Otevřené dílo přehled
Otevřené dílo poprvé vyšlo v roce 1962 a vyvolalo bouřlivý ohlas v Itálii i v zahraničí. Šokovalo především svým přístupem: Umberto Eco zde poukazuje na některé paralely mezi určitými tendencemi v soudobém umění a postupy moderních vědních oborů, rozlišuje také dvojí pojetí uměleckého díla: první pojetí představuje naprogramovanou konstrukci, předurčující jedinou možnou organizaci významů, kdežto pojetí druhé, koncepce otevřeného díla, k níž směřuje právě moderní umění, počítá se svobodnou aktivitou čtenáře, který na vytváření konkrétní podoby uměleckého díla participuje.... celý text
Originální název: Opera aperta, 1962
více info...
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Otevřené dílo. Přidejte ho na této stránce. Přihlašte se a napište ho.
Nový komentář
všech 3 komentářůSouvisející novinky - Otevřené dílo (1)
Připravované knižní novinky (8. - 15. 2.)
08.02.2015
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Otevřené dílo v seznamech
(aktualizováno 1x za hodinu)
| v Právě čtených | 2x |
| v Přečtených | 32x |
| v Doporučených | 2x |
| v Mé knihovně | 41x |
| v Chystám se číst | 44x |
| v Chci si koupit | 16x |
| v dalších seznamech | 1x |
Čtenáři před vámi navštívili ještě tyto knihy:
Štítky knihy
umění teorie umění estetika hermeneutika vnímání uměleckého díla filozofie umění moderní umění umělecká dílaUmberto Eco také napsal(a)
| 2005 | Jméno růže |
| 2011 | Pražský hřbitov |
| 2001 | Foucaultovo kyvadlo |
| 2015 | Nulté číslo |
| 2001 | Baudolino |

77 %
90 %


Upřímně řečeno, nemám důvod tuto knihu nijak zvlášť kritizovat ani nijak zvlášť chválit. Eco v podstatě konstatuje, že každé umělecké sdělení je z podstaty věci otevřené (tj. je v něm lze najít v podstatě libovolné množství významů, které se nadto neustále rozšiřují), je přitom jen trendem uvědomění si tohoto jevu, že vznikají specifické umělecké formy, které úmyslně toto množství interpretací zmnožují. To je pěkné, co Eco píše. V podstatě je to ale spor o výkladovou objektivitu (jejíž představou je, že existuje jediný správný výklad), která byla typická pro před-hermeneutické období, subjektivitu (tj. ryzí individualitu každého možného výkladu), který je typická řekněme pro Bultmanna a Gadamera, či nějakou středovou variantu typickou pro Bettiho. V tomto sporu se Eco staví po bok Schleiermachera, Bultmanna a Gadamera. Problém Eca je, že jeho text vzniká déle než díla zmíněných autorů (za Schleiermacherem zaostává prakticky o 130 let nebo kolik) a tak je jeho kniha v podstatě jen transpozicí Schleiermachera na pole umění – což ale samo o sobě je zajímavé jen omezeně vzhledem k tomu, že Schleiermacherova teorie je obecná. Tím neříkám, že je Ecovo dílo špatné - jen že je pouze v omezené míře zajímavé. Pro oblast umění je nicméně jistě poněkud aplikovatelnější než Hermeneutika a kritika.
Eco to doplňuje exkursy do teorií mimohumanitních. V tom smyslu se ale Eco dopouští spíše metafor než analýz a proto jsou jeho úvahy spíše kuriózní než doopravdy zajímavé - pro mě každopádně. Konečně je tu poslední vložená kapitola o edenském jazyce. A ta mě tedy bavila velice. Ecův myšlenkový postup je vcelku smysluplný a jako experiment je to velice zajímavé čtení.
Nu a tak jak říkám. Čtení je to dobré i relativně chytré - z historického hlediska, zvláště pokud se hermeneutikou trochu zabýváte, jen omezeně opravdu zajímavé.