A každé ráno je cesta domů delší a delší
Fredrik Backman
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/366045/bmid_a-kazde-rano-je-cesta-domu-delsi-a--YKQ-366045.jpeg
4
1365
1365
I loučení bolí méně, když na něj nejste sami. Děda a Noah si povídají na lavičce. Pod lavičkou roste hyacint, stejný si děda kdysi pěstoval i na zahrádce. Děda s Noahem si můžou povídat úplně o všem. O všech otázkách života, závažných i nicotných. Při rozhovorech s vnukem si děda vždycky vzpomene, jak se zamiloval do babičky a jak o ni pak přišel. Zatím ji pořád vidí před sebou, a děsí se dne, kdy si ji už nebude schopný vybavit. Cítí, že jeho svět se mění. Proto by rád zůstal tady na lavičce, kde je stále ještě obklopuje silná vůně hyacintu. Jenže zachytit vzpomínky je čím dál těžší a oba se musejí naučit to nejtěžší: rozloučit se. Fredrik Backman v knize líčí boj stárnoucího muže o zachování nejdražších vzpomínek. Činí tak něžně a způsobem, jak to dovede jen on.... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno: 2018 , HostOriginální název:
Och varje morgon blir vägen hem längre och längre , 2016
více info...
Přidat komentář
Příliš útlé knihy většinou skončí dřív, než se stihnou rozjet, o této to neplatí. Každá stránka je plná krásných, smutných myšlenek a i když se dá kniha přečíst za chvilku, je lepší, trochu si jí šetřit a užívat. Stojí to za to.
Na knížku jsem narazila úplnou náhodou a jsem za to neskutečně ráda. Divím se, že kniha není známější, je totiž opravdu skvělá a zasloužila by si více čtenářů. Jde o krátký příběh, který se dá přečíst za jedno odpoledne, přemýšlet o něm však budete ještě dlouho poté.
Zaslouženě vysoké hodnocení.
Milé a moc smutné čtení plné hlubokých myšlenek. Na každé straně jich je k zapřemýšlení několik. Mě se líbilo třeba: "To proto lidé dostávají šanci rozmazlovat vnoučata, tím totiž prosíme o odpuštění své děti".
A já jsem moc ráda, že z textů publikovaných na autorově blogu vznikla knížečka, útloučká akorát na jedno odpoledne. Vlastně ani nemá děj, jedná se o rozhovory vnoučka s dědou a syna s tatínkem. To, že se člověk v knížečce občas ztrácí, úplně vystihuje ty střípky, které děda v hlavě skládá a jde mu to hůř a hůř. Psáno tak citlivě, moc dojemné, že jsem prakticky pořád rozmrkávala slzy.
Hodně zvláštní knížka. Jak píší i ostatní, také jsem se ztrácela. Nicméně tenká knížka s pár stránkami vybízí k zamyšlení nad tím, když u vašeho blízkého odchází mozek dříve než tělo. Je to v ní krásně, tak nějak letmo zachyceno.
Ztotoznuju se s názorem,ze jsem se nekdy az ztracela,ale zároveň s nazorem,ze je to velmi dojemné cteni a nuti k zamyšlení.Nicméně jsem rada,ze to byla krátká knizecka,asi mi to stacilo.
Na sedmdesáti stránkách čtenář najde tolik citu, bolesti, lásky a porozumění, které mu proběhnou duší jako divocí koně a on ví, že aby vstřebal všechno krásno z tohoto díla je třeba si knihu přečíst znovu a doufat, že má v zásobě dost papírových kapesníků.
Zvláštní exkurze do světa lidí s Alzheimerem...knížka nutí k zamyšlením. Ale čekala jsem jiného Backmana, na kterého jsem si zvykla z jeho předchozích knih. Určitě si ji po čase zkusím přečíst ještě jednou.
Stručné a výstižné, bez zbytečných kudrlinek a přitom podané s citem. Je to silný zážitek i v případě, že čtenář nemá vlastní zkušenost s popisovanou situací. V opačném případě si pak připravte k ruce kapesníky.
Povídka, která neměla být vydaná jako kniha, se knihou stala a myslím si, že je to jedině dobře. Uzoučká knížečka může krásně posloužit k seznámení se s Frederikem Backmanem a jeho osobitým stylem. Krásné, krátké, melancholické zamyšlení nad tím co nás dělá tím kým jsme, co je v životě důležité a jak se vyrovnat se ztrátou. Ale hlavně příběh o neskutečně úžasné, obyčejně neobyčejné lásce, milostné i rodinné lásce. Backman vás zase dostane a to i na těch několika málo stránkách. Zastavte se a zamyslete se nad tím co je pro vás důležité, jací chcete být a jestli svým blízkým věnujete tolik času kolik by jste chtěli a měli. Protože ho nemáme nekonečné množství. Čas a vzpomínky jsou tím nejvzácnějším co máme. Co se stane když vám začne ubývat obojího?
Za mě jedno velké doporučení. Ani nemůžu říct, že se u mě stridaly pocity kdy se mi chtělo brečet a kdy se mi chtělo smát. Nemůžu to říct protože obě ty emoce přišli, skoro vždycky, společně. A tak jsem se smál se slzami na krajíčku.
Moje první setkání s autorem, zjevně ne úplně šťastné. Knížečka zdánlivě citlivá a citová, ve skutečnosti velmi povrchní a plytká, pouze přetékající patosem. Původně psáno pro blog za účelem výběru financí pro jakousi nadaci. Mělo to tak zůstat.
Člověk tuto knížku jinak vnímá v mládí, ale postupem věku se bojí té doby stáří, co kdyby se to týkalo i nás. Krásná, laskavá, ale smutná. Tak snad...
Obdivuji, jak si Backman dokáže vzít jakékoliv téma, i to sebevíc náročné a bolavé, a zpracovat ho s nesmírnou něhou a klidem, díky kterým je vše o tolik jednodušší. Bolestivé a zároveň krásné čtení.
První Backmanova kniha, ze které jsem si nesedla na zadek a nemám potřebu si ji koupit. Tím nechci říct, že by byla špatná. Zvolené hlavní téma se mi zdá skvělé, ale zpracování mi nesedlo; působí na mě příliš zřetelně "hrající na city". Nicméně co se mi líbí moc, tak autorovo rozhodnutí věnovat svůj honorář nadaci, která shání finance na výzkum nemocí postihujících mozek.
Trošku jsem naletěla anotaci, myslela jsem si, že to budou rozhovory muže uvědomujícího si svůj stav s milovaným vnukem. Jenže většinu času strávíme ve staříkově hlavě. Byly okamžiky, kdy jsem se ztrácela a netušila, co je skutečnost a co je fantazie. Možná to byl autorův záměr, zmást nás jako bychom my sami byli hlavním hrdinou. Líbily se mi vzpomínky na milovanou ženu, ale ke konci už mě to trochu nudilo.
Krátký pokus o vcítění se do duše člověka, který se ztrácí - sám sobě i ostatním. Tělo ještě funguje, leč mozek na svou práci postupně rezignuje, vzpomínky a vědomosti mizí. Co to asi s dotyčným dělá? A jak se mají s mentálním odchodem milované osoby vyrovnat jeho nejbližší? Backman zaujal ten nejlaskavější, nejněžnější, nejlidštější úhel pohledu, velmi idealizovaný, ignorující obtížnější projevy strašlivé choroby. Bylo by krásné, kdyby se příbuzní mezi sebou milovali tolik a dokázali být po celé roky pro nemocného stálou, pevnou, láskyplnou oporou. Bohužel to není vůbec snadné, veškerému odhodlání navzdory; pečující by při své nekonečné trpělivosti museli mít nervy z oceli a k nim svatozář. Prošla jsem si tímto smutným stylem odcházení u prarodičů a děsím se, kdykoliv položím nějaký předmět tam, kde vůbec nepatří a potom musím dlouho hledat, nebo když se mi občas schová slovo a odmítá naskočit.
Pan spisovatel popsal situaci tak, jak by měla probíhat (pokud už tedy není vyhnutí), nikoliv krutou všední realitu. A já si nejsem jistá, jestli tu po duši hladící jemnou pohádku přijmout bez výhrad, ubrat hvězdičku za zkreslování skutečnosti, případně s ohledem na nesnadné, teskné, citlivé téma raději nehodnotit vůbec. Bylo to hezké čtení, příliš hezké.
Chtělo by se napsat "typicky backmanovské". Zase čteme o veliké lásce, o životních prohrách, které se snažíme ještě alespoň zahrát do autu, o naslouchání a společném bytí několika lidí, kteří by dost dobře mohli být našimi sousedy. Moc hezké, i když na mě poněkud zmatené (což je ale evidentní záměr autora). U knížky jsem se několikrát fakt dojala (hyacinty, podkládání kotvy, neužitečné dárky atd.) a taky se mi moc líbí, že Backman propojil prodej knihy s příspěvkem na dobrou věc.
Nádherná kniha o obyčejném, ale vlastně šťastném člověku. Rozhodně stojí za to přečíst :)
Štítky knihy
stáří švédská literatura vzpomínky demence (nemoc) Alzheimerova choroba babička dědeček novely
Autorovy další knížky
| 2014 |  Muž jménem Ove |
| 2017 | Medvědín |
| 2020 | Úzkosti a jejich lidé |
| 2015 | Babička pozdravuje a omlouvá se |
| 2016 | Tady byla Britt-Marie |
Já nevím, ale tyhle hlubokomyslné knížky asi nejsou pro mě, asi jim nerozumím. Připadala jsem si jako při čtení Malého prince, kdy jsem čekala nějakou pecku, protože mi každý říkal, jaká je to super knížka, ale u mě se žádné nadšení nedostavilo. Tady to mám stejně. Neříkám, autor píše hezky a s citem, knížka je plná metafor a moudrých myšlenek, vyjadřuje to, jak stařec zapomíná a chce si uchovat krásné vzpomínky, ale nemůžu říct, že bych byla nějak uchvácená. Možná je to i tou délkou, že jsem si za tu chvilku k postavám nestačila vytvořit pouto. Třeba jí někdy dám ještě jednu šanci.