A každé ráno je cesta domů delší a delší
Fredrik Backman
I loučení bolí méně, když na něj nejste sami. Děda a Noah si povídají na lavičce. Pod lavičkou roste hyacint, stejný si děda kdysi pěstoval i na zahrádce. Děda s Noahem si můžou povídat úplně o všem. O všech otázkách života, závažných i nicotných. Při rozhovorech s vnukem si děda vždycky vzpomene, jak se zamiloval do babičky a jak o ni pak přišel. Zatím ji pořád vidí před sebou, a děsí se dne, kdy si ji už nebude schopný vybavit. Cítí, že jeho svět se mění. Proto by rád zůstal tady na lavičce, kde je stále ještě obklopuje silná vůně hyacintu. Jenže zachytit vzpomínky je čím dál těžší a oba se musejí naučit to nejtěžší: rozloučit se. Fredrik Backman v knize líčí boj stárnoucího muže o zachování nejdražších vzpomínek. Činí tak něžně a způsobem, jak to dovede jen on.... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno: 2018 , HostOriginální název:
Och varje morgon blir vägen hem längre och längre , 2016
více info...
Přidat komentář
Už od samého začátku hodně dojemný, silný a výstižný příběh. Ke knížce se určitě ještě vrátím.
Krátký příběh, ve kterém toho autor dokázal tolik vyjádřit. Moc hezky napsané a hned po dočtení jsem věděla, že jedno přečtení asi nestačí. Člověk se ke spoustě myšlenkám může vracet...
Na příběh jsem se moc těšila a musím říct, že mne autor opět překvapil. Kniha je na jednu stranu hodně smutná, ale v určitých momentech povzbuzující. Pomohla mi pochopit svět mojí babičky, jejíž mozek odešel také daleko dřív než tělo. Autor se do tohoto těžkého tématu pustil bez bázně a podle mne se jeho fantazie určitě velice přiblížila skutečnosti. Konec příběhu se bez slz neobejde.
Toto so mnou este par stran textu nikdy neurobilo. Na to, ze si zvyknem utierat slzy na konci takmer kazdej Backmanovej knihy som si uz zvykla, ale teraz som revala od zaciatku az do konca. Smutne, ale zaroven krasne. Davam plny pocet bodov.
Má poklona pane krátké krásné a milé čtení.Pohlazení po tváři,a těch není nikdy dost.Dala bych knížku jako povinné čtení pro všechny.Proč ..abychom lépe uměli pochopit jeden druhého.
Pane Fredriku, pište, pište třeba jen blogy ( jak zmiňujete v úvodu vznik této knížečky) nebo třeba návody na obsluhu elektrospotřebičů ( ty já nečtu ), ale od vás je číst budu :-). Protože ať napíšete knihu o pár stránkách nebo obsáhlý román, pro mě je to vždy zážitek plný citu, laskavého humoru a velkého srdce.
A takové knihy dělají den hezčí.....
Backmana miluju a baví mě jeho autorské proměny a schopnost propojit vážná témata a citlivý humor. Tahle knížka se v mnohém liší od jeho předchozích a zaměřuje se právě na hlubší věci, mezigenerační vztahy, pochopení druhých, úctu a lásku k rodičům a prarodičům. U Backmana oceňuju, že nemá potřebu ten humor cpát všude (ačkoli jeho humor je geniální!). I díky tomu mohla vzniknout takhle dojemná knížečka, která je sice přečtená za hodinu, ale emoce z ní v člověku zůstanou mnohem dýl.
Krásná "jednohubka". Za hodinu přečtená, ale dojem to ve vás zanechá rozhodně hodně dlouho.
"Selžeme jedině tehdy, když se znovu nepokusíme o to, co jsme chtěli."
Tak tady mě Backman opravdu odzbrojil. Je to neuvěřitelně útlounká záležitost, ale prostoru je v ní až až, pro vlastní myšlenky, pocity i ty autorovo.
Další skvělá knížka od autora. Miluju jeho knihy. Přečteno hned dvakrát. A pokaždé se slzami. Prostě nádhera. Doporučuji...
Moje první kniha od Fredrika Backmana a určitě ne poslední. Tato kniha by se dala nazvat, jak už ostatní o tom píší: "Malá kniha s velkým poselstvím" . Krásné, s něžností, upřímností a laskavostí podané.
Skutečně je to "Malá kniha s velkým poselstvím", která se čte jedním dechem. Chvílemi je děj trošičku zmatený, stejně jako bývají myšlenky lidí, kteří zapomínají. Autorovi se opět povedlo vměstnat spoustu myšlenek, lásky, postřehů a vykreslení do pár stránek. Nejvíce si z knihy budu pamatovat úryvky, které o něco níže cituje dubakm.
Štítky knihy
stáří švédská literatura vzpomínky demence (nemoc) Alzheimerova choroba babička dědeček novely
Autorovy další knížky
2014 | Muž jménem Ove |
2017 | Medvědín |
2020 | Úzkosti a jejich lidé |
2015 | Babička pozdravuje a omlouvá se |
2016 | Tady byla Britt-Marie |
Jsem u konce a přesto toužím být na začátku. Jsem na začátku a nechci, aby přišel konec.
Kniha malá svým rozměrem, o to větší svým obsahem. Kniha přečtená na jedno nadechnutí. Kniha o lásce, souznění v loučení, kniha pocitová, laskavá, plná nevyčerpávající fantazie. Kniha, která vám na chvíli zastaví srdce, abyste v ní objevili to své ,,vždy v nikdy - krásu na světě."
Tuto knihu musím mít ve své knihovně, protože ,,člověku se vytrácejí vzpomínky dřív, než z něj vyprchá život."
,,Smrt je pomalý tamtam. Počítá každý úder. Nemůžeme s ní vyjednávat o čase"- ale přesto je naděje...
Tuto knihu si musím uchovat pod víčky, protože v ,,jednom nemocničním pokoji na konci jednoho života někdo rozbil zelený stan. Ve stanu voní hyacinty a není se čeho bát"....
Touha jedné: Jednou bych i já chtěla od svého vnuka dostat kus snědené čokolády :-)
P.S: Nebudete tomu věřit, ale já na chvíli v této knize potkala ,,Malého prince".
Vážení a milí, čtěte, čtěte, čtěte!!!