Válečný příběh tak trochu jinak

recenze

Jsou světla, která nevidíme (2015) / Jarin.zvon
Válečný příběh tak trochu jinak
Upřímně řečeno, nemám zrovna v lásce čtení o 2. světové válce. Z naší rodiny v ní bohudík nikdo nepadl, ale u několika valašských rodin, které znám, tomu tak nebylo, a tato válka je připravila o jejich blízké. Válečné téma tudíž vnímám jako takové velmi citlivé téma.
Proč jsem tedy přistoupil k četbě knihy zabývající se válkou? Odpověď je jednoduchá - pro knihu "Jsou světla, která nevidíme" jsem se rozhodl na základě jejího názvu. Ten název v sobě skrývá tak trochu záhadno ... a to si mě získalo.
Nyní po přečtení díla jsem vděčen, že jsem se takto rozhodl. Zařadil bych tuto knihu mezi TOP desítku prozaických knih, které jsem ve svém životě četl. Je mi tak trochu líto, že knížka není nekonečná, protože čtení pro mě bylo tou nejpříjemnější duševní masáží.
Sympatické je mi už vlastní rozdělení na menší kapitolky s jednoduchými, výstižnými názvy jako Lístky, Bombardéry, Dívka, Chlapec ... Styl psaní mi připadá elegantní, uhlazený, mistrovský. Zřejmě s cílem udržet určité napětí přepíná autor mezi časovými dobami a perspektivami.
Velmi kvituji nápad zpracování válečné problematiky v podobě dvou paralelních příběhů, a to chlapce a dívky. Tyto děti vyrůstají v odlišných zemích a o to je to celé zajímavější.
Sirotek Werner žije v nacistickém Německu a touží po lepším životě, než měl jeho otec. Díky talentu a schopnostem opravit každé rádio se ocitá na elitní vojenské akademii pro Hitlerjugend a stává se z něho specialista na odhalování odbojových aktivit.
V roli dívky je v knize ztělesněna Pařížanka jménem Marie-Laure, jež je intuitivní, chytré a citlivé děvče. Postihne ji ztráta zraku a otec, s nímž žije, jí sestaví podrobný miniaturní model jejich okolí, aby si přes své prsty mohla všechno zapamatovat. Když ale Němci zaútočí na Paříž, musí se svým otcem uprchnout do města Saint-Malo na pobřeží.

Zaujalo mě, jak si autor pohrál s průběhem setkání Wernera a Marie-Laure. Nebyla to totiž žádná stereotypní love story, ale jak to bylo, to už neprozradím.
Vůbec se nedivím tomu, že kniha je držitelem prestižního ocenění Pulitzerova cena. Za mě bych dal metalů klidně deset, jelikož toto unikátní zpracování válečného příběhu se vymyká všem dosavadním zpracováním.

Komentáře (0)

kniha Jsou světla, která nevidíme recenze