Kafka na pobřeží
Haruki Murakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/1751/bmid_kafka-na-pobrezi-OIk-1751.jpg
4
2529
375
Patnáctiletý Kafka Tamura žije s otcem v centru Tokia; rozhodne se najít matku a sestru, které před mnoha lety zmizely, a uteče z domova. Skrývá se v knihovně v malém městečku, kde pozná stejně "podivné" kolegy...
Literatura světová Romány
Vydáno: 2006 , OdeonOriginální název:
Umibe no Kafuka / 海辺のカフカ , 2002
více info...
Přidat komentář
Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.
Kniha o útěku před osudem, o vnitřní prázdnotě a hledání smyslu. Moje první setkání s japonskou literaturou prostřednictvím Murakamiho Kafky na pobřeží pro mě bylo velice milým překvapením. Přestože jsem se z doslovu dozvěděl, že se jedná o "nejméně japonskou" knihu tohoto autora, musím říct, že na mě prostředí Japonska z textu silně zapůsobilo. Přestože se v textu objevuje velmi mnoho odkazů na euroamerickou kulturu, stále jsem měl pocit, že čtu něco, s čím jsem se dosud nesetkal a nejsem schopný říct, zda za to mohou reálie nebo Murakamiho styl.
Příběh je rozdělen na dvě dějové linky, a tak sledujeme Kafku Tamuru, patnáctiletého chlapce na útěku z domova, s panem Óšimou, který je biologickou ženou, paní Saeki, milf padesátnicí s tajuplnou minulostí, a pana Nakatu, postaršího jednoduššího penzistu, s Hošinem, mladým řidičem kamionu znechuceným vlastní prací. Obě dějové linky se za celou knihu neprotnou, ale činy postav ovlivňují dění i ve druhé dějové lince. Zároveň je děj zasazen do reálného světa, ve kterém se lze setkat s jevy, které nelze vysvětlit, a všichni hlavní protagonisté jsou jimi obklopeni. Nijak je ovšem nerozporují a nepídí se po jejich původu (až na Hošinu), proto odpovědi a vysvětlení toho, jak fungují snové reality a jiné světy nebo mluvení s kočkami, opravdu nečekejte.
Celý Kafka na pobřeží na mě působí zvláštně odemočněně. Když se hlavní protagonista na konci knihy usměje, vyznívá to až zvláštně v porovnání se zbytkem textu. Nevím, zda je to japonskou náturou, inspirací v Kafkových románech nebo obojím, ale postavy tak nějak kafkovsky přijímají svou roli, která je jim okolím naservírována, a i když se pokusí o útěk, nakonec stejně přistoupí na vytčenou trasu, ať už ji vytyčuje osud, vláda nebo váš nadřízený. Ovšem zde je to jaksi přirozenější než v Kafkových románech, kde tato podřízenost jde až do absurdity, proto je mi „Murakamiho Kafka" mnohem milejší.
Bavily mě autorovy metafory a přirovnání, kdy některé působí až směšně, jiné vyloženě nezvykle. Při jejich tvorbě rád sahá autor k přírodním jevům, takže naše mysl je potopou, osud je písečnou bouří apod. Obecně mohu říct, že jazyk knihy si mě získal svou chladnou precizností, a Harukiho smyslem pro detail, díky kterému bych byl schopný dokonale popsat vzezření všech postav i s oblečením a doplňky. To už se mi u knihy dlouho nestalo a byla to příjemná změna.
Kafka na pobřeží rozhodně stojí za přečtení, nejlépe při poslechu Beethovena nebo Schuberta. Třeba vám kniha pomůže najít zrovna ten váš pokoj, který každý máme, rádi bychom se do něj vrátili, ale už to nikdy nepůjde.
„Ono je nakonec úplně jedno, jestli je člověk feministka, fašistická svině, komunista nebo člen Hare Kršna - takové věci jsou vedlejší. Je mi úplně jedno, jakým kdo nad sebou mává praporkem. Strašně mi ale vadí jakákoliv vnitřní prázdnota."
Bohužel, styl Murakamiho mi nesedí. Ikdyž je kniha čtivá, tak obsahově mě nebavila. Mám trochu pocit, že si z nás autor dělá srandu a zkouší, co všechno čtenář snese. Knize absolutně nerozumím a upřímně ani nemám po dočtení potřebu se jí snažit porozumět dalším přečtením nebo rozjímáním, co tím autor chtěl říci. Přijde mi to jako totální slátanina, která se díky několika moudrům a odkazům na světovou literaturu a hudbu snaží tvářit jako špičková literatura, kterou ale bohužel hloupý čtenář nepochopil...
Ačkoli Murakami bezesporu umí psát a na knihu asi nezapomenu, to míchání žánrů mi trochu pilo krev, o nejasném konci nemluvě. Nerada bych někoho z fanoušků naštvala, ale to neustálé jakoby něčím důležité popisování stravování hlavního hrdiny, mě rušilo v dumání nad originalitou zápletky. Přiznávám, že jsem si často představovala, že hlavním hrdinou není Japonec, ale nějaký český Pepa, který napjatému čtenáři náhle oznámí, že si otevřel láhev pivka, namazal chleba sádlem a pak dorazil gulášek ze včerejška. Uf :) Ale je hezké, jak je čtenář v knize často poučen o nějaké historické osobnosti, ať je to Napoleon či Beethoven.
Dovolím si začať tým, že sa z Murakamiho knihy cítim obohatená. A to doslova. Neviem čím to presne je, ale nadobudla som práve tento pocit.
Nečakala som také silné prvé stretnutie s týmto autorom. Tak realistické, miestami naturaliatické dielo z pera tvorcu príbehu vo mne zanechalo hlboký pocit. Ocitla som sa akoby na rázcestí reality a fikcie. Živé opisy a detaily ma ako čitateľa nútili ísť stále ďalej a ďalej. Najlepšie na to bolo, že človek ani netušil ako všetko skončí pokiaľ sa knihou neprelúskal až do samotného konca.
Za mňa 1 s *. K Murakamimu sa ešte určite vrátim
(SPOILER)
Tak takovou zápletku jsem opravdu nečekal. Vůbec by mě nenapadlo, že by se Murakamiho realistický úvod knihy mohl přetavit v jistém smyslu do fantasy žánru. Mně to však překvapivě sedělo. Říkal jsem si, že to tak asi má opravdu být.
Postavy byly neskutečně skvěle vykreslené. Bylo však zajímavé sledovat dvě úplně odlišné dějové linky - Tamurovo počínání a životní úděl pana Nakaty. Dějová linka Nakaty mi zpočátku přišla jako pohádka pro děti. Vůbec jsem netušil, kam se taková postava může v průběhu knihy dostat. Konec mne však silně překvapil. Byl dosti poetický, ale krásný.
Tohle je trochu odlišný Murakamiho titul. I přesto je nádherný.
Kafka byl mým čtvrtým setkáním s Murakamim. A musím říct, že knihy, které neobsahují prapodivnou fantastiku (Bezbarvý Cukuru a Norské dřevo) se mi líbily mnohem více. Ale zase z druhé strany tady to bylo mnohem snesitelnější, než ve Wonderlandu. Nebudu dumat nad filozofickými hloubkami, to určitě mnohokrát v komentářích udělali jiní. Trvalo mi zhruba 200 stran se začíst, ze začátku mě to moc nebavilo, pak se to ale prudce zlepšilo. Závěr tradičně nechává spostu věcí otevřených a odpovědi na otázky nedává, ale to je v pořádku.
Po Norském dřevu a “Wonderlandu” můj třetí Murakami, a byť si už detailně nevybavuji ty předchozí, tak “Kafka” řekl bych více mystický až fantaskní …popravdě jsem se těšil na kapitoly s Kafkou a trochu mě neseděly ty s p. Nakatou. Začetl jsem se až ve třetině knihy, pak už to byl šupec…a mám-li shrnout, pak slovy z doslovu : Ustavičně ztrácíme něco důležitého…důležité šance a možnosti, ..city,
které se nedají ničím nahradit. To už je jeden ze smyslů lidské existence. Specifická váha času na tebe doléhá jako mnohoznačně starý sen.
Ach Haruki, zase jste mne dostal do kolen. Doslova.
Dlouho se mi nedařilo překonat čtecí krizi po přečtení čtyřdílné série Pohřebiště zapomenutých knih. Ale Murakami je holt záruka úspěchu, jen mě to mohlo napadnout dříve.
Stejně jako má první loňská "jarní" kniha byla od něho, letos to bylo zrovna tak. A musím říci, že mě Murakamiho knihy baví stále stejně. Nemůžu říci, že by v nich bylo nějaké slepé místečko, kde by snad hrozilo opadnuté mého zájmu.
Nejinak tomu bylo i u Kafky na pobřeží. Trochu erotiky, lehký magický realismus, příroda v kontrastu s městem, poklidné prostředí knihovny vs. hluk dálnice. Nejdrsnější patnáctiletý kluk, který zří onen svět; nejdivnější šedesátiletý stařeček, co si povídá s kočkami a kameny; genderově nespecifický pan Óšima... je toho opravdu moc. Každý moment v příběhu byl geniálně načasován A co teprve posledních pár řádků každé kapitoly, které přinesly nesmírnou dávku napětí a gradace děje.
Stejně jako v ostatních knihách, co jsem od Murakamiho četla, ani tady nehrozí, že by se čtenář ztratil v počtu postav. Jména znějí příjemně, souvětí jsou srozumitelná, semtam člověk narazí na nějaké to moudro, po kterém pak přestane číst a jen tupě zírá do prázdna a prázdno má v tu chvíli i v hlavě.
Jenže "Věci kolem tebe jsou jen obrazem toho, co máš v sobě. A co máš v sobě, je jen obrazem toho, co je kolem tebe. Kdykoliv se proto vydáš do labyrintu okolního světa, vydáváš se na cestou sám sebou." (s. 414)
Nemůžu jinak, než s láskou vzpomínat na všechny Mirakamiho knihy a těšit se, že ke mě osudový vítr brzy nějakou zase přivane. A nebo nebudu spoléhat na osud a brzy si nějakou koupím sama. Co vím, mám doma v knihovně opravdu jen zlomek jeho knih.
Tato kniha se běžné Murakamiho tvorbě vymyká. Jak žánrově tak rozsáhlostí. Prolínání časových a dějových linií, které do sebe nakonec zapadnou. Je zde hodně podivností, mluvící kočky, roztomilý pan Nakata, chlapec, který se vydává na cestu, aby unikl jistému předurčení. Rozhodně zajímavá kniha, místy laskavá, místy drsná a občas trochu náročná, ale rozhodně stojí za přečtení.
Z mého pohledu naprostého nováčka mezi Murakamiho tvorbou je Kafka kniha, která stojí za přečtení. Dlouhý román se zkraje čte poněkud krkolomně, ale po zdlouhavých několika kapitolách, kde se střídaly děje a čtenář se lehce ztratil, si děj zamilujete a budete hltat každou další stránku. Různé úhly pohledů mohou působit zmateně, ale po čase začnou dávat smysl a vy si začnete domýšlet odpovědi na velkou řadu otazníků.
V celé knize byla řada momentů, kdy jsem kroutila hlavou nad bizarními situacemi a přemýšlela, co jimi autor chtěl dokázat. Na to doposud (jako na řadu dějových otázek) neznám odpověď, ale i tyto 'divné a zbytečné' situace knize dodávají onu atmosféru a kouzlo.
Kafku na pobřeží bych rozhodně doporučila lidem s otevřenou hlavou, bez zaujatého pohledu. Občas je to směsice divností a nevíte, co si myslet, ale jakmile knihu zavřete a necháte si ji projít hlavou, postesknete si nad Takamatské knihovně a srubem v horách. Alespoň já se tak teď při psaní tohoto komentáře a přemýšlením nad knihou, kterou jsem dočetla už před nějakou dobou, cítím.
(SPOILER) Po Komturově smrti už jsem tušil, co mě při četbě čeká. Autor nezklamal, i když Komtur se mi líbil ještě víc. Murakami v Kafkovi zabředá do mystična a nadpřirozena mnohem víc. Japonsku se věnuje naopak méně, hodně se odkazuje na západní hudbu, na literaturu (nezapomíná ani na japonskou), na filozofii. Děj byl poutavý, ale ne vždy, občas jsem se myšlenkami vzdaloval od četby a nedokázal se úplně soustředit. Nadpřirozeno (především svými západními reklamními protagonisty) mi ne vždy sedlo. Přesto jde o výjimečný román. A pro představu, co o něm sám autor poznamenává (dle doslovu): "Kafka na pobřeží obsahuje mnoho hádanek, ale žádná řešení. Namísto toho se hádanky kombinují a skrze jejich interakci se vytváří i možnosti jejich řešení. A to bude pro každého čtenáře jiné." 85%, 21. 3. 2021.
Nejdrsnější patnáctiletý kluk na světě, hledající po odchodu z domova svou matku a hlavně sám sebe. Zajímavá postava, které se dějí neméně zajímavé věci.
Záhadná osoba která mu vstoupí do života v něm zanechá mnohem víc než se odvažoval doufat. Hledání dlouho ztracené matky, záhadná příhoda hluboko v lesích za doby trvání druhé světové války. Pobyt na odlehlém místě,
nesmírně lákavý. Nádherná knihovna, ráj na zemi.
Promluvy s tvory od kterých bychom to neočekávali.
Pár nepravděpodobných přátel, kteří jeden ve druhém zanechají víc, než se odvažovali doufat.
A taky Johnnie. Walker.
Byla tahle kniha další z řady skvělých autorových počinů? Kývám.
Tak jsem to dočetla a jsem trochu rozporuplná.Zaskočilo mně že si závěr musí vlastně učinit čtenář sám,to znamená-co čtenář,to jiný závěr.Když čtu vaše erudované názory je mi trochu hanba přidat ten svůj.Nicméně se o to pokusím.Kniha plná tajemství,nádherných popisů přírody a hlavně plná emocí,mě zasáhla tak hluboce ,že zůstane v mé paměti hodně,hodně dlouho.Musím se přiznat,že jsem asi některé tajemno úplně nepochopila správně,některé situace na mě zapůsobili velmi negativně-viz pojídání kočičích srdcí,ale jako celek nezapomenutelná kniha,těším se na další.Jen ještě malá poznámka-mrzí mne,že jsem ve svém životě alespoň na krátký čas nepotkala pana Nakatu,velmi bych ocenila jeho přístup k životu.
"Všichni neustále ztrácíme něco důležitého... důležité šance a možnosti, city které se nedají ničím nahradit".
Kniha od mého oblíbeného autora čekala dlouho na přečtení, až přijde její čas. Určitě to tak mělo být, jsou příběhy které oceníte když vám vstoupí do života právě v tu pravou dobu.
Příběh o zapomínání, vině, odpuštění, i o tom že někde uvnitř máme místo kde si neseme vzpomínky na to co bylo.
Pro mne osobně jedna z těch knih se kterými jsem se určitě měl potkat, a také potkal.
Za mě na pomezí 4-5 hvězd. Líbivé, člověk se na knížku těšil, ačkoliv ke kočkovému pánovi jsem si cestu hledal. Ano, trochu magický realismus. A přesně jako jinde - prostě to fantaskno a mysterično nějak nevadí a člověk ho příjemně přijímá. (ač ne vždy chápe a rozumí). Prostě ten flow je příjemný a je cítit přirozený talent. Jen mi prostě chybělo něco málo k tomu úplnému topu, co pociťuji u jiných geniálních autorů - většinou klasiků. Ale lze s klidem doporučit, nejspíše i hodně ženám. :)
Moje první kniha od Murakamiho....a ještě teď to rozdýchávám, takhle kniha mi zůstane v paměti ještě hodně dlouho. Neskutečný příběh, neskutečně napsaný, nechtěla jsem aby příběh skončil. Opravdu se od knížky nešlo odtrhnout. Určitě to není moje poslední kniha od Murakamiho.
Vše v této knize pochopil asi jedině sám Murakami. Těžko popsat dojmy. Po přečtení této knihy se vše změnilo. Nezůstal kámen na kameni. Snažím se. Nenacházím slova. Pád do hlubin duše autora. Sedím zde s knihou v ruce. Zůstal jen klid, vděčnost a radost.
Opět se musím sklonit před překladatelem tohoto románu, to musela být opravdu "makačka". Strašně ráda čtu, abych si "odpočinula" od každodenních obyčejných starostí. Ale u čtení Murakamiho Kafky si od starostí neodpočinu, po tomto čtení se cítím svým způsobem unavená množstvím fantaskních obrazů, které někdy až nechápu proč tam jsou. Mám pocit, že je tam otevřeno až příliš otázek a divností, některé ani snad netuším proč. Jsem moc ráda, že jsem těch mnoho stránek přečetla, ale nyní se ještě dlouhou dobu nepustím do dalšího Murakamiho románu. Jinakost jeho psaní je určitě zajímavá, poučná atd. atd., ale mezi jeho díly musím mít určitě delší pauzu. Norské dřevo se mi líbilo mnohem víc, není tak komplikované (to je jen poznámka pro toho, kdo si chce přečíst něco od autora poprvé) .
Štítky knihy
japonská literatura magický realismus World Fantasy Award (cena)
Autorovy další knížky
| 2005 |  Norské dřevo |
| 2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
| 2010 | Kafka na pobřeží |
| 2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
| 2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
Kniha Kafka na pobřeží je v
| Právě čtených | 74x |
| Přečtených | 3 778x |
| Čtenářské výzvě | 463x |
| Doporučených | 372x |
| Knihotéce | 890x |
| Chystám se číst | 1 042x |
| Chci si koupit | 199x |
| dalších seznamech | 28x |
Tak jsem se konečně dostal i k jednomu z nejikoničtějších Murakamiho děl. Román Kafka na pobřeží je klasický Murakami – se svou úžasnou imaginací a nadreálným světem, i s nezbytným patosem, který mu ale obvykle rád odpustím. Tento román je vyprávěn ve dvou dějových liniích, jenž jsou však vlastně poměrně (co do kvality a zároveň zábavnosti) poněkud nevyvážené. V jedné z nich je hlavním hrdinou teenager Kafka Tamura, ve druhé stárnoucí podivín Nakata, případně jeho společník Hošino...
V Kafkově linii se setkáváme s motivy, na kterých později (a podle mě lépe a zajímavěji) vystavěl celý román Komturova smrt: tedy na detailním (metaforickém :)) rozboru a zeživotnění metafory, na tématu hledání sebe sama a na světě, který působí zároveň jako rozsáhlý labyrint, zároveň ale jaksi komorně. Ve vyprávění Kafky Tamury, patnáctiletého kluka, který utekl z domova a přejel přes půl Japonska, se míchá mnoho příběhů, veskrze zajímavých, Murakami klade otázky a otevírá děje, které ovšem nakonec nechává nedořečené a nezodpovězené. Tak to ostatně činí často. Avšak v téhle linii románu Kafka na pobřeží mě to místy příliš nebavilo a celý příběh Kafky Tamury klidně mohl být poloviční. Rádoby tajemného tu bylo příliš, patosu taky až moc, množství sexu začalo být otravné, příběh se někdy zbytečně táhl a ani skutečnost, že jde o parafrázi mýtu o Oidipovi a o téma ne/možnosti utéct osudu, to nakonec nezachrání. Začíná to dobře, ale nakonec je to rozvleklé a přespříliš vzletné...
Oproti tomu druhá linie románu, zaměřená na chlápka jménem Nakata, je úžasná a klidně by fungovala i samostatně. Dokonce možná lépe. Nenápadně filosofická nadreálná "roadmovie" o starém muži, který měl jako malý kluk jistou nehodu, po níž je negramotný a na první pohled hloupý. Jenže pozor, tenhle Nakata dovede mluvit s kočkami, kameny a občas přivolá na město déšť pijavic nebo ryb. Ale jinak je hrozně hodný a každý, kdo mu vstoupí do života, je tím setkáním dosti změněn, řekl bych k lepšímu. A ani ten patos tady vůbec nevadí, naopak by snad i chyběl, nebýt tu... Nakatův příběh začíná během druhé světové války, k níž se obě linie Kafky na pobřeží občasně vrací, jeho jádro se ale odehrává po Nakatově šedesátce, kdy hledá zatoulanou kočku a setká se s fyzicky zhmotnělým Johny Wolkerem, ano, tím z lahve whisky. Nebudu příliš prozrazovat, ten příběh je spletitý a nanejvýš kouzelný, zároveň příjemně meditativní, vtipný a dokonce umí být i dojemný. Nakatova linie tu Kafkovu hravě strčí do kapsy. Jako by kniha Kafka na pobřeží spojovala dva různé romány (ano, samozřejmě s propojeným příběhem). Bohužel, jeden z nich mnohem slabší, než ten druhý. Ale nebojte se. Ani ten Kafkův není vysloveně špatný a celkový dojem knihy nekazí tolik, jak by můj komentář mohl naznačovat...