Eugène Ionesco

francouzská, 1909 - 1994

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Nová kniha

Pohádky 1, 2, 3, 4

Pohádky 1, 2, 3, 4 - Eugène Ionesco

Josefínka si s tatínkem vymýšlejí praštěné příběhy, v nichž se dějí neuvěřitelné věci, slova dostávají nové významy a všechny postavy mohou mít stejné jméno. ... detail knihy

Populární knihy

/ všech 18 knih
Plešatá zpěvačka / Židle
Plešatá zpěvačka / Židle
Plešatá zpěvačka
Plešatá zpěvačka
Nosorožec
Nosorožec
Samotář
Samotář

Nové komentáře u autorových knih

Pohádky 1, 2, 3, 4 Pohádky 1, 2, 3, 4

„Když jsem tuhle krásnou knihu s obálkou od neznámého ilustrátora vzala do ruky, říkala jsem si: "Jaké pohádky asi můžu čekat od Ionesca?" Překvapily mě v prvé řadě ilustrace - pro mě první setkání se švýcarským ilustrátorem Etiennem Delessertem, jehož jsem doposud neznala. Ovšem tatínek, jeho bláznivé nápady a umravňující poznámky hospodyně mě pobavily. Netušila jsem, že autor Plešaté zpěvačky prožil celý svůj život s jednou manželkou rumunské národnosti a že měl jediné dítě, dceru, které vyprávěl poněkud absurdní pohádky. Takže pokud hledáte netradiční pohádky s úžasnými ilustracemi, mohu jenom doporučit.“... celý text
— broskev28

Nosorožec Nosorožec

„trefne, nadcasove, spousta hlubokych myslenek. Moc zajimava agitacni argumentace, radu argumentu slychame i dnes kolem nas - "ale vsak je to jeho svobodna volba, nikomu tim neublizuje" mi prisla nejtrefnejsi. v ramci stredoskolskych studii jsme rozebirali na hodinach, ale tehdy me to tedy skutecne neoslovilo“... celý text
— IHT

Plešatá zpěvačka / Židle Plešatá zpěvačka / Židle

„Banální. Banálně banální. Banalitou oplývající banální banalita. Je to prototyp absurdního dramatu. Hra má neskutečné množství začátků – víte kolik má point? Ani jednu, přátelé! Tedy viděl jsem inscenaci, kde dojde hned ke dvěma vyvrcholením. Ta inscenace je podle mě mimořádně špatná. O čem Zpěvačka je? No o ničem, samozřejmě. Je prázdná, ale to tak, že úplně. Nejspíše zhruba tak prázdná, jako vaše každodenní životy. Ne, nechci o vás dělat unáhlené soudy, ale nejspíše to tak bude. Nejdéle byste si to měli uvědomit, pokud ne u prvého monologu paní Smithové, u vyprávění o skandálním muži, který si na ulici zavazoval tkaničku u bot. Ta hra je banální. Nemůže vyvrcholit, jak by to udělala? Jak banalita může dojít nějakého vyvrcholení? To by přeci nebyla banální. Pokud se u hry bavíte... Přečtěte si ji ještě jednou. A pokud to nepomůže, čtěte, dokud se bavit nepřestanete. Po mém soudu není toto drama zábavné, je strašidelné. Čtěte ho. A pak se rozhlédněte. A pak tu jsou Židle. A to je trochu jiný příběh. Velice silný, velice působivý. Ale strašně divný. Když nad tím zpětně zvažuji, ze všeho nejvíc mi průběh této hry připomněl Pratchetta. Kumulací, ohromnou, absurdní, groteskní kumulací, která v jistém okamžiku jakoby zakryla realitu. Extrémní proliferací zatemňuje střed. Co je tím středem? V tomhle případě patrně vcelku smutný život. Život nenaplněný, přetékající ovšem jistou touhou, ambicí, která nikdy nebyla naplněna. Ovšem! Ovšem pozor. Nezdá se mi, že by, kupodivu, byl závěr knihy tragický. Já vím, působí to zvláštně vzhledem k osudu hlavních postav. Ale přeci si stojím za tím, že je ve své podstatě konec spjat s jistým optimizmem. Je to svým způsobem jisté... vyřešení problému nenaplnění, zoufalství. A zde spatřuji očividný rozdíl oproti Plešaté zpěvačce, který ve mně zasívá pochyby o tom, zda je to vlastně vůbec absurdní drama. Hra má vyvrcholení, a to zcela jasné a svým způsobem dosti očistné. Stařečci udělali ve svém ustrnutí krok. Sice možná do temnoty, ale je to krok.“... celý text
— Set123

Mezi životem a snem Mezi životem a snem

„Francouzský dramatik a spisovatel rumunského původu Eugène Ionesco (1909 - 1994) patří vedle Samuela Becketta, Harolda Pintera či Edwarda Albeeho nebo u nás Václava Havla k předním představitelům tzv. absurdního divadla. Četl jsem jeho slavné hry Plešatá zpěvačka, Král umírá, Židle, Nosorožec, Improvizace Almy či Nenajatý vrah, román Samotář, povídky Fotka plukovníka a Střípky deníku, ale to už je všechno dávno. Teď jsem si autora připomenul v knižním rozhovoru, který s ním vedl Claude Bonnefoy a který u nás vyšel pod názvem Mezi životem a snem. Ionesco v knize vzpomíná na idylické dětství s matkou na francouzském venkově, na mládí v Rumunsku a na složitý vztah s tyranským otcem, na první léta ve Francii poté, kdy za druhé světové války navždy opustil Rumunsko, a na svou cestu k divadlu a k světové proslulosti významného dramatika. Především se ale oba pánové baví o divadle a Ionescových hrách; nejde přitom přímo o výklady, ale o hledání inspirace k hrám, o jejich provedení a obecně o divadlo a literární tvorbu. Zaznívá tu i Ionescův hluboký odpor k totalitním a socialistickým režimům. Kniha nabitá myšlenkami a úvahami potěší nejen každého milovníka Ionesca, ale divadla obecně. I tazatel Bonnefoy, liteární a divadelní kritik, totiž divadlu a Ionescovi rozumí... "Já jsem pro samotu. Říká se, že mé divadlo je nářek osamělého člověka, který nedokáže komunikovat s druhými. Ani náhodou. Člověk není nikdy osamělý, a je-li nešťastný, je tomu tak proto, že nikdy není osamělý." "Představivost není únik. Představovat si znamená stavět, dělat, vytvářet nějaký svět..." "V literatuře nesejde na tom, co nám říká, ale jak to napíše." "Divadlo nemá být filozofické, ale protože veškerá poezie je filozofie, nepřímo takovým je. Není snad filozofické uvědomit si, že stojíme tváří v tvář světu a klademe si otázku: ,Co to je?'" "Divadlo, to je člověk, který se předvádí před sebou samým."“... celý text
— milan.valden

Střípky deníku Střípky deníku

„Trochu páté přes deváté. Ionesco hodně žvaní, jak to mají představitelé absurdního divadla ve zvyku a občas je to perla a občas je to jen žvanění. Takové typické deníkové záznamy, postřehy, sny. Musíte sít a občas na vás vykoukne trefná a dobrá pointa... ale většinou jen bláto, o ničem. Někdy jde Ionesco dost na dřeň, na existenciální hranici prázdnoty a věcí s tím vším spojených (přesto nemůžu říct, že bych se u toho cítil nějak sklesle, asi jsem na té úrovni už dávno), někdy vypráví příběh o psychoterapeutovi, co léčí pár a má jejich sezení vždy po sobě a u každého, muže a ženy, chce dosáhnout opačného cíle (str. 135). Je to celkem staře působící motiv, ale jeho absurdnost a to až taková, že autentická, by byla dobrou hrou sama o sobě. Láska. Co je to skutečnost. Sny (kupodivu bych čekal přinejmenším daleko abstraktnější). Trochu mi to připomnělo Valéryho, což je ironie, protože ho tady později Ionesco i zmiňuje, jak se odlišně dívají na definici lásky. (...) "Když se lidé snaží vyprávět své sny, většina z nich podává jejich výklad, vysvětluje je, pitvá, zasahuje do nich. Sen, to je příběh nebo situace, a my ho musíme vypovědět nebo popsat co nejstručněji. Člověk své sny zkrátka nesmí vyprávět, musí se pokusit je popsat, sen, to není proslov, ale sled vidin." (...) "..objektivnost znamená souznít s vlastní subjektivností, to jest nelhat." Atd. atd. Založil jsem si tam cca tak patnáct míst, ale není to úplně záživné, nebo stimulující čtení. Po většinu času je to takové "s šátkem přes oči" pachtění v zaprášené místnosti. Nevíte, co si vlastně myslet, co cítit a většinou vás to nechává prázdnou/prázdným. Člověk musí mít hodně specifickou náladu na tyhle jamy (jamy). 7.4/10“... celý text
— JP

Přejít na knížky autora