Zelený_Drak
přečtené 1106
Šťastné a úspěšné dítě - Jak vychovat génia
2017,
Andrew Fuller
Nevyhovoval mi styl, jakým je kniha napsaná. Nesnáším nahodilé odkazy na slavné (z nichž většinu ani neznám) a jen zabírají místo tomu podstatnému a rozptylují pozornost. Kniha je asi docela zajímavá pro lidi, kteří sami nebyli úspěšní ve škole a rádi by nějak pomohli svým dětem, aby pochodily lépe. Není příliš zajímavá mimo běžný školní systém. Respektive v tu chvíli, je zajímavých jen několik kapitol, jako rozhodování, plánování apd. Ale v knize není mnoho prostoru pro podrobnosti. Většina knihy by se dala shrnout asi takto: 1. Věnujte se svému dítěti. 2. Zajistěte, aby vaše dítě mělo podněty všeho druhu. 3. Důležitá je cesta, ne cíl. (Soustředění na cíl zhoršuje výkon.) 4. Postarejte se, aby děti dostávaly kvalitní a pestrou stravu a dodržovaly pitný režim. 5. Veďte děti k samostatnosti a od mala je učte rozhodovat. (Nechte rozhodnutí na dítěti v mezích rodinných možností.) 6. Když je cíl moc velký a demotivující, vymyslete menší splnitelnější dílčí cíle. 7. Bojujte proti perfekcionismu a přesvědčení, že vše se musí povést hned a dokonale. 8. Naučte dítě pracovat s poznámkami. (To se to ale budete muset nejdřív naučit sami.) 9. Naučte dítě používat k opakování více zdrojů (poznámky, sebetestování, nahrávky). 10. Naučte dítě učit se od nejdůležitějšího k detailům. Jsou tam i věci, se kterými nesouhlasím, jako nácvik práce pod tlakem (protože ve škole se testuje "na čas"). Intelektuální práce, se nemá dělat pod tlakem. Pak dostanete pokřivené dospělé, kteří bez vnějšího tlaku nepracují, takže možná budou docela dobří zaměstnanci, ale určitě ne inovativní géniové.... celý text
2061: Třetí vesmírná odysea
1991,
Arthur Charles Clarke
Nevím, co bych napsala a ještě to tu nepadlo. Clarke odbývá všechny "sci" momenty a dává prostor "fi", ale ta "fi" se týká hlavně postav a politického vývoje na Zemi. Jak jsem si u prvních dvou dílů stěžovala, že postavy nejsou dost plastické, tak tady bych doplnila, že nejen, že nejsou dost plastické, ale navíc mají moc prostoru na úkor děje. Střih a všichni jsou na Ganymedu? Proč? Proč jsem dostala příběh majitele obou vesmírných lodí, ale ne pár stránek napínavého vyvrcholení děje na Europě? Celý třetí díl vypadá jako reklama na "3001: Poslední vesmírná odysea". (Asi jako 1. série "The Book of Boba Fett" je reklama na 3. sérii "The Mandalorian".)... celý text
Čarodějky na cestách
1996,
Terry Pratchett
Tenhle příběh trochu vybočuje z řady, aniž by byl jedním z těch opravdu samostatných zeměplošských románů. Autor přichází s novou postavou, která nikdy předtím a nikdy potom nikde nevystupovala a kromě Bábi Zlopočasné si ji nikdo nepamatuje, ačkoliv v malé horské vesničce by se o ní pravděpodobně vyprávělo roky a Bábi ještě není ani zdaleka nejstarší široko daleko. Budiž. Velká část humoru se zakládá na tom, že se Stařenka Oggová domlouvá "cizozemštinou" a Bábi v "cizozemsku" trpí, protože je tam všechno "cizozemské", zejména strava. Proto mě překvapilo, že ve chvíli, kdy dorazí do Genevy, není najednou cizozemština problém. Buď jsem něco přehlédla já nebo Terry. Co se dá dělat, holt je tam možná logická díra tak velká, že by jí mohlo projít i něco z podzemních rozměrů. A samotná cesta je trochu natažená. Když přimhouřím oko nad těmito ne úplně drobnými nedostatky a vzpomenu si na nadšení před devatenácti lety, pořád jsem ochotná ohodnotit knihu plným počtem hvězdiček. Za Gluma, který dostal preventivně pádlem hned, jak se objevil, za Pratchettovu vlastní verzi pohádky O červené karkulce, kde bylo užito pánve. Vemte to po hlavě co nejdřív a nebudete potřebovat magii. Stará zeměplošská moudrost. A za hlavní téma, kde samotný příběh je o příbězích, o štěstí, o zrcadlech a o tom jak strašně k vzteku je, když musíte být ten hodný, protože roli toho zlého už obsadil někdo jiný. Trochu tomu pomohlo i hledání moudrosti u paní Kosmopilíkové, i když se odehrává jen pod čarou. Pro zvláštní odvětví bojových umění mám slabost. Teď, když čtu Zeměplochu podruhé (plus mínus), zaujala mě jedna věc. Stařenka Oggová byla třikrát vdaná. Přesto je její rozsáhlé potomstvo popisováno jako klan Oggů, ne jako klan tří různých jmen. Bábi Zlopočasná měla babičku z matčiny strany, která také byla čarodějka a jmenovala se Alison Zlopočasná. O Zlopočasných se často mluví i v Čarodějkách na cestách a vypadá to, že jsou míněny spíše ony než oni. Když Bábi mluví o Česnekových, také jmenuje jen ženy. Také o Bolavých bylo někde napsáno, že rodina Bolavých je rodina čarodějek, přitom ale babička Bolavá byla Toniččina babička z otcovy strany, tedy nebyla rozená Bolavá. Zajímalo by mě, jak si tedy autor představoval, že to s těmi příjmeními a čarodějnickými rody v horách Beraní hlavy funguje. Hlavně u stařenky Oggové to působí, že když je jednou žena čarodějka, tak příjmení kohokoliv, koho si vezme, nemá šanci obstát. * Hodně se toho namluvilo i o kouzelných mastech. Tady se umělci a spisovatelé dostali (ale jen čiročirou náhodou) na mnohem jistější půdu. Většina čarodějek je už v letech, a to je doba, kdy pro vás začne mít různé mazání svůj půvab, a alespoň dvě z těch dnes přítomných byly namazány proslulou hrudní mastí Bábi Zlopočasné, vyrobenou z šalvěje a husího sádla. Ta mast vám sice neumožní létat ani nepřivolá věštecké vize, ale opravdu vás uchrání před nastuzením i jinými nemocemi. Důvodů pro tento zaručený výsledek je několik, ale jedním z hlavních je její aroma, které už druhý týden zesílí natolik, že se k vám nikdo neodváží přiblížit tak blízko, abyste od něj mohli něco chytit. * Přirozený počet účastnic čarodějné rady je jedna. * Moudrost je totiž jedna z věcí, které vypadají tím větší, čím dále jsou. Pozn. autora: Tady bych rád uvedl příklad paní Kosmopilíkové, osoby velmi populární mezi mladými lidmi, žijícími vysoko v horách Beraní hlavy, v pásmu věčného sněhu. Oni mladí lidé pohrdají výroky a moudrostí svých vlastních starších, což jsou knězi, odění v šafránová roucha a s modlitebními mlýnky v rukou. Mladí lidé z oněch oblastí se naopak občas vydávají do domu č. 3 v Quirmské ulici v plochém a páchnoucím Ankh-Morporku, aby hledali moudrost u nohou paní Kosmopilíkové švadleny. Nikdo neví proč, pokud ovšem nevezmeme v potaz to neodolatelné vábení vzdálené moudrosti, protože oni mladí lidé nerozumějí jedinému slovu z toho, co jim paní Kosmopilíková zvýšeným hlasem říká nebo co na ně někdy, když jich dorazí víc najednou, dokonce i křičí. Mnoho holohlavých mladých mnichů se vrací do rodných sněhových výšin, aby tam meditovali nad tajemnými mantrami, které jim byly sděleny a zněly například Dejte si odpich, magoři! či Jestli tady ještě někoho z vás chytím, vy úchylní hajzlíci v oranžových nočních košilích, tak si mě nepřejte! nebo Proč sem pořád, kruciš, lezete a koukáte mi na nohy, chlíváci? Vyvinuli dokonce zvláštní odvětví bojových umění, založené na svých zkušenostech. Při tomto boji na sebe soupeři nejprve nějakou chvíli zuřivě křičí a pak svého protivníka udeří koštětem. * A lidi ajť dělají, co dělají, ohlížejí se po špijónech, co má L. na každém rochu, a nikdo si netrofá nic říct, protoše kdo by si trofnul mluvit proti zlu, které někdo dělá ve jméně Štěstí a Mýru? * "... Ona vždycky říká, že lidem kouzlama nepomůžeš, ale můžeš jim pomoct vlastním sádlem. ..."... celý text
Mír na Zemi
1989,
Stanisław Lem
Druhá knížka od Lema, kterou jsem četla. Nebylo to špatné, ale také to nebylo nic, k čemu bych se chtěla vracet. Hlavní hrdina Ijon Tichý mi byl celkem lhostejný a nejvíc mě bavila myšlenka odzbrojení Země a evoluce strojů. Konec se mi líbil také. Ale nesedí mi Lemova rozvláčnost.... celý text
Pánův hlas
1981,
Stanisław Lem
U každé další povídky jsem si říkala, že knihu odložím. Jediná povídka, která se mi líbila, je "Sto třicet sedm vteřin" a tu jsem jako "Sto třicet sedm sekund" nedávno četla v jiné sbírce, takže tady jsem se k ní nevracela. Pak přišly na řadu hry a tam bylo naopak několik skvělých svižných kousků. "A existujete vlastně vůbec, pane Johnsi?" a "Propletenec" nadhazují docela zajímavé otázky týkající se umělých náhrad a transplantací. "Věrný robot" pro mě patří do katgorie zábavných blbinek, které mě vždy osloví. Hry s profesorem Tarantogou také nebyly špatné, ale týkaly se hlavněc cestování časem a to mě aktuálně moc nebere. Lem psal dobře, ale myslím, že moc neuměl konce a často hlavní myšlenku rozpitvá tak, že čtenář může zapomenout, co za myšlenku to vlastně bylo.... celý text
Neuromancer
1992,
William Gibson
odpad!
Může to být klasika a zásadní dílo subžánru, ale ode mě ani jednu hvězdičku. Dávám přednost pozdějším následovníkům. Tady mě nezaujalo vůbec nic. Velmi nepřehledný styl psaní (kterému překlad opravdu nepřidává). Z knihy jsem jeden den přečetla asi 50 stran a další den jsem se marně snažila rozpomenout, co jsem to vlastně rozečetla, jestli vůbec něco. Po dvou týdnech už si nepamatuju ani jak to dopadlo.... celý text
2010: Druhá vesmírná odysea
1997,
Arthur Charles Clarke
Druhá vesmírná odysea mě nadchla víc než ta první. Mám jen dvě výtky. Postavy pořád nejsou moc plastické (ale to mi vadí u knih ze druhé poloviny 20. století často) ani sympatické a autor to u mě táhne čistě na tom objevování vesmíru. Druhá je k závěru. Přišlo mi, že to trochu moc dramatizoval. No jistě, cesty prabytostí jsou nevyzpytatelné, ale při svých možnostech to určitě mohly zařídit tak, aby posádka zažila poklidný let a všechno to "ožehavé" se odehrálo až potom. Ale tak proč ne. Konec byl zajímavý a jsem zvědavá, o čem bude třetí odysea.... celý text
Sekáč
1996,
Terry Pratchett
Ze všech Kirbyho obálek Úžasných Zeměploch se mi nejvíc líbí tahle. Všechny příběhy se Smrtěm mě při prvním čtení naprosto odrovnaly. Smrť je pro mě asi to nejoriginálnější na celé Zeměploše. Samozřejmě, že nějakou tu antropomorfní personifikaci smrti má ve fantasy kdekdo. Ale nikdy předtím a nikdy potom, jsem nenarazila na autora, který by si troufl udělat právě z této postavy (a to v té tradiční podobě) jednoho z hlavních hrdinů hned pěti románů. Možná mezi nimi není ta nejlepší kniha, kterou kdy Pratchett napsal (možná je), ale ukažte mi někoho dalšího, kdo si na tohle troufnul a fungovalo to (mimo folklór a pohádky). Hm? Nikdo? Asi ne. Tedy četla jsem "Smrt a jiné vrcholy mého života", ale to mě o svých kvalitách nepřesvědčilo. Můžou se mi nakonec víc líbit jiné zeměplošské knihy, ale za Smrtě a jeho pět knih bude mít Pratchett už vždycky obdiv umělecké části mého já. A to i přesto, že je netáhne jen skrze tuto postavu a vždy přihodí nějaké druhé housle. V tomto případě Rumpála Žičku (a pytel mágů k tomu). Kdybych knihu poprvé četla až teď, asi by mě tak neohromila, ale že jsem ji četla poprvé ve 12 letech, vybavilo se mi, jak zásadní pro mě byla. Pro mládež "nudnější" Smrťovu dějovou linku jsem si pamatovala mnohem lépe, než "atraktivní" dění v Ankh-Morporku. U nás asi každý viděl pohádku "Dařbuján a Pandrhola" nebo nějakou její předlohu četl. Sekáč je vlastně založen na stejné myšlence. Co by se stalo, kdyby ze světa zmizela smrt? V tomto případě kdyby zmizel Smrť? Takže na jedné straně tady máme Smrtě a poměrně vážnou linku o tom, že je tady jeden tradicionlista, který má tu vadu, že si jaksi vypěstoval osobnost, ale zato se věnuje každému stéblu zvlášť a mohl by být nahrazen zcela neosobní smrtí milionů. Sklizňostrojem. Někým, kdo chce vládnout. Na druhé straně je dravec nebo parazit, kterému se může postavit jen Rumpál Žička, který se ve svých posledních dnech odváže jako nikdy v životě. To ale i jiní mágové. Hlavně děkan. Krleš! Sadařina! * Co však je na Vypočítavých borovicích nejzajímavější, je způsob, jakým počítají. Když si tyto rostliny mlhavě uvědomily, že lidé dokáží odhadnout stáří podle počtu jejich letokruhů, došly jakýmsi zvláštním myšlenkovým postupem k názoru, že to je důvod, proč lidé stromy kácejí. Takřka přes noc upravily svůj genetický kód a na jejich kmenech se zhruba v úrovni očí průměrně vysokého člověka objevila světlá čísla, která udávala jejich přesný věk. Za necelý rok jako rostlinný druh téměř vyhynuly kvůli náhlému rozvoji průmyslu na výrobu dřevěných ozdobně vyřezávaných domovních čísel. Přežilo jich jen několik v těch nejobtížněji dostupných místech Zeměplochy. * "Tak a teď, pane kolego," obrátil se k Žičkovi, "bych vás prosil, abyste si představil, že to, co držím v ruce -" "To je v naprostém pořádku," přikývl s porozuměním Rumpál. "Nejsem si tak docela jistý, zda vám to dokážu zatlouct do -" "Mně to vůbec nevadí," ujišťoval ho Rumpál. "Ne?" "Základní myšlenka má zdravé jádro," pokračoval Rumpál. "Když mi podáte mrkev, ale budete myslet na zatloukání kůlu, mělo by to pravděpodobně stačit." "To je od vás velmi laskavé," řekl Vzoromil. "Je vidět, že máte skutečně správný přístup k věci." "I s mrkví budete žíti v našich srdcích navěky," dodal starší pAsák. Výsměšek na něj vrhl kosý pohled a pak hodil dramatickým gestem mrkev na Rumpála. "Tak, tu máš!" vykřikl. "Díky," odpověděl Rumpál. * "Trvá to dlouho, než se vypěstuje takový trávník?" "Asi tak pět set let, myslím." "Ale, božíčku, to je mi opravdu strašně líto! Chtěl jsem do sklepení, ale nějak jsem si to špatně vyměřil." "S tím si nelamte hlavu, pane Žičko," utěšoval ho trpaslík vesele. "Poslední dobou roste všechno jako blázen. Tu jámu ještě dneska odpoledne zasypu, oseju to travním semenem a pět set let uteče co by dup, uvidíte!" "No, podle toho, jak se věci mají, to pravděpodobně skutečně uvidím," přikývl Rumpál zachmuřeně. * "Slyšel jsem, že nejste jenom mrtvý, ale že vás prý i pohřbili," naklonil se za ním zvědavě Afekt, když Rumpál šouravě vykročil. "To je pravda." "Pořádného chlapa ale jen tak něco nepoloží, a když už, tak zase vstane a jde dál, nemám pravdu?" * Vilík Klika si našel v dávno nepoužívané kovárně farmy špalík křídy, ze zbytků v koutě vytáhl kus prkna a chvíli velmi soustředěně psal. Pak připevnil prkno před kurník a zahnal k němu Cyrila. TAK A TEĎ TO POŘÁDNĚ PŘEČTI, řekl. Cyril chvíli krátkozrace zíral na nápis "kykyry-kíííí", vyvedený v pochmurném švabachu. Někde hluboko v jeho malém a bláznivém drůbežím mozku se však začalo náhle formovat jakési děsivé přesvědčení, že by se měl učit rychle, velmi rychle. * Hromada se otočila a vrhla se ke kvestorovi. Mágové ustoupili. "Nemůže to být inteligentní, že ne?" "Jediné, co to dokáže, je potulovat se pomalu kolem a požírat věci," odpověděl pohrdlivě děkan. "Hoďte na to špičatý klobouk," ohrnul arcikancléř rty, "a můžete to prohlásit za člena fakulty." * "Víte, co mi to připomíná?" ozval se udýchaný Výsměšek, když se mezi nimi prodírali. "Řekněte," zabručel starší pAsák. "Tah lososů," odpověděl arcikancléř. "Cože?" "Ne v Ankhu, samozřejmě," pospíšil si Výsměšek. "Nevěřím, že by se losos dokázal dostat proti proudu v naší řece -" "Leda že by se naučil chodit," dodal starší pAsák. * KORUNA? Hlas se mu chvěl nenávistí. JÁ NIKDY KORUNU NENOSIL! Vy jste taky nikdy nechtěl vládnout. Nový Smrť znovu napřáhl svou čepel. ... ŽÁDNOU KORUNU, zasyčel Vilém Klika a upřel pohled přímo do kouře nad límcem černého pláště. ŽÁDNOU KORUNU. JEN PRÁCI.... celý text
Lhář 4
2013,
Jakub Ćwiek
Třetí a čtvrtý díl jsou podle mého názoru jeden román ve dvou svazcích a proto je budu komentovat společně (a také proto, že jsem je přečetla hned po sobě a teď nevím, kde třetí končí a čtvrtý začíná). Tak toto Lokiho velké finále, po kterém jsem pokukovala deset let, než jsem se do něj pustila, byla docela nuda. Byly tam dobré nápady, ale zároveň tam často bylo znát, že autor se potřebuje zbavit všech postav, aby mohl odehrát apokalypsu a pak zase potřebuje postavy vytáhnout z klobouku (nebo z obrazu... nebo zpoza duhy). Lokiho sólo výlet mě moc nezaujal. Takových Oberonů a Titanií už jsem viděla. Asi by to nebyla polská fantasy napsaná mužem (četla jsem taky Białołęckou a u žen to, zdá se, pravidlem není není), kdyby hlavní hrdina nebyl věhlasný milovník. Vážně se těším až si přečtu fantasy nebo sci-fi od autora typu Ćwiek, Lewandowski, Przybyłek (doporučuji) a on se nebude snažit být další Sapkowski a napsat dalšího Geralta a místo toho napíše o hrdinovi, po kterém nezatoužila úplně každá žena, kterou kdy potkal. Takže vyhlášený milenec všech Loki je odklizený na velkou výpravu do země víl a čtenáři je jasné, že to je proto, aby nepřekážel ději. Erós a Jenni (omyl série, zpětně hodnoceno by se to bez ní docela dobře obešlo) překáží v Paříži a autor jim kreativně ale ne moc zábavně zachraňuje krky. Erós je nakonec asi nejkladnější hrdina. Asi mu nic jiného nezbývá, když pozici supernadsamce obsadil bůh lží. Bakchus má nakonec asi nejzajímavější linku. Jen je škoda, že je podán jako ustrašený tlustý bůh, který se musel až po tisících let vlastní existence přiučit od Lokiho, jak si poradit v nesnázích. Nemyslím, že jeden z těch krutějších řeckých bohů by takovou inspiraci potřeboval. Samotné finále mě dost zklamalo. Jasně, myšlenka pěkná, "filosofický" konec ("Bůh chtěl aby lidé měli ve svém konání svobodnou vůli a tu mají jen nevěřící lidé."), ale samo o sobě to není závěr, ze kterého bych byla celá vedle a příběh je tím úplně useknutý. Čtenář nedostane ani pár vydýchávacích stránek na téma "a co se stalo s tím nebo oním člověkem pak?". Vzato kol a kolem mě série jako celkem (tedy mínus vsuvka Mechanomania, tu jsem nečetla) docela bavila, ale ne tak, abych ji musela mít doma. Už proto, že znovu Lháře číst nebudu. Možná si ale někdy ještě přečtu ten půldíl, pokud se mi naskytne příležitost.... celý text