A každé ráno je cesta domů delší a delší
Fredrik Backman
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/366045/bmid_a-kazde-rano-je-cesta-domu-delsi-a--YKQ-366045.jpeg
4
1364
400
I loučení bolí méně, když na něj nejste sami. Děda a Noah si povídají na lavičce. Pod lavičkou roste hyacint, stejný si děda kdysi pěstoval i na zahrádce. Děda s Noahem si můžou povídat úplně o všem. O všech otázkách života, závažných i nicotných. Při rozhovorech s vnukem si děda vždycky vzpomene, jak se zamiloval do babičky a jak o ni pak přišel. Zatím ji pořád vidí před sebou, a děsí se dne, kdy si ji už nebude schopný vybavit. Cítí, že jeho svět se mění. Proto by rád zůstal tady na lavičce, kde je stále ještě obklopuje silná vůně hyacintu. Jenže zachytit vzpomínky je čím dál těžší a oba se musejí naučit to nejtěžší: rozloučit se. Fredrik Backman v knize líčí boj stárnoucího muže o zachování nejdražších vzpomínek. Činí tak něžně a způsobem, jak to dovede jen on.... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno: 2018 , HostOriginální název:
Och varje morgon blir vägen hem längre och längre , 2016
více info...
Přidat komentář
Citlivá, dojemná novelka o tom, jak bychom se měli starat o ty, kteří se starali o nás, když už sami nemohou...TOP!
Ano - a každé ráno je cesta domů delší a delší. Krásně, dojemně a silně napsané. Knížka je nádherným návodem při loučení dětí se svými rodiči a vnoučaty se svými prarodiči.
A každá další stranka byla na čtení těžší a těžší... První setkání s autorem, nemám s čím porovnávat. Téma těžké a děsivé, chápu i důvody vzniku textu. Problém je, že je kniha strašlivě kýčovitá. Na můj vkus by se téma dalo uchopit jinak a lépe, ke konci už jsem opravdu jen dočítala. Začátek určitě lepší než druhá polovina knihy. Nedotklo se mě to a přitom by zatraceně mohlo.
Útlá kniha, která zůstává v hlavě ještě dlouho po přečtení. Určitě se k ní budu vracet.
Přečetla jsem už hodně knížek, měly třeba stovky stran, a ač se mi třeba líbil příběh nezanechaly v mém srdci žádnou hlubší stopu. Tahle knížka nemá stran ani sto a přesto bych si chtěla pamatovat mnohou větu, vrýt si ji do paměti, nezapomenout ... V té knize je tolik lásky , něhy, empatie, pravdy ..., nevím jak to napsat či a říct jinak, než že je dojemné až na slzu.
Pravdou asi je, že na tu knížku musí asi člověk nějak dozrát nebo mít vedle sebe někoho koho měl či má moc rád ale , jehož mozek odcházel či odchází dříve než jeho tělo. Protože je to tak těžké naučit se ztrácet někoho, kdo je fyzicky stále mezi námi. Ale možná, že i když si ji přečte někdo , kdo měl štěstí, že zatím nic takového nezažil, že mu otevře oči a bude chápat, že takový prostě život je.
Ta knížka mi ale dala nejen tohle pochopení, dala mi i vědomí, jak je krásné mít vedle sebe děti a vnoučata, respektovat generační rozdíly, chápat jeden druhého, mluvit spolu a mít se rádi a hlavně sdílet, ano respektovat, milovat a sdílet.
Jsou knihy, které netřeba propagovat kladnými komentáři, jen stačí poděkovat autorovi za to, že je napsal....
A každé ráno je cesta domů delší a delší...
Tak nějak mám pocit, že tato kniha nepotřebuje žádný další komentář, protože se zážitek z ní velmi těžko popisuje slovy. Musí se prostě zažít.
Sympatická knížečka nám přibližuje vztahy dědy a vnuka, ale i otce a syna. Mezi nejmladší a nejstarší generací vzniká zvláštní pouto, mají toho hodně společného, proto si tak dobře rozumí. Co víc by si mohli přát! Doporučuji.
Ze všeho nejvíc mě zaujal především název - čekala jsem potom něco hlubšího, avšak ne tak prvoplánového. Přesto několik dobrých okamžiků, zamyšlení...
Jak to ten člověk dělá? Vše, co jsem od Backmana četla mě vzalo za srdce. V jeho knížkách nikdy není nejdůležitější příběh, hlavní jsou lidé. A v téhle konkrétní knížce vlastně ani žádný zvláštní příběh není. Je o "jen o životě", o tom, co v nějaké míře prožívá skoro každý. A v tom je síla. No, občas skoro ukápla slza.
Posloucháno jako audiokniha
Každá Backmanova kniha je pro mě poklad. I v takhle krátkém díle vás dokáže mistrovsky ponořit do příběhu tak, abyste se naprosto sžili s postavami, jejich pocity i osudem. Kniha je krátká, ale dojem i myšlenky z ní vydrží dlouho. Doporučuji
Hořkosladká knižní jednohubka přečtená za cca hodinku a přemýšlet nad ní budu dlouho. Krásně pojatá, skvěle vyprávěná a mimořádná novela, kdy mě čtení hřálo u srdce. Taková je kniha dědečka a jeho vnuka Noahnoaha. Malá kniha s velkým poselstvím.
Asi půjdu zcela proti proudu. Poselství této knížečky, která skončila dřív, než jsem se do ní stačila začíst, je asi silné a tuším ho, ale nějak mě to bohužel úplně minulo. Já prostě na to poetično nemám buňky...
Ultra tenounká knížka, jejímž zakoupením přispějete na výzkum nemocí postihujících mozek. Příběh je o snaze nezapomenout je pro čtenáře jednohubkou a spíše námětem k zamyšlení.
Příjemné, milé a něžné čtení. Nostalgické a dojemné. Nevyhnutelně husí-kůži-vzbuzující. Motivační. Jsou to taková klišé slova, ale na tuhle knihu přiléhavě sedí. Přečteno v jednom klidném večeru před spaním, kdy parný vzduch pročišťovaly dloužící se stíny, zpěv ptáků a malátná únava. Dokonalá kulisa. Je tam spousta velkých prav přednesených obyčejnými slovy. Jen si nejsem jistá, jestli to ve mně nebudilo myšlenku, že je to tak trochu na efekt. Ale je to možná jen můj dojem. Do nějakých knih se musí dozrát. Z nějakých se musí odezrát. Každopádně by se příběh dal trochu více rozvinout. Četla jsem ráda.
V této útlé knížečce se setkáváme s Noahem a jeho dědou. Je to příběh o loučení. Dojemný příběh, který má velkou váhu.
Krásné, čtivé, dechberoucí (a to nejde o thrillet) :-D Opravdové! Dokonalá souhra, která pohladí po duši, která rozesmutní i rozesměje. A to na Backmanových knihách obdivuji a miluji.
Štítky knihy
stáří švédská literatura vzpomínky demence (nemoc) Alzheimerova choroba babička dědeček novely
Autorovy další knížky
| 2014 |  Muž jménem Ove |
| 2017 | Medvědín |
| 2020 | Úzkosti a jejich lidé |
| 2015 | Babička pozdravuje a omlouvá se |
| 2016 | Tady byla Britt-Marie |
Útlá knížečka, které stačí pár vět a může změnit svět.