Kronika ptáčka na klíček (I.–III.)
Haruki Murakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/21_/211356/bmid_kronika-ptacka-na-klicek-9sm-211356.jpg
4
726
726
Tóru Okada žije s manželkou Kumiko na tokijském předměstí. Nedávno dal v docela dobrém zaměstnání výpověď – potřebuje si ujasnit, kudy se chce v životě vlastně ubírat. Jenže jakýkoli úspěch je mu lhostejný. Nemá žádné plány ani touhu vyniknout. Není s to zařadit se do většinové společnosti. Ve třiceti jsem se zastavil a od té doby nevím, co se sebou. A tak zatímco jeho žena chodí do práce a oba živí, mladý muž se stará o domácnost. Jednoho dopoledne vaří Tóru špagety a u toho naslouchá zvláštnímu ptačímu zpěvu přicházejícímu odkudsi zvenčí. Poklidnou atmosféru netečně plynoucího života náhle nečekaně naruší telefonát neznámé ženy, která dělá Tóruovi necudné návrhy. Ten její svádění sice rázně odmítá, nicméně od tohoto okamžiku se jeho život začíná pozvolna obracet vzhůru nohama a veškeré domnělé jistoty se neúprosně obnažují jako pouhé iluze… Bezmála detektivní příběh na hranicích mezi realitou, sny a vzpomínkami. Nástrahy číhají i v říši podvědomí – a nebezpečně prosakují do „normálního“ světa. Děj je doslova prošpikován svérázným okultismem, s děsivými odbočkami k extrémním událostem vyvěrajícím z účasti Japonska v druhé světové válce. Obsáhlý román o lásce a osamělosti, plný melancholie, ale i jemného humoru, je nadto působivě temperován stínovými erotickými fantaziemi – bolestnou smyslností sycenou soutokem krutosti a něhy.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2014 , OdeonOriginální název:
ねじまき鳥クロニクル (Nedžimaki-dori kuronikuru) , 1995
více info...
Přidat komentář
Dlouho jsem přemýšlela, jak tuto knihu ohodnotit. Protože však beru v úvahu celkové zabavení, 3 hvězdy budou fér. Často mi přišla až příliš natahovaná (přitom nemám problém číst bichle) a po dočtení mám neuspokojivý pocit nezodpovězených otázek.
Dalo by se říct, že šlo o 2 knihy v jednom – příběh Tóru Okady a válečné vzpomínky nadporučíka Mamiji, jakoby nenápadně propašované do Okadovy "knihy". Přitom Mamijovo vyprávění dostane po přečtení doslovu úplně jiný rozměr.
Zatím nejlepší Murakamiho kniha, co jsem četla. Chvíli nevíte, co je sen a co je realita. Válečné příběhy podle skutečné události jsou jen třešnička na dortu. Na velmi živý popis stahování lidské kůže zaživa nikdy nezapomenu.
To byl hodně dlouhý a hodně pomalý Murakami. Čekala jsem buď dobrý nebo špatný konec a tak mě po tolika stránkách zaskočilo, že byl docela neurčitý. A ano, se zlem bylo skoncováno, na druhou stranu ani happyend se nekonal. Moc jsem Ptáčku na klíček držela palce, takže knížku opouštím trochu s rozpaky. Je to ale Murakami a věřím, že špatně psát prostě nedovede. Má svůj osobitý styl, který mě baví. Rád si hraje s rovinami času a k přemýšlení otevírá hluboké studny, nebojí se bořit hradby skryté minulosti a vůbec v tom tak ladně pluje jako málokterá makrela. ;-)
„...tohle je svět plný krutosti a násilí. Kdo není silný, nepřežije v něm. Současně je však potřeba pozorně naslouchat, aby nám neunikl ani ten nejslabší hlásek.“
Slušný výkon. Dle mého názoru ještě ne tolik komerční počin. Lze pozorovat jistou syrovost tvorby, což již např. v Komturově smrti nenajdeme, tak už je zvládnutá bravurně a cílí přesně na to co chce čtenář číst.
„… člověk si vytváří kousek po kousku svá tajemství“…
a tak se někdy i neškodné věci přelévají různými prapodivnými kanály tak dlouho, až se nakonec zhatí, celkem nezávisle na původních úmyslech … „svá tajemství má totiž každý“.
Máte před sebou 700 stránek příběhu, který se ovšem celý odehrává na velmi malém prostoru – v úzkém světě jedné tokijské ulice, ze které jen zřídka vystrčíte nos :-), a ve kterém platí jedno zvláštní pravidlo: čím těsnější prostor, tím víc nehybnější čas a tím víc podivných věcí, událostí i lidí.
Vplula jsem vlastně do známých vod, doslovně, protože v téhle knížce má voda svůj význam, ale i metaforicky … známé typické kulisy – v nich ovšem nový příběh. A tenhle se opravdu povedl, pokud bych měla hodnotit z přečtených, Ptáček na klíček momentálně zaujal první příčku.
„Jsem perfekcionistka … když chceš někoho oklamat, musíš především oklamat sám sebe.“
S každou další zkušeností s Murakamim se mu vždycky trochu víc obdivuji, a nic na tom nemění ani stále stejná, někdo by možná řekl i ohraná, šablona jeho příběhů. Je to totiž jen zdání! … Murakami je nejen mistrem dialogu i popisu, ale především mistrem fikce … perfekcionista, který své čtenáře „utáhne na vařené nudli“ … někdy i doslova, jeho popisy přípravy jídel jsou jeho čtenářům dobře známou ingrediencí, kterou rozhodně nešetří a pravidelně ji přidává do všech svých příběhů. Murakami totiž nenechává nic náhodě, „vaří“ z prověřených a osvědčených „surovin“.
A možná právě podle toho se pozná dobrý „kuchař“ – stejné ingredience a výsledek přesto překvapí, šokuje či ohromí – jedinečnou chuťovou, nebo lepší bude, smyslovou, zkušeností. Vlastně vůbec nechápu, jak to dělá :-).
„Zdálo se mi, že tu nějaká mocná síla zastavila přirozený chod života.“
Možná … třeba nějak takhle, ale to posuďte sami:
„Připadal jsem si jako ve scéně nějakého uměleckého filmu, … kde se vysvětlování zásadně zavrhuje, neboť se pokládá za neřád, který škodí „realitě“ …“, i tak lze nahlížet na věci, a je potřeba říct, že právě tohle Murakamimu jde opravdu dobře, ovšem … „stát se součástí takového světa … je strašně divný pocit“ , „každý člověk se (totiž) narodí s nějakým osobitým základem existence“, který se prostě občas vymkne z ruky, a když je člověk vykolejený, začnou se dít věci, a taky když o něčem usilovně přemýšlí, a všechno se zdá děsně zamotané.
Nemusíte se ale ničeho obávat, existuje na to jeden dobrý fígl :-) … „stačí dělat pořádek od jednoduchých věcí … začít rozmotávat to, s čím by si poradil každý blbec“ … „lidi normálně na první pohled jasné věci přeletí, nechtějí se jimi zdržovat, … jenže čím víc času jim dáš, tím líp potom přijde to ostatní.“
V téhle knize si to ostatně můžete velmi dobře vyzkoušet. Máte v rukou krásný příběh o tom, že občas to, že vlastně nemáte co ztratit, může být vaší jedinou silnou stránkou. A nezapomeňte při tom na to, že čtete Murakamiho … tedy, že každý detail nese svůj důležitý význam, začněte tedy od toho, že je čistě mechanicky budete řadit jeden vedle druhého … až z náhodné a zdánlivě nesmyslné kombinace … možná vytvoříte souvislou realitu :-).
„Bál jsem se prázdnoty, ale bál jsem se i toho, co by ji mohlo naplnit.“
Více v mém pokusu o recenzi zde: https://www.databazeknih.cz/recenze-knihy/svet-tady-a-tam-11809
Kronika ptáka na klíček byl pro mě velký experiment. Chtěla jsem vědět, co na tom Japoncovi všichni vidí. Je to docela bichle, která nese zajímavé myšlenky, knížka má přesah do 2. světové války. Je psána formou myšlenek, snů, iluzí. Myslím, že přesně vystihuje to, proč je nakladatelství Odeon pro náročnější čtenáře. Nebyl to úplně můj šálek čaje. Myslím, že to je něco, co bych mohla pochopit ještě později. Na druhou stranu je to ale až takový psycho, že nevím, jestli všem těm postavám vůbec úplně rozumět někdy chci... Jedna z nejzvláštnějších (a nejtlustších) knih, co jsem kdy četla...
I po přečtení páté knihy od Murakamiho pořád váhám, jestli ho mám považovat za literárního čaroděje se skutečnými kouzly, anebo jen šarlatána, který čtenáře balamutí lacinými triky. Připomíná mi v tomhle jiného mistra fantastických příběhů - Stephena Kinga; Murakamiho příběhy vnímám jako jakousi "soft" verzi příběhů Kingových. Oba nicméně dokáží svými příběhy čtenáře vtáhnout do děje tak, že na nějaké té stovce stran vůbec nesejde - mnohdy by člověk naopak uvítal ještě jednu, dvě či více stovek stran navíc. Proto tedy hodnotím i tento příběh plným počtem bodů.
Hranice mezi snem a realitou.
Ta může být někdy tenčí než se zdá. Manželka která zmizela za velice záhadných okolností, prostitutka vědomí Kréta, a její sestra Malta, zmizelý kocour,mocný politik,bratr vaší manželky, který měl (možná) co do činění s jejím zmizením.
Historky pana Mamiji z druhé světové války které jsou až nelidsky kruté, ukázkový hajzl Boris Stahovač, zpěvák s kytarou a baseballovou pálkou, skvrna na tváři,studna, záhada okolo dané baseballové pálky a nejistota. Mladá kamarádka May, která není vůbec obyčejná. Je zde také velice zvláštní němý chlapec, pro kterého je slovo záhadný málo.
Nejistota, zda jste nepřišel o rozum.
Naprosto skvělá knižka která pečlivě buduje atmosféru a napětí. Naprosto skvělé.
Vše začalo zmizelou kočkou. Následoval divoký kolotoč událostí, náhod, snů, podivných setkání a příběhů, to vše za doprovodu předehry z Rossiniho opery La gazza ladra. Příběh hlavního hrdiny je prokládán zážitky jiných, které s ním vždy nenápadně souvisí. Čtenáři se otevírá okénko ne jen do jednoho života, ale spíše do jedné části celého vesmíru. Murakamiho svět má již tradičně realitu trochu odlišnou od té naší. Co když je to ale úplně ten samý svět a my si ty "podivnosti" nechceme připustit?
Dávám 3 hvězdičky jen proto, že už od půlky jsem chtěla, aby tato kniha skončila. Byla velmi čtivá, ale opravdu rozvláčná. Myslím, že kdyby byla rozdělená do 2 knih, byla bych nadšená.
Mísila se zde realita se snovým životem, trochu nadpřirozena a hodně lidského přemýšlení. Vše se mi líbilo, hlavního hrdinu jsme měla ráda. Takže za mě dobré počtení, akorát zbytečně dlouhé.
Kronika ptáčka na klíček je hodně, ale opravdu hodně rozvláčná kniha. Hlavní příběh neustále prolínají různé vzpomínky na minulost, sny a jiné příběhy, které spolu zdánlivě nesouvisí. A když už v to ani nedoufáte, tak do sebe nakonec všechno více méně zapadne. Některé souvislosti nicméně nejsou na první pohled vůbec zřejmé a chce se to nad nimi trochu zamyslet. Před vámi se pak objeví příběh, který si svou bizarností mnohdy nezadá s filmy od Davida Lynche.
Bohužel v Kronice ptáčka na klíček jsem postrádal takový typický Murakamiho prvek, který mne zaujal například v knize Na jih od hranic, na západ od slunce. Kde Murakami hned na počátku vytvořil mezi postavami napětí, které udržovalo a živilo celý děj. Rovněž se nemohu ubránit dojmu, že by celé knize velmi prospělo, kdyby měla poloviční počet stran a trochu lépe propracovaný tah na bránu. Takto je příběh děsně roztahaný a závěr vyznívá trochu do ztracena.
Já touhle knihou Marakamiho začínala a říkala si: "Bože, co je to za koninu?" Po přečtení jeho dalších už to vím. Mám ho ráda, kluka bláznivýho. Kluka, co se hledá a nemůže se najít. Rozumím a některé myšlenky z jeho knih mi stále víří hlavou.
Nemůžu říct, jestli je lepší nebo horší, než jiné jeho knihy. Je to prostě Murakami. Vždy skvělý, nepředvídatelný a ( možná je to i překladem) čtivý. Prostě nikdy není nudný a po celou dobu nás udržuje v pozornosti a hlavně zvědavosti. Mohu jen doporučit!
Tajemné, napínavé, snové. Zvláštní svět, který mně vždy dostane a kterému na pár dní s radostí propadnu.
Kroniku jsem dočetla cca před týdnem - od té doby jsem přelouskala Hon na ovci(Murakami) a Pohřbeného obra(Ichiguro) - a hodnotím tedy z odstupem času. Kronika ptáčka na klíček mne bavila číst, nicméně Hon na ovci od téhož autora mne dokázal za srdce vzít daleko více a to se jedná o kratší a starší knížku. I hlavní hrdina byl o dost akčnější - vícméně nečekal, až mu všechno spadne do klína a neposlouchal otrocky jen něčí pokyny. Tempem je to dost podobné románu 1Q84, ale krapet rozvláčnější. Čte se to dobře, ale chybí tomu to překvapení na konci, jakoby se Murakami dostal do jakési šablonovitosti. U Kafky jsem psala, že mne kniha dokázala převapit. Kronika ne. Víceméně se drží svých zajetých postupů. Za mne lepší průměr. Čtvrtou hvězdičku jsem dala za ten konec. Jsem ráda, že to není klasický happyend a jistá otevřenost mi nevadí. Co je v životě uzavřené...Doma mne čeká od autora Konec světa, dílko, na které se hodně těším, ale od autora si dám teď chvilku pauzu, aby mi nezevšedněl.
Jsem ateista (díky Bohu:), takže příběh "Tóra" se mi nestal zákonem:)
Haruki, jinak má druhá japonská půlka duše, má i lepší kroniky aneb tenhle ptáček mi přišel silně "nedotažený":)Asi jsem k němu nenašel správný KLIČek:)
Strávila jsem v Murakamiho absurdním světě dost dlouhou dobu a nelituji toho. Jen mě napadlo, že by možná nebylo špatné číst knihu, tak jak byla původně vydána, ve 3 dílech. Tedy vždycky si dát trochu pauzu. Nevím ovšem, jestli by se mi pak neztrácely souvislosti. Román na mě působí hlavně jako příběh o hledání, hledání sebe sama, cesty životem, lásky a úniku z osamělosti. Je zalidněný zajímavými postavami, které se ale většinou tak nějak vytratí, i když svůj díl příběhu asi odvedly. Líbila se mi May a některé její postřehy ze života, a samozřejmě mě velmi zaujaly pasáže z Mandžuska a Sibiře. Bavily mě odkazy na hudbu a jednou večer, když jsem četla na zahradě, jsem toho ptáčka slyšela. Takže asi se to panu autorovi povedlo. Kniha ve mně stále doznívá a tak to asi má být.
Štítky knihy
láska japonská literatura osamělost magický realismus
Autorovy další knížky
| 2005 |  Norské dřevo |
| 2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
| 2010 | Kafka na pobřeží |
| 2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
| 2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
Za to, že jsem sáhla po Ptáčkovi na klíček, může Patti Smith. Ve své knížce M Train píše, jak chodila Ptáčka číst do nedaleké kavárny, jak přemýšlela, jak zjistit, kde asi stojí ten dům s vyschlou studnou a kamennou sochou ptáka, a jestli vůbec existuje. A jak nakonec, když sama koupila schátralý domek na pobřeží, tu myšlenku opustila, protože najednou měla "svoje Alamo". Patti píše, že nerozklíčovala, co ten příběh znamená a že to vlastně ani nejde, shrnout ho do jedné, dvou vět. Důležité je, že nějak na člověka působí a s ním reaguje.
Mně to ale stejně nedá. Opět, jako v Kafkovi na pobřeží, tu hraje stěžejní roli osudovost. Něco, co si člověk nevybral, ale co si vybralo jeho. Zdá se, že tu jde o vyrovnání pohledávek propojených s událostmi, které se odehrály v prehistorii hlavního protagonisty, v době dávno před tím, než se narodil. Došlo k věcem, které nebyly v daném čase vyřízeny, a které tedy přešly do jiného času. Kolektivní vina? Jde o vyrovnání energií, kdy vina moje tak docela není, ale úkol ano.