Dlouhá trať
Viktorie Hanišová
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/447916/bmid_dlouha-trat-s9l-447916.jpg
4
996
996
Sbírka povídek s tématem sebevraždy. Život se někdy zastaví. Ať už je to vědomí smrti, osobní selhání, ztracené iluze, nebo prostý strach, nevyhnutelně s nimi přicházejí také úzkosti, pochyby a otázky. Jsou to okamžiky, které nutí promýšlet vlastní bytí v jasném světle, jehož svit často nepřeje společenským konvencím a tomu „být jako ostatní“. A to, čemu přeje, se zdá být tak děsivé, uhrančivé a lákavé zároveň… Prozaička Viktorie Hanišová po třech románech ohledává subtilnější a sevřenější prostor povídky. Tematicky propojené svižné texty jsou jako dobře míněné facky: zabolí, ale proberou. Stejně jako protagonisté povídek z Dlouhé tratě se i čtenář musí nejednou zastavit a sám sebe se ptát: Jaký má tohle všechno smysl? Možná to není příjemné pomyšlení, ale kdo jednou začne, už nemůže zpět. A to samé se dá říct i o Dlouhé trati. Možná to není nic líbivého — ale číst přestat nelze.... celý text
Přidat komentář
Nejsem zrovna povídková, ale předchozí knihy autorky se mi hodně líbily a proto jsem neodolala. Útlá knížka s pár povídkami a velmi smutné a depresivní téma. Povídky jsou kvalitní, autorka v nich nezapře svůj styl, jen jsem je asi četla v nesprávný čas, přidaly mi na špatné náladě, posunuly mě k truchlivosti a beznaději...
No, život není vždy veselý a radostný, a tak to je i v knížkách.
Super čtivé, jak už jsem si u autorky zvykla, nutí mě číst pořád dál a dál dokud není konec knížky :D jen tyhle téémata, pfff, hodně pochmurné témata, chvílemi mi bylo do breku...nic moc čtení na vánoce :D
Viktorie Hanišová je opravdu královna! Jedna z top autorek současné české prózy a tuto pozici si u mě potvrzuje s každou svou další knihou... Dlouhá trať je její nejkratší knihou, ale alespoň jí něco letos vyšlo a čekání bylo o to kratší... Ale teda povím vám, tohle je deprese všech depresí... Téma sebevražd autorka zvládla skvěle, v každé povídce je zpracované jinak a každá povídka si mě získala... A to na povídky nejsem! Takže pokud máte náladu na něco ne úplně veselého, tak tohle je top strop volba, za kterou dám ruku do ohně...
Po dlouhé době kniha, kterou jsem musela číst pomalu, abych se z ní těšila co nejdéle a zároveň rychle, protože to jinak prostě nešlo.
Útlá čtivá knihapovídek s pochmurným tématem. Já asi úplně nejsem nejlepší kamarádka s povídkami, což ovšem není chyba knihy. Nevím, co bych knize vytkla, ale zároveň cítím, že to na 5* není. Možná to je tím, že některé povídky byly lepší než jiné. A nebo nejsem v rozpoložení, kdy by mě kniha jakkoliv dostala. Kdybych mohla dát 4.5* asi bych je dala.
Povídková kniha ,která určitě čtenáře zaujme naprosto skvělým popisem postav, psychologií a atmosférou povídek.
Nejvíce mě zaujali povídky ,,Vrátíš se?'' a ,,Zbytečný člověk'' ,která je pro mě naprostou jedničkou z celé knihy.
Přesto nemohu knihu hodnotit úplně kladně, protože mi přišly některé povídky takové nedotažené a něco mi tam chybělo.
Jinak mohu knihu doporučit !
Povídky o těžkostech života a jeho ukončení, kdy už si myslíme, že dál to prostě nejde.
Autorka umí krásně vykreslit pošramocenou psychiku, která může vést k myšlenkám na konec, bohužel ani u jednoho příběhu neumím omluvit a pochopit důvod sebevraždy.
U všech povídek mi vadí konec, nevyřčenost a absence opravdové konečnosti situace.
Nejvíc mi seděly povídky Díra, Zbytečný člověk, Pozůstalost i Manažerka.
Kniha je o něco lepší než Houbařka, asi ale jen tím, že povídka skončí dříve, než dojde na nějaké další natahování a plytkost příběhu. Je mi líto ale pořád u autorky nemůžu najít společnou notu.
Čtyři hvězdičky jen pro tu nádhernou obálku.
No tak to tedy byla jízda,knihu jsem dala na jeden zátah za odpoledne.I mě nejvíc zasáhla hned druhá povídka Vrátíš se?
Povídkové knihy moc nemusím,ale když jsou od dobrého spisovatele tak to je jiná.
Za mě hned po Houbařce nejpovedenější kniha od této skvělé autorky.
Sedm krátkých povídek, jejichž společným rysem je všudypřítomná smrt v odlišných podobách.
Viktorie Hanišová patří mezi mé nejoblíbenější české autorky. Její Houbařky jsou pro mě vrcholem současné české prózy. Její styl psaní je lehký, čtivý a zároveň velmi hluboký a jdoucí po samém emocionálním jádru postav i čtenářů.
Ze sbírky se mnou nejvíc vnitřně zarezonovala hned druhá povídka s názvem Vrátíš se?. Byl to silný příběh dvou malých děvčat, které měly jen jedna druhou a nepřízeň osudu v patách. Bylo to silné. Hodně silné a budu na to dlouho vzpomínat.
Mnohdy je povídkám vytýkán jejich (ne)konec. Mě to smysl dávalo, ale přiznám se, že povídka Díra by si podle mě zasloužila ještě pár stran navíc.
U povídek mě vždycky zajímá, jak dlouho na nich autoři pracovali. Tohle podle mě nebylo zas tak těžké dát dohromady. Přesto to ve mně zanechalo hodně otázek. V tom je podle mě vidět velká síla a nadání autorky.
IG: @hanybooks
Velmi dobře zpracované nelehké téma - sebevraždy nebo spíše i přemýšlení o smyslu života formou povídek. Hanišová je skvělá spisovatelka takže se toho zhostila velmi dobře. Mě zaujaly všechny povídky, po přečtení každé z nich jsem musela o příběhu ještě chvíli přemýšlet ... doporučuji.
Od Viktorie Hanišové jsem četla romány Houbařka a Rekonstrukce. Nebyly špatné, ale něco tomu chybělo. A pak přišla Dlouhá trať – sbírka povídek, jejichž sjednocujícím prvkem je téma sebevraždy, a já si řekla: jo, to by mi mohlo sednout, jdu do toho! A teda páni, to bylo fakt něco!
Nejenže kniha přesně odpovídá mému literárnímu vkusu, povídkové vypravování navíc zjevně sedne autorce, protože to bylo skvělé jak po stránce obsahu, tak i formy. Bylo to neskutečně hutné, tíživé, místy velmi depresivní. Přesto bych ale trochu polemizovala o tom, zda není hlavním tématem spíše smysl života, jeho účelnost a pocit naplněnosti, nikoli sebevražda, pro niž je bohužel snadné se rozhodnout, pokud člověk necítí, že má proč žít.
Jednotlivé příběhy jsou sice téměř všední (vždyť velmi podobné životy mnoho lidí kolem nás žije), přesto jsou velmi poutavé… Nebo je to snad tahle všednost, která si čtenáře podmaní? Tohle je prostě život se vší svou tíhou a krutostí. Je jen na nás, jak se k němu postavíme a zda se tím necháme semlít, nebo zda budeme dál bojovat a dál poběžíme, třebaže na konec té dlouhé trati ani nedohlédneme a nevíme, co nás cestou čeká. Jasně, samozřejmě to často není jen na nás – je to taky na lidech, kterými se obklopujeme, jenže i ty si v důsledku většinou stejně zase volíme my…
Viktorie Hanišová touhle povídkovou sbírkou rozhodně prokázala, že si čtenáře umí získat – aspoň u mě se jí to dokonale povedlo! Při četbě ani jedné z povídek jsem se nedokázala od knihy odtrhnout, dokud ji nezhltnu, každou jsem pak v hlavě převalovala sem a tam, přemýšlela jsem o životě. S postavami jednotlivých příběhů jsem soucítila, bojovala jsem spolu s nimi, stejně jako jsem chápala, když se to rozhodli vzdát. Skoro jako bych ty životy žila já sama…
Jednoduše doporučuji a těším se, s čím tato česká spisovatelka a překladatelka přijde příště.
První tři povídky byly skvělé, ty další by si klidně zasloužily delší rozvedení. Bylo to hodně smutné a leckdy jsem bezvýchodnost situace a její řešení v podobě sebevraždy i docela chápala. Hanišová opět předvedla, jak perfektně umí nahlédnout do lidského nitra a popsat, co přesně se v člověku odehrává.
Mám přečtené všechny její knihy a jsem docela zvědavá, jestli se někdy dočkáme něčeho pozitivního. Tohle se mi, přiznám se, nečetlo úplně dobře.
Viktorie Hanišová je etablovaná česká prozaička, která si mou pozornost získala zejména fenomenální Houbařkou. Mnou druhá čtená kniha – Rekonstrukce – už se mi líbila o poznání méně. V povídkovém souboru autorka uplatňuje to, v čem je skutečně dobrá, a proč jsem si její Houbařku velmi oblíbila. Umí výborně vykreslit (narušenou) psychiku svých hrdinů, vybudovat atmosféru a co hlavně, ne vždy vykládá všechny karty na stůl. Ponechává čtenáři tak trochu volnou ruku, a i když nabízí ve svých textech spoustu vodítek, ne vždy je doslovná, což je něco, co maximálně oceňuji. Upřímně jsem nečekala, že by s těmito svými přednostmi uměla až tak dobře pracovat na malém prostoru povídky, opak je ale naštěstí pravdou. Texty jistě vyvolají emoci, a byť jsou některé náměty velmi prvoplánové (zejména Vrátíš se?), jiné zaujmou a zanechají v paměti tak trochu nepříjemný pocit (za mě rozhodně Díra). Celkově považuji Dlouhou trať za soubor zdařilý a hodný doporučení, a to říkám jako někdo, kdo formátu povídky zas až tak nefandí.
Síla to byla. Jedna z těch knih, u kterých mi v hodnocení brání dilema - jak hodnotit něco, co se mi líbilo po umělecké stránce, ale fyzicky bolelo číst?
(Můžu si za to sama; mám ráda, když je mi při čtení hezky, a stejně jdu a sáhnu po něčem, co se musí dávkovat...)
Takže se přikloním ke komentářům ostatních, snad s výjimkou Díry - smysl mi dává, je to jako u té Běžkyně. Paní chodí dokola kolem díry, která jí slibuje klid, co nikde jinde nemá; myslím, že se jí není co divit.
Dlouhá trať je sbírka sedmi krátkých povídek, které spojuje společné téma sebevraždy. Předem vás musím upozornit, že kniha je opravdu silná. Kniha na mě měla podobný dopad, jako když jsem zkraje roku četla Vrány. Hrdinové jednotlivých povídek se neznají, každý příběh je svůj a hrdinové se nijak neprolínají. Jediným společným prvkem v jejich životech je ukončení života, ať už se jedná o ukončení svého života nebo někoho, koho mají postavy ve svém životě. Hanišová má perfektní slovní zásobu a na jejím vyjadřování je to znát. Proto jí nedělalo žádný problém každou povídku oddělit i stylisticky. Nejvíce se m dotkly povídky Vrátíš se?, Pozůstalost nebo Zbytečný člověk, která byla ale nejdelší z celé sbírky.
Viktorie Hanišová zkrátka další knihou nezklamala a já nadšeně budu čekat co dalšího napíše.
Smrt, obtížné životní situace, osobní selhání a krize jsou témata, o kterých ráda přemýšlím a čtu. Čím více je pravděpodobné, že se kniha dotkne mého já a zanechá za sebou nějaké myšlenky, tím lépe. Sbírka povídek pojednávajících o sebevraždě od Viktorie Hanišové bylo něco, co jsem prostě musela mít. Osobně bych klidně uvítala ještě o něco víc temnoty a silnějších příběhů, ale i tak na mě Dlouhá trať udělala příjemný dojem. Já prostě nejsem na happyendy. Miluju to napětí, kdy s bušícím srdcem čtu poslední řádky a cítím, že už se ten hořký konec blíží. Kdy si přeju, aby hlavní postava dostala ještě jednu poslední šanci, ale zároveň naprosto rozumím tomu, co prostě musí přijít. Kdy se do mě vpíjí kruté osudy lidí, cítím jejich utrpení a poznávám jejich myšlenky. To všechno se Hanišové podařilo hezky vystihnout. Milovníky detailů určitě potěší i vizuální zpracování. Ilustrace srdce na předsádce je něco, co dodá knize ještě více na jedinečnosti. Tohle Host umí prostě na jedničku.
Můj tip pro odvážné: jestli si to chcete přečíst, udělejte to hned. Tohle podzimní počasí je k tomu jak stvořené a krásně podtrhne atmosféru tohoto krapec depresivního kousku.
Musela jsem si mezi povídkami dávat pauzu, protože to bylo hodně skličující čtení. Nejvíc mě asi zasáhly Vrátíš se? a Pozůstalost.
Lepší 4*
Běh životem , který je leckdy k uzoufání... nejednou se na této trati ztratíme a je jen na té naší duši, zda dokáže najít cestu ven z nekonečného bludiště bolesti nebo ustrne na místě a rozplyne se vyčerpáním z hledání smyslu bytí v té svojí neutěšené prázdnotě. Mám samozřejmě raději objevování těch hezčích zákoutí žití a nesmrtelné vstávání z popela... NICMÉNĚ... proč zavírat oči i před tou temnotou v nás... ač nemám ráda povídkové počiny, tak tohle mi zaseklo drápek hluboko do srdeční oblasti... neskutečně opravdové a paradoxně k tématu i neskutečně živé.
Štítky knihy
sebevražda povídky česká literatura
Část díla
- Běžkyně na dlouhou trať 2020
- Brácho 2020
- Díra 2020
- Manažerka 2020
- Pozůstalost 2020
Autorovy další knížky
| 2018 |  Houbařka |
| 2015 | Anežka |
| 2019 |  Rekonstrukce |
| 2020 | Dlouhá trať |
| 2022 | Neděle odpoledne |
(SPOILER) Tak tahle kniha je super depresivní. Až na dřeň. Přečtená na jeden zátah. Ale teď teda něco pohodového. Určitě nedoporučuju číst někomu kdo není momentálně úplně v pohodě nebo má jen drobné starosti. Kdo má trochu nějaké problémy a depky, tak tahle kniha ho dostane do ještě větších sraček. Promiňte mi ten výraz.
Všechny povídky jsou o smrti, o smrti kdy už Vám přijde, že nic jiného není možné a taky o hlubokých výčitkách. Ale napsáno čtivě, to zase jo, autorka psát umí. Uf. Těžká kniha, jen co je pravda.