1. Domů
2. Autoři
3. Ivan Blatný
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 19
• Bazar 11
• Životopis
• Citáty 2
• Diskuze 5

Populární knihy

/ všech 19 knih

Nové komentáře u knih Ivana Blatného

Jde pražské dítě domů z bia...

„Musím předeslat, že nesdílím všeobecné nadšení z Blatného poezie. Jsem přesvědčen o tom, že důvod jeho současné popularity nespočívá ve výjimečnosti tvorby, ale spíše v básníkově krutém osudu, pro který by si bezesporu zasloužil hrdý, byť dnes už možná poněkud zprofanovaný titul „prokletý“. Jestliže o Verlainově slavném termínu uvažujeme v jeho původním významu, pak je ovšem okamžitě zřejmé, že mezi českými básníky druhé poloviny dvacátého století patří Ivan Blatný k těm, kterým jednoznačně náleží. Tato „prokletost“ měla svůj původ v subtilní psychické konstituci, která, konfrontována s realitou naprosto nepoetické každodennosti (a nejen té „socialistické“, ale i „kapitalistické“) vedla takřka zákonitě k nejdříve duchovnímu a poté i fyzickému „útěku“ před nepochopitelným světem do platónské říše čistých idejí, které u něj byly synonymem poezie („sonety, jaká slast, verš za verš něžně kladu“). Paradox je pochopitelně v tom, že Blatný tomuto absurdnímu světu ve skutečnosti rozuměl mnohem lépe než většina „obyčejných“ lidí, takže i za zdmi psychiatrického ústavu byl vlastně (řečeno Rimbaudovými slovy) „skutečným vidoucím“, zaznamenávajícím na útržky papíru dějiny své duše v její „nenormálnosti“, která byla v jeho případě vyšším stupněm „normálna“. Kdo ví, jak by se Blatného osud utvářel v případě, že by se nerozhodl k emigraci a zůstal v Československu začínajících tzv. padesátých let, je ale víc než pravděpodobné, že patrně úplně stejně. Pro jedince, kteří jakkoli vybočovali z řady (přičemž pro ty, kdo tak činili „nevědomě“ svým poetickým založením tím spíše), nebylo v takovém světě místo ani na jedné straně železné opony. „Anděl, který zabloudil na Zemi“ – to se říká o Arthuru Rimbaudovi a do jisté míry to platí i pro Ivana Blatného. Mám v knihovně první vydání Melancholických procházek z roku 1942 s autorovým věnováním a vlastnoručními opravami tiskových chyb. Mnohé básně z této sbírky znám nazpaměť a upřímně se jim obdivuji, rád si tuto útlou knížečku občas otevřu a toulám se brněnskými zákoutími v doprovodu autora, který mi o nich vypráví takříkajíc sub specie aeternitatis. Zde se pochopitelně nabízí logická otázka, proč jsem se v úvodu k této poezii vyjádřil kriticky, když ji přitom cením tak vysoko. Odpověď rozhodně není jednoduchá. Ano, Blatného básnický jazyk mi připadá kostrbatý a jaksi neohrabaný, zdá se mi, že je v něm až příliš patrný boj se slovy, která se nechtějí poddat vůli svého pána a vzpírají se uznat jeho nadvládu. Přes to všechno však (a tento paradox mě vždy znovu fascinuje) dokáže Ivan Blatný i s tímto nedokonalým „vybavením“ vytvářet opravdové poetické skvosty, které nás uchvacují svojí jedinečnou atmosférou jakési mysteriózní, takřka transcendentní nostalgie po vždy znovu unikajících střípcích rádoby záchytných bodů našeho pozemského přebývání... To, pro co mě tak uchvacují Melancholické procházky, je tu více, tu méně silně přítomno i v jiných Blatného sbírkách, především však těch, v nichž je představena jeho tvorba z doby strávené za zdmi ústavu – namátkou jmenujme nádherné sonety ve Starých bydlištích. Výbor dosud nepublikovaných básní ze stejného období, který pod názvem Jde pražské dítě domů z bia... vydalo nakladatelství Druhé město, je důstojnou a s velkou láskou i pečlivostí připravenou vzpomínkou na básníka, v jehož verších lze hledat a nalézat závažné výpovědi o smyslu naší existence v proudu zdánlivě chaoticky a bezcílně ubíhajícího času. Co budu celou věčnost dělat? Jediný nesmrtelný mezi šťastnými smrtelníky, loukotě velocipédů tenké a dobře vycíděné... - - - My ještě píšeme na motiv z Renoira, „babičko, já chci žít“, jsem napsal v Anglesea... Babka se usmála, tak logická, tak stará a řekla „Pepíčku, byl jsi a budeš jsi“. - - - Děkuji do plástve, už rozžali jste světla, múzy jak povodeň a musíme se vzdát... Malinká muštička z Hejduka ke mně vlétla, popírám Hejduka, chtěl bych ji zachovat. Chtěl bych být zcela zdráv, ať mám už ztopoření, Anglesea, ostrove, ztesaný do čtverce uprostřed věčnosti, kde letopočtu není, chci býti ozdoben, cen nových výherce. Nejsem jak siláci, již nadzvedají činku, snědl bych celý pischingrový dort... Proustíčku malý můj, děkuji za vzpomínku, též Nezval s Bretonem nebudou bez kohort.“... celý text
— JanH

---

Jedna, dvě, tři, čtyři, pět

„Knížku jsem dostala jako dítě a měla jsem ji moc ráda. Ovšem více než poezie Ivana Blatného, jakkoliv jsou to básně vesměs pěkné a mnohé i vtipné, se mi líbily ilustrace Denisy Wagnerové. No a dnes jsme knížku četli a po všech těch letech a po těch několika mých čteních a mnoha listováních před lety nám z ní najednou vypadla stránka. A zrovna ta s nejhezčí básničkou o liškách. *** Říkadlo Zeptala se lišky liška, co by chtěla na Ježíška. "Jistě," povídá ta liška, co se jí ta druhá liška ptala, co chce na Ježíška, "nejlepší by byla knížka." V tom však hajný Melíšek našel jejich pelíšek. "Rychle," povídá ta liška, ta, které ta první liška řekla, co chce na Ježíška, - říkali jí Eliška - "vidím pana Melíška." A tak honem obě lišky vyběhly z podzemní chýšky, rychleji než Melíšek uměl střílet do lišek. Smíchem se pak první liška - té říkali Pampeliška - i ta druhá, Eliška, popadaly za bříška.“... celý text
— Zelený_Drak

---

Melancholické procházky

„Skvělé. Už bych jen opakoval řečené, tak se jen zastavím u mého vydání z Bloku (1968). Obálka je opravdu fialová, nikoli modrá, jak to vypadá na místním obrázku (tip na ČV 2025). Není to vlastně žádná klasická kniha, ale volná skládačka z podélně přeloženého tvrdšího formátu papíru cca A4. Původně šlo o bezplatnou knižní prémii a zřejmě tak i o snahu o ozvláštnění vydaného díla, ale na čtení to tedy moc pohodlné není. Ještě že jsou aspoň stránky očíslovány, protože s ohledem na charakter veršů by jinak bylo velmi snadné je pomíchat a už je nikdy nesložit dohromady ve správném pořadí.“... celý text
— Forestwalker

---

---

Jedna, dvě, tři, čtyři, pět

„Četl jsem nejnovější vydání z Albatrosu, kde se v úvodu píše, že je to knížka i pro děti z 21. století. To nedokážu posoudit, ale mně se knížka opravdu líbila - je to dobře napsané, vtipné a nepodbízivé. Navíc ilustrace dělal Kamil Lhoták. Vydání obsahovalo i báseň Na kopané, která vyšla původně jako leporelo. Škoda, že k ní tady nejsou původní Lhotákovy obrázky. Jedna z posledních věcí, které Blatnému vyšly před odchodem do emigrace. Rukopis další připravované knihy se následně už v nakladatelství "ztratil".“... celý text
— Forestwalker

---

Stará bydliště

„Před dvěma dny uplynulo 35 let od úmrtí Ivana Blatného, a protože jsem zrovna byla v knihovně, nemohla jsem tam tuhle sbírku nechat, načež jsem ji pak zhltla za večer. No... a teď mi je tak nějak zvláštně smutno. Tolik vzpomínek, nostalgie, smutku a k tomu ten jeho osud za zdmi psychiatrických zařízení. Dlouhých 21 let se o něm doma vůbec nic nevědělo, dopisy se psát neodvážil... A pak se dnes najdou tací, co budou tvrdit, jak se tehdy nikomu nic špatného nedělo a jak tu bylo skvěle. Ne, nebylo. Maqui, můj kocourku, co děláš, ještě žiješ? Musíš být velmi stár a znaven, jak je ti? Je ještě v knihovně ta krásná poezie, jsou ještě v knihovně Štolbovy paměti? Brunšvické zahrady. Princ Albert ještě žije, v Hyde Parku, v Kensingtnu, zde v těchto zahradách. A žije starý dvůr, a žije Viktorie, umíme setřít prach, umíme setřít prach. Žije jak Chittussi, jak Štolba na jevišti, žije jak minulé, žije jak všichni příští, žije, jak v Anglii ožívá národ náš. Pouť budoucí je tvá, zbavena zemské tíhy, pouť budoucí je tvá, obrazy, básně, knihy, pouť budoucí je tvá, a ty ji uhlídáš.“... celý text
— dasa6360