A každé ráno je cesta domů delší a delší
Fredrik Backman
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/366045/bmid_a-kazde-rano-je-cesta-domu-delsi-a--YKQ-366045.jpeg
4
1361
400
I loučení bolí méně, když na něj nejste sami. Děda a Noah si povídají na lavičce. Pod lavičkou roste hyacint, stejný si děda kdysi pěstoval i na zahrádce. Děda s Noahem si můžou povídat úplně o všem. O všech otázkách života, závažných i nicotných. Při rozhovorech s vnukem si děda vždycky vzpomene, jak se zamiloval do babičky a jak o ni pak přišel. Zatím ji pořád vidí před sebou, a děsí se dne, kdy si ji už nebude schopný vybavit. Cítí, že jeho svět se mění. Proto by rád zůstal tady na lavičce, kde je stále ještě obklopuje silná vůně hyacintu. Jenže zachytit vzpomínky je čím dál těžší a oba se musejí naučit to nejtěžší: rozloučit se. Fredrik Backman v knize líčí boj stárnoucího muže o zachování nejdražších vzpomínek. Činí tak něžně a způsobem, jak to dovede jen on.... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno: 2018 , HostOriginální název:
Och varje morgon blir vägen hem längre och längre , 2016
více info...
Přidat komentář
Bezelstně dojemné a něžné, hned jsem přečetla ještě jednou a nepochybně to nebylo naposled.
„Učitelka nás donutila napsat slohovku o tom, čím chceme být, až budeme velcí,“ spustí Noah.
„A co jsi napsal?“
„Napsal jsem, že nejdřív se chci soustředit na to, že jsem malý.“
„To je velmi dobrá odpověď.“
„Viď? Já bych chtěl být radši starý než dospělý. Všichni dospělí se pořád vztekají, jen děti a staří lidi se smějí.“
„To jsi taky napsal?“
„Jo.“
„A co učitelka?“
„Ta mi řekla, že jsem nepochopil zadání.“
„A co ty na to?“
„Že to ona nepochopila odpověď.“
„Když vyhasne mozek, tělu trvá dost dlouho, než to zjistí. Lidské tělo má fenomenální pracovní morálku, je to mistrovské dílo matematiky, pracuje do posledního paprsku světla. Náš mozek je nejnekonečnější rovnice; až se ji lidstvu podaří rozluštit, bude to větší úspěch, než když jsme doletěli na Měsíc. Ani ve vesmíru není větší záhada než člověk. Vzpomínáš si, co jsem ti říkal o selháních?“
„Selžeme jedině tehdy, když se znovu nepokusíme o to, co jsme chtěli.“
„Přesně tak, Noahnoahu, přesně tak. Velkou myšlenku při zemi neudržíš.“
Tady se opravdu jedná o knižní perlu, tedy perličku (přeci jen je to útla knížečka).
Obvykle si při čtení označuji v knize místa, která mě něčím zaujala. Buď hloubkou myšlenky, krásnými slovy nebo třeba poetickým popisem místa. Tady jsem už při předmluvě zjistila, že záložka by byla na každé stránce. Tak to jsem vzdala. U některých knih se mi stává, že mě v nějaké části svého děje dojmou, ale tady mi vlastně tekly slzy po tvářích po celou dobu čtení, a někdy se mi při čtení stává, že některé pasáže si čtu alespoň dvakrát, abych si je lépe užila, nebo třeba pochopila. Tak tuhle Backmanovu knížečku jsem přečetla dvakrát hned celou. Je to nádherné, citlivé, láskyplné, dojemné a něžné povídání o čase, kdy „mozek odejde z tohoto světa dřív než tělo“. Doporučuji.
Moc pěkná povídka, Backman prostě umí. Pěkně a zajímvaě podané.Určitě nebude litovat, že jste knihu četli. Ale budete litovat, že je tak krátká. Snad zase brzo vyjde něco delšího.
Pan Backman je opravdu pan Vypravěč s velkým "V". Na malém prostoru umí vykouzlit velký příběh. Tolik různých pohledů na svět okolo nás s takovým citem a s takovým porozuměním. Moc mi ta jednohubka chutnala.
Hořkosladký bonbónek. Stáří a zapomínání, ale také láska a porozumění. Opravdu mě to dojalo.
Intimní, hřejivé a laskavé jako pohlazení. Tři různé úhly pohledu na život, smrt a odcházení a všechny stejně dojemné, hluboce důvěrné, vždy láskyplné. A inspirující. Nikdy se nezapomínejme smát. Nebo se o to aspoň snažme. Smích zahání strach. A úzkost. I v těch nejsmutnějších chvílích. Smíchem oslavujeme život. Vzpomínkami jej uchováváme ve svých představách, ve svém srdci. Už lépe rozumím tomu, kde se v Ovem či babičce & spol. Fredrika Backmana bere to krásné člověčenství.
6 hvězdiček z 5. Dokonalá kniha, která ukazuje zapomínání starého člena rodiny s nevídaným pochopením, přesto velice citlivě a reálně. Tato kniha vás neuvěřitelným způsobem chytne za srdce. Stručně řečeno - plakal jsem, smál jsem se, zamiloval jsem se .
Ještě si mi nestalo, že bych si u Backmanových knih nepoplakala. Tuhle jsem probrečela celou (všech těch šedesát stránek :)). Krátká kniha s velkým přesahem!
Někdy mi přijde, že mi Fredrik Backman vidí až do duše - a jeho texty jsou texty, které se té mojí duše dotýkají za poslední roky snad ze všech textů nejvíc. Cokoli od něj čtu, je to krása, plné síly, lidskosti a života. A tahle maličká knížka není výjimkou. Člověku je u knih a textů tohohle autora prostě krásně a krásně živo, i když někdy smutno. Díky za něj.
Pokaždé, když čtu cokoliv od Fredrika Backmana, děkuji své kamarádce, že mi kdysi věnovala Muže jménem Ove a tím nesmírně obohatila můj nejen čtenářský život, a nejinak i v tomto mini případě. Maličká knížka před jejímž obsahem se hluboce klaním, slova, která vám vhánějí slzy do očí, úsměvné pasáže, tolik, tolik lásky na papíře.....
A každé ráno je cesta domů delší a delší a náměstí v jeho mozku menší a menší. Ztrácí se sám sobě a dokud to jde, snaží se hlavně svému vnukovi vysvětlit, co se s ním děje a že už možná nebude takový, jako ho Noah zná. Zatím ještě vzpomínky vyloví, ale ví, že se mu na té udičce budou vzpouzet a čím dál častěji se z vlasce utrhnou. Příběh Fredrika Backmana je snad ještě drobnější než jednohubka, je to spíš slza, kapka, hlt, který je ale silný a stačí na zahnání žízně. Autor opět ukazuje, jak to umí se slovy, jak to umí s pocity a myšlenkami. A představuje lásku ve více podobách, ať už jako vzpomínání dědečka na svou životní lásku, na svou ženu, nebo jako lásku mezi otcem a synem a především dědou a vnukem. "Já bych chtěl být radši starý než dospělý. Všichni dospělí se pořád vztekají, jen děti a staří lidi se smějí."
Když můj nejmilovanější spisovatel současnosti vydá novinku a já ji mám doma mezi prvními. Backmanova mininovela je sotva stostránková jednohubka, ale skrývá silné vyprávění. Příběh starého muže, který se pomocí svého malého vnuka vyrovnává s neúprosně postupující Alzheimerovou chorobou vás dojme, ohromí a okouzlí. Je to čtení na půl hodinky, ale dost možná jej budete nosit v hlavě věky. Drobná knížečka s obrovským srdcem. A já ji vřele doporučuju! Fredrick Backman zkrátka ví, jak na své čtenáře.
Číst knihu od pana Backmana je vždy mimořádný čtenářský zážitek.
Útlá knížka opět s velkým poselstvím...
Okouzlující, moudrá, dojemná, hořká i sladká.
Přesně taková, jak to od něj máme rádi. A tahle je svou něhou obzvlášť výjimečná...
„ Jak ses do ní vlastně zamiloval?"
"Asi mi zabloudila do srdce. A nenašla cestu ven. Tvoje babička nikdy neměla orientační smysl. Ta by se ztratila i na jezdících schodech. "
Půvabná knížečka. Oč menší v objemu o to větší obsahem. Nedá se z ní ani citovat, leda by jí tady člověk celou opsal, tak překrásně je napsaná. Opět děkuji panu Backamanovi za to, že je a za to, že s námi sdílí svoje myšlenky.
Štítky knihy
stáří švédská literatura vzpomínky demence (nemoc) Alzheimerova choroba babička dědeček novely
Autorovy další knížky
| 2014 |  Muž jménem Ove |
| 2017 | Medvědín |
| 2020 | Úzkosti a jejich lidé |
| 2015 | Babička pozdravuje a omlouvá se |
| 2016 | Tady byla Britt-Marie |
Kniha A každé ráno je cesta domů delší a delší je v
| Právě čtených | 10x |
| Přečtených | 1 797x |
| Čtenářské výzvě | 408x |
| Doporučených | 129x |
| Knihotéce | 416x |
| Chystám se číst | 504x |
| Chci si koupit | 147x |
| dalších seznamech | 10x |
Krásný příběh o cestě do konečné stanice, dlouho mi po něm zůstane krásný pocit smíru a uklidnění.