Krev, med a zklamání

recenze

Krev a med (2021) / simona8126
Krev, med a zklamání
Většina z nás ví, že příběh Holubice a had měl být původně dvoudílnou záležitostí. Posléze se rozrostl na trilogii, byl to však rozumný tah? Zdá se, že v důsledku tohoto rozhodnutí působí druhý díl s podtitulem Krev a med jako klasická vycpávka – a ještě nijak zvlášť dobrá.

Nakladatelství CooBoo vydalo druhý díl populární fantasy romance od Shelby Mahurinové začátkem března 2021 a spoustu fanoušků tím nesmírně nadchlo. Po  přečtení skvělého prvního dílu jsme se všichni těšili na pokračování dobrodružství, v němž si autorka nasadila laťku pořádně vysoko. Bohužel zavrávorala a zřítila se…

Ve druhém díle se čarodějnice Lou a lovec čarodějnic Reid ocitají spolu s blízkými přáteli Coco, Anselem a Beauem na útěku. Poté, co jen o vlásek unikli smrti z rukou Louiny nebezpečné matky, prchají nejen před čarodějnicemi, ale i před církví a celým královstvím. Najít v takové situaci úkryt je pochopitelně zatraceně těžké. Aby se jim podařilo zmizet před zástupy nepřátel, včetně vycvičených jednotek chasseurů, musejí Lou a Reid najít mocné spojence. Každá pomoc a ochrana má však svou cenu a naši hrdinové se musejí rozdělit, aby sehnali dostatečné posily. Zlá Morgane mezitím spřádá svou šílenou hru na kočku a myš. Životy nejsou to jediné, co mohou Reid a Lou cestou ztratit.

Přestože je knížka Krev a med poměrně čtivá a stránky ubíhají rychle, k tomu, aby si člověk četbu náležitě užil, něco chybí A chybí toho dost. V prvé řadě mě zarazilo drobné písmo nahuštěné na stránce – snad mě překvapilo zásluhou románu Studie kouzel, do něhož jsem nahlédla ve stejnou dobu a jenž má větší a pro mě příjemnější typ písma. Krev a med je vcelku rozsáhlou záležitostí, vezmeme-li v úvahu právě i velikost písma, a také proto bych tedy ocenila, kdyby se v knize dělo skutečně něco podstatného. Celý děj by se totiž dal shrnout slovy „hrdinové se nějaký čas skrývali a pak putovali světem ve snaze nalézt spojence“. To je vše. Od začátku do konce se nad hlavami postav vznáší hrozba v podobě nejasných plánů čarodějnice Morgane. Ta se však po většinu času vůbec neobjeví.

Ačkoli ani první díl nebyl sluníčkovým čtením, měl v sobě při vší své dramatičnosti a surovosti cosi lehkého a příjemného, snad větší dávku humoru, snad i lépe fungující chemii mezi Reidem a Lou. Z Holubice a hada dýchala láska mezi hlavními hrdiny, člověk jim jejich obezřetnou zamilovanost a škádlení věřil, fandil jim a držel palce, aby si k sobě našli cestu navzdory všem protivenstvím. V Krvi a medu se ale jejich láska ocitá před těžkými zkouškami, což se samozřejmě dalo čekat. Reid se dovídá o tom, kdo Lou ve skutečnosti je, a coby odvěký nepřítel magie se s tímto poznáním potřebuje nějak vyrovnat – stejně jako s tím, co provedl arcibiskupovi. Není to jednoduché a dá se pochopit, že Lou a Reid se často neshodnou, mají mezi sebou těžko překonatelné rozdíly a názory. To, jakým způsobem hádky řeší – respektive neřeší –, je ale zarážející. Upřímnost v lásce, věrohodnost a atraktivita jejich vztahu, to vše se pro čtenáře s druhým dílem kamsi vypařilo. Ať už se Reid a Lou líbají, škádlí, kritizují, opouštějí či scházejí, působí to nějak uměle, nepřesvědčivě, nevzrušeně. Zájem držet jim palce vyšuměl. Od samého počátku jsem při čtení měla dojem, jako bych se přenesla do jiného příběhu. Už ono skrýváni v lese a riskantní výpravy k potoku působí zvláštně a nelogicky. Reidovo odmítání magie je pochopitelné, ale když se táhne celou knihou, začne být iritující, podobně jako Louina zoufalá potřeba Reida chránit tím, že mu bude neustále lhát a zatajovat všechny nepříjemnosti. Proč by jí ale měl potom důvěřovat? Proč ona nemůže věřit jemu? To je otázka zaplňující asi 400 stran.

Zkrátka, tak jak jsem si v prvním díle postavy oblíbila, jsem si je v tom druhém zprotivila. Lou a Reid bývali velcí sympaťáci, ale stali se otravnými. Závěrečná část (a také přítomnost některých nových postav, zejména Clauda) sice do jisté míry vynahrazuje absenci poutavějšího děje ve většině knihy, ale na můj vkus je až příliš surová a drsná a to, kam se děj posune ve finální třetí knize, snad ani nechci vědět.

To, že mě druhá knížka zklamala dějově, je jedna věc. S tím se zkrátka musím vnitřně vyrovnat. Ale to, že CooBoo nehorázným způsobem odbylo korektury, je očividně nesporný fakt. Pro toto nakladatelství bohužel nejsou překlepy a chyby v knihách žádnou výjimkou, ale tolik jsem jich v jedné konkrétní knížce už dlouho neviděla. Jako jeden příklad za všechny poslouží má oblíbená strana 310, která se překlepy doslova hemží („ona dopadl“, „oči vykulenýma“, „jsem se pokoušet“, „dostal jsem ze sebe jsem“). A jaká je odpověď nakladatele? Při tom, kolik času mají korektoři do vydání, odvádějí dobrou práci. Jinými slovy tedy – nestíháme, a tak na tom, zda bude kniha plná chyb, nijak zvlášť nesejde. Tento přístup shledávám velice smutným a u zkušených lidí, kteří se odvažují nazývat se korektory, i šokujícím a znepokojivým. Pokud ale čtenáři budou onen přístup nadále ignorovat a bez výhrad kupovat další narychlo splácané knihy, nic se zřejmě nezmění.

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji Databázi knih a společnosti Albatros Media.

Komentáře (0)

kniha Krev a med recenze