Haruki Murakami

Mám spoustu oblíbených autorů, rozhodující je nálada. V současné době nicméně hledám něco, co mě překvapí. A takový je Murakami. Jednoduchý kultivovaný text, kde absolutně netušíte, co přinese následují stránka, takže nezbyde, než knihou proplout a užít si ji. Netlačit na pilu. Musím přiznat, že jeho knihy si opravdu užívám stránku po stránce, jsem neustále překvapovaná a jelikož je to to, co teď v knihách hledám, jsem nadšená.

Jeden z mých oblíbených autorů už od puberty. Jeho styl pravděpodobně nebude sedět každému, na mě má každopádně přímo terapeutické účinky. Jeho texty a citáty jsou jako má osobní očista duše.

Japonsko je pro mne země vzdálená - proto jsem překvapena, jak moc mne sdělení tohoto autora oslovily.
Dle mne je to člověk velmi vzdělaný - obohatí vás znalostí literatury, hudby a svou osobitou filozofií.
Nevím, zda jenom já - ale v jeho Kafkovi jsem cítila optimismus k životu, ke srovnání se s tím vším, co nám život přináší.
A pochopení - chápání jednoho pro druhého.
Jeho díla nejsou lehká - já jsem Kafku vstřebávala týden. A byl to zážitek.

Když čtu, jakékoliv jeho dílo, tak mám pocit, jako by jeho slova hladila na duši a s většinou myšlenek se ztotožňuji. Dlouho jsem kolem něj chodila a zvažovala, zda si od něj něco přečíst, či ne, aniž bych věděla, že je populární. Mám pocit, že jeho knihy si mě vybraly samy a čekaly na vhodný okamžik, kdy je ve svém životě budu potřebovat.

Haruki Murakami, jeho knihy v sobě nosí cosi zvláštního, cosi co mě nutí přemýšlet nad každou jeho postavou, každým životem a vlastně i nad sebou. Začala jsem knihou Spánek a už to jelo, každá kniha mě pohltí a nutí mě přemýšlet nad tím, zda-li mě, nebo mé známé, autor náhodou nezná, protože píše o takových tématech se kterými se denně setkávám.. Je to prostě a jednoduše UMĚLEC!

Tak jak Murakai hladi slovy, tak ani milenec v okamziku nejtezsi rozokose nepohladi.... :)

Já nevím je to jistě kvalitní autor. Četl jsem Norské dřevo, Kafku a 1Q84 ale nějak nemám potřebu se k jeho knihám vracet. V jeho stylu je cosi co nedokážu definovat a co mi vadí.

Mám tutéž zkušenost jako iva23. Po přečtení Kafky na pobřeží jsem byla Murakamim nadšená. Každá jeho kniha je prostě zážitek.

Začala jsem Kafkou na pobřeží a od té doby patří jeho knihy k mým srdcovkám.

Balrogu, když neznáte "opravdu nikoho, kdo by znal sonáty a dirigenty nebo se tolik vyžíval v tom, jaké pocity v něm hudba vyvolává.", tak se můžeme alespoň přes osobní zprávy na DK seznámit a tak budete moci anulovat tento svůj nedostatek. Protože já znám sonát opravdu hodně - klavírních, houslových, violových, ale nejraději mám ty cellové. A dirigenti? To jsou předce králové králů - jediným mávnutím taktovky dovedou uvést do pohotovosti i umlčet i 200-členný orchestr. Ujišťuji Vás, že např. takové hledání optimální interpretace Mahlerovy 1. symfonie Titan a srovnávání přístupu různých dirigentů - Mehta, Bernstein, Maazel, Rattle .... - to je záliba na mnoho let. Kdybyste se s nějakou hezkou sonátou seznámil, nebo se někdy nechal strhnout fascinujícím vystoupením dirigentských osobností, tak byste i tomu Murakamovi lépe rozumněl. No nestálo by to za to?

Moc se to sem nehodí, ale přesto si dovolím zareagovat na Vás Balrogu...To, že Vy něco neznáte, neznamená, že to neexistuje. Překvapuje mne, že na knižním webu, kde předpokládám u uživatelů nějaké všeobecné povědomí o kultuře, naleznu podivení nad zálibou v poslouchání klasické hudby. Že někdo dokonce zná jednotlivé skladby, jejich interprety a ještě si to "dovolí" vtělit do své tvorby...

Po třech přečtených knížkách můžu říct, že některé motivy se autorovi neustále opakují: magický předmět, mlčenlivá nereálná dívka, záliba pro knihy a sport, staré filmy, stará klasická hudba a starší moderní hudba a jejich vliv na člověka, hudební nástroje, knihovna, lidský stín, kočky, sporák, značky aut, Chunichi dragons. Na druhou stranu musím říct, že to i chápu - člověk má nějaké svoje mentální nastavení, a jestli někdo píše už 37 let, není možné, aby se mu motivy neopakovaly. Mě zvlášť teda vadí ty s tou hudbou, protože neznám opravdu nikoho, kdo by znal sonáty a dirigenty nebo se tolik vyžíval v tom, jaké pocity v něm hudba vyvolává.

Přiznávám,že se H.K.trefil totálně do mého vkusu o myšlení ani nemluvě,stotožnujícím viděním světa.Natěšenost s každým dalším titulem narustá.Afterdarkem jsem začal a byla to trefa do černého hned napoprvé.Na špici se drží většina,ale pomyslně o malinký cípek hvězdičky vyčnívá kniha: Na jih od hranic,na západ od slunce,která byla pro mě osobně dost více pohlcující,po dočtení poslední stránky zbylo jen nevěřícné spadnutí čelisti a málem i chrupu:-) Samozřejmě každý to má jinak:-) Kromě tedy dalších mých oblíbených Japoncu Kurosawa,Miyazaki,Utagawa,nesmazatelně dále patří právě Murakami,který si sám oblíbil třeba právě Lynche spolu s Jarmuschem což je více než sympatický:-) Pro mnohé problém,často zminované jakoby romány bez konce i hrdinové nejsou supermani a uspěšní už vubec.Kdo nikdy nepochyboval,nezastavil se,protože je to tak jednodušší unášet se davem,myslel si že je štastný,uspěšný neotřesitelně si jistý sám sebou,ten si to asi neužije a snad i patrně při čtení usne,i když jak se říká to taky není na škodu věci a navíc ve spánku jsou sny,které dokážou uzdravovat a léčit,protože ta snová (naše) realita je někdy tak zamotaná jako samotná autorova dílka.

Autor od kterého čtu průběžně vše co od něj v češtině vyjde. Má svůj styl a tempo vyprávění, které nemusí sednout každému. Cením si na něm, že i když některé motivy v obměnách opakuje, dokáže ve svých knihách sdělit hodně o stavu japonské společnosti. Jeho romány vypravují většinou příběhy nenaplněných tužeb nebo cesty za jejich naplněním. Hrdinové jsou často samotáři, nebo žijí v dysfunkčních partnerských či rodinných svazcích. Začínajícímu čtenáři Murakamiho děl bych doporučil krátký román Afterdark.

Nejlepší autor, kterého jsem kdy četla. Dokáže neuvěřitelně úžasným způsobem zformulovat myšlenky. Píše tak, že každého v jeho knížkách osloví přesně to, co zrovna prožívá nebo prožil. Zbývá velký prostor pro fantazii a příběh (jeho pochopení) si člověk dotváří vlastně sám svými prožitky a zkušenostmi. Aspoň já to tak mám. Těším se na každou jeho knížku, štve mě, že v češtině zatím zdaleka nevyšlo všechno, co napsal a neznám nikoho, kdo by tak dokonale dokázal vystihnout charakter postav, atmosféru, pocity, tajemno.

Jeden z opravdu nejlepších (dle mého) autorů... Jeho myšlenky jsou naprosto úžasné a to, co napíše na papír se mě často velmi dotýká. Když píše o samotě, přátelství a lásce... Nedám na něj dopustit.

pro mě je to nově objevený autor, který mě zaujal svým psaným slovem. Jen škoda, že jsem ho neobjevila dříve:(

Murakamiho knihy na mne zapůsobily jako lesk dvacetikarátového briliantu. Jsou to krystalicky čisté texty s vůní čerstvě spadaného podzimního listí v rajském lese obývaném dobráckými skřítky. Jeho dějové linky vábí vyprahlého ducha jednoduchostí a smyslem pro tajemno lidského bytí. Propadnout kouzlu Murakamiho knih je vcelku snadné, neboť vyzařují fluidum uklidňující jednoduchosti a ladného stylu. Zahloubat se do jeho díla přináší pocit smyslu pro spojení lineárního citu a geniality. Čistá a dokonalá práce s jazykem bezprostřednosti - tak se mi to jeví. Zvažuji, zda nehýřím superlativy ve snaze andělsky oduševnit pouhé dobře zvládnuté řemeslo. Okouzlení však tímto myšlenkovým aktem neprchá ani nepovadá, a nenechává mne na pochybách, že mezi nebem a zemí se rozprostírá říše, kterou přímočaře (a někdy až nestydatě) popisuje japonský Mistr psaného slova. Spadl mi kámen ze srdce když jsem si jednoho (teplého) prosincového dne uvědomil, že mistrovsky vybroušený diamant stále ještě platí za klenot nejvyšší jakosti.

Nevím, jak to ten chlap dělá, ale jeho knihy jsou prostě řečeno pohlcující.
Dokonale rozpitvává charaktery postav včetně jejich pohnutek a přesto je vždy obestírá ještě jakási aura tajemna. Má cit pro velice barvité vystižení atmosféry, ikdyž sama atmosféra barev postrádá. A ikdyž začnu číst kapitolu, která se tváří nezáživně a nudně, zvrhne se to celé do úplného pohlcení a nejde s tím přestat. A ty rozporuplné pocity, které ve mně vyvolává...
Ne u všech autorů vás mrzí, že už je kniha u konce. U Murakamiho mě to zatím vždycky mrzelo.