Hastrman
Miloš Urban
https://www.databazeknih.cz/img/books/10_/1028/bmid_hastrman-twu-1028.jpg
4
746
177
Miloš Urban (*1967) s třetí beletristickou knihou, myšlenkově a fabulačně zatím nejodvážnější. I Hastrman je velkoryse vyprávěný příběh psaný na dvojí téma – tentokrát se zde konfrontuje problém ekologie s fenoménem oběti. Rozkročen mezi dvě staletí, několik pohádek a desítky mýtů, vede si autor za ruku divného mužíka, aby vyčistil zdejší vody od nánosu bahna. Z románu stříká mrva, krev a špatné svědomí, ale tomu se u Miloše Urbana nikdo nediví. Pozoruhodné je, že próza, jež by se bez nadsázky dala označit za černou knihu ekoterorismu, je především knihou zelenou. Kniha obdržela cenu Litera za nejlepší knihu roku 2001 v kategorii próza.... celý text
Přidat komentář
Za mě asi nejlepší beletrie, kterou jsem v poslední době četla. Rozhodně to není mainstream, ani letní odpočinková četba k vodě, nebo kniha pro zaryté antiekology... ale za mě krása! Jednak ten jazyk je nádherný a i celé rozuzlení dá pak zpětně smysl i některým "nezáživnějším" částem.
Chtěl jsem dát tři, protože ta druhá část mě zklamala, a to především svojí plochostí a jazykem, který byl o poznání jinde a níže, než v knize první. Přijde mi, že autor musel nějak vyplnit cestu k pointě celého příběhu... Ale teď, několik dnů od dočtení knihy, o ní musím pořád přemýšlet, takže dávám čtyři. Pro mě byla první část krásná, tajemná, atmosférická, zajímavá. Hlavní hrdina se choval opravdu jako živel, ani dobrý ani špatný, prostě jako voda, která plyne a občas protrhne hráz... A osudová Katynka byla dokonalým spolu/protihráčem.
Film sa mi páčil viac. Rozumne ignoroval druhú polovicu románu, ktorá je značne špecifická (čo by až tak nevadilo), veľmi nečakaná (detto) a divná (čo vadí, aspoň mne určite). Miestami som dokonca rozmýšľal, či si z nás spisovateľ nerobí srandu (chodenie od osoby A k osobe B a k osobe C a následný návrat k osobe A, ku koncu som sa zbedačene pýtal "dokedy ešte, dokedy?!"). Našťastie, i druhá (chcelo by sa azda povedať kontroverzná?) polovica príbehu ponúkne pár fajn atrakcií: nečakané oživenie istej postavy z "prvej časti" a ústredného antagonistu, ktorý je vo svojej neoblomnosti a drsnosti atraktívnou, pútavou, chytľavou, pôsobivo tragickou postavou. Prvá polovica zas čitateľa uspokojí dobovými zvykmi, keďže naši predkovia žili v súlade s prírodu, uctievali ju a mali množstvo obradov, tradícii a rituálov, ktoré im môžeme ticho závidieť. Každopádne ma román (napriek tomu, že je ozaj dobre napísaný) do nemalej miery nudil a ako vravím, v tomto prípade fakt v mojom osobnom rebríčku bez debaty víťazí film. Koniec ma asi dojal, aj keď neviem, či som ho pochopil.
Z Hastrmana jsem naprosto nadšený. Dosavadní nižší hodnocení mě přimělo k tomu, abych k němu přistupoval opatrně a trochu skepticky, ale o to nadšenější jsem při čtení byl.
Folklór jako ústřední téma první části byl podaný nenásilně, ladně a prostě tak nějak přiléhavě. Byl to pro mě velký rozdíl třeba oproti Žertu, kde se Kundera věnoval folklóru prostřednictvím Jízdy králů, jejíž popis byl sice zajímavý, ale v příběhu Žertu mi celá tahle epizoda přišla naroubovaná hrozně na sílu. Plynutí času na vesnici v (zřejmě) první polovině 19. století si tak trochu o popis folklóru říká, i když nevím, do jaké míry hrály pohanské zvyky ještě v takto pokročilé době silně tlačené katolizace tak velkou roli.
Co mě jako čtenáře velmi těší je, když autor od čtenáře něco vyžaduje. Určitý druh spolupráce, kdy v příběhu nechává náznaky a odkazy a je na čtenáři, aby je rozklíčoval. Hastrman jich byl opravdu plný. Významnou roli hrály odkazy na Kafku, Máchu nebo Kanta, všiml jsem si i Poea. Dost prostoru dostala také řecká mytologie (polyteistická, stejně jako pohanství); nezastírám, že jsem musel googlit, jak to vlastně bylo s Persefonou a Deméter, pak mi také daly některé věci smysl (třeba důraz na vodu, úrodnost polí, kostěný srp nebo epizodu s granátovým jablkem). Je mi ale jasné, že jsem na první přečtení ani zdaleka neodhalil všechny Urbanovy odkazy. A to je to, co mě baví. Jistě - příběh sám o sobě dává smysl a je pěkný, ale tyhle odkazy a jakási pošťouchnutí čtenáři jsou jeho kořením a alespoň pro mě dodávají dílu určitou nadstavbu a já jí velmi oceňuji.
Celou druhou část jsem vnímal jako alegorii souboje přírody s technologií a penězi, stejně jako souboje odpovědnosti státu a jeho občanů. Běhání Hastrmana od čerta k ďáblu, aby se nakonec zase vrátil od ďábla k čertu, je symbolické právě pro byrokracii, v rámci níž se jen obtížně lze dopátrat odpovědné osoby a když už se to povede, je de facto individuálně nepostižitelná. Celou linku s Dětmi vody jsem pochopil jako úmyslně přehnanou a přespříliš naivní, až utopickou. Ostatně také, jak jinak - vždyť sám Urban psal, že Děti vody leckdo označuje za utopence nebo utopiány. A kdo jiný by měl vést utopickou společnost než Tomáš Mor, zjevně alter ego Thomase Morea. Tohle považuji za Urbanovo velmi vtipné a trefné rýpnutí do všelijakých utopistických vizí. Rýpnutím s odkazem právě na Moreovu Utopii je pak z mého pohledu závěr knihy a nové osídlení Staré Vsi.
Hastrman byl pro mě skvělá kniha, ke které se někdy určitě vrátím, abych se pokusil rozklíčovat další Urbanovy odkazy a symboly.
"Jsi člověk. Kdo jiný má rozpoznat zlo, když se mu staví před oči? Neupozornit na ně znamená tichý souhlas. Tichý souhlas znamená spoluvinu."
Mnoho komentářů zmiňuje rozporuplnost a roztříštěnost první a druhé poloviny knihy. Skok je to skutečně velký, navíc okořeněný jedním saltem a dvěma vruty. I přesto svou osobitou peotikou kniha jako celek funguje.
Není určeno pro mainstream. Nízké hodnocení tak jde především na vrub nevhodné čtenářské volbě.
Kniha se mi dostala do rukou v roce 2012 a moc se mi líbila. Pěkně popsané staré i nové časy, dobře se četla. Líbí se mi také velmi povedené filmové zpracování v režii Ondřeje Havelky z roku 2018.
Po knihách Lord Mord, Sedmikostelí a Praga Piccola můj čtvrtý Urban - a zatím nejzvláštnější z nich.
Překvapivě mne první polovina nezaujala tolik jako ta druhá. Přestože autor zajímavě popisuje venkov pod Vlhoští i nejrůznější místní tradice, působila na mne "první kniha" trochu roztříštěným dojmem; jako by Urban nevěděl, čemu z jím popisovaného se dřív věnovat. Ve finále bylo i toho folkloru trochu moc - začalo to celé být dost zmatené a přehlušující už tak nepříliš nápadnou dějovou linku. Možná se teď dopustím literární kacířiny, když napíšu, že filmové zpracování (věnující se, až na poslední scénu, pouze první polovině knihy) považuji za lepší než jeho předlohu.
Akční druhá polovina, v níž ústřední postava i Děti vody bojují za stejnou věc jinými prostředky, mne i přes podivný závěr chytla o poznání více, ani ekologický apel mi nevadil.
Zkrátka svérázná kniha. Vysloužila si nesmírně zdařilou filmovou adaptaci, kterou vřele doporučuji - a myslím, že pokud se s Hastrmanem setkáte v opačném pořadí než já (tedy nejdřív kniha, pak teprve film), neprohloupíte.
Zvláštní kniha. Během čtení jsem tak nějak balancoval mezi nudou a nadšením. Co rozhodně musím ocenit je styl a celkově jazyk díla. Urban prostě psát a popisovat umí. Perfektně. To je bez debat. Problém jsem měl s tím zvláštním příběhem. První část je spíš jakýsi průvodce životem na vsi někdy před dvěma sty lety, kde se udržují pohanské rituály. Ty jsou opravdu působivě a do detailu podané a mísí se v nich bizarnost, krutost obětin i obdiv k souladu komunity lidí s přírodou a jejími cykly. Ale až na občasné výkyvy se tam vlastně nic moc neděje. Hastrman jako takový by tam ani být nemusel. Potom přijde druhá část odehrávající se kolem roku 2000 a najednou sledujeme spíš akční thriller s vodníkem, který se paktuje s partou zelených extrémistů a loví podnikatele kteří mu těží v jeho revíru a ničí přírodu, což vede až k utopickému a podivnému konci. Takže co ke knize říct závěrem? Je to originální, je to krásně napsané ale zároveň to není něco, co by oslovilo každého a i ten zbytek které to osloví s tím nejspíš bude mít problémy. Hlavní hrdina je rozporuplný a chvíli s ním sympatizujete, chvíli ne. Ochranu přírody kniha propaguje sice hezky, ale na můj vkus až příliš radikálně a ten eko spolek v druhé části je i přes vznešený cíl velmi nesympatický - to byl možná záměr. Dojem tedy zůstává také rozporuplný. Což nepovažuji za úplnou chybu. Miloš Urban se asi nestane mým oblíbeným autorem, ale rád si od něj zase někdy něco přečtu.
Kdybych měla Hastrmana srovnat se Sedmikostelím a Stínem katedrály, které jsem od Urbana četla dříve, tak se mi zelený mužík ze všech tří subjektivně líbil nejvíce. Zároveň jsem k němu ale nejkritičtější.
Tak nějak cítím, proč autor rozdělil příběh do dvou částí a co tím chtěl sdělit, zároveň je to za mě asi největší slabina knihy. Urbanovo mystické 19. století je skvělé. Prostředí, postavy (nejvíc mě bavil kněz a jeho záliba ve dřevě), tu a tam trochu vodnického sarkasmu... Pak to působí, jako by autorovi v polovině knihy došel dech, nevěděl, jak rozehranou partii dohrát, tak hodil šachovnici do kanálu a šel hrát kuželky. Což by nevadilo, kdyby dokázal čtenáře pro kuželky nadchnout. Ne. Poetika první poloviny je pryč, postavy fuč, příběh nikam nesměřuje. Dočítám a mám na jazyku hořkou pachuť. Málem bych zapomněla i na onen záblesk geniality, který jsem zahlédla mezi řádky. Naštěstí mám dobrou paměť.
Bohužel jsem první viděla film, který se mi moc líbil a tak jsem si chtěla přečíst knížku a do té jsem se nemohla začíst Překvapila mě druhá část knihy o které jsem vůbec nevěděla
Velikánskou devízou knihy je úžasná jazyková úroveň. Miloše Urbana pokládám za mistra popisu, do nějž vetkne obraz i emoci čtenářsky uchopitelnou. Po dějové stránce je Hastrman dílo podivné. První část je „rok na vsi“, druhá „eko román“ s vyústěním pro mě zvláštním: Aktivisté obětují přírodní ochrannou entitu…
Ve srovnání s filmovou adaptací: Hastrman - Karel Dobrý překonal románovou předlohu. Katynka – Simona Zmrzlá naopak svou postavu zploštila a místo ženy-bohyně předvedla obyčejnou drajznu. Oceňuji, že film končí po první části, byť závěrečný obraz, týkající se druhé části románu, vyzněl, pro toho kdo nečetl, nejspíš nepochopitelně.
Už jsem četla knihy, kde byl hlavní postavou upír, vlkodlak, skřet, drak, víla, dokonce i zombie, ale vodník? To je pro mě novinka. V někdejších lidových pověrách obávaný, v současných pohádkách přetransformovaný v laskavé trdlo, v těch filmových obvykle po vzoru "roztomilých" čertíků protivně uječený. Miloš Urban se naštěstí vydal starší cestou, jeho hastrman je postava plná temných vášní, znepokojivá, stejně jako svět okolo. No ano, přestože autor v první části vykresluje takřka idylický venkov (odhadem) počátku 19. století, plný slavností a tradic, stále mě těmi bukolickými radovánkami provázel tísnivý, nepříjemný pocit. Nikoliv strach, spíše určitá nepatřičnost, bílý šum na mozku... nebo jako když vás při usínání ruší šustění či přímo burácení tepu v uších.
Přesun do současnosti připomíná běhání po úřadech: od jednoho nafrněného byrokrata k druhému nafrněnému byrokradovi, po schodech tam a zase zpátky, zatímco čím dál nakakanější hastrman při snaze chránit svůj kraj zjišťuje, jak to chodí v českých zemích. Nezbývá, než odhodit servítky, vykydat chlév a do budoucna doufat v lepší hnůj. "Zelený román" už tolik nenaráží na barvu vodníků a stává se manifestem fanatických ekologů. Nic proti krásným, utopickým vizím, leč pro mě je příběh příliš černozelený - samé vznešené ideály a nulová snaha pochopit protistranu, přistoupit ke kompromisům.
Třídím odpad, sbírám v přírodě bordel a vedu k tomu i svou ratolest; kdykoliv to jde, chodím pěšky nebo jezdím na kole, nenávidím smýšlení ve stylu "raději smrdět 25 minut v koloně, než jet 10 minut MHD", přesto mě kniha svou jednostranností spíše odradila. A to navzdory faktu, že v mnoha ohledech s autorem vlastně souhlasím. V závěru s Dětmi vody téměř zalitými duhou mě "Hastrman" div neutopil v rozbouřené žluči.
Za neobvyklost body nahoru, za vyřvaně zelený ideologický nátěr body dolů.
Urbana povětšinou můžu, Hastrman se mi dostal ke čtení až po natočení filmu, přestože jsem nad zelenou knížkou přemýšlel už kdysi dávno (to bílé vydání je o dost nudnější forma), poslední popud byla místa, na kterých se film podle románu točil, mlýn na Kokořínsku, Vlhošť, Holanské rybníky (kde jsem při první návštěvě zabloudil a dojet favoritem náhonem až pod klenbový most proti vodopádu), padla zmínka i o našem oblíbeném Ronově.
Téma svobody, vzdělání, divokosti a pohanství mi též sedlo.
Na knihu mě navnadil film v momentě, když jsem zjistila, že příběh má pokračování.
První část se mi líbila víc, toho vraždění bylo v druhé části až moc.
Knihu jsem četla až po shlédnutí filmové adaptace, o to zvědavější jsem byla na nezfilmovanou druhou část. První se mi stylisticky líbila mnohem víc, a to zejména popisem rituálního roku. Rozhodně bych ale neodsuzovala ani tu druhou, byť je z větší části dějově dost jednoduchou detektivkou, nicméně bez závěru druhé části by ta první postrádala vyvrcholení.
Štítky knihy
ekologie zfilmováno faráři ochrana životního prostředí pohané, pohanství ekoterorismus vodníci Magnesia Litera romány
Autorovy další knížky
| 2001 |  Hastrman |
| 1999 | Sedmikostelí |
| 2008 |  Lord Mord |
| 2005 | Santiniho jazyk |
| 2003 | Stín katedrály |
Kniha Hastrman je v
| Právě čtených | 22x |
| Přečtených | 1 077x |
| Čtenářské výzvě | 185x |
| Doporučených | 60x |
| Knihotéce | 267x |
| Chystám se číst | 331x |
| Chci si koupit | 40x |
| dalších seznamech | 4x |
Asi nemá cenu komentovat děj této knihy. Má v sobě cosi hlubšího, co přesahuje popis konkrétních událostí či nějaký prvoplánový účel (jako např. ekologický manifest). Asi by mne v životě nenapadlo tuto knihu číst, kdyby mi nebyla doporučena ... ve snu. A stejně jako sen, tato kniha zanechala hlubokou stopu v mé duši.