yaoiyuri
přečtené 1025
Temná půle
2021,
Stephen King
No… druhé hororové setkání s Kingem. Vzhledem k poměrně svižnému začátku bohatě doplněnému o naturalisticky vyvedené scény brutálního vraždění jsem čekala větší jízdu. Premisa zápletky byla správně nadpřirozeně pošahaná, ale příběh se brzy začal táhnout jako sopel (dokonce víc než v Pytli kostí a to už je co říct), opět milion odboček a hlavně hromada žvanění kolem… Hlavní hrdina si mé sympatie zvlášť nezískal, šerif se celkem rychle odsunul do pozadí… a z cool psychouše se ke konci stala už jen jakási karikatura sebe sama. Nejlepší teda byli vrabci. Opět jedna z knih, kterou jsem dočetla jen díky tomu, že jsem ji četla ušima.... celý text
Krutost
2021,
Kojoharu Gotóge
Ok, tohle asi nebude pro mě. Jako úvodní díl mi to přišlo tuctové, nemastné, neslané… do příběhu mě to rozhodně nevtáhlo a nutkání přečíst další díl(y) to taky nevzbudilo. A kresba se mi místy fakt nelíbila. Tuhle sérii tedy oželím.... celý text
Skrýš
2018,
Masasumi Kakizaki
Na mentálně narušené, psychedelicky znepokojivé výlevy Džundžiho Itóa to nemá ani zdaleka, ale je to příjemná hororové „oddechovka“ s hezkou kresbou. Sice jsem cca od půlky tušila, kam to bude celé směřovat, takže mě to v závěru nijak nešokovalo, ale četbu jsem si i tak užila.... celý text
Pytel kostí
2021,
Stephen King
K tomhle jsem se dostala úplnou náhodou a upřímně nečíst to ušima, tak to odkládám na dobu neurčitou, protože rozjezd nebyl pomalý, byl vyloženě šnečí. Od Kinga jsem četla „jen“ Shawshank a Nadaného žáka (na všechny ty superslavné To, Osvícení a Zelené míle se teprve chystám) – proto mě překvapilo, jak strašně ukecané to je. Strašně. Čekala jsem horor, napětí, nějakou duchařinu… a jako jo, nakonec jsem to dostala, ale trvalo to, protože „něco“ pořádného se začalo dít tuším po cca 16 (?!) hodinách poslechu. Základ zápletky byl solidní, ale nabalila se na to hromada balastu, kvůli čemuž se to celé místy nesnesitelně vleklo a ke konci už to bylo divně překombinované (vrchol byla Mattie, to bylo sice nečekané, ale taky mi to přišlo v této formě laciné a zbytečné, jakoby nešlo vymyslet něco lepšího + Rogette, ta byla už totálně WTF). Na poslech k úklidu či nějaké monotónní činnosti nevyžadující závratnou myšlenkovou kapacitu asi dobrý, ale jako četba do postele, na cesty atd. by mě to nebavilo.... celý text
Balónky oběšenců a další hororové příběhy
2019,
Džundži Itó
Další sbírka japonských hororových bizarností z pera pana Itóa. Musím říct, že po Spirále a Rybách to byla celkem slabota, čekala jsem větší ulítlosti a nechuťárny. Za mě jsou top Balónky a Velectění předkové, oba příběhy mají ten Itóův správný tísnivý divno šmrc. Zbytek byl průměr až pod průměr, s občasnými záblesky zajímavých nápadů.... celý text
Nejkrásnější dětská říkadla
2007,
Vlasta Švejdová
Ilustrace pěkné, říkadla “klasická” (i když já některá znám v trošku jiných verzích, což je při čtení trošku matoucí) + je každé říkadlo doplněno o velmi jednoduché “aktivity”, které by pro lepší zapamatovaní / názornost / čistě pro radost měly doplňovat jejich čtení / přednes. Z nepřeberného množství podobných publikací rozhodně ta povedenější.... celý text
Moje první písničky
2014,
Edita Plicková
Kniha obsahuje “klasické” první písničky, které jsme všichni jako děti 100% znali - a s vlastními dětmi si je zase rádi připomeneme a oživíme. :) Kromě pěkných ilustrací je doplněna i notami a CD s písničkami. Jen mě mrzí, že u některých písniček nejsou všechny sloky (snad kvůli snaze dodržet jednotnou délku?), ale jen ty počáteční / nejznámější, případně nekteré písně znám v maličko jiné verzi.... celý text
Objevujeme svět! Miminko
2017,
Nathalie Choux
Super leporelo s hezkými “hýbacími” obrázky, které děti zaujmou. Velmi doporučujeme.
Revizor
2010,
Nikolaj Vasiljevič Gogol
"Čemu se smějete? Sami sobě se smějete!" Vtipné. Nadčasové. Jedna z knih, která by neměla chybět v seznamu maturitní četby, přestože - nebo právě protože - je to typická "klasika".... celý text
Metro 2033
2010,
Dmitry Glukhovsky
Očekávání se nenaplnila, chválu na první Metro jsem slyšela z různých stran, hru jsem nehrála... ale za mě bylo čtení očistec. A to jsem ho kombinovala ještě se čtením ušima, protože jinak bych skončila někde v půlce. Kvůli maturitní četbě jsem se ale musela hecnout. Největší problém je, že si to hraje na něco, čím to není. Postapo a celé metro jsou jen kulisy, Arťom je geroj negeroj, loutka s takřka nulovou osobností, pasivní prostoduchý matlák ve vleku náhodných událostí, který sice celý život žije v metru a jeho otec je celkem znalý, ale synovi prakticky nic potřebného k přežití v tomhle světě nepředá. Smutné. Na svou velkou cestu se vydává z naprosto nepochopitelného a nevěrohodného důvodu, překonává generické a repetitivní překážky, se kterými mu pomáhají doslova náhodní kolemjdoucí (protože neexistuje způsob, jak by v tomhle podání příběhu, mohl do cíle dojít bez neustálého deus ex machina). Ty nejzajímavější postavy se dějem jen mihnou a zmizí, či vzápětí umřou. Všech těch náhodných záchran, pomocí, setkání whatever věcí je moc i na 470 stran. Arťom sám o sobě přitom skoro nic nedělá – chodí, pozoruje, občas něco řekne, to je na protagonistu poměrně málo. Zajímavé pasáže jsou proložené hromadami nudy a planého filozofování, což celou knihu neúnosně natahuje. Svébytné společenství metra je neskutečně přeplácané frakcemi, fanatiky, ideologiemi a typickými „postapo“ problémy. Je toho moc, je v tom bordel a půlka z toho tam je jen proto, aby tam prostě byla – protože v postapo světě je to podle autora zřejmě nutnost. Chyběly mi výraznější ženské postavy, sakra, ženský tam jen vaří, uklízí a starají se o děti – žádný vojačky, průzkumnice, kultistiky, mezi stanicemi prakticky nepřechází, proč proboha? Je to postapo... to stojí na boření genderových streotypů. Na ty ve světě po jaderné válce není čas. A konec je prostě meh. Pokud člověk není znalec moskevského metra, tak si tento originální námět tolik neužije, pokud neumí alespoň trochu rusky, začne se v názvech stanic dokonale ztrácet. Protože námět jako takový je skvělý, ale zpracování kulhá na všechny tři zmutované nohy. Pokračování – ne, díky.... celý text
Kdo zavraždil účastníky Djatlovovy expedice?
2017,
Martin Lavay
Kniha se snaží o ucelený přehled všech dosud známých faktů, hypotéz a spekulací, které s touto světoznámou – děsivou a znepokojivou – záhadou souvisí. Bohužel se vážně jen „snaží“. Nepřináší nic nového ani objevného, jen trochu rozšiřuje vše, na co můžete v češtině narazit na internetu. První část, popisující výpravu až do kritické události, je zajímavá a velmi čtivá (i přes množství „poznámek“ pod čarou, které jsou mnohdy delší než hlavní text), podobně jako popis neuvěřitelně diletantsky provedeného vyšetřování. S postupujícími kapitolami se ale kniha utápí v balastu… Teorie o možných příčinách zkázy výpravy – a především argumenty proti – jsou představeny povrchně, mnohokrát je jen doslova zkopírované to, čím byla vyvrácena teorie o pár řádků výš. Nevím, proč je skoro vždy jako jeden z argumentů „proti“ lidskému zásahu uvedeno, že dívky byly panny = nebyly znásilněny. Jakoby je nemohli zabít i bez toho. Úplně mimo už mi pak přišly (ne)teorie lidí z internetové stránky (WTF) a (ne)názory českých odborníků. Fotky, ač zajímavé a znepokojivé, jsou v otřesné kvalitě, takže v nich ani s popiskem nic moc nevykoukáte. Osobně bych ocenila více informací o účastnících výpravy jako takových (stručný medailonek byl vážně… stručný), něco o jejich rodinách, větší rozvedení těch „konspiračních“ prohlášení lidí, kteří se tenkrát k případu nachomýtli... Knihu bych rozhodně doporučila lidem, kteří o tomhle případu moc nebo vůbec nic neví. Každý, kdo má alespoň zběžné znalosti z YT videí a české Wikipedie už tak unešený nebude.... celý text
Ztracené příběhy
2012,
John Flanagan
Celá tahle kniha na mě působí spíš jako sbírka fanfikcí než jako plnohodnotné doplnění série – o to je smutnější, že to fakt psal sám autor. Povídky mají značně nevyrovnanou úroveň a prakticky žádná nevybočuje z šedé řady „klasických“ hraničářských schémat (nikoli zápletek, protože tak důmyslné to většinou fakt není), hrdinové jsou neomylní a nezničitelní, když si to děj žádá, a tupí a nepozorní zrovna tak. Hlavně Willův charakter neuvěřitelně osciluje mezi chladně uvažujícím profesionálem a rozmazleným spratkem. Hraničáři si z ničeho nic fakt natvrdo začali povídat se svými koni a ti koně jim začali odpovídat – což je dost schizofrenní, působí to divně a v takové míře to v předchozích knížkách nikdy nebylo. Rádoby originální vědeckou vsuvkou z budoucnosti (která mi spolu s pár dalšími drobnostmi přišla jak obšlehnutá od Sapkowského) si hezky si otevřel dvířka pro „spin-off“ sérii ve Skandii. No, od Hraničářova učně a všech jeho dalších pokračování si dám na dlouhou dobu pauzu.... celý text
Císař Nihon-džinu
2011,
John Flanagan
Já se přiznám, jediný důvod, proč jsem začala číst Hraničářova učně, byl, že jsem zaslechla kus audia z tohohle dílu. A byl to cringe af, protože „přeložit“ Nihon-ja jako Nihon-džin je vskutku překladatelský majstrštyk, což potvrdí každý, kdo se jen letmo otřel o první kapitolu jakékoliv učebnice japonštiny. Začátek vypadal slibně, jenže pak se z toho stalo úplně to stejné, co v předešlých dílech, jen v bledě modrém, pardon „nihondžinském“. Dokud byli Horác a císařova parta sami za sebe, zavánělo to zajímavou akcí v exotických kulisách, jakmile se „objevili“ naši staří známí, jde všechna potenciální originalita do kopru a jede se podle zažité šablony. Je jasné, že všechny (naprosto zbytečné mrk, mrk Seletine) postavy, které do Nihon-džinu přijedou, z něj zase v pořádku odjedou. Žádný zajímavý zvrat, posun v charakterech… prostě nic. Naopak. Naši hrdinové se chovají jako banda puberťáků, ne jako dospělí a zkušení bojovníci. Jako fakt. Charakterový progres od 1. dílu je buď nulový či záporný. Jejich „humorné“ poštuchování mi extrémně leze na nervy, protože nic humorného na něm už asi 4-5 dílů není. Všichni neustále čekají na to, co si myslí / udělá Halt, jinak jsou naprosto neschopní. Pokud teda náhodou není pro děj potřeba, aby byli zázračně schopní / bystří / odvážní, to pak zase jsou *doplňte si libovolnou vlastnost* až hrůza. Znovu se ukazuje, že autor neumí pracovat se (*silnými) ženskými hrdinkami. Být jim tak 12-15 tak to beru, ale proboha jim je snad všem přes 20. Tak proč se ty dvě chovají jak vypatlaný pubertální slepice. „Lov na obludu“ jakožto jejich velký feministický empowerment moment je tak debilní, až to bolí. Ty dvě, který neumí číst stopy, ty dvě, který se druhou noc na cestě málem nechají sežrat vlky, ty dvě, co vlastně neumí bojovat… dostanou zvíře, které dokázalo zabít 17 chlapů z obávaného mýty opředeného národa bojovníku. Prakem. MUHAHAHAHAHAHAHAAAA. Jo, jasně. Celé Japonsko je zoufale nevyužité, protože většinu času se běhá po horách. Japonci a samurajové jsou z velké části též zoufale nevyužití, protože „vysílací čas“ jim kradou naši staří známí. O hlavní záporákovi se furt jen mluví, jednou se tam mihne u brodu, aby se pak na konci odkopal jako další genericky zlý kretén bez špetky charismatu, cti a hlubší vize. Naprosto promarněný potenciál. Podtrženo sečteno, za mě tragédie, s touhle sérií končím, protože radši už nechci vidět, jak hluboko může autor při ždímání svého díla ještě klesnout. Jediné, co mě drželo nad vodou byly náměty na fanfikce Shigeru/Horác, které se mi při čtení honily hlavou, a osypky pokaždé, když Ruml blbě vyslovil nějaké japonské slovo. Kdyby se autor vykašlal na Halta, Mary Sue – chci říct Willa – a zbytek skvadry zoufalců, a místo toho představil nihondžinské postavy, o které jsme se spolu s Horácem mohli bát, udělal by stokrát líp. A ten konec... panebože. Končím.... celý text