl před pár dny. Po dočtení jsem jí v sobě nechal doznívat asi jako každou knihu od Haruki Murakamiho. Přečetl jsem od něho už skoro všechno, co vyšlo v češtině a musím říct, že asi naprosto chápu obě skupiny lidí, kteří tu píší komentáře.
První skupině se zdá kniha příliš dlouhá a povětšinou nudná. Autor se dopouští zločinu ve formě přílišného používání zdlouhavých popisů, a to vše má za následek naprostou nudu. Alespoň tak jsem to pochopil. Děj je nejspíš, a teď mě omluvte za případně špatně zvolené slovo, jednoduchý?
Druhá skupina lidi, do které se řadím i já se naprosto ztotožňuje s autorem. Vlastně by ta kniha mohla být i o dalších 700 stránek delší. Mohlo by tam být více popisů o tom, jak si Tóru Okada připravuje špagety klidně i více sezení na dně studny či více válečných vzpomínek.
Kniha je stavěná přesně tak jak stavěná být musí. Haruki Murakami už v několika knihách naznačil, že se nám čtenářům nedostane odpovědí. Odpovědí, kterých se už po prvních stránkách nemůžeme dočkat. Třeba kam zmizel kocour? Ano, to je Haruki Murakami. To je svět Haruki Murakamiho, kam patří každá jeho kniha, každá každičká stránka jeho knih je jeden velký svět kam se my jako čtenáři vydáváme abychom prožili příběh hrdiny, který žije v neobyčejně obyčejném životě.
Kniha je skutečně dlouhá, ale po každé stránce jsem se chtěl víc a víc dostat na konec, ale ne proto abych to už měl za sebou ale protože jsem chtěl vědět, jak to dopadne. A konec příběhu? První minuty jsem byl zaskočen. Nečekal jsem, že to tak skončí. Autor popisuje konec tak jako bychom už dávno měli být smířený s tím, jak to vlastně dopadlo. A jakmile si toto uvědomíte. Uvědomíte si i to, že s koncem jste vážně smířený.
Jako vždy děkuji pane Haruki Murakami.
Dovolím si parafrázovat...
Je to klasický Murakami.
Nezklame....bohudík.
Ale také ničím nepřekvapí....bohužel.
Toto je moje devátá kniha, kterou jsem od Murakamiho přečetla. I když se ve svých knihách opakuje, tak mě stále baví. Samozřejmě ho prokládám jinými autory, protože číst ho non-stop se nedá. Jsem ráda, že něco vím o válce v Mandžusku, ale na druhou stranu detailní popisy týrání byly pro mě až moc. Zajímavé a překvapující byly pro mě informace v doslovu o tom, jak se Japonsko staví k 2. sv. válce.
Trvalo mi to. Dlouho. Ale řekla jsem si, že to třeba nějak skončí, že to nevzdám. Skončilo to... A nic. Tedy alespoň pro mě. Ale té cesty, která k tomu konci vedla, nelituji. Kafka na pobřeží se mi líbila víc. I tady se mi nejvíce líbily pasáže z minulosti. A málem jsem zapomněla - nejvíce mě oslovil doslov.
Murakami je skvělý, mám rád jeho styl, Nemohl jsem se dočkat jak se bude příběh vyvíjet dál, musel jsem pořád číst. Ani pasáže věnované Mandžusku nenudily. Super - 99%
Tak trochu zopakuji to, co tu v komentech již několikrát zaznělo. Tohle je již několikátá knížka, co jsem od Murakamiho četl; a ač mě jeho ostatní romány nadchly, tady jsem se ukousával nudou.
Možná je mé hodnocení zkresleno tím, že už jsem Murakamiho stylem psaní nasycen,možná je ta kniha skutečně nudná. A nezachraňují to už ani ten "divný sex a divné vztahy", jak píše Tyet hned podemnou. Murakami zde postmoderním způsobem překombinoval všemožné příběhové linky, přičemž výsledkem je nudný chaos. Poslední třetinu knihy už jsem četl jen abych tento román dočetl, bylo mi už docela jedno, jak hlavní postava skončí. Už v půlce jsem ztratil motivaci číst, možná i proto, že Murakamiho styl znám, a tušil jsem, že to stejně zakončí nějak absurdně.
Mimochodem, zajímavé je použití postavy Ušikawy z románu 1Q84, což zdá se naznačuje, že oba romány se odehrávají ve stejném Murakamiovském universu. Nicméně, nic mě nemotivuje k tomu, abych se dopátrával podrobnějších spojitostí.
Kronika ptáčka na klíček je typický Murakami. Fantasknost kontrastující s naivní popisností mě bavila v jeho prvních knihách, které zde vyšly a já je četla. V téhle už mi ta hraná naivita a charakteristická manýra autora trochu překážela. Temná zákoutí duše, odkazy na Junga a archetypy, divný sex a divné vztahy, je to pořád stejné, i když do jisté míry stále přitažlivé. Nově se u Murakamiho v této knize objevuje téma brutality Japonců za druhé světové války.
I když už nejspíš další knihy tohoto autora číst nebudu, knížku doporučuji, patří k tomu lepšímu, co u nás vychází.
Je to kniha temná, velmi záhadná a trochu i zvrácená. Jakým způsobem Murakami vnímá samotu a jak se v ní dokáže válet, jako v teplém bahně, je mi velmi blízké. Na hranici snu a reality. Jak můžeme poznat co je v životě reálné a co je jenom naše představa? Zatím můj nejlepší Murakami i přes úchylný název knihy. Pro introverty a lidi s bohatým vnitřním životem doporučuji.
Štítky knihy
láska japonská literatura osamělost magický realismus
Autorovy další knížky
| 2005 |  Norské dřevo |
| 2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
| 2010 | Kafka na pobřeží |
| 2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
| 2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
Kniha Kronika ptáčka na klíček (I.–III.) je v
| Právě čtených | 51x |
| Přečtených | 972x |
| Čtenářské výzvě | 138x |
| Doporučených | 55x |
| Knihotéce | 379x |
| Chystám se číst | 392x |
| Chci si koupit | 74x |
| dalších seznamech | 16x |
70 % - mám Murakamiho ráda, ale tohle se opravdu nečetlo snadno. Na jedné straně tu byly všechny ty věci, které mě na jeho knížkách baví - zajímavé, perfektně prokreslené postavy, vyprávění, které mě vždy ukolébá v pocitu, že čtu západního autora a pak se náhle objeví nějaká japonská reálie a já si ten popis jejich života a zvyklostí hrozně užívám, je tu i trocha duchovna a tajemna, za které by se nestyděli ani v Twin Peaks a zejména poutavý příběh. Jenže právě to poslední pro mě bylo tentokrát paradoxně problémem, protože tahle kniha má hned několik příběhů a každý z nich by vydal na samostatný pěkně hutný román. Příběh Okady a jeho manželky od seznámení až po pátrání po jejím odchodu, setkání s podivnými sestrami Maltou a Krétou, příběh Okadovy nové zaměstnavatelky a jejího otce, který za války pracoval v čínské ZOO, vyprávění vojáka o hrůzách, které se za války děly v Mandžusku a po válce válečným zajatcům na Sibiři, vsuvka s dívkou žijící ve stejné ulici s hlavním hrdinou, seance ve studni s nádechem paralelní reality, těch příběhů je spousta, a ač jsou všechny vzájemně provázané třebas i tím ptáčkem natahujícím pružinu světa, mohly by fungovat skvěle i samostatně, bez přeskakování v čase i v prostoru, protože udržení pozornosti při prokousávání se tím tlustým svazkem ve mě po dočtení zanechalo spíš pocit vyčerpání než uspokojení. Což je škoda, Murakamiho knihy čtu zpravidla víc než jednou, ale k této se asi znovu neodhodlám.