Zelený_Drak přečtené 1100

Záludné léto 2017, Ben Aaronovitch

Co bych mohla napsat a ještě to tu není? Pro mě to byl dosud nejzajímavější díl série, ale to jen proto, že pro téma mám slabost. Ani Záludnému létu by neuškodilo proškrtání a konec byl rozpačitý, nečekaně rychlý. Po fantasy stránce konečně zajímavé, ale autor sakra hodně těží ze Zeměplochy, což i přiznává. Krátce před tímto kouskem jsem podruhé četla "Dámy a pánové", nedá se to srovnávat. Je to spíš milá lichotka jednoho autora druhému než dobře zpracovaný příběh s detektivní zápletkou.... celý text

Prokleté domovy 2017, Ben Aaronovitch

Marně přemýšlím, kdy že se to podle koho mělo významně zlepšit. Je to pořád stejné a jen se to víc a víc komplikuje. Autor má dobré nápady, ze kterých ale neumí vytřískat maximum, takže se čtenář těší na nějaké to velké něco a ono pak obvykle nic. Samotný styl psaní je přitom podle mě právě to, co mě nutí k tomu sáhnout po dalším dílu. Prostě to tak nějak skoro samo ubývá až je člověk najednou na konci knihy a vidí, že se (zase) nic nevyřešilo a jen přibylo otázek.... celý text

Dámy a pánové 1997, Terry Pratchett

Pro moji představivost jedna z klíčových knih Zeměplochy. Ne z toho hlediska, že bych řekla "Jo, tahle patří mezi top 5, které by si člověk měl přečíst, než se rozhodne, že ho Zeměplocha nebaví". Možná není ani tak vtipná jako jiné kousky. Je to příběh o tom, že "ten těžší způsob je po čertech těžký, i když zdaleka ne tak těžký jako ten snadný způsob". A zapomněla jsem, jak se mladé "čarodějky" v této knize podobají těm kolem paní Našeptávalové. "Nezkoušejte být paranormální, dokud se nenaučíte být normální." Autor tenhle motiv později vyždímal do sucha. Ale je to první kniha, kde jsem se setkala s myšlenkou, že elfové jsou ti zlí a připomínají vosy. Do té doby jsem vyrůstala s představou Tolkienových elfů. Pratchettova verze elfů mě zaujala. Dnes je v různých mírnějších obdobách poměrně populární (nejen) v YAF (Holly Black, Julie Kagawa, Maggie Stiefvater), ale zatím jsem nenarazila na nic, co by bylo starší než 1992. Sapkowskiho elfové jsou celou dobu spíš "takoví jiní lidé" a až v Paní jezera (1999) dostane čtenář možnost podívat se, jak by vypadal svět podle elfů. Aaronovitche v podstatě netřeba zmiňovat, protože ten z Pratchetta těží zcela přiznaně. Zdá se mi, že pokud jde o elfy jsou Dámy a pánové zásadním bodem odklonu od tolkienovské fantasy. Zároveň se konečně dostáváme do bodu (už při 14. knize), ve kterém je vidět autorovo rozhodnutí, že nepotřebuje do každého dílu nového arcikancléře a je potřeba zapracovat na osobní historii a konzistentním charakteru řady postav. Zkrátka Pratchett začal brát svou tvorbu vážně. A tak dostáváme díl, kde se známé "komické postavičky" stávají skutečnými literárními hrdiny. * Stařenka Oggová se podívala pod postel, aby zjistila, zda se tam náhodou neskrývá nějaký muž. Nebyl tam, ale člověk nikdy neví, kdy přijde ke štěstí. * "Byl bych nerad, abyste si mysleli, že je to snad přepadení," prohlásil. "Byl bych raději, kdybyste to brali spíše jako pikantní příhodu, kterou budete pyšně vyprávět svým vnoučatům." Z kočáru se ozval hlas: "To je on! Ten, co mi ukradl koně!" Z okénka se vysunula kouzelná hůl. Náčelník poznal vyřezávanou ozdobu v podobě dubových ratolestí na jejím konci. "Tak okamžíček," řekl sebevědomě. "Znám pravidla. Mágové nesmějí použít magii proti civilistům s výjimkou situací, kdy se ocitnou v ohrožení živ-" Z konce hole vyletěl oktarínový blesk. "No, ono to není žádné pravidlo," vysvětloval Výsměšek. "Je to spíš jen takové doporučení." Pak se obrátil k Rozšafínu Ctibumovi. "Doufám, že jste si všiml toho zajímavého použití Štoskládova morfologického rezonátoru." Rozšafín sklopil pohled. Náčelník lupičů se změnil ve velkou dýni a v souladu se zákony všeobecného humoru zůstal na jejím vrcholku jeho klobouk. "A teď," rozhlédl se Výsměšek, "bych byl rád, kdybyste vy ostatní, co se ukrýváte za kameny a stromy a tak dál, vylezli ven, abych na vás hezky viděl. Tak, pane Ctibume a vy knihovníku, buďte tak laskavi a obejděte pány s kloboukem." "Ale to je loupež!" vykřikl vozka. "A jeho jste proměnil v ovoce!" "V zeleninu," opravil ho Výsměšek. "Víte, to kouzlo za pár hodin vyprchá." "A mně dluží koně," upozorňoval Casanovlez. Bandité zaplatili. Velmi neradi a pomalu odevzdávali peníze Rozšafínovi a stejně neradi, ale velmi rychle, je sypali do klobouku knihovníkovi. "Tak se nám sešlo skoro tři sta tolarů, pane," hlásil Rozšafín. "A kůň, na toho nezapomeňte. Moment, dva koně, vidíte, na toho druhého jsem si až do téhle chvíle ani nevzpomněl!" "To je slušný kapitál! Teď si můžeme výlet skutečně užít. Takže kdyby byli pánové tak laskavi a odstranili ten zátaras, mohli bychom pokračovat v cestě." "Abych řekl pravdu, tak jsem měl dva nákladní koně, teď jsem si vzpomněl!" "Ale takhle to přece vůbec nemá být! Tohle nemáte dělat vy! Vy máte být přepadení a oloupení!" křičel kočí. Výsměšek ho shodil z kozlíku. "My máme prázdniny," oznámil mu přátelsky. * "Bylo to před padesáti lety!" bránila se Bábi. "Nemůžeš se tady najednou jen tak objevit a tvrdit, že všechny ty roky nebyly." "Ale já přece vím, že byly," souhlasil Výsměšek. "Teď jsem hlavní mág. Stačí mi vydat příkaz a tisíc mágů mě hm, když o tom tak přemýšlím, asi neposlechne. Řeknou cože? nebo se začnou hádat. Ale všimnout si mě musí." "Byla jsem několikrát na univerzitě," zabručela Bábi. "Je to rozhádaná smečka tlustých dědků s dlouhými vousy." "Přesně! To jsou oni!" * Byla tady zbroj pro lidi. Byla tady zbroj pro koně. Byla tady dokonce zbroj pro havrany, i když projekt vzdušné útočné síly, který byl celoživotním snem krále Gurnta zvaného Hloupý, se v konečné fázi nějak nedokázal odpoutat od země. * "Jenže na druhé straně," rozumoval Rozšafín, "jsou hřbitovy plné lidí, kteří se někam odvážně, ale neuváženě vrhli." "Ook." "O čem to mluví?" řekl kvestor, který na své cestě jinam krátce prošel skutečností. "Myslím, že řekl, že jestli se nic nestane, budou brzo hřbitovy plné kdekoho," odpověděl mu Rozšafín. * "Nemáme žádnou naději," řekla Stařenka. "No, já myslím, že jedna možnost by tady byla," ozval se Výsměšek. "Já tedy nerozumím všem těm věcičkám kolem kontinua, ale podle toho, co říkal mladý Ctibum, se všechno musí stát někde, chápete, co myslím, což znamená, že se to právě tak dobře může stát tady. I když šance, že se to stane, je třeba jen milion ku jedné, madam." "To je všechno moc hezké," řekla Stařenka, "vy se mi tady snažíte říct, že za každého pana Výsměška, který se dnes v noci zachrání, musí dalších 999 999 Výsměšků zemřít?" "Ano, ale na těch ostatních chlápcích mi vůbec nezáleží," odpověděl jí Výsměšek. "Ti se o sebe jistě dokážou postarat. Dobře jim tak, to mají za to, že mě nepozvali na mou svatbu."... celý text

Kreslíme portréty 2004, Douglas R. Graves

Dobré tipy pro kresbu jednotlivých částí obličeje a rukou. Ukázky celých portrétů už v dnešní době tak zajímavé nejsou, totéž na videu dá člověku víc.

Zelená míle 2008, Stephen King

Váhala jsem zda se v rámci výzvy pustit do Pistolníka (Temná věž) nebo do Zelené míle. Vyhrála Zelená míle, protože sérií mám rozečtených dost a King není můj oblíbený autor, takže se mi nechtělo začínat se sérií o 8 svazcích. Ale film natočený podle Zelené míle jsem viděla několikrát. Myslím, že se neříká nadarmo, že je to jedna z nejlepších Kingových knih. Odsýpá to, autor se nevěnuje celé stránky věcem, které nejsou pro děj ani trochu důležité, nijak mi nevadilo, že už znám příběh z filmu. Líbila se mi také forma. Román na pokračování vyprávěný retrospektivně již velmi starým hlavním hrdinou nabízí příhodné možnosti využít pár literárních triků a King je s nadšením využívá tak, že celé vyprávění působí věrohodněji. Až přehnané pitvání v každém myšlenkovém pochodu postav, které mi vadilo v knize Řbitov zviřátek tady chybí. Knihu bych určitě doporučila těm, kteří si chtějí přečíst aspoň jedno slavné dílo slavného Kinga, ale neláká je více než tisícistranné To nebo spíše než horror mají rádi mysteriózní román.... celý text

Kedrigern a kouzelný pár 1994, John Morressy

Nakonec jsem si zase tak dlouhou pauzu nedala. Tentorkát mi to nevadilo, ale i tentokrát to bylo víceméně stejné jako předchozí knihy. Překvapuje mě, že se setkávám s tím, že někdo má Morressyho raději než Pratchetta, protože zatímco Pratchetta jsem ochotná číst znovu a znovu, Morressy mi bude stačit jednou a pak možná po mnoha letech, až zapomenu, o čem který díl byl, vezmu nějaký náhodný díl s sebou na dovolenou. Ale nemůže se všem líbit totéž. Lepší vztah bych ke Kedrigernovi měla, kdybych jeho dobrodružství četla už jako dítě. Tehdy by mi zřejmě nevadilo, že se hlavní postavy prakticky nevyvíjejí a do každého dílu autor jen vymyslí nové vedlejší postavy a nová místa, kde by se Kedrigernovi mohlo nelíbit. Edit: Opatství mi také podivuhodně připomnělo Jméno růže, ale to už jsem četla před více než dekádou, takže nevím, zda to nebyla jen náhodná asociace.... celý text

Šepot podzemí 2016, Ben Aaronovitch

Trochu zahustit děj a bylo by to dobré. Na Petera Granta, hrdinu, který mě nezajímá, už jsem si zvykla. Nejvíc mě překvapilo, že po něm neskočila ta agentka FBI. Hned v závěsu rozuzlení zápletky. Myslím ale, že tam autor dal jen málo vodítek pro čtenáře (nebo jsem neposlouchala dost pozorně?), takže to do poslední chvíle vypadalo, že možných vrahů je hned několik.... celý text

Měsíc nad Soho 2016, Ben Aaronovitch

Tak trochu mi přišlo, že Aaronovitch by se rád stal hybridem Pratchetta a Sapkowského, ale v kulisách reálného Londýna. Hlavní, co jsem si z knihy odnesla, bylo, že Peter je neodolatelně přitažlivý a touží po něm samé krásné ženy. A čtenář je ten jediný, kdo zřejmě vůbec nechápe proč. Nezajímavá hlavní postava, která možná měla být jakože "Geralt" a moc se to nepovedlo, tak se ji autor snaží zachránít Pratchettovým humorem.... celý text

Malí bohové 1997, Terry Pratchett

Číst podruhé Malé bohy bylo podobné, jako když oblíbená čokoláda zapadne ve špajzu úplně dozadu a člověk ji najde až po delší době, přičemž se mezitím přestala vyrábět. Vůbec jsem si už nepamatovala příběh, bylo to jako číst knihu poprvé. A nedávno jsem dočetla historické knihy Starého zákona, takže o to větší jsem měla nadšení pro Malé bohy. Ve srovnání s ostatními Zeměplochami, tuto asi jen málokdo označí za lehké čtení. Je to kniha, která naznačuje, že kdyby Pratchett chtěl psát něco jiného, nikdo by se dnes nezabýval pojmem "severská detektivka", protože by to byla "britská detektivka". Mohl také klidně napsat nějaký ten Příběh služebnice (Atwood) nebo modernější verzi Olivera Twista (Dickens). Jediné, co asi opravdu nemohl napsat, ani kdyby sebevíc chtěl, byl novější Pán prstenů, na to se narodil příliš brzy. Ale kdyby se narodil v Polsku a prožil větší část života za železnou oponou, možná by Paní Jezera (Sapkowski) nepůsobila jako něco, co autor napsal proti své vůli i nejlepšímu přesvědčení. Ke čtení Malých bohů člověk nepotřebuje mít přečtenou žádnou jinou Zeměplochu ani být fanouškem fantasy. Stačí nemít rád fantatismus, zejména ten náboženský. Tohle je totiž kniha o tom, jak to s vámi pravděpodobně dopadne, když přejdete poušť, odoláte svodům ďábla a vrátíte se domů jako prorok. Jen si musíte odmyslet ten šťastný konec. Pak získáte docela dobrou představu. Bohužel, můj nekritický náhled na Zeměplochu vybudovaný ve 12 letech značně narušil můj sourozenec, když ve svých 13 letech dostal k přečtení nejprve knihu Úžasný Mauric a jeho vzdělaní hlodavci a hned poté Stráže! Stráže!. "A jak se ti zamlouvá Karotka?" "Dobrý, ale něčím se příliš podobá Karlíkovi z Maurice." A jak to jednou člověk vidí, nemůže to odvidět. Pratchett rád pracuje s archetypem prosťáčka (v našich pohádkách obvykle pasáček nebo hloupý Honza). Takže Malí bohové mě opravdu hodně bavili od začátku do konce, ale nemůžu si nevšimnout, že novic Bruta něčím připomíná desátníka Karotku a vrchní exkvizitor diákon Vorbis má cosi společného s lordem Vetinarim. Proto je asi lepší si Zeměplochu dávkovat. * Vedle nich byl na stěně připevněn dojemný dopis inkvizitora první třídy Ošmejda "Táty" Kvákola. Děkoval v něm všem mládencům za to, že sebrali celých sedmdesát osm obolů na dar, který dostal při příležitosti odchodu do penze, a za kytici, kterou při téže příležitosti zaslali paní Kvákolové. Dále psal, že nikdy nezapomene na dny strávené v mučírně č. 3 a že se těší na to, jak občas zajde na návštěvu. Ujišťoval bývalé kolegy, že kdyby měli nedostatek personálu nebo někdo potřeboval na dovolenou, rád zaskočí a vypomůže. Z toho všeho vyplývá že: ani ten nejšílenější psychopat nedokáže udělat nic, co by nemohl pravidelně a oficiálně provozovat laskavý otec rodiny, jenž denně chodí do zaměstnání a vykonává svou práci. Tohle si Vorbis vždy znovu a znovu s nadšením uvědomoval. Člověk, který věděl tohle, věděl všechno, co o lidech vědět potřeboval. * "Janerad. Janerad," opakovala si želva. "Ne nemyslím, že bych" "Říkal, že jsi k němu promluvil z ohnivého sloupu," nevzdával se Bruta. "Ahá, tenhle Janerad!" přikývla želva. "Ohnivý sloup. To ano." "A nadiktoval jsi mu knihu Janerad," rozzářil se Bruta, "která obsahuje Pokyny cesty, Brány slávy, Přiznání pokory a Pravidla života a sto devadesát tři kapitoly." "Nemyslím, že to všechno jsem mu nadiktoval já," zavrtěla hlavou želva. "Sto devadesát tři kapitoly to bych si určitě pamatoval." "A co jsi mu tedy řekl?" "No, co já si vzpomínám, tak jsem se mu zjevil jako plamenný sloup a houknul jsem na něj koukej, co umím!" odpověděla želva. * "Bruto!" Vina s Brutou škubla jako vlasec zaseknutou rybou. Otočil se a pocítil nesmírnou úlevu. Nebyl to Vorbis, byl to jen Bůh. * "Ehm," začal Bruta opatrně, "vy jste otrok?" "Ano, pane." "To musí být hrozné." Muž se opřel o své koště. "To máte pravdu. Je to hrozné. Skutečně hrozné. Víte, že mám jen jeden volný den v týdnu?" Bruta, který nikdy předtím neslyšel výraz "volný den", a který tedy nevěděl, o čem se mluví, nejistě přikývl. "Proč neutečete?" zeptal se. "Jo, to jsem udělal," přikývl otrok. "Jednou jsem utekl do Tsortu. Moc se mi tam ale nelíbilo. Vrátil jsem se. Ale každou zimu utíkám na čtrnáct dní do Mžilibaby." "A oni vás vždycky vrátí nazpět?" vyzvídal Bruta. "Pch! To teda ne," bránil se otrok. "To teda ne. Jsou to hnusný vydřiduchové. Aristokrati. Musím se vždycky vrátit sám. Seženu si stopa na nějaký lodi, nebo tak něco." "Vy se vracíte sám?" "Jasně. Je pěkný podívat se za hranice, ale žít tam vo to bych nestál. Koukněte, ještě si vodkroutím čtyři járy jako votrok a sem svobodnej. Když ste svobodnej, dostanete i volební právo. A pak si můžete pořídit votroky vy." Oči se mu zamžily úsilím vzpomenout si, když začal ukazovat na prstech. "Tak votroci dostávají tři jídla denně a z toho jedno musí bejt masitý. A jeden volnej den každej tejden. A každej rok maj dovoleno na dva tejdny utýct. A nemusím vymetat kamna, nemusím zvedat nic těžkýho a srandičky si ze mě můžou dělat jen po dohodě." "Ano, ale nejste svobodný," řekl Bruta, kterého mužova řeč proti jeho vůli zaujala. "A jakej je v tom rozdíl?" "No" začal nejistě Bruta, "když jste svobodný, nemáte žádné volno a dostáváte jen dvě jídla denně." "Fakticky? Tak v tom případku jsem vochotnej svobodu klidně postrádat." * Bruta by si přál být vzdělanějším, aby se mohl svého boha zeptat, proč tomu tak je. Pak zjistil, že si přeje, aby byl jeho bůh mnohem chytřejší a dokázal mu odpovědět. * Vorbis se ho bál. Proč mě? Kvůli té poušti? Koho něco takového zajímá? Co já vím, bylo to vždycky takhle pravděpodobně to byl Janeradův osel, kdo nás vynesl z pouště, kdo našel vodu a ukopal k smrti lva. * "Ano. Já vím. Je to Vorbis," přikývl Bruta. Vorbis měnil lidi. Občas je měnil v mrtvé. Ale změnil je vždycky. To byl jeho triumf. Bruta si povzdechl. "Jenže já jsem já," řekl nakonec.... celý text

Zelená 2008, Martin D. Antonín (p)

Je to třetí kniha od M. A., kterou jsem četla. Křivé ostří přečtené nemám, takže konce nemohu srovnávat. Líbilo se mi to o něco víc než Hovězí. Když si představím, že bychom knihu četli s kamarádem ve 13 nebo 14 letech (což bychom nemohli, protože ještě nebyla vydaná), tak si domýšlím, že bychom z ní byli nadšení. Je to totální ptákovina. Jednoduchá, bez překvapení (pro nás staré a sečtělé) a v prostředku poněkud natahovaná. Ale je to dobrá ptákovina. Líbilo se mi to. Jen je to hlavně pro mladší čtenáře. Jak poznat, že jste v práci vykořisťovaná otrok jako ork Bangorg: "Hribnik slíbit nová kyj, já mít pořád stará kyj, pořád nemít nová kyj, pořád blbý dřina rána."... celý text

3001: Poslední vesmírná odysea 2014, Arthur Charles Clarke

Čtvrtá lepší než třetí, ale že by ve mně vzbudila nadšení, to se říct nedá. Mám doma nachystanou ještě jednu knihu od Clarka a než bych se pustila do ní, zaposlouchala jsem se raději do Starého zákona. A to mě příběhy o tom, jak se praly různé kmeny Židů někde kolem Eufratu nijak zvlášť neberou. Tedy si z toho každý může udělat představu o tom, jak mě kniha bavila. Vlastně mě i celkem bavila a ani autorovi nevyčítám, že v každém dalším dílu pozměnil pravidla, ale nebyla jsem spokojená s úplným závěrem. Děj je tisíc let v budoucnosti jen proto, aby se dalo věrohodně tvrdit, že lidstvo už je technologicky i psychologicky na takové výši, že na monolity stačí. Z představ o budoucnosti mě asi nejvíc zaujala myšlenka, že obřízka chlapců dělaná v USA běžně z kosmetických důvodů bude jednou považována za nesmyslné mrzačení. Zajímalo by mě, jestli tisíc let bude na takový pokrok stačit.... celý text

Mlsná myška 2014, Richard Powell

Arnošti – Souborné vydání stripů z časopisu Nový Prostor 2013-2021 2021, Tomáš Kučerovský

Jak stařeček měnil, až vyměnil 1955, Jan Alda (p)

Šťastné a úspěšné dítě - Jak vychovat génia 2017, Andrew Fuller

Nevyhovoval mi styl, jakým je kniha napsaná. Nesnáším nahodilé odkazy na slavné (z nichž většinu ani neznám) a jen zabírají místo tomu podstatnému a rozptylují pozornost. Kniha je asi docela zajímavá pro lidi, kteří sami nebyli úspěšní ve škole a rádi by nějak pomohli svým dětem, aby pochodily lépe. Není příliš zajímavá mimo běžný školní systém. Respektive v tu chvíli, je zajímavých jen několik kapitol, jako rozhodování, plánování apd. Ale v knize není mnoho prostoru pro podrobnosti. Většina knihy by se dala shrnout asi takto: 1. Věnujte se svému dítěti. 2. Zajistěte, aby vaše dítě mělo podněty všeho druhu. 3. Důležitá je cesta, ne cíl. (Soustředění na cíl zhoršuje výkon.) 4. Postarejte se, aby děti dostávaly kvalitní a pestrou stravu a dodržovaly pitný režim. 5. Veďte děti k samostatnosti a od mala je učte rozhodovat. (Nechte rozhodnutí na dítěti v mezích rodinných možností.) 6. Když je cíl moc velký a demotivující, vymyslete menší splnitelnější dílčí cíle. 7. Bojujte proti perfekcionismu a přesvědčení, že vše se musí povést hned a dokonale. 8. Naučte dítě pracovat s poznámkami. (To se to ale budete muset nejdřív naučit sami.) 9. Naučte dítě používat k opakování více zdrojů (poznámky, sebetestování, nahrávky). 10. Naučte dítě učit se od nejdůležitějšího k detailům. Jsou tam i věci, se kterými nesouhlasím, jako nácvik práce pod tlakem (protože ve škole se testuje "na čas"). Intelektuální práce, se nemá dělat pod tlakem. Pak dostanete pokřivené dospělé, kteří bez vnějšího tlaku nepracují, takže možná budou docela dobří zaměstnanci, ale určitě ne inovativní géniové.... celý text

2061: Třetí vesmírná odysea 1991, Arthur Charles Clarke

Nevím, co bych napsala a ještě to tu nepadlo. Clarke odbývá všechny "sci" momenty a dává prostor "fi", ale ta "fi" se týká hlavně postav a politického vývoje na Zemi. Jak jsem si u prvních dvou dílů stěžovala, že postavy nejsou dost plastické, tak tady bych doplnila, že nejen, že nejsou dost plastické, ale navíc mají moc prostoru na úkor děje. Střih a všichni jsou na Ganymedu? Proč? Proč jsem dostala příběh majitele obou vesmírných lodí, ale ne pár stránek napínavého vyvrcholení děje na Europě? Celý třetí díl vypadá jako reklama na "3001: Poslední vesmírná odysea". (Asi jako 1. série "The Book of Boba Fett" je reklama na 3. sérii "The Mandalorian".)... celý text

Čarodějky na cestách 1996, Terry Pratchett

Tenhle příběh trochu vybočuje z řady, aniž by byl jedním z těch opravdu samostatných zeměplošských románů. Autor přichází s novou postavou, která nikdy předtím a nikdy potom nikde nevystupovala a kromě Bábi Zlopočasné si ji nikdo nepamatuje, ačkoliv v malé horské vesničce by se o ní pravděpodobně vyprávělo roky a Bábi ještě není ani zdaleka nejstarší široko daleko. Budiž. Velká část humoru se zakládá na tom, že se Stařenka Oggová domlouvá "cizozemštinou" a Bábi v "cizozemsku" trpí, protože je tam všechno "cizozemské", zejména strava. Proto mě překvapilo, že ve chvíli, kdy dorazí do Genevy, není najednou cizozemština problém. Buď jsem něco přehlédla já nebo Terry. Co se dá dělat, holt je tam možná logická díra tak velká, že by jí mohlo projít i něco z podzemních rozměrů. A samotná cesta je trochu natažená. Když přimhouřím oko nad těmito ne úplně drobnými nedostatky a vzpomenu si na nadšení před devatenácti lety, pořád jsem ochotná ohodnotit knihu plným počtem hvězdiček. Za Gluma, který dostal preventivně pádlem hned, jak se objevil, za Pratchettovu vlastní verzi pohádky O červené karkulce, kde bylo užito pánve. Vemte to po hlavě co nejdřív a nebudete potřebovat magii. Stará zeměplošská moudrost. A za hlavní téma, kde samotný příběh je o příbězích, o štěstí, o zrcadlech a o tom jak strašně k vzteku je, když musíte být ten hodný, protože roli toho zlého už obsadil někdo jiný. Trochu tomu pomohlo i hledání moudrosti u paní Kosmopilíkové, i když se odehrává jen pod čarou. Pro zvláštní odvětví bojových umění mám slabost. Teď, když čtu Zeměplochu podruhé (plus mínus), zaujala mě jedna věc. Stařenka Oggová byla třikrát vdaná. Přesto je její rozsáhlé potomstvo popisováno jako klan Oggů, ne jako klan tří různých jmen. Bábi Zlopočasná měla babičku z matčiny strany, která také byla čarodějka a jmenovala se Alison Zlopočasná. O Zlopočasných se často mluví i v Čarodějkách na cestách a vypadá to, že jsou míněny spíše ony než oni. Když Bábi mluví o Česnekových, také jmenuje jen ženy. Také o Bolavých bylo někde napsáno, že rodina Bolavých je rodina čarodějek, přitom ale babička Bolavá byla Toniččina babička z otcovy strany, tedy nebyla rozená Bolavá. Zajímalo by mě, jak si tedy autor představoval, že to s těmi příjmeními a čarodějnickými rody v horách Beraní hlavy funguje. Hlavně u stařenky Oggové to působí, že když je jednou žena čarodějka, tak příjmení kohokoliv, koho si vezme, nemá šanci obstát. * Hodně se toho namluvilo i o kouzelných mastech. Tady se umělci a spisovatelé dostali (ale jen čiročirou náhodou) na mnohem jistější půdu. Většina čarodějek je už v letech, a to je doba, kdy pro vás začne mít různé mazání svůj půvab, a alespoň dvě z těch dnes přítomných byly namazány proslulou hrudní mastí Bábi Zlopočasné, vyrobenou z šalvěje a husího sádla. Ta mast vám sice neumožní létat ani nepřivolá věštecké vize, ale opravdu vás uchrání před nastuzením i jinými nemocemi. Důvodů pro tento zaručený výsledek je několik, ale jedním z hlavních je její aroma, které už druhý týden zesílí natolik, že se k vám nikdo neodváží přiblížit tak blízko, abyste od něj mohli něco chytit. * Přirozený počet účastnic čarodějné rady je jedna. * Moudrost je totiž jedna z věcí, které vypadají tím větší, čím dále jsou. Pozn. autora: Tady bych rád uvedl příklad paní Kosmopilíkové, osoby velmi populární mezi mladými lidmi, žijícími vysoko v horách Beraní hlavy, v pásmu věčného sněhu. Oni mladí lidé pohrdají výroky a moudrostí svých vlastních starších, což jsou knězi, odění v šafránová roucha a s modlitebními mlýnky v rukou. Mladí lidé z oněch oblastí se naopak občas vydávají do domu č. 3 v Quirmské ulici v plochém a páchnoucím Ankh-Morporku, aby hledali moudrost u nohou paní Kosmopilíkové švadleny. Nikdo neví proč, pokud ovšem nevezmeme v potaz to neodolatelné vábení vzdálené moudrosti, protože oni mladí lidé nerozumějí jedinému slovu z toho, co jim paní Kosmopilíková zvýšeným hlasem říká nebo co na ně někdy, když jich dorazí víc najednou, dokonce i křičí. Mnoho holohlavých mladých mnichů se vrací do rodných sněhových výšin, aby tam meditovali nad tajemnými mantrami, které jim byly sděleny a zněly například Dejte si odpich, magoři! či Jestli tady ještě někoho z vás chytím, vy úchylní hajzlíci v oranžových nočních košilích, tak si mě nepřejte! nebo Proč sem pořád, kruciš, lezete a koukáte mi na nohy, chlíváci? Vyvinuli dokonce zvláštní odvětví bojových umění, založené na svých zkušenostech. Při tomto boji na sebe soupeři nejprve nějakou chvíli zuřivě křičí a pak svého protivníka udeří koštětem. * A lidi ajť dělají, co dělají, ohlížejí se po špijónech, co má L. na každém rochu, a nikdo si netrofá nic říct, protoše kdo by si trofnul mluvit proti zlu, které někdo dělá ve jméně Štěstí a Mýru? * "... Ona vždycky říká, že lidem kouzlama nepomůžeš, ale můžeš jim pomoct vlastním sádlem. ..."... celý text

Mír na Zemi 1989, Stanisław Lem

Druhá knížka od Lema, kterou jsem četla. Nebylo to špatné, ale také to nebylo nic, k čemu bych se chtěla vracet. Hlavní hrdina Ijon Tichý mi byl celkem lhostejný a nejvíc mě bavila myšlenka odzbrojení Země a evoluce strojů. Konec se mi líbil také. Ale nesedí mi Lemova rozvláčnost.... celý text

Pánův hlas 1981, Stanisław Lem

U každé další povídky jsem si říkala, že knihu odložím. Jediná povídka, která se mi líbila, je "Sto třicet sedm vteřin" a tu jsem jako "Sto třicet sedm sekund" nedávno četla v jiné sbírce, takže tady jsem se k ní nevracela. Pak přišly na řadu hry a tam bylo naopak několik skvělých svižných kousků. "A existujete vlastně vůbec, pane Johnsi?" a "Propletenec" nadhazují docela zajímavé otázky týkající se umělých náhrad a transplantací. "Věrný robot" pro mě patří do katgorie zábavných blbinek, které mě vždy osloví. Hry s profesorem Tarantogou také nebyly špatné, ale týkaly se hlavněc cestování časem a to mě aktuálně moc nebere. Lem psal dobře, ale myslím, že moc neuměl konce a často hlavní myšlenku rozpitvá tak, že čtenář může zapomenout, co za myšlenku to vlastně bylo.... celý text

Neuromancer 1992, William Gibson
odpad!

Může to být klasika a zásadní dílo subžánru, ale ode mě ani jednu hvězdičku. Dávám přednost pozdějším následovníkům. Tady mě nezaujalo vůbec nic. Velmi nepřehledný styl psaní (kterému překlad opravdu nepřidává). Z knihy jsem jeden den přečetla asi 50 stran a další den jsem se marně snažila rozpomenout, co jsem to vlastně rozečetla, jestli vůbec něco. Po dvou týdnech už si nepamatuju ani jak to dopadlo.... celý text