1. Domů
2. Autoři
3. Vojtěch Steklač
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 87
• Bazar 51
• Životopis
• Citáty
• Diskuze 6

Populární knihy

/ všech 87 knih

Nové komentáře u knih Vojtěcha Steklače

Záhadný Apobab

„Komiks ze starých časů. Přesto nebo právě proto nesmrtelný.“
— Nemo78

---

Žlutý Robert

„Románové přílohy na pokračování měly u čtenářů hned dvojí úspěch - zakoupením většinou celého ročníku daného periodika jste získali navíc sympatickou knížečku, mnohdy originální v tom směru, že její klasické vydání chybělo nebo se teprve chystalo. To byl i případ "strašného loupače" Žlutého Roberta - jak pravil jeho nesmiřitelný protivník komisař Ledocq. Protože Vojtěch Steklač na přelomu 60. a 70. let psal drtivou většinu článků do Ohníčku, zvolil si pseudonym, aby to někomu nepřišlo divné. Žlutého Roberta vytvořil ve svém klasickém duchu - jde o směs fikce, humoru a solidní detektivky, do níž vkládá i několik odboček. Liší se názory, proč tak učinil - někteří se domnívají, že příběh sám neměl takový potenciál, spíš bych se ale klonil k názoru, že chtěl využít šíři svého záběru. Nesmíme se dívat na celé dílko příliš ostřížím zrakem - asi nebude běžné, že se Francouzi učí česky a těžko říci, proč by to dělal věhlasný lupič ve žlutých rukavicích, na druhou stranu si tím autor vybudoval milou možnost nechat komisaře Ledocqa úžasně komolit češtinu. Ale proč ne. Velmi dobře jsou vylíčeni i oba zlodějíčci Ferda Štístko a hromotluk Mamlas, pro našince poněkud cize může působit soukromý detektiv Maryska (tohle po boku Veřejné bezpečnosti???), zato na inspektoru Mamulovi bylo zřejmé, že jako reprezentant ramena spravedlnosti působí poněkud těžkopádněji. Je znám onen konflikt vedoucí k jednomu vysoce postavenému soudruhovi téhož jména a direktivní příkaz jakoukoli vazbu na něj odstranit, proto v knižním vydání už Mamuly není a nastupuje Bartoloměj Brouk. Dobové narážky tvrdí, že se tím stranický tajemník ještě více zviditelnil, ovšem méně sympatickým způsobem... Určité pasáže si nezadají s dobrou kriminalistickou látkou a přinášejí i svěží nápady - probourat se ke šperkům ze sklepa byl v našich luzích a hájích asi originální prvek, samozřejmě náležitě komediálně ošetřen. Málokdy se kloním k vychválení stručnější verze, ale ona knížečka, díky zvláštnímu formátu Ohníčku inklinující spíš ke slovníčkové velikosti, mi přijde nejen správně zhuštěná, ale přesvědčivější. Zcela subjektivní je posouzení ilustrací - víc mi sedí Follovy obrázky, ačkoliv proti panu Bornovi nelze říci půl slova. Možná to je tím, že jsem dlouho vídal pouze první verzi a na druhou jsem si nezvykl. Čas je zrádná past, říká jedno hezké rčení. Přesto si myslím, že Robert Le Jaune i přes velký odstup má svůj půvab. Dnešním dětem těžko bude přístupný, nehemží se to tu technologiemi, čteme jenom solidní vypravěčský a odborný příběh, do nějž je radost se "zavrtat". Proto na něj nedám dopustit, i když už je vlastně na hranici důchodového věku.“... celý text
— RoBertino27

---

Béďa dynamit a spol

„V dobách, kdy vycházely dětské časopisy nabité možná naivními, ale roztomilými komiksy a nedílnou součástí některých byly velmi oblíbené „romány na pokračování“ měli malí či mírně povyrostlí čtenáři možnost si nejen posbírat, ale i vytvořit novou knížku. Mnozí pak možná byli překvapeni, když se stejný titul objevil v knihkupectvích a byl poněkud jiný, ale prvotní zájem se povedlo zažehnout, což byl přesně splněný účel. Někdo může vyčítat Vojtěchu Steklačovi až příliš velkou kupu nadsázky a realitě se vzdalujících témat. Jenže Arnošt, Béďa, Jana a Miko, čtveřice úspěšných mladých fyziků a vítězů olympiády v tomto oboru nejsou až takovými nesmysly. Kráčejí postupně za svým cílem a přesně podle hesla, že překážky nemají být koncem, nýbrž cestou k jejich zdolání, pokračují až k vysněnému cíli. Bez velkého přetvařování musím podotknout, že ona stručnější, o některé postavy ochuzená časopisecká verze, která se objevila v jedenácti pokračováních v měsíčníku Pionýr v letech 1975-1976 (čtyři v ročníku 22, zbylých sedm v třiadvacátém) byla tak nějak zdařilejší. Její rozšíření nejspíš na úkor naplnění formátu knihy už ztratilo svou prvotní údernost, i když základ zůstal stejný a myšlenka se rovněž nevytratila. Asi největším zásahem byla změna lokality, dost možná s tou časopiseckou autor mohl riskovat postih kvůli znevážení celostátní spartakiády, vždyť něco podobného prožil už dříve v Ohníčku se Žlutým Robertem, kde musel pro knižní vydání přejmenovávat jednoho z hlavních hrdinů. Steklač měl dar psát stylem velmi blízkým dětskému vnímání a vedle tehdy nesmírně populárních Boříkových lapálií se může zařadit i Béďa Dynamit. V knize je zachycen i zajímavý rys, který by bylo dobré dnešní generaci připomenout - mít svůj cíl a vytrvale za ním kráčet. Bohužel jsou pořád mnozí, kteří podobné jednání považují za retro budovatelské hlášky. Nechť si pořádně příběh Béďovy party přečtou a pak možná konečně pochopí, jak je podobnému vnímání tento příběh vzdálen.“... celý text
— RoBertino27

---

---

Boříkovy nové lapálie

„Přečetli jsme několik klasických knížek pana Steklače z kategorie "aspol.", některé příhody Boříkovy party byly pro děti inspirativní, ikdyž se mi někdy zdálo, že se motivy začínají opakovat. Bohužel tyto pozdější knížky typu "Boříkovy nové lapálie" jsou situované do současnosti a cílí na úplně jiného čtenáře. Steklač si nebere servítky a nešetří dávkou laciného humoru. Nedočteno.“... celý text
— surfrider_

---

Boříkovy nové lapálie

„Tohle mě trochu zklamalo. Sice jsem tu párkrát podráždil bránici, ale některé části příběhu jsou svojí nerealističností za hranou...dřívější knihy pana Steklače měli taky drsnější humor, ale stále to byly věci celkem uvěřitelné.“... celý text
— Spiderman