A každé ráno je cesta domů delší a delší
Fredrik Backman
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/366045/bmid_a-kazde-rano-je-cesta-domu-delsi-a--YKQ-366045.jpeg
4
1361
400
I loučení bolí méně, když na něj nejste sami. Děda a Noah si povídají na lavičce. Pod lavičkou roste hyacint, stejný si děda kdysi pěstoval i na zahrádce. Děda s Noahem si můžou povídat úplně o všem. O všech otázkách života, závažných i nicotných. Při rozhovorech s vnukem si děda vždycky vzpomene, jak se zamiloval do babičky a jak o ni pak přišel. Zatím ji pořád vidí před sebou, a děsí se dne, kdy si ji už nebude schopný vybavit. Cítí, že jeho svět se mění. Proto by rád zůstal tady na lavičce, kde je stále ještě obklopuje silná vůně hyacintu. Jenže zachytit vzpomínky je čím dál těžší a oba se musejí naučit to nejtěžší: rozloučit se. Fredrik Backman v knize líčí boj stárnoucího muže o zachování nejdražších vzpomínek. Činí tak něžně a způsobem, jak to dovede jen on.... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno: 2018 , HostOriginální název:
Och varje morgon blir vägen hem längre och längre , 2016
více info...
Přidat komentář
To bylo tak krásné! a smutné a plné lásky a.... takové jak to umí jen Backman.
Asi se to jinak přečíst nedá než na jeden smutný zátah. Neskutečně originální pohled do duše opuštěného mozku a okolí, které se snaží s tím sžít. Plné fantazie, nádherných vztahů a i několika mouder.
Nádherné mezilidské a rodinné vztahy, o které nepřijdou ani vinou nemoci. Je to pouto mezi otcem, synem a vnukem. Je pravda, že rodiče splácejí dluh svým dětem na vnoučatech, kterým se nemohli tolik věnovat.
Tohle nebyla ta pravá kniha pro mně. Nechci číst složité knihy, kdy jeden musí přemýšlet, co tím vlastně básník chtěl říct, jaké poselství do slov schoval. A tohle byla jedna z nich. Útlounký příběh, hodinová záležitost, ale nedal mi nic. Bylo mi jasné, že kniha pana Backmana nebude pro každého a holt já ji na chuť nepřišla, nelíbilo se.
Taková malá, útlá knížečka, ale velmi hezká, emotivní a občas i smutná. Je plná života, vzpomínek a loučení. Všechny knihy od autora, které jsem zatím četla, mě nadchly a hodně se mi líbili.
Bylo to takové milé, občas jsem byla trochu zmatená, ale hádám že by to mohl být záměr? Každopádně to na mě působilo až příliš idealisticky.
Rozsahem jednohubka a přesahem spíš něco jako končící nekonečno. Líbí se mi zvláštní styl, a zdá se mi, že autor tady dávkuje dojetí kapátkem, což je moc dobře. V takovém tématu je totiž snadné sklouznout ke klišé a dojáku. Čtyři hvězdy dávám, protože jsem přeci jen četla mocnější knihu o stejném námětu, a to Starý král ve vyhnanství.
Chápu to poselství, které se mi autor snaží předat - ale asi mi nějak nesedí ta forma. Příběh se mě nedotýká, místy se až ztrácím v autorových myšlenkových pochodech, necítím emoce, které bych asi cítit měl. Mrzí mě to, hodně jsem se na svoje první setkání s Backmanem těšil, ale co se dá dělat. Časem možná zkusím ještě něco dalšího, a případně se budu muset smířit s tím, že zkrátka nejsem autorova cílová skupina :-))
“zabloudila mi do srdce a nenašla cestu ven, nikdy nemněla orientační smysl.”
Pripravte si kapesníky, pretože si poriadne poplačete. Kniha o láske, spomienkach, pomalom odchádzaní, o strate milovanej osoby - jednoducho o tom čo robí človeka človekom. Skvelá kniha. Nebojte sa, že je útlá, pretože je nabitá myšlienkami ktoré Vás prinútia prehodnocovať, sumarizovať, zamyslieť sa. Nie je to kniha na jeden večer, pretože mnohé myšlienky treba vstrebať.
Mé první setkání s autorem. Kniha mě mile překvapila a líbila se mi. Určitě si přečtu i jeho další knihy.
Fredrik Backman, pro mě neznámý autor, kterého jsem objevila na internetu. Jeho knihy měly velmi dobré hodnocení. První, která se mi dostala do ruky, Babička pozdravuje a omlouvá se, vůbec mi nesedla. Vůbec mě nebavila, bylo to pro mě utrpení. Na internetu jsem si musela znovu najít hodnocení, zda jsem nevzala špatnou knihu. Někdo psal, že se kniha rozjede až později. Pro mě se nic nerozjíždělo, musela jsem knihu odložit, s tím, že toto není autor pro mne. Po delší době jsem na internetu opět narazila za zmíněného autora a knihu, A každé ráno je cesta domů delší a delší", řekla jsem si, dám autorovi ještě šanci. A tato kniha, je naprosto úžasná. Bavila mě hned na první stránce. Moc se mi líbila. Je tam spousta krásných vět - citátů - úvah. Spousta lásky, spousta soucitu, porozumění. Je vtipná a je také smutná. Krásná knížka, kterou chci mít doma v knihovně. Tedy objednávám tuto pro sebe domů a nějakou další, od tohoto autora z knihovny.
Prvý Backman. Na tohto autora sa chystám už dlho a prišiel ten správny čas. Začala som jeho najútlejším dielom a neľutujem. Dojemný príbeh starého otca, ktorému postupne prestáva slúžiť mozog a pamäť. Autor krásne opísal vzájomné vzťahy s manželkou, synom, vnukom. Téma, ktorá sa mňa osobne dotýka, lebo niečo podobné prežívame v našej rodine s babkou a preto som vďačná za toto útle dielo.
ednohubka ke kávě, myslela jsem si. A ona byla... Ale trochu jiná než jsem myslela. Čekala jsem milé oddechové čtení. A pak jsem měla přes slzy slanou kávu...
Kniha o odcházení, o tom jaké je to někoho ztratit, i když tu fyzicky ještě je...
Pokud jste o nějakého svého starouška přišli, pravděpodobně vás dostane jako mě. Obzvlášť pokud v tom hráli roli ti pojídači lidské osobnosti, demence a alzheimer.
Pokud jste o nikoho nepřišli a bude vám to připadat spíš jako klišoidní kýč, což věřím, že někomu připadat může, tak jste šťastní lidé.
Čekala jsem úplně jiné čtení a příběh. Je to milé, motiv odcházení je zpracováný pěkně. Já čekala to, co je na obálce, ale příběh je jiný než obrázek a je to dobře.
Štítky knihy
stáří švédská literatura vzpomínky demence (nemoc) Alzheimerova choroba babička dědeček novely
Autorovy další knížky
| 2014 |  Muž jménem Ove |
| 2017 | Medvědín |
| 2020 | Úzkosti a jejich lidé |
| 2015 | Babička pozdravuje a omlouvá se |
| 2016 | Tady byla Britt-Marie |
Kniha A každé ráno je cesta domů delší a delší je v
| Právě čtených | 10x |
| Přečtených | 1 797x |
| Čtenářské výzvě | 408x |
| Doporučených | 129x |
| Knihotéce | 415x |
| Chystám se číst | 504x |
| Chci si koupit | 147x |
| dalších seznamech | 10x |
"Je hrozné, když se ti stýská po někom, kdo tu pořád ještě je." To je hluboká myšlenka a velká pravda.
Pamatuji, když nás prababička nepoznávala, nebo když babička vyjmenovala všechna vnoučata, až potom si přiřadila správné jméno. A pak jsme se tomu zasmály, protože dál pokračovala v rozhovoru s vědomím, s kým vlastně mluví.
Sonda do mozku člověka, který odchází, musí a nechce, byla místy nesrozumitelná, ale to bude tím, že každý máme jiné zkušenosti, jiné vztahy, osobní vtipy a narážky, které vzájemně chápeme "třeba jen u nás."
Ale musím bohužel říct, že se mi kniha moc nelíbila.
Máma svého času dva roky pracovala v domově pro lidi s Alzheimerem. A to, co kolikrát vyprávěla, mě dojalo víc, než slova autora, který příběh stvořil s dobrým záměrem - podpora výzkumu problémů mysli, abych tak řekla, ale způsobem, díky němuž podstatné nejspíš vyšumí.