Smutná kniha

recenze Sídlo smutku (2018)

Smutná kniha
Marcusovi se obrátil život vzhůru nohama. Na světě měl jen svou milovanou maminku a ta je teď nenávratně pryč.

Jedenáctiletý Marcus Harshaw se musí vyrovnat s tragickou smrtí své mámy. Jedinou žijící příbuznou mu zůstala prateta Charlotte, kterou nikdy neviděl a která byla vždy označovaná jen jako Bláznivá Charlotte. Vydává se tedy vstříc novému životu za svou pratetou do domu na ostrovní pláži v Jižní Karolíně.

Tetička nepůsobí jako někdo, kdo by měl z nového úkolu radost. Doposud žila poustevnickým životem a veškerý čas trávila malováním. K Marcusovi se chová odměřeně, bez emocí, nepotrpí si na zbytečné řeči. Marcus se snaží co nejméně překážet a zavděčit se, jen aby nemusel skončit ve spárech systému, který by mu přidělil nového pěstouna. Ve volném čase se seznamuje s okolím. Na severní straně ostrova navštěvuje chátrající trosky starého stavení. Na objektu je něco zvláštního, záhadného, vyznačuje se silnou atmosférou. Místní mu říkají Sídlo smutku. Před padesáti lety odtud zmizela při hurikánu celá rodina, čtrnáctiletý chlapec a jeho rodiče. Říká se, že ne každý, kdo vejde dovnitř, najde cestu ven. A právě zde se Marcusovi zjeví přízrak chlapce.

Bude chybou, pokud budete čekat příběh ryze duchařský. Tato kniha sice nese paranormální prvky, ale hlavním tématem je něco jiného. Soustředí se na vyrovnání postav se svou tíživou situací a osudem. Odhaluje Marcusovu duši, jeho smutek v srdci a především samotu. Pro své okolí jako by byl neviditelným. Snaží se o jakýkoliv kontakt, ať už rozmlouvá s cizím mužem z pláže, který odklízí odpadky, s nevylíhnutou snůškou vajec vzácné želvy, nebo s duchem chlapce ze Sídla smutku. Nechce být sám, zapomenutý a neviditelný tak, jako padesát let zmizelý chlapec, jehož jméno se v proudu času ztratilo. Pátrá po jeho identitě i po tom, co se tenkrát mohlo stát.

Příběh vyzařuje specifickou atmosféru. Na jedné straně smutek v duši hlavního hrdiny, jeho úvahy a snaha zapadnout a vypořádat se s normálním světem okolo. Na druhé straně záhada okolo domu smutku, kterou už dávno nikdo neřeší. Odkrývá i historii pratety Charlotte, proč je, jaká je. Co ji přivedlo na ostrov a jak se dostala k malování. S Marcusem zabrousíme i do jeho mladších let, ukáže nám, jak složitě získal svého jediného kamaráda, a kterak přátelství s ním poznamenalo jeho další život.

Kniha se bude líbit čtenářům, kteří jsou otevření úvahám nad spletitostí života malého chlapce. Je smutné, jak s ním život zametl. Beznaděj a obavy, i hledání svého místa na světě se line celým příběhem.

Vyvrcholením příběhu se mi líbilo. I když jsem v první chvíli nechápala, proč poté děj ještě pokračuje. Ale i to má svůj význam. Autorka nenechala žádný prostor k domněnkám, co následovalo a uzavřela i všechny vedlejší otevřené linky.

Kniha se čte dobře, i když má místy pomalejší tempo. O to více si ale můžeme udělat obrázek o duševním rozpoložení hlavního hrdiny. Když pominu pasáže okolo tajemného stavení, kdy jsem byla napnutá, bylo mi při čtení smutno. A možná právě proto ve mně bude příběh ještě dlouho doznívat.





Děkuji nakladatelství Omega za poskytnutí recenzního výtisku.
Knihu můžete zakoupit v knihkupectví Dobrovský.

autor: a.k · 30. ledna v 17:03 · přečteno 204x

Komentáře (0)

kniha Sídlo smutku recenze