yaoiyuri
komentáře u knih
Petr a Lucie
Romain Rolland
Za mě hrozně přeceňovaná kniha, která se v maturitní četbách drží "protože tradice" a především kvůli své – pro maturanty velmi přitažlivé – délce a všemožným internetovým rozborům (ve Francii ji prý paradoxně skoro nečtou, neznají).
Ve zkratce jde o tuctový, nijak záživný "zaláskovaný" příběh s rádoby nádechem Shakespearovy nejznámější tragédie, který by měl navíc okořenit i kontrast s probíhající válkou. Jenže! Kazí to přehnaná lyričnost, filosofování a strojené a nepřirozené dialogy těch dvou hrdliček. Celé to na mě působí dojmem "jak si zachovalý padesátník a nobelista asi představuje mladou lásku." Konec je navíc tak profláknutý, že to na většinu čtenářů snad nemá ani žádný wow efekt.
Duch domu Ashburnů
Darcy Coates
Ještě tak v půlce jsem si říkala, že to bude příjemné oddechové béčko o strašidelném domě, přestože hrdinčin chronický nedostatek peněz, dopravních a komunikačních prostředků, sociálních kontaktů a oslabená schopnost kritického myšlení očividně slouží jen jako laciný plot device, aby se mohla utápět ve větších sračkách.
No, ne. Je to totální brak – a ne v tom pozitivním smyslu. Místy je to čtivé, ale co je to platné, když je námět zoufale neoriginální, absolutně ničím neozvláštněný a čím víc se blížíme k finále, tím víc se ukazuje, jak strašně jsou celý ten dějový zvrat a vysvětlení kolem pitomé. Napětí a záhadno se zpočátku tváří slibně, pak kniha rychle ztrácí tempo, aby to konec zabil úplně. Původ nadpřirozených schopností strašidla je zhruba na úrovni „somehow, Palpatine returned“.
Půlka věcí mohla být jinak, kdyby si pratetička dala trochu víc práce s tak zatraceně důležitou věcí, jako jsou instrukce, kdyby hlavní hrdinka ten barák prošla pořádně hned na začátku a kdyby prostě a jednoduše trochu přemýšlela. Lepší zápletky a nadpřirozeno (a na třetinové délce) mají i díly z pradávné brakové edice Stop Hrůzy, a to už je co říct. Třešničkou na dortu pak je, že nejlepší, nejuvěřitelnější a nejsympatičtější postava knihy je kocour.
Packa hraje rock
Magali Le Huche
No, říkat, že to má nějaký ucelený a funkční kniha příběh, je poněkud nadnesené, ale zas je to pro děti, je to veselé, hravé a hlavně TO HRAJE!!!
Ptactvo na statku
Robert Frederick
Neurazí, nenadchne. Obsahuje jak ptáky "domácí", tak pár "divokých", na které však ve venkovském hospodářství určitě narazíte.
Kolem statku
Robert Frederick
V jinak (pod)průměrné sérii 6 leporel vyčnívají 2 – Mláďata a pak tohle. Krajina kolem statku a další “reálie je vcelku nápaditě propojena s barvami (hnědé – pole, žlutý – traktor atd.). Knížečky jsou navíc poměrně bytelné, opravdu pro nejmenší, kteří je budou žužlat a házet s nimi. :D
Zvuky na statku
Robert Frederick
V dnešní době, kdy existuji hrací dětské knihy s autentickými zvuky, je to již poněkud přežitá forma zpracování. Nicméně kvituji pravopisně správně napsané citoslovce.
Jídlo ze statku
Robert Frederick
Obrázky jídla bez ladu a skladu či pokusu o logický systém, a i graficky v nepříliš šťastném provedení – obilniny (?) jsou jakási neurčitá hmota v misce (?), do toho náhodná zelenina a ovoce (proč zrovna hrách?), mléčné výrobky (sýr, jogurt) + mléko taky úplně na random, vajíčko je už uvařené, rozklepnuté a ve stojánku...
Zvířátka na statku
Robert Frederick
Velmi jednoduché maličké a kratičké leporelo, nijak zvlášť nápadité - i po výtvarné stránce.
Zavraždění kapitána Haniky: tragédie jednoho manželství
Hermann Ungar
Autorova troška k případu, který ve dvacátých letech hýbal celým Československem – „krásná Hilda“, nešťastné manželství a na konci vražda. Jde vlastně jen o strohý popis událostí na základě svědectví a dobových zdrojů, jen s občasným přispěním vlastního názoru / domněnky – sympatické bylo, že autor bral v potaz možné zaujetí (čistě mužské) poroty i negativní vliv, který na celý proces měla senzacechtivá média.
Moc jsem nevěděla, co od takové útlé knížečky čekat. Znovu bych ji nečetla, nemůžu ji ani zvlášť doporučit, někde na internetu se určitě dá najít "živější" zpracování celého případu.
Ptákovina
Milan Kundera
Dramaticky absurdní, slizce zvrhlé, bizarně ujeté, ostře satirické... prostě naprostá ptákovina. Postavy jsou směšné i tragické zároveň a odporně (ne)sympatické stejně jako jejich repliky. A všechno to začalo jedním – do ciziny "nepřeložitelným" – kosočtvercem, aby to u jedné takové pí** zase skončilo aneb moc je nejsladší, když je úplně nepřiměřená – když blbec vládne moudrému.
Kočičí deníky
Džundži Itó
Od pana Itóa jsem po všech těch zmutovaných rybách, duchařských balóncích a démonických spirálách měla teda mnohem vyšší očekávání. :/
Je to o kočkách – a přitom je to o ničem. Hororové prvky jsem hledala těžko, zábavné to místy je, ale spíš jen protože sama mám kočky a dokážu se ve spoustě věcí s autorem a jeho ženou ztotožnit. Děj prakticky neexistuje, je to jen soubor krátkých epizodek na téma „život s kočkou“ očima zarytého milovníka koček přesvědčeného o jejich kočkovité výjimečnosti a nejkočkovatější kočkovatosti - ale v tomhle ho naprosto chápu. Kresba je typicky itóovská, ale jako celek to nijak neohromí.
Hamlet, dánský princ
William Shakespeare
Claudius: Pro případ, že bys Hamleta nezabil, natřel jsem jedem jídlo, závěsy, a dokonce i Rosencarla a Guildenlennyho.
Guildenlenny: Když se nás Hamlet dotkne, zemře!
Rosencarl: Jo!
*plác a smrt*
Oh, wait. To bylo v Simpsonech. Nevadí. Z těch tří "tradičních" Shakespearovských tragédií, které se pravidelně objevují v seznamech maturitní četby, je tohle rozhodně ta nejkomplikovanější na čtení, pochopení i samotný rozbor – a to i v Hilského překladu, který je mnohem uchopitelnější, než některé jiné (hl. starší). Přesto Hamleta můžu jen a jen doporučit. Stojí to za to.
Broučci
Jan Karafiát
Strašně rozporuplná kniha. Na jednu stranu lyricky starosvětská, protkaná cyklickým plynutím času s důrazem na roční období a zakalená notnou dávkou nostalgie (i díky populárnímu večerníčku), na druhou plná škrobeného moralizování, ubíjející slepé poslušnosti a fatalismu, kdy vše je v rukou božích a za sebemenší prohřešek je zvídavý Brouček potrestán tak, že sklapne krovky a stane se prakticky kopií vlastního otce, do toho místní mravnostní policie, manipulátorka Janinka, která se nebojí ani victimblamingu a nejrůznějších podob citového vydírání. Negativa za mě bohužel převažují.
Osobně jsem zastáncem toho, že pohádky nemusí nutně obsahovat cukrkandlový happy-end (viz některé lidové pohádky, Grimmové nebo Andersen), ale tady?
„Však jestli zmrznou, oni poslušně zmrznou.“
Brr... Hnusý náboženský fanatismus.
Půlnoční přízrak
Robert Lawrence Stine
Záhada kolem ďábelských „psů“ se navzdory délce knihy táhne jako sopel, cca 2/3 doby máte pocit, že hrdina je mentál, který se bojí vlastního stínu (nebo větve, listu, tmy). Nepomáhá tomu ani prankující bratříček, divná holka od sousedů a klasicky nevěřící-nezaujatí rodiče. Vysvětlení zásady je dost meh, protože se vlastně vůbec nic nevysvětlí.
Tohle je slabý odvar toho, co R. L. Stine umí, nejspíš je to způsobeno i tím, že cílovkou jsou opravdu děti (oproti puberťácké Fear Street ze Stop Hrůzy). Třetí * za ten konec, který jediný to trochu oživuje. (Srovnání s jinými díly Husí kůže nemám.)
Nimona
Noelle Stevenson
Ze začátku naprosto střelená ujetost – především dílem neřízené Nimony – pár kapitol potřebujete na zorientování, protože jste hozeni doprostřed rozjetého příběhu mezi „superpadouchem“ a všemi ostatními, do světa, který má svá osobitá pravidla fungování (magie X věda X technologie) postupně se však děj stává vážnější, atmosféra houstne, na povrch vyplouvají dávné křivdy, zlé vzpomínky a traumátka. A taky naprosto jasně vystupuje sympatický duhový podtext mezi dvěma postavami. :3
Komiks navíc (mladším čtenářům) pěkně ukazuje, že svět ani v něm lidé nejsou černobílí, ne všichni, kteří se mají zasazovat o vaše dobro a bezpečí, to skutečně dělají, i když to tvrdí, a největší padouch nemusí být nutně ten nejhorší a nejbezcitnější člověk v království.
Kresba je sympaticky osobitá, příjemně barevná a přehledná i v bojových scénách. Moc pěkně a nápaditě jsou ztvárněny i Nimoniny "transformace". Jen mě občas fascinovaly Ambrosiusovy muší nožky. :D
Dvanáct povídek o poutnících
Gabriel García Márquez
Už delší dobu vím, že nejsem nijak závratný fanda magického realismu. Dává mi dost velkou práci se na něj „naladit“ a přistoupit na autorovu „hru“ se čtenářem, ale musím uznat, že povídky to byly zajímavé, vesměs neotřelé, většinou se zajímavým dějovým zvratem nebo minimálně s takovým takřka „magickým“ nádechem, který ve mně nějakou dobu po přečtení ještě rezonoval. Přesto si myslím, že jako naprostý neznalec latinoamerické (kolumbijské?) mentality a reálií mi mezi řádky unikla spousta detailů a narážek, takže můj prožitek je neúplný a (středo)evropansky ochuzený - a nemůžu říct, že bych si z té knihy vyloženě sedla na zadek.
Nejvíce mě zaujaly povídky Přišla jsem si zatelefonovat, Šťastné léto paní Forbesové, Stopa tvé krve ve sněhu a Světice. Nicméně ke sbírce jsem se prapůvodně dostala skrze magicky tragické Světlo je jako voda.
Romeo a Julie
William Shakespeare
(SPOILER) Nesmrtelný příběh o lásce, které není přáno... akorát že vůbec. Třídenní romance mezi (skoro) 14letou naivkou a o pár let starším floutkem, které vede ke smrti 6 lidí. To už tak romanticky nezní, co?
Ale je to klasika. :)
Byť mnohými adaptacemi, parafrázemi, parodiemi... značně zprofanovaná.
(A internet je plný skvělých memes.)
Othello
William Shakespeare
Ďábelská manipulace a intriky proradného Jaga a šílená chorobná žárlivost Othella, proti které čistá láska nebohé Desdemony neměla nejmenší šanci. „Klasické“ dílo, které má co říct i dnes – a přitom po dějové stránce poměrně přímočaré, méně zprofanované než Romeo a Julie a méně náročné než hamletovský Hamlet. (Pro maturanty rozhodně dobrá volba.)
V horách šílenství H. P. Lovecrafta: Kniha druhá
Gó Tanabe
Jop, první kniha byla jen jednohubka na rozjezd. Tohle je to pravý maso. Tohle je ta pravá šílená jízda, která nás zavede do ruin za záhadným černým pohořím, do chodeb vedoucích k základům Země, do záblesku šílené a zapomenuté historie světa, o které se šeptá jen ve starých práchnivých rukopisech a zakázaných knihách sepsaných Šílenými Araby. Bizarní výjevy Lovecraftovy fantazie díky panu Tanabemu nabyly jasnějších rysů - avšak na znepokojivosti a působivosti jim to nijak neubralo.
Tekeli-li.
Tekeli-li.
Tekeli-li...