A každé ráno je cesta domů delší a delší
Fredrik Backman
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/366045/bmid_a-kazde-rano-je-cesta-domu-delsi-a--YKQ-366045.jpeg
4
1370
1370
I loučení bolí méně, když na něj nejste sami. Děda a Noah si povídají na lavičce. Pod lavičkou roste hyacint, stejný si děda kdysi pěstoval i na zahrádce. Děda s Noahem si můžou povídat úplně o všem. O všech otázkách života, závažných i nicotných. Při rozhovorech s vnukem si děda vždycky vzpomene, jak se zamiloval do babičky a jak o ni pak přišel. Zatím ji pořád vidí před sebou, a děsí se dne, kdy si ji už nebude schopný vybavit. Cítí, že jeho svět se mění. Proto by rád zůstal tady na lavičce, kde je stále ještě obklopuje silná vůně hyacintu. Jenže zachytit vzpomínky je čím dál těžší a oba se musejí naučit to nejtěžší: rozloučit se. Fredrik Backman v knize líčí boj stárnoucího muže o zachování nejdražších vzpomínek. Činí tak něžně a způsobem, jak to dovede jen on.... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno: 2018 , HostOriginální název:
Och varje morgon blir vägen hem längre och längre , 2016
více info...
Přidat komentář
Tak tohle je... výstižné. Z vlastní zkušenosti vím, že onemocnění Alzheimerovou chorobou takhle nějak vypadá. Samozřejmě mínus všechny ty další fyziologické obtíže, které se při ní také vyskytují. Autor podle mě dokázal skvěle zachytit pocity, které kontakt s touto nemocí v člověku vyvolává. Když jsem tuhle pidiknížku četla, bylo mi smutno, společně s dědou, Tedem a Noahem jsem truchlila nad dědovou “ztrátou mozku”. Ale je z toho cítit i jakási naděje. Noah je totiž mistr pozitivního přerámování. K téhle knížce se určitě ještě vrátím.
Děsivý popis stárnutí ale krásně napsaný. Já jen doufám, že mne to nepotká.
Kniha tak mocná, že je letos (2020) mou první zapsanou do Kniháře, který mám doma už od Vánoc 2018. Po vrácení do knihovny jsem jich pět koupil na rozdávání přátelům. Zažít to totiž můžeme každý, ale nebudeme to umět tak dobře říct.
Knihu by si měl přečíst každý, protože její příběh se může objevit v každém životě.
Kniha má krásnou myšlenku: Neopouštějme své blízké či známé, kteří ztratí paměť. Zůstaňme jim na blízku.
Nádherný příběh člověka, který nechce přijít o své vzpomínky a blízké, i když ví, že je to nevyhnutelné.
Empatická, nádherná kniha, která svým smutkem pohladí. Ano, jde to! Byla to 1.kniha od tohoto Švéda a už mám na seznamu jeho další, protože se umí dostat k jádru věci v řádcích i mezi nimi, dostane se pod kůži a když jste na konci nevěříte, že je konec….. Knih na téma stáří nebo ztráty paměti (takto) pojatých je jako šafránu.
Určitě doporučuji, aby si knihu přečetli rodiče a po té ji předali „puberťákům“, dobrovolně, ne jen jako knihu, jež by měla být v povinné četbě. Každý si myslí, že je to daleko, ale stáří čeká!!! a kéž by se děti ke svým rodičů a prarodičům chovali podle toho…..
Na obálce je doporučení od Lisy Genovy, americké autorky knihy Ještě jsem to já, kterou si chci 100% přečíst:o)
knihy od tohoto autora patří mezi mé oblíbené, jsou laskavé, čtivé a jejich obsah zanechá v člověku vždy nějaké poselství. A není nutné, aby bylo napsáno na 700 stranách.
Knížka nemusí mít 300 stran, aby měla nějaké poselství. Stačí útlá knížka, která je krásně napsaná a nese toho v sobě opravdu hodně. Dojemný příběh ze života...o lásce, nemoci, smrti.
Může obsahovat pro někoho mírné SPOILERY???
Kraťoučká kniha se zvláštním názvem, který jsem si byla schopná zapamatovat až tehdy, když se mi jeho význam při čtení objasnil. Smutné téma, o němž jsem zatím moc nepřemýšlela, resp. jsem se o něm bála přemýšlet. Po zhlédnutí korejského filmu A Moment to Remember (Vzpomínky na lásku), jenž byl emočně velmi vypjatý, se téma postupného zapomínání a s ním spojené ztráty vlastního já stalo pro mě jistým vnitřním tabu. Ale kniha F. Backmana je tak vřele napsaná, že jsem nepociťovala nepříjemné emoce. Ano, bylo to melancholické, ale příjemně. Nechybí humor … „Kdo na život spěchá, toho smutek čeká,…“ (s. 36) a zajímavé myšlenky … „Selžeme jedině tehdy, když se znovu nepokusíme o to, co jsme chtěli.“ (s. 37) … Nemusíme věřit ve stejnou věc, důležité je se někde uprostřed potkat. Všechno má v knize své místo, umně propojená vnější realita s prožíváním "uvnitř hlavy" a atmosféru textu hezky dotváří ilustrace Elly Laytham.
Nikdy bych nevěřila, že je autorovi jen o pár let více než mně. I teď mi pořád pohrává na rtech laskavý úsměv a převládá ve mně příjemný pocit. Určitě přečtu víckrát.
Netřeba velkolepých knih, aby vznikla velká poselství.
Jestli si takhle třídí myšlenky, tak je geniální, já se klaním a doufám, že to bude dělat častěji. To, co tu dokázal sdělit na pár stranách, se mnohým, potažmo nikomu, nepovede ani v rozsáhlejších literárních dílech. Budu se opakovat, ale je to kouzelník, novodobý fenomén. Ta hra s city a pocity, mistrně podané, vykreslené tak jemně a poeticky, že se vám chce usmívat a plakat zároveň. Činí tak něžně, jak to dokáže jen on. Miláček.
Jako bych zacítila hyacinty...
Nadherna knizka o lidskych citech a pocitech. Pobrecela jsem si u ni, ale ne ze smutku, proste mi to vsechno prislo strasne moc lito a ze to nejde nijak spravit...
Kniha je naprosto dechberoucí! Je to velice emotivní kniha, ale ne způsobem, jako "dojáky", u kterých jsou city pomalu násilně vyvolávány, ale něžným způsobem, který opravdu vezme za srdce. Příběh je překrásný a řekla bych, že se každý vcítí alespoň do jedné z postav. Na to, jak je kniha krátká, tak je dějově hluboká. Stala se jednou z mých nejoblíbenějších knih.
Ještěže se pan Backman nakonec rozhodl knížku vydat. Krátké čtení ale rozhodně silné. Ráda budu číst znovu a znovu a znovu.....
Štítky knihy
stáří švédská literatura vzpomínky demence (nemoc) Alzheimerova choroba babička dědeček novely
Autorovy další knížky
| 2014 |  Muž jménem Ove |
| 2017 | Medvědín |
| 2020 | Úzkosti a jejich lidé |
| 2015 | Babička pozdravuje a omlouvá se |
| 2016 | Tady byla Britt-Marie |
Jedná se o první knihu, kterou jsem přečetl od tohoto autora. Po přečtení anotace jsem si řekl, že by se mi kniha mohla líbit, a tak jsem se pustil do čtení. Knihu jsem měl rychle přečtenou, četla se dobře, kniha obsahuje také ilustrace. Kniha se mi líbila a knihu hodnotím na 5*.
Nejhorší ze všeho je, pokud máme někoho blízkého z rodiny, který je po fyzické stránce na tom celkově dobře, ale začínají se mu vytrácet vzpomínky, pletou se mu osoby, které patří do jeho rodiny, celkově ztrácí paměť, ztrácí orientaci v čase.. Členové rodiny, pokud s takovým člověkem žijí v jedné domácnosti, anebo jej často navštěvují, musí mít velké pochopení a snažit se dotyčnému člověku vysvětlit, jak se ve skutečnosti věci mají. Na počátku nemoci si to sám dotyčný člověk ještě uvědomuje, jak je na tom, ale s postupující nemocí je to čím dál tím horší a horší až to může dojít do takového stadia, kdy musí být člověk hospitalizován v nemocnici, anebo v nějakém sanatoriu, kde je o něj odborně postaráno.
Líbily se mi rozhovory Noaha a jeho dědečka, ve kterých si povídají o všeličem. Dědeček také vzpomíná na svoji ženu, Noahovu babičku a v knize také vystupuje Noahův táta. Autor zpracoval téma citlivě, zároveň se v knize vyskytuje také humor.
Citáty z knihy, které mne oslovily:
Kdo na život spěchá, toho smutek čeká..
Selžeme jedině tehdy, když se znovu nepokusíme o to, co jsme chtěli.
To proto lidé dostávají šanci rozmazlovat vnoučata, tím totiž prosíme o odpuštění své děti.
Univerzum je příliš velké na to, abychom se na ně zlobili, ale život je dost dlouhý, abychom si mohli vzájemně dělat společnost.