Otevřené dílo přehled

Upřímně řečeno, nemám důvod tuto knihu nijak zvlášť kritizovat ani nijak zvlášť chválit. Eco v podstatě konstatuje, že každé umělecké sdělení je z podstaty věci otevřené (tj. je v něm lze najít v podstatě libovolné množství významů, které se nadto neustále rozšiřují), je přitom jen trendem uvědomění si tohoto jevu, že vznikají specifické umělecké formy, které úmyslně toto množství interpretací zmnožují. To je pěkné, co Eco píše. V podstatě je to ale spor o výkladovou objektivitu (jejíž představou je, že existuje jediný správný výklad), která byla typická pro před-hermeneutické období, subjektivitu (tj. ryzí individualitu každého možného výkladu), který je typická řekněme pro Bultmanna a Gadamera, či nějakou středovou variantu typickou pro Bettiho. V tomto sporu se Eco staví po bok Schleiermachera, Bultmanna a Gadamera. Problém Eca je, že jeho text vzniká déle než díla zmíněných autorů (za Schleiermacherem zaostává prakticky o 130 let nebo kolik) a tak je jeho kniha v podstatě jen transpozicí Schleiermachera na pole umění – což ale samo o sobě je zajímavé jen omezeně vzhledem k tomu, že Schleiermacherova teorie je obecná. Tím neříkám, že je Ecovo dílo špatné - jen že je pouze v omezené míře zajímavé. Pro oblast umění je nicméně jistě poněkud aplikovatelnější než Hermeneutika a kritika.

Eco to doplňuje exkursy do teorií mimohumanitních. V tom smyslu se ale Eco dopouští spíše metafor než analýz a proto jsou jeho úvahy spíše kuriózní než doopravdy zajímavé - pro mě každopádně. Konečně je tu poslední vložená kapitola o edenském jazyce. A ta mě tedy bavila velice. Ecův myšlenkový postup je vcelku smysluplný a jako experiment je to velice zajímavé čtení.

Nu a tak jak říkám. Čtení je to dobré i relativně chytré - z historického hlediska, zvláště pokud se hermeneutikou trochu zabýváte, jen omezeně opravdu zajímavé.