Zelený_Drak
přečtené 1100
Dámy a pánové
1997,
Terry Pratchett
Pro moji představivost jedna z klíčových knih Zeměplochy. Ne z toho hlediska, že bych řekla "Jo, tahle patří mezi top 5, které by si člověk měl přečíst, než se rozhodne, že ho Zeměplocha nebaví". Možná není ani tak vtipná jako jiné kousky. Je to příběh o tom, že "ten těžší způsob je po čertech těžký, i když zdaleka ne tak těžký jako ten snadný způsob". A zapomněla jsem, jak se mladé "čarodějky" v této knize podobají těm kolem paní Našeptávalové. "Nezkoušejte být paranormální, dokud se nenaučíte být normální." Autor tenhle motiv později vyždímal do sucha. Ale je to první kniha, kde jsem se setkala s myšlenkou, že elfové jsou ti zlí a připomínají vosy. Do té doby jsem vyrůstala s představou Tolkienových elfů. Pratchettova verze elfů mě zaujala. Dnes je v různých mírnějších obdobách poměrně populární (nejen) v YAF (Holly Black, Julie Kagawa, Maggie Stiefvater), ale zatím jsem nenarazila na nic, co by bylo starší než 1992. Sapkowskiho elfové jsou celou dobu spíš "takoví jiní lidé" a až v Paní jezera (1999) dostane čtenář možnost podívat se, jak by vypadal svět podle elfů. Aaronovitche v podstatě netřeba zmiňovat, protože ten z Pratchetta těží zcela přiznaně. Zdá se mi, že pokud jde o elfy jsou Dámy a pánové zásadním bodem odklonu od tolkienovské fantasy. Zároveň se konečně dostáváme do bodu (už při 14. knize), ve kterém je vidět autorovo rozhodnutí, že nepotřebuje do každého dílu nového arcikancléře a je potřeba zapracovat na osobní historii a konzistentním charakteru řady postav. Zkrátka Pratchett začal brát svou tvorbu vážně. A tak dostáváme díl, kde se známé "komické postavičky" stávají skutečnými literárními hrdiny. * Stařenka Oggová se podívala pod postel, aby zjistila, zda se tam náhodou neskrývá nějaký muž. Nebyl tam, ale člověk nikdy neví, kdy přijde ke štěstí. * "Byl bych nerad, abyste si mysleli, že je to snad přepadení," prohlásil. "Byl bych raději, kdybyste to brali spíše jako pikantní příhodu, kterou budete pyšně vyprávět svým vnoučatům." Z kočáru se ozval hlas: "To je on! Ten, co mi ukradl koně!" Z okénka se vysunula kouzelná hůl. Náčelník poznal vyřezávanou ozdobu v podobě dubových ratolestí na jejím konci. "Tak okamžíček," řekl sebevědomě. "Znám pravidla. Mágové nesmějí použít magii proti civilistům s výjimkou situací, kdy se ocitnou v ohrožení živ-" Z konce hole vyletěl oktarínový blesk. "No, ono to není žádné pravidlo," vysvětloval Výsměšek. "Je to spíš jen takové doporučení." Pak se obrátil k Rozšafínu Ctibumovi. "Doufám, že jste si všiml toho zajímavého použití Štoskládova morfologického rezonátoru." Rozšafín sklopil pohled. Náčelník lupičů se změnil ve velkou dýni a v souladu se zákony všeobecného humoru zůstal na jejím vrcholku jeho klobouk. "A teď," rozhlédl se Výsměšek, "bych byl rád, kdybyste vy ostatní, co se ukrýváte za kameny a stromy a tak dál, vylezli ven, abych na vás hezky viděl. Tak, pane Ctibume a vy knihovníku, buďte tak laskavi a obejděte pány s kloboukem." "Ale to je loupež!" vykřikl vozka. "A jeho jste proměnil v ovoce!" "V zeleninu," opravil ho Výsměšek. "Víte, to kouzlo za pár hodin vyprchá." "A mně dluží koně," upozorňoval Casanovlez. Bandité zaplatili. Velmi neradi a pomalu odevzdávali peníze Rozšafínovi a stejně neradi, ale velmi rychle, je sypali do klobouku knihovníkovi. "Tak se nám sešlo skoro tři sta tolarů, pane," hlásil Rozšafín. "A kůň, na toho nezapomeňte. Moment, dva koně, vidíte, na toho druhého jsem si až do téhle chvíle ani nevzpomněl!" "To je slušný kapitál! Teď si můžeme výlet skutečně užít. Takže kdyby byli pánové tak laskavi a odstranili ten zátaras, mohli bychom pokračovat v cestě." "Abych řekl pravdu, tak jsem měl dva nákladní koně, teď jsem si vzpomněl!" "Ale takhle to přece vůbec nemá být! Tohle nemáte dělat vy! Vy máte být přepadení a oloupení!" křičel kočí. Výsměšek ho shodil z kozlíku. "My máme prázdniny," oznámil mu přátelsky. * "Bylo to před padesáti lety!" bránila se Bábi. "Nemůžeš se tady najednou jen tak objevit a tvrdit, že všechny ty roky nebyly." "Ale já přece vím, že byly," souhlasil Výsměšek. "Teď jsem hlavní mág. Stačí mi vydat příkaz a tisíc mágů mě hm, když o tom tak přemýšlím, asi neposlechne. Řeknou cože? nebo se začnou hádat. Ale všimnout si mě musí." "Byla jsem několikrát na univerzitě," zabručela Bábi. "Je to rozhádaná smečka tlustých dědků s dlouhými vousy." "Přesně! To jsou oni!" * Byla tady zbroj pro lidi. Byla tady zbroj pro koně. Byla tady dokonce zbroj pro havrany, i když projekt vzdušné útočné síly, který byl celoživotním snem krále Gurnta zvaného Hloupý, se v konečné fázi nějak nedokázal odpoutat od země. * "Jenže na druhé straně," rozumoval Rozšafín, "jsou hřbitovy plné lidí, kteří se někam odvážně, ale neuváženě vrhli." "Ook." "O čem to mluví?" řekl kvestor, který na své cestě jinam krátce prošel skutečností. "Myslím, že řekl, že jestli se nic nestane, budou brzo hřbitovy plné kdekoho," odpověděl mu Rozšafín. * "Nemáme žádnou naději," řekla Stařenka. "No, já myslím, že jedna možnost by tady byla," ozval se Výsměšek. "Já tedy nerozumím všem těm věcičkám kolem kontinua, ale podle toho, co říkal mladý Ctibum, se všechno musí stát někde, chápete, co myslím, což znamená, že se to právě tak dobře může stát tady. I když šance, že se to stane, je třeba jen milion ku jedné, madam." "To je všechno moc hezké," řekla Stařenka, "vy se mi tady snažíte říct, že za každého pana Výsměška, který se dnes v noci zachrání, musí dalších 999 999 Výsměšků zemřít?" "Ano, ale na těch ostatních chlápcích mi vůbec nezáleží," odpověděl jí Výsměšek. "Ti se o sebe jistě dokážou postarat. Dobře jim tak, to mají za to, že mě nepozvali na mou svatbu."... celý text
Čarodějky na cestách
1996,
Terry Pratchett
Tenhle příběh trochu vybočuje z řady, aniž by byl jedním z těch opravdu samostatných zeměplošských románů. Autor přichází s novou postavou, která nikdy předtím a nikdy potom nikde nevystupovala a kromě Bábi Zlopočasné si ji nikdo nepamatuje, ačkoliv v malé horské vesničce by se o ní pravděpodobně vyprávělo roky a Bábi ještě není ani zdaleka nejstarší široko daleko. Budiž. Velká část humoru se zakládá na tom, že se Stařenka Oggová domlouvá "cizozemštinou" a Bábi v "cizozemsku" trpí, protože je tam všechno "cizozemské", zejména strava. Proto mě překvapilo, že ve chvíli, kdy dorazí do Genevy, není najednou cizozemština problém. Buď jsem něco přehlédla já nebo Terry. Co se dá dělat, holt je tam možná logická díra tak velká, že by jí mohlo projít i něco z podzemních rozměrů. A samotná cesta je trochu natažená. Když přimhouřím oko nad těmito ne úplně drobnými nedostatky a vzpomenu si na nadšení před devatenácti lety, pořád jsem ochotná ohodnotit knihu plným počtem hvězdiček. Za Gluma, který dostal preventivně pádlem hned, jak se objevil, za Pratchettovu vlastní verzi pohádky O červené karkulce, kde bylo užito pánve. Vemte to po hlavě co nejdřív a nebudete potřebovat magii. Stará zeměplošská moudrost. A za hlavní téma, kde samotný příběh je o příbězích, o štěstí, o zrcadlech a o tom jak strašně k vzteku je, když musíte být ten hodný, protože roli toho zlého už obsadil někdo jiný. Trochu tomu pomohlo i hledání moudrosti u paní Kosmopilíkové, i když se odehrává jen pod čarou. Pro zvláštní odvětví bojových umění mám slabost. Teď, když čtu Zeměplochu podruhé (plus mínus), zaujala mě jedna věc. Stařenka Oggová byla třikrát vdaná. Přesto je její rozsáhlé potomstvo popisováno jako klan Oggů, ne jako klan tří různých jmen. Bábi Zlopočasná měla babičku z matčiny strany, která také byla čarodějka a jmenovala se Alison Zlopočasná. O Zlopočasných se často mluví i v Čarodějkách na cestách a vypadá to, že jsou míněny spíše ony než oni. Když Bábi mluví o Česnekových, také jmenuje jen ženy. Také o Bolavých bylo někde napsáno, že rodina Bolavých je rodina čarodějek, přitom ale babička Bolavá byla Toniččina babička z otcovy strany, tedy nebyla rozená Bolavá. Zajímalo by mě, jak si tedy autor představoval, že to s těmi příjmeními a čarodějnickými rody v horách Beraní hlavy funguje. Hlavně u stařenky Oggové to působí, že když je jednou žena čarodějka, tak příjmení kohokoliv, koho si vezme, nemá šanci obstát. * Hodně se toho namluvilo i o kouzelných mastech. Tady se umělci a spisovatelé dostali (ale jen čiročirou náhodou) na mnohem jistější půdu. Většina čarodějek je už v letech, a to je doba, kdy pro vás začne mít různé mazání svůj půvab, a alespoň dvě z těch dnes přítomných byly namazány proslulou hrudní mastí Bábi Zlopočasné, vyrobenou z šalvěje a husího sádla. Ta mast vám sice neumožní létat ani nepřivolá věštecké vize, ale opravdu vás uchrání před nastuzením i jinými nemocemi. Důvodů pro tento zaručený výsledek je několik, ale jedním z hlavních je její aroma, které už druhý týden zesílí natolik, že se k vám nikdo neodváží přiblížit tak blízko, abyste od něj mohli něco chytit. * Přirozený počet účastnic čarodějné rady je jedna. * Moudrost je totiž jedna z věcí, které vypadají tím větší, čím dále jsou. Pozn. autora: Tady bych rád uvedl příklad paní Kosmopilíkové, osoby velmi populární mezi mladými lidmi, žijícími vysoko v horách Beraní hlavy, v pásmu věčného sněhu. Oni mladí lidé pohrdají výroky a moudrostí svých vlastních starších, což jsou knězi, odění v šafránová roucha a s modlitebními mlýnky v rukou. Mladí lidé z oněch oblastí se naopak občas vydávají do domu č. 3 v Quirmské ulici v plochém a páchnoucím Ankh-Morporku, aby hledali moudrost u nohou paní Kosmopilíkové švadleny. Nikdo neví proč, pokud ovšem nevezmeme v potaz to neodolatelné vábení vzdálené moudrosti, protože oni mladí lidé nerozumějí jedinému slovu z toho, co jim paní Kosmopilíková zvýšeným hlasem říká nebo co na ně někdy, když jich dorazí víc najednou, dokonce i křičí. Mnoho holohlavých mladých mnichů se vrací do rodných sněhových výšin, aby tam meditovali nad tajemnými mantrami, které jim byly sděleny a zněly například Dejte si odpich, magoři! či Jestli tady ještě někoho z vás chytím, vy úchylní hajzlíci v oranžových nočních košilích, tak si mě nepřejte! nebo Proč sem pořád, kruciš, lezete a koukáte mi na nohy, chlíváci? Vyvinuli dokonce zvláštní odvětví bojových umění, založené na svých zkušenostech. Při tomto boji na sebe soupeři nejprve nějakou chvíli zuřivě křičí a pak svého protivníka udeří koštětem. * A lidi ajť dělají, co dělají, ohlížejí se po špijónech, co má L. na každém rochu, a nikdo si netrofá nic říct, protoše kdo by si trofnul mluvit proti zlu, které někdo dělá ve jméně Štěstí a Mýru? * "... Ona vždycky říká, že lidem kouzlama nepomůžeš, ale můžeš jim pomoct vlastním sádlem. ..."... celý text
Sekáč
1996,
Terry Pratchett
Ze všech Kirbyho obálek Úžasných Zeměploch se mi nejvíc líbí tahle. Všechny příběhy se Smrtěm mě při prvním čtení naprosto odrovnaly. Smrť je pro mě asi to nejoriginálnější na celé Zeměploše. Samozřejmě, že nějakou tu antropomorfní personifikaci smrti má ve fantasy kdekdo. Ale nikdy předtím a nikdy potom, jsem nenarazila na autora, který by si troufl udělat právě z této postavy (a to v té tradiční podobě) jednoho z hlavních hrdinů hned pěti románů. Možná mezi nimi není ta nejlepší kniha, kterou kdy Pratchett napsal (možná je), ale ukažte mi někoho dalšího, kdo si na tohle troufnul a fungovalo to (mimo folklór a pohádky). Hm? Nikdo? Asi ne. Tedy četla jsem "Smrt a jiné vrcholy mého života", ale to mě o svých kvalitách nepřesvědčilo. Můžou se mi nakonec víc líbit jiné zeměplošské knihy, ale za Smrtě a jeho pět knih bude mít Pratchett už vždycky obdiv umělecké části mého já. A to i přesto, že je netáhne jen skrze tuto postavu a vždy přihodí nějaké druhé housle. V tomto případě Rumpála Žičku (a pytel mágů k tomu). Kdybych knihu poprvé četla až teď, asi by mě tak neohromila, ale že jsem ji četla poprvé ve 12 letech, vybavilo se mi, jak zásadní pro mě byla. Pro mládež "nudnější" Smrťovu dějovou linku jsem si pamatovala mnohem lépe, než "atraktivní" dění v Ankh-Morporku. U nás asi každý viděl pohádku "Dařbuján a Pandrhola" nebo nějakou její předlohu četl. Sekáč je vlastně založen na stejné myšlence. Co by se stalo, kdyby ze světa zmizela smrt? V tomto případě kdyby zmizel Smrť? Takže na jedné straně tady máme Smrtě a poměrně vážnou linku o tom, že je tady jeden tradicionlista, který má tu vadu, že si jaksi vypěstoval osobnost, ale zato se věnuje každému stéblu zvlášť a mohl by být nahrazen zcela neosobní smrtí milionů. Sklizňostrojem. Někým, kdo chce vládnout. Na druhé straně je dravec nebo parazit, kterému se může postavit jen Rumpál Žička, který se ve svých posledních dnech odváže jako nikdy v životě. To ale i jiní mágové. Hlavně děkan. Krleš! Sadařina! * Co však je na Vypočítavých borovicích nejzajímavější, je způsob, jakým počítají. Když si tyto rostliny mlhavě uvědomily, že lidé dokáží odhadnout stáří podle počtu jejich letokruhů, došly jakýmsi zvláštním myšlenkovým postupem k názoru, že to je důvod, proč lidé stromy kácejí. Takřka přes noc upravily svůj genetický kód a na jejich kmenech se zhruba v úrovni očí průměrně vysokého člověka objevila světlá čísla, která udávala jejich přesný věk. Za necelý rok jako rostlinný druh téměř vyhynuly kvůli náhlému rozvoji průmyslu na výrobu dřevěných ozdobně vyřezávaných domovních čísel. Přežilo jich jen několik v těch nejobtížněji dostupných místech Zeměplochy. * "Tak a teď, pane kolego," obrátil se k Žičkovi, "bych vás prosil, abyste si představil, že to, co držím v ruce -" "To je v naprostém pořádku," přikývl s porozuměním Rumpál. "Nejsem si tak docela jistý, zda vám to dokážu zatlouct do -" "Mně to vůbec nevadí," ujišťoval ho Rumpál. "Ne?" "Základní myšlenka má zdravé jádro," pokračoval Rumpál. "Když mi podáte mrkev, ale budete myslet na zatloukání kůlu, mělo by to pravděpodobně stačit." "To je od vás velmi laskavé," řekl Vzoromil. "Je vidět, že máte skutečně správný přístup k věci." "I s mrkví budete žíti v našich srdcích navěky," dodal starší pAsák. Výsměšek na něj vrhl kosý pohled a pak hodil dramatickým gestem mrkev na Rumpála. "Tak, tu máš!" vykřikl. "Díky," odpověděl Rumpál. * "Trvá to dlouho, než se vypěstuje takový trávník?" "Asi tak pět set let, myslím." "Ale, božíčku, to je mi opravdu strašně líto! Chtěl jsem do sklepení, ale nějak jsem si to špatně vyměřil." "S tím si nelamte hlavu, pane Žičko," utěšoval ho trpaslík vesele. "Poslední dobou roste všechno jako blázen. Tu jámu ještě dneska odpoledne zasypu, oseju to travním semenem a pět set let uteče co by dup, uvidíte!" "No, podle toho, jak se věci mají, to pravděpodobně skutečně uvidím," přikývl Rumpál zachmuřeně. * "Slyšel jsem, že nejste jenom mrtvý, ale že vás prý i pohřbili," naklonil se za ním zvědavě Afekt, když Rumpál šouravě vykročil. "To je pravda." "Pořádného chlapa ale jen tak něco nepoloží, a když už, tak zase vstane a jde dál, nemám pravdu?" * Vilík Klika si našel v dávno nepoužívané kovárně farmy špalík křídy, ze zbytků v koutě vytáhl kus prkna a chvíli velmi soustředěně psal. Pak připevnil prkno před kurník a zahnal k němu Cyrila. TAK A TEĎ TO POŘÁDNĚ PŘEČTI, řekl. Cyril chvíli krátkozrace zíral na nápis "kykyry-kíííí", vyvedený v pochmurném švabachu. Někde hluboko v jeho malém a bláznivém drůbežím mozku se však začalo náhle formovat jakési děsivé přesvědčení, že by se měl učit rychle, velmi rychle. * Hromada se otočila a vrhla se ke kvestorovi. Mágové ustoupili. "Nemůže to být inteligentní, že ne?" "Jediné, co to dokáže, je potulovat se pomalu kolem a požírat věci," odpověděl pohrdlivě děkan. "Hoďte na to špičatý klobouk," ohrnul arcikancléř rty, "a můžete to prohlásit za člena fakulty." * "Víte, co mi to připomíná?" ozval se udýchaný Výsměšek, když se mezi nimi prodírali. "Řekněte," zabručel starší pAsák. "Tah lososů," odpověděl arcikancléř. "Cože?" "Ne v Ankhu, samozřejmě," pospíšil si Výsměšek. "Nevěřím, že by se losos dokázal dostat proti proudu v naší řece -" "Leda že by se naučil chodit," dodal starší pAsák. * KORUNA? Hlas se mu chvěl nenávistí. JÁ NIKDY KORUNU NENOSIL! Vy jste taky nikdy nechtěl vládnout. Nový Smrť znovu napřáhl svou čepel. ... ŽÁDNOU KORUNU, zasyčel Vilém Klika a upřel pohled přímo do kouře nad límcem černého pláště. ŽÁDNOU KORUNU. JEN PRÁCI.... celý text
Stráže! Stráže!
1995,
Terry Pratchett
Tohle je Terry Pratchett mého pozdního dětství, tak jak si ho pamatuju a ve výborné kondici. Nenucený humor, povedené slovní obraty. Byla jsem nadšená tehdy i teď. Jen jako o něco sečtělejší jsem ocenila i narážky na draka Šmaka a poněkud zvláštní právní systém Velké Británie, kdy platí každý zákon, který nebyl výslovně zrušen. Karotka Rudykopalson a Samuel Elánius mě neomrzí ani ve stoosmdesátemtřetím dialogu. Příběhy o dracích byly moje nejoblíbenější. Jak by se mi mohla nelíbit lady Berankinová, nadšená chovatelka Draco vulgaris? Jak by se mi mohl nelíbit kapitán Elánius v noční košili a pantoflích s růžovými bambulkami, který se ostřízlivělý a ozbrojený dračím nepodarkem postavil do dveří dračince a ochránil dámu v nesnázích a její draky před rozběsněným davem? Odvaha, vášeň, nebezpečí! Památeční figurka draka, jen za tolar, ať se picnu! * Je to strašná věc, když je někomu šestnáct, a k tomu ještě zjistí, že patří k jinému živočišnému druhu! "Nechtěli jsme ti to říct dřív, chlapče", řekl mu smutně otec. "Doufali jsme totiž, že z toho vyrosteš." "A z čeho?" zeptal se Karotka. "Z toho, jak pořád rosteš. ... Tam nahoře budeš mnohem víc doma. Máš to v krvi. A taky jsou tam mnohem vyšší stropy", řekl starý trpaslík a v duchu dodal: Nemůžeš se věčně mlátit do hlavy a ztrácet vědomí. * Kapitána Elánia jsem našel ve veřejné pivnici. Pamatuju si, co jsi mi říkal, totiž, že pořádný trpaslík na taková místa zásadně nechodí, ale protože on nešel ven, musel jsem jít dovnitř. * "Jak se zdá, má Noční hlídka nějaké potíže s cechem zlodějů", řekl Patricij. "Byl tady von Fuj a stěžoval si, že ho dokonce jakýsi člen hlídky zatkl." "A proč, pane?" "Očividně proto, že je zloděj." * "Máte pravdu, pane sekretáři", prohlásil. "Dohlédnu na to, aby si dobře zapamatoval, že zatýkání zlodějů je proti zákonům." * Jeho věk byl neurčitý. Pokud bychom to ovšem měli hodnotiti podle cynismu a celkové unavenosti světem, což je něco jako uhlíková metoda stanovení stáří osobnosti, mohl být stár zhruba sedm tisíc let. * " ... Patří to k jejich etnickejm zvykům, nebo tak nějak. Do etnickejch zvyků se člověk plést nemá." "Ale, ale," zajíkal se Karotka, "to je můj národ. Tedy jako když. Je to strašlivá ostuda, že se takhle chovají. Co si o nás pomyslí všichni ostatní?" "My si o nich myslíme, že jsou to nebezpeční malí zkurvysyni," prohlásil Noby. * "Víte, pane," zaváhal, "všichni víme, že draci se už přes tisíc let počítají k vyhynulým zvířatům, pane, ale -" "Ale co?" Patricijovy oči se zúžily. Elánius vstoupil na tenký led. "Ale, pane, je tady důležitá jedna věc, vědí to ti draci?" * "Uvědomujete si, že vidíme něco, co lidé neviděli celá staletí?" "Ano, vidím prašivého krokodýla, který se snaží podpálit moje město!" vykřikl Elánius. ... "Žádný pitomý létající mlok nebude podpalovat moje město! ... Podívejte, jestli má tohle město někdo zapálit, tak to budu já." * Hruď lady Berankinové stoupala a klesala jako impérium. * ... seržant Tračník říká, že když je na hlídce a zvoní a křičí "To slyšíte dvanáctou bít a všude je ticho a klid", zatímco někde kus dál rozpouští drak ulice, cítí se tak trochu jako lupič mrtvol. * Kdyby měl člověk říct, co se mu líbí na obyvatelích Ankh-Morporku, tak to bude jejich neochvějná nezávislost. Neupírají nikomu stejné právo loupit, zpronevěřovat, vraždit. To se Elániovi zdálo naprosto správné. Mezi boháčem a chudákem nebyl prakticky žádný rozdíl, kromě toho, že ten první měl spoustu peněz, dostatek jídla, moc, pěkné šaty a pevné zdraví. Ale nebyl o nic lepší. Jen bohatší, tlustší, mocnější, líp oblečený a zdravější. A tak už to bylo nějakou tu stovku let. * Vznešení draci nemají přátele. Bytost, která je nejblíže jejich chápání významu tohoto slova, je nepřítel, který je ještě naživu. * "Nemůžeme pro toho chudáka něco udělat?" zeptala se lady Berankinová. Noby jí předpisově zasalutoval. "Mohl bych ho za vás kopnout do koulí, pokud si přejete, madam." * "Vždyť už nějaké lidi zabil," připomínal mu Karotka. "To odporuje všem šestnácti základním vyhláškám, odsouhlaseným v radě." "No, to jo. Jenže znáš to, bylo to odhlasovaný, když se nic nedělo, víš, jak se to dělá, nezdržujte, stejně vo nic nejde, ať můžem na oběd," vysvětloval mu Tračník. "A teď, když o něco půjde, lidi budou mít strach a budou s ním určitým způsobem spolupracovat. Prostě mu předhoděj nějakýho chudáka holku a budou stát vokolo a koukat, jako kdyby to bylo všechno legální a v pořádku, a to je, hochu, k zeblití." * Co by teď udělal kapitán Elánius? Dal by si panáka. Ale co by udělal, kdyby neměl panáka? * "... je mou povinností vás informovat, že jste byl zatčen a budete obviněn z -" v té chvíli vrhl Karotka silně bolestný pohled na Elánia, "- mnoha trestných činů, které zahrnují mimo jiné několikanásobnou vraždu tupým předmětem, konkrétně drakem, a další případy všeobecného napomáhání, jejichž přesný charakter bude objasněn později. Máte právo mlčet. Máte právo nebýt bez výslechu vhozen do nádrže s piraňami. Máte právo na výslech na mučidlech. ..." * "Tam dole jsou lidé," pokračoval, "kteří by ... přistoupili na každou ohavnost. ... Oni přijímají zlo, ne tím, že říkají ano, ale protože nedokážou říci ne. Lituji, pokud se vás to nějak dotklo," dodal a znovu poklepal kapitánovi na rameno. "Ale vy nás, lidičky, opravdu potřebujete. ... My jsme jediní, kdo vědí, jak mají věci fungovat. Víte, jediná věc, ve které jsou dobří lidé dobří, je umění sesadit ty zlé lidi. V tom jste opravdu dobří. Jenže bohužel je to ta jediná věc, ve které jste dobří. Jeden den vyzváníte na zvony a svrhnete zlého tyrana a druhý den už všichni sedíte a stěžujete si, že od chvíle, kdy tyran padl, pořád ještě nikdo neuklidil svinstvo. Zlí lidé umějí plánovat. Je to, dalo by se říci, součást jejich specifikace. Každý zlý tyran má plán, jak ovládnout svět. Nezdá se, že by takový dar měli i hodní lidé."... celý text
Soudné sestry
1995,
Terry Pratchett
První "opravdové" čarodějky. Za své dvanáctileté já, které bylo ze Soudných sester na té nejvyšší větvi lancerského pralesa, musím dát i teď po druhém čtení *****, i když bych nikomu nevymlouvala názor, že se to možná místy malinko vleče. Tehdy mi ten (vcelku předvídatelný) děj přišel neprokouknutelný. A zapomněla jsem, jakou tomu Pratchett na posledních řádcích nasadil korunu. Takový drobný detail mě obvykle potěší a ve dvanácti mi určitě připadal geniální. Od té doby jsem četla i viděla nějaké Shakespearovy hry, takže jsem teď ocenila zase jiné aspekty. Jen inscenaci samotných Soudných sester jsem, bohužel, ještě neviděla. Od Pratchetta nečekám strhující akční děj, ale spíš zábavné a osvěžující uchopení tématu. Ta nenucenost, která mi chybí v Magickém prazdroji, tady funguje dobře. Líbilo se mi divadlo, byť ho tam někdy bylo na můj vkus skoro až moc. Líbilo se mi, jak měl vévoda problém pochopit lancerský lid a jak šašek vysvětloval vévodkyni, jak prodat lidem nepopulární změny. A jak to vůbec Kantůrek myslel s těmi soudnými sestrami? Čeština disponuje slovem sudičky. Chtěl snad zdůraznit, že čarodějky zachovávají soudnost i tehdy, když ji ostatní ztrácí? *** Výběrčí si odkašlal. „No, pane, víte, já jim vysvětlil, že potřebujete vybudovat stálou armádu a tak dále, ne? A on prý na co, a já že kvůli lupičům, ne? A ony že je lupiči nikdy neobtěžovali.“ „A co civilní sféra?“ „Vidíte, málem jsem zapomněl, ne? Dokazoval jsem jim, že musíte stavět a udržovat mosty, ne?“ „No a?“ „A ony na to, že je nepotřebujou.“ „Aha,“ prohlásil vévoda hlasem znalce. „Jenže jak se dostanou přes řeku? Tekoucí širokou vodu neobejdou!“ „Nejsem si tak docela jistý, pane. Já si myslím, že čarodějky obejdou cokoliv.“ *** Dole na pláních to bylo něco jiného. Tam když jste do lidí kopli, snažili se oni kopnout do vás. Jenže tady? Když jste kopli do lidí tady, tiše vám ustoupili z cesty a trpělivě čekali, až vám noha sama upadne. Jak se měl král dostat do historie, když vládl takovým lidem? Ty jste mohli utiskovat se stejným výsledkem jako matraci. *** „Copak ty nechceš zemřít vznešenou smrtí pro spravedlivou věc?“ „Já budu pro tu věc raději tiše žít. S vámi čarodějkami je to jinak, vy si můžete dělat, co se vám zlíbí, ale moje možnosti jsou omezené.“ *** „Jsme povinny mluvit pravdu,“ řekla. „Ale nikde nebyla řeč o tom, že musíme všem vytroubit i věci, na které se nikdo neptal.“... celý text
Magický prazdroj
1995,
Terry Pratchett
Magický prazdroj patří k prvním Zeměplochám, které jsem četla. Možná to byl úplně první Mrakoplaš (buď tohle nebo Zajímavé časy) a určitě se mi dostal do rukou dřív než první 4 Zempělochy. Bez znalosti předchozích (i většiny pozdějších) dílů se mi Magický prazdroj ve 12 letech moc líbil. Tehdy mi tam nic nechybělo. O 19 let později jsem byla poněkud zklamaná. Mám raději Neviditelnou univerzitu s ustálenějším osazenstvem pod vedením Vzoromila Výsměška. Taky je potřeba si přiznat, že Pratchett byl mimo jiné mistr ve vykrádání sama sebe. I když jsem vždy obdivovala schopnost vzít (svůj vlastní!) starý a už publikovaný nápad a odpublikovat ho znovu (což dělá velmi mnoha autorů) natolik obměněný, aby to čtenář spolknul i s navijákem (a to už je vzácnější), tak tentokrát mi to přeci jen vadilo, protože Lehké fantastično a Čaroprávnost jsem četla nedávno. Obracení se na čtenáře je tady víc, než obvykle, a ty velmi dobré pasáže jsou na sebe našroubované mnohem násilněji a s mnohem nucenějším humorem, než je u Zeměplochy zvykem. Zároveň ještě chybí větší práce s postavami (která ale už byla v Mortovi). Conina a Nielt, to je spousta promarněného potenciálu. Jako kdyby si Pratchett někdy krátce po jejich seznámení řekl, že o nich už nikdy psát nebude (a taky to dodržel). Samotná zápletka se věnuje vysvětlení, proč musí žít mágové v tom "nelíbátu". Aneb proč ve fantasy světech, kde funguje magie, nikdy nemůže být všemocná. Jakmile je všemocná, stává se otázka: "A proč mágové nevládnou světu?" velmi naléhavou a jakýkoliv autor, který se jí nezabývá, trochu směšným. Je to přímočará parodie na fantasy meče a magie (hlavně té magie), a to dokonce i na ty, které v době vydání ještě ani nebyly napsány (jako Dragonrealm), což zase dokážu ocenit. A dělá si legraci i z dračáku, což ale asi značnou část českých čtenářů mine. V první čtvrtině knihy jsem si také užila rýpání do akademiků. A Kantůrek přejmenoval Ipslorema na Faktradice :) *** Arcikancléř Neviditelné univerzity byl oficiální hlavou všech mágů Zeměplochy. Kdysi to znamenalo, že musel být skutečně i nejlepším a nejmocnějším mágem, ale teď byly časy mnohem klidnější a abychom už přiznali vše, starší a staří mágové shlíželi na magii jako na něco, co je už tak trochu pod jejich úroveň. Předstírali, že se raději zabývají administrativní stránkou věci, což je bezpečnější a skoro stejně zábavné, a pak ještě velkými služebními obědy a večeřemi. *** „Dnes nám patří jenom město, zítra celý svět,“ vykřikl někdo v pozadí skupiny. Mykadlo přikývl. „Zítra svět a –“ v duchu rychle počítal, „v pátek vesmír!“ To znamená, že víkend bude volný, pomyslel si Pozinkl. *** „Vy jste ale taky mág,“ řekl s obviněním v hlase. „Jo, jenže úplně jinej druh než oni,“ odsekl mu Mrakoplaš. „A jaký druh tedy jste?“ „Neškodnej.“ *** Situace začínala být krajně kritická. Magie se trhala ze řetězu. Sbohem, Univerzito, úrovně a řády; každý mág hluboko v srdci cítil, že přirozená jednotka magie je jeden mág. Věže se ještě rozmnoží a bude se bojovat, dokud nezůstane jediná z nich, a pak začnou bojovat mezi sebou zbylí mágové, až přežije jen ten nejsilnější. A ten se pak pravděpodobně pustí do boje sám se sebou. *** Mrakoplaš vyrostl v Morporku. Každý obyvatel Morporku měl rád na své straně, došlo-li k boji, přesilu alespoň dvacet ku jedné, ale všichni se drželi rčení, že lepší ponožka s polovinou cihly v ruce a temná ulička na číhání než kouzelný meč, který nemůžete vytáhnout z kamene. *** „On vám přece pomohl,“ obrátil se najednou Mrakoplaš k ostatním mágům. „Všem. Dal vám všechno, co jste chtěli, nebo snad ne?“ „To mu nikdy nebudeme moci odpustit,“ odpověděl Zovce.... celý text
Pohyblivé obrázky
1996,
Terry Pratchett
Úplně první Zeměplocha (ale ne první kniha od Pratchetta), kterou jsem si v páté třídě půjčila v knihovně. Tehdy ji souběžně se mnou četla i máma a nedočetla. Nebavilo ji to. Já jsem se stala nadšeným čtenářem dalších dílů. Teď, když jsem knihu četla podruhé, trochu mě překvapilo, že jsem zvládla i "nudnější" části natáčení, ale myslím, že jsem se tehdy zrovna chtěla stát filmovým režisérem, takže to byla šťastná náhoda, že jsem si půjčila zrovna tuhle knihu. Dnes mě filmový průmysl zajímá asi tak, že vůbec. Na rozdíl od prvního čtení mě rozladilo, že se někteří trolové opakovaně dotazovali, zda budou moci sníst toho nebo onoho člověka (nebo psa), a to i ostatních trolů, tedy nemohlo jít o strašení. Také yettiové jedli maso. To není konzistentní s tvrzením, že trolové jedí kameny a maso je pro ně nejedlé. Dokonce to je vysvětlováno i přímo v tomto díle. Druhá věc, která se mi na knize zdála méně zdařilá, byl úplný konec. Zdá se mi, že by tam mělo být jasněji popsáno, co se stalo s Viktorem a Ginger. Já si tedy myslím, že nejméně jeden z nich zůstal v Holy Woodu a ráda bych věděla, jak nové "udržování vzpomínek" vypadá. Hádám, že ohně třikrát denně a zápisky o chození na záchod už to pak nebyly. Naopak jsem tentokrát asi více ocenila "Oswalda", "Společnost století Ovocného netopýra" a skutečnost, že tady se už konečně objevil můj nejoblíbenější arcikancléř. A úplně jsem zapomněla na to, jak se mágové maskovali za poctivé obchodníky. Moje nejoblíbenější pasáže jsou převážně ty s mágy, i když se nejedná zrovna o nosné části příběhu. * Zdálo se, že je to ideální muž. "Takového chlapa potřebujeme," souhlasili všichni. "Dá to tady do pořádku. Nové koště. Venkovský mág. Návrat ke kouzlům myslivosti, k těm kořenům magie. Bodrý starý brach s dýmkou a přimhouřenýma, veselýma očima. Takový ten venkovský mudrc, který pozná jednu kytku od druhé, rozumí si v lese s každým zvířetem, ptákem nebo broukem a je bratrem a přítelem celému světu. Pravděpodobně spává pod širým nebem. Neudivilo by nás, kdyby rozuměl větru. Umí pojmenovat všechny stromy, na to vsaďte krk. A rozmlouvá s ptáky jejich vlastní řečí." Vyslali posla. Výsměšek Hnědý si zhluboka povzdechl, vyprskl několik peprných nadávek, po krátkém hledání našel svou magickou hůl, která v zahradě podpírala strašáka, a vydal se na cestu. "A kdyby s ním náhodou byly nějaké potíže," dodávali si mágové v hloubi svých lbí, "zbavit se člověka, který rozpráví se stromy, to by měla být velmi jednoduchá záležitost." Pak dorazil na univerzitu a ukázalo se, že Výsměšek Hnědý skutečně hovoří k ptákům. Přesněji řečeno na ně křičel a jeho slova obvykle zněla: "Aby ti křídla uhnila, ty ksindle!" Všechna zvířata, ryby i ptáci Výsměška Hnědého skutečně znali. Jejich vztah k němu byl tak vyhraněný, že v okruhu zhruba třiceti kilometrů kolem jeho pozemků se při spatření špičatého klobouku ukrývali, dávali na útěk, nebo ve výjimečných případech na něj podnikali sebevražedné útoky. * "No, chtěl jsem s vámi promluvit o jednom ze studentů, pane." "O jednom ze studentů?" vyštěkl na něj arcikancléř. "Ano, pane. To jsou takoví ti hubení, s bledými obličeji, vzpomínáte? My jsme totiž univerzita, víte? Musíme se s nimi smířit stejně jako s krysami " * Nikdy netoužil po tom stát se mágem. Nikdy vlastně nechtěl nic moc, kromě toho, aby mu všichni dali pokoj a nebudili ho před polednem. Když byl malý, říkali mu lidé věci jako: "A čím bys chtěl být, chlapečku?" a on pravidelně odpovídal: "Nevím, co byste pro mě měl?" Tohle není odpověď, kterou by vám lidé trpěli dlouho. Lidem nestačilo, že jste, čím jste, oni chtěli, abyste neustále pracoval na tom stát se něčím jiným. * "Papíry, papíry, papíry," zabručel. "Kolik měl těch zatracených papírů, co?" "Ehm 23 613, arcikancléři," odpověděl kvestor. "Vedl si o tom záznam." "Podívejte se na tohle," ozval se arcikancléř. "Hvězdný numerátor Otáčkoměr k použití v církevních oblastech Močálmetr! Ten chlap byl blázen!" "Měl velmi přesně uspořádanou mysl," odpověděl opatrně kvestor. "To je totéž." * Použít na Navážku jízlivost bylo naprosto zbytečné, stejně jako bylo zbytečné použít na něj cokoli, myšlenkou počínaje a střešním trámem konče. * Jestliže je něco zavřeno za těžkými vraty a ta jsou zasypána v nitru kopce, nebude to asi proto, že by si lidé přáli, aby to noc co noc vylezlo a zaběhlo jim to umýt nádobí, že? * Univerzitní ošetřovna, respektive nemocniční pokoj nebyl velký a používal se jen velmi zřídka. Mágové bývali buď víceméně zdraví, nebo mrtví. * Arcikancléř zajistil jeden cíp mapy, který se neustále zvedal, přetékajícím popelníkem. Prstem přejel po špinavém pergamenu. "Tady je napsáno Zde jsou draci," podivil se, "přímo uprostřed města. Zvláštní." "To? To je jen Sluneční svatyně chorých draků lady Berankinové," odpověděl mu nepřítomně kvestor. * "No, víš, tam mně napadlo, že si před promítáním rychle prohlídnu film " "Vážně?" zamračil se Kolík. "A víš, co jsem našel uprostřed té části s hořícím městem? Pět minut filmu, na kterém není nic jiného než jeden a tentýž obrázek, talíř Hargových speciálních žebírek se sójovou omáčkou. Je mi jasné proč. Jenom mi není jasné, proč jsi to udělal takhle?" Kolík se provinile ušklíbl. "No podívej, když jsem se doslechl, že jeden malý obrázek dokáže lidi přimět kupovat bůhví co, dokážeš si představit, co by s nimi udělalo tohle!" * Myšlenky se mu hnaly jako o závod. Jak se to říkalo o bozích? Když v ně lidé přestanou věřit, přestanou bohové existovat. A tak to bylo se vším. Realita je vlastně to, co se odehrává v lidských hlavách. A tady před ním byly stovky lidí, kteří pevně věřili tomu, co viděli na plátně...... celý text
Těžké melodično
1998,
Terry Pratchett
Těžké melodično nepatří k mým oblíbeným Zeměplochám. Dokonce jsem ho jednou rozečetla znovu a odložila nedočtené. A tak jsem teď, když jsem knihu opravdu přečetla podruhé, zvažovala o hvězdičku méně, ale když ji srovnám s mnohem horšími knihami, kterým jsem dala tři hvězdičky, tak se to pořád nedá srovnávat. Na tomto dílu Zeměplochy je velmi dobře vidět, jak autor pracoval. Pratchett psal scény tak, jak ho napadaly a pak je spojoval. Čím jsem starší, tím více tento postup považuji za ideální (zvlášť pro člověka, který má hodně nápadů a potřebuje je zapsat dřív, než je zapomene), i když se pak může stát, že se to tak úplně nepovede a na výsledku je poznat, že autor zrovna moc nevěděl, jak jednotlivé kousky spojit. Což je i případ Těžkého melodična, které v podstatě propojuje Smrťě s další parodií typu "Pohyblivé obrázky", ale vlastně nemá zápletku - a ta, kterou se snaží mít, velmi připomíná Morta. Umím si docela dobře představit, že na začátku byl konec. Že na začátku Terryho Pratchetta napadla epická scéna, kde Smrť hraje kytarové sólo ticha a pak teprve vymýšlel, jak se k ní dostat. Bavili mě mágové i Zuzančino rozpomínání se na dědečka proslulého především tím, že nikdy není příliš daleko. Bavila mě hudba s kameny. Ale chybělo mi nějaké silnější lepidlo těchto tří linek. A proto bych Těžké melodično nedoporučila jako vstupní knihu cyklu. * JAK SE JEDEN ZAPLETE S LIDMI, ZNAMENÁ TO, ŽE SE MU ZAKALÍ MYŠLENÍ. MNĚ MŮŽEŠ VĚŘIT. SNAŽ SE, ABY SES S NIMI NIKDY NEZAPLETLA. „Ale já sama jsem člověk.“ NEŘEKL JSEM, ŽE TO BUDE JEDNODUCHÉ, NEBO ANO? * Klobouk byl odložen. Děkanovi spadlo s plesknutím na čelo něco dlouhého, umaštěného a skoro tak špičatého jako klobouk. "Děkane," ozval se nakonec arcikancléř, "co jste si to udělal s vlasy? Vpředu vypadají, jako když vám je oblízla kráva, a vzadu jako kachní – dámy prominou – řiť. A ke všemu se vám ještě blýskají – ani nechci říct jako co." "No máčka! Tak to byl ten smrad, jako když se vaří slanina!" pochopil lektor Zaniklých run. "To je teď jasné," přikývl Výsměšek, "ale co ta květinová vůně?" "Mumlejmumlejmumlevandulejmumlej," zahuhlal děkan s neochotným výrazem. "Prosím? Co jste říkal, děkane?" "Říkal jsem, že to je tady cítit proto, že jsem přidal levandulový olej," pravil děkan hlasitě. "A někteří z nás si náhodou myslí, že je to epesní účes, abyste věděl. Váš problém, arcikancléři, je v tom, že nerozumíte lidem našeho stáří." "Cože... vy myslíte lidem o sedm měsíců starším, než jsem já?"... celý text
Zajímavé časy
1998,
Terry Pratchett
Ze Zajímavých časů jsem si pamatovala jen to, že se tam řeší (již brzy) nový vládce Achátové říše a Mrakoplaš se znovu potká s Dvoukvítkem za nepříliš překvapivých okolností. A že to byla jedna z těch podle mě lepších knih s Mrakoplašem, i když jsem si vůbec nepamatovala proč. Všechno ostatní pro mě bylo při druhém čtení nové. Například Stříbrná horda. Samozřejme, že si pamatuju Stříbrnou hordu, moji nejoblíbenější skupinu hrdinných válečníků vůbec. Ale nějak jsem si nepamatovala, ze které knihy (kromě Posledního hrdiny) si je pamatuju. Tak Zajímavé časy, to je ta kniha, kde se autor konečně rozhodl, že Čingis Cohen je materiál na druhou hlavní postavu a pokud má táhnout celou jednu příběhovou linku, potřebuje k sobě ještě pár zkušených kolegů. Proto jsou Zajímavé časy jedna z mých nejoblíbenějších knih s Mrakoplašem. První tři mají k mým nejoblíbenějším kouskům daleko. Faust Erik je pro mě taková koncentrovaná mrakoplašovina, ke které se ráda vracím a jako jediná Zeměplocha se dá bez obtíží přečíst za den. A Zajímavé časy mě nebaví kvůli Mrakoplašovi, ale kvůli Cohenovi, takže by se dalo říct, že jsou můj nejoblíbenější díl s Cohenem. * A je třeba říci, že se povznesl k náčelnictví jedné z nejvlivnějších rodin říše především díky neutuchající píli, cílevědomému soustředění svých duševních sil a šesti dokonale načasovaným úmrtím. Tím posledním umírajícím byl jeho otec, který zemřel šťastně s vědomím toho, že jeho syn dodržuje staré rodinné tradice. Hongové, stejně jako všechny vznešené rody, uctívali své předky a neviděli nic špatného v tom, když se k nim někdo připojí předčasně. * Cohen se nikdy příliš nevyptával. Co se Cohena týkalo, lidé přicházeli a lidé odcházeli. Po pětileté pauze řekl prostě, "Jo, to seš ty?", ale už ho nenapadlo dodat "a jak ses měl?". Byl jste naživu, stál jste na nohou a o ostatní se nestaral, ani co by se za nehet vešlo. * "Víte, na barbara mluvíte velmi vzdělaně," řekl Mrakoplaš. "Ale jakpak by ne, vždyť já nezačínal jako barbar. Býval jsem profesorem. Proto mi taky říkají Profi." "A co jste vyučoval?" "Zeměpis. A hlavně jsem se zajímal o Aurient. Ale nakonec jsem toho nechal a začal jsem se živit mečem." "Potom, co jste byl skoro celý život učitelem?" "Ano, představovalo to pro mě lákavou změnu." "Ale to přece co ten nedostatek soukromí, strašlivé nervové vypětí, denně v nebezpečí života" Pan Čabajka se rozzářil. "Oh, vy jste byl taky učitel, viďte?" * "Pokouším se je naučit šachy, víte? Je to moc důležité, chcete-li pochopit mentalitu Aurientálců. Jenže se obávám, že nedokážou pochopit, že se musí střídat, jednou táhnout ten a podruhé onen, a jejich představa zahájení hry je, že se král a pěšáci vrhnou na šachovnici současně a zapálí protivníkovy věže." * Méně cvičený běžec by možná riskoval pohled přes rameno, ale Mrakoplaš měl v podvědomí uloženy informace o nárazech větru i o tom, jak se nepozornému člověkovi dokážou pod nohu připlést volné nebo kluzké kameny. A kromě toho, proč by se ohlížel? Běžel, jak nejrychleji uměl. Nic, co by mohl přes rameno spatřit, ho už nemohlo přinutit k rychlejšímu běhu. * V podvědomí většiny Acháťanů byl pevně zakotven zvyk podřizovat autoritě. A ještě silnější byl zvyk uctívat předky a respektovat starší, ale kapitán ještě v životě neviděl nikoho, kdo by vypadal tak staře a držel se přitom stále ještě ve vertikální poloze. Tihle muži prakticky už teď byli předci. A ten v kolečkovém křesle tak dokonce i páchl. * Kdyby byl měl onen ubohý voják civilizace čas, byl by si uvědomil, že zatímco v civilizaci je násilí až posledním argumentem, u barbarů je naopak prvním, často jediným, a ještě nejoblíbenějším ze všech. * Vojáci seděli v horké přeplněné cele. Nakonec se jeden z nich ozval: "Co to bylo za lidi?" "Já si myslím, že to mohli být předkové." "A já si myslím, že na to, abys byl předkem, musíš bejt mrtvej." "Ten, co seděl na té kolečkové židli, vypadal jako mrtvej. Až do chvíle, kdy bodnul Čtyři bílé lišky." "Myslíte, že bychom měli křičet o pomoc?" "Co kdyby nás zaslechli?" "Ano, ale jestli se odsud nedostaneme, tak tady zůstaneme. A stěny jsou silné a dveře pevné." "Výborně." * "Jo?" zajímal se Caleb, který si během cesty pokoušel prsty rozčesat vousy. "Kdy tys byl v Efebe?" "Kdysi jsem tam honil jednoho chlápka, co na něj byla vypsaná slušná odměna." "A koho?" "Myslím, že tebe." * "Ale jsou přece věci, za které stojí zemřít," řekla Motýl. "Ne, to teda nejsou! Protože život máš jenom jeden, zato takovejch věcí, o jakejch mluvíš, najdeš na každým rohu pět!" "Dobrý bože, jak můžeš s takovou filozofií žít?" Mrakoplaš se zhluboka nadechl. "Dlouho." * Cohen poplácal otřeseného učitele po zádech. "Nelam si tím hlavu," řekl. "Jestli jsme císařství ukradli podle tvýho plánu, tak podle našeho plánu ho udržíme. Tys nám ukázal civilizaci, my ti na revanš ukážem barbarismus." * Bleskový Podrs se na chvilku zastavil, aby nabral dech, a z plnovousu mu stékaly čúrky dešťové vody. "Já takhle prostě běžet nemůžu," prohlásil. "Rozhodně nemůžu běžet tímhle tempem, a ještě při tom před sebou v tom blátě tlačit křeslo s Humošem. Dejme si oddech." "So to?" "Udělat si pauzu, abysme chytli dech?" zachmuřil se Cohen. "Bohové! Ani v duchu mě nenapadlo, že se něčeho takovýho dožiju. Hrdina, kterej vodpočívá? Kdypak odpočíval třeba Nezničitelnej Voltan, no?" "Ten vodpočívá teďka, Cohene. Je mrtvej," odpověděl mu Caleb. Cohen zaváhal. "Ne? Starej Voltan?" "Tos nevěděl? A Nesmrtelnej Jenkins taky." "Jenkins neni mrtvej. Toho jsem viděl vloni." "Jo, ale teď už je mrtvej. Všichni hrdinové jsou mrtví, kromě nás. A co se mě tejče, nejsem si tak docela jistej." * "Jak je to tady velké?" PRO NĚKTERÉ LIDI VELMI. NAPŘÍKLAD PRO LORDA HONGA. PRO NĚJ TO NAVÍC OBSAHUJE VELKÉ MNOŽSTVÍ NETRPĚLIVÝCH DUCHŮ. "Já myslel, že lord Hong nevěří na žádné duchy." TEĎ UŽ MOŽNÁ ANO. NA LORDA HONGA TOTIŽ VĚŘÍ MNOHO DUCHŮ.... celý text
Maškaráda
1998,
Terry Pratchett
Když se řekne opera, vybaví se mi Antonín Dvořák a Rusalka. Viděla jsem i 2 jiné opery, jedna z nich byla také od Dvořáka. Jinak mě opera míjí. Knihu Fantom opery jsem nikdy nečetla a muzikál ani film jsem neviděla, i když teď po druhém přečtení Maškarády jsem se podívala na trailery k filmu a myslím, že jsem o hodně přišla. Něco jako nevidět Van Helsinga a podobné filmové trháky ze začátku 3. tisíceletí. Na dílech s čarodějkami mi často v příběhu chybí něco, co by knize dodalo ještě nějaký extra dojem (tedy ještě něco navíc nad to, že je to geniální) a je tomu tak i v případě Maškarády. Při druhém čtení jsem se ale tentokrát rozpomínala na některá překvapivá odhalení (i přesto, že jsem si myslela, že si z Maškarády pamatuju jen to, že tam Ágnes Nulíčková zpívá v opeře), takže se nekonal žádný podiv. To mohlo (v kombinaci s tím, že samotný příběh Fantoma opery je mi znám jen velmi zběžně) vést k trochu horšímu celkovému dojmu. I když jde možná objektivně o zatím nejlépe vystavěný příběh o čarodějkách, kde už jsou jednotlivé postavy dobře vyprofilované a kniha obsahuje i řadu komických momentů, nemám z Maškarády ani poprvé ani podruhé takový fantazácký zážitek jako z jiných Pratchettových knih. A to i přesto, že tam je řada výborných scén, třeba Bábina hra se Smrtěm, krysí Smrť, Silver, šťastný konec pro jednoho tenora a tak vůbec všechno. „Jen pojď dál, Jarge Tkadleci,“ řekla Bábi Zlopočasná, „ať ti můžu dát něco na ty tvoje záda.“ Šok se ho pokusil zvednout do vzpřímené polohy a to jako by vyslalo do bělá rozžhavený pohrabáč, který se mu zabořil do zad někde ve výši opasku. Bábi Zlopočasná obrátila oči v sloup a povzdechla si. „Můžeš si sednout?“ zeptala se. „Ne, slečno. Ale můžu upadnout na židli.“ Bábi vytáhla z kapsy u zástěry malou černou lahvičku a divoce s ní zatřásla. Jarge otevřel doširoka oči. „To už pro mě máte připravený i lék?“ „Jistě,“ odpověděla Bábi po pravdě. Už dávno se smířila se skutečností, že lidé očekávají láhev něčeho výrazně barevného a ulepeného. Nebyl to samozřejmě lék, v čem spočíval ten trik, ale obrazně řečeno lžička, na které byl podán. „Tohle je tinktura vyrobená ze směsi výjimečně vzácných bylin a tak dále,“ řekla. „Navíc obsahuje sacharózu a aquu.“ „No tohle!“ zabručel Jarge, na nějž to udělalo patřičný dojem. „Tak a teď pořádný doušek.“ Poslechl. Tekutina měla slabou příchuť lékořice. „Další dávku si vezmeš těsně před spaním,“ pokračovala Bábi. „A pak třikrát obejdeš kaštan.“ „... třikrát obejdu kaštan...“ „A... a pod matraci si dáš širokou fošnu z borovice. Musí to být fošna ze stromu starého přesně dvacet let, nezapomeň!“ „... z dva-ce-ti-le-té-ho stromu...“ opakovalJarge. Cítil, že by se měl nějak projevit. „Takže ty suky, které mě trápí v zádech, přelezou do té fošny, že?“ To se Bábi zalíbilo. Byla to jedna z těch děsivých duchaplností prostého lidu, kterou stálo za to si pamatovat pro podobnou příležitost. „To jsi trefil hřebík na hlavičku.“ „A to je všechno?“ „Chtěl jsi ještě něco?“ „Já... myslel jsem, že bude nějaký tanec, zaříkávadla a takové věci.“ „To už jsem všechno udělala, než jsi sem dorazil,“ odpověděla Bábi, aniž hnula brvou. „No ne. To jo. Ehm... a co se týče placení...“ „Oh, mně nikdo neplatí,“ odpověděla Bábi. „To přináší neštěstí, brát si od lidí peníze.“ „Oh. Výborně.“ Jarge se rozveselil. „Ale víš... kdyby tvé ženě zbyly nějaké starší šaty, říkám kdyby, tak mám číslo dvanáct, nejraději černé, nebo kdyby jí při pečení přebyl koláč, ne švestkový, z těch mám větry, nebo kdyby třeba nevěděla, co se zbytkem staré medoviny, nebo kdybys náhodou zabíjel čuníka zrovna touhle dobou, tak mám nejraději kus hřbetu, kus šunky a pár nožiček na sulc... no vlastně cokoliv bys mohl postrádat. Jen žádnou vděčnost. Nikdy bych nechtěla, aby si někdo myslel, že je mně zavázaný jenom proto, že jsem čarodějka. A jinak, u vás doma všechno v pořádku? Lidé i zvířata? Všichni požehnáni dobrým zdravím, doufám?“ Chvilku počkala, než se její výrok vsákl. „A teď dovol, abych ti pomohla ke dveřím,“ dodala. Tkadlec si později nikdy nebyl tak docela jistý tím, co se stalo. Bábi, jejíž krok byl vždycky tak rozhodný a pevný, jak se zdálo, zakopla přesně ve chvíli, kdy stála ve dveřích, o jednu z jeho berlí. Zapotácela se dozadu, přičemž se ho zachytila za ramena, a jak jí vyletěla noha, opřela se mu kolenem přesně o ono bolestivé místo na dolním konci páteře. Ozvalo se tiché prrrask... „Aúúú!“ „Promiň!“ „Moje záda! Moje záda!“ Ale jak poději Jarge říkal, co naděláš se starou ženskou. A i když je neohrabaná a vždycky byla tak trochu bláznivá, lektvary míchá skvělé. A jak rychle zabírají! Než došel domů, už si nesl berly pod paží. Lidé jsou tak slepí, říkala si. Raději věří na pitomosti než na chiropraktiku. * „Haló, promiňte!“ zvolal muž, když se Stařenka chystala vykročit za Bábi. „Mohla byste mi říci, co to máte na ramenou?“ „To je... kožišinový límec,“ odpověděla Stařenka. „Ale... ale, omlouvám se, ale já měl dojem, že právě pohnul ocasem!“ „Jistě. Já totiž věřím na krásu bez krutosti.“ ... Někdo poklepal Stařence na rameno. „Paní, vaše kožišinová štola mi vyžírá bonboniéru!“ ... “Ujišťuji vás, madam, že vaše kožešina mi žere bonbony. Už se pustila do druhého patra!“ „Ale božíčku! Ukažte mu ty obrázky na vnitřní straně víka, buďte tak hodný. On jde jen po čokoládových lanýžcích a ty ostatní, co vám poslintá, si lehce otřete.“... celý text
