SynD
přečtené 427
Možná v jiném životě
2015,
Taylor Jenkins Reid
chybí hlavní hrdince jakákoli osobnost? dejme jí zálibu ve skořicových rolkách a drdolu, a pak o těchto věcech nezapomeňme psát ad nauseam v každé kapitole. pomůže i věrná best friend, která hrdinku adoruje a říká nám, co si o ní máme myslet, i když nám k tomu sama hrdinka nedává v příběhu žádné důvody, protože je prostě nijaká. chybí tu zajímavý příběh? použijme rozdvojení linií! bohužel tím získáme jen dva nezajímavé příběhy namísto jednoho. celé to na mě působilo mechanicky a neživě, jako vygenerované AI. jako - protože v době vydání ještě roboty příběhy moc nepsali.... celý text
Hlad - paměti mého těla
2019,
Roxane Gay
dávám stranou samotnou traumatickou událost, která je hrůzná. je mi líto, že autorka musela v dětství něčím takovým projít. když se ale mám vyjádřit k samotné knize, velmi špatně se mi čte. jakoby se to celé stále točilo v kruhu, rekapitulace stejného znemožňují jakýkoli posun či vývoj. občas mám pocit, že je mi nějaký detail povědomý, možná už jsem se knihu pokoušela přečíst v minulosti - a netuším, jestli to vůbec dočtu. chybí mi tam vnitřní reflexe, vhled, možná ta terapie, jak tu někdo píše. rodiče jsou úplně bezva, ale nechali dívku po traumatizaci v podstatě ladem, aby pak řešili jen tloušťku coby následek znásilnění. její dětství bylo skvělé, akorát že někde musela nabrat tu ochotu nechat se zneužívat agresorem, se kterým chodila - někde se to muselo vzít. celkově mi to přijde jako čistě racionální ruminace nad věcmi, co se staly, a co se pouhým racionálním uchopením nevyléčí, bohužel. věřím, že na akademické půdě může být tento způsob psaní oceňovaný, v knize mě ale nedokáže zaujmout, ani udržet. EDIT: dočteno a zaplaťpámbu za to, autorka se postupně propadá do větší a větší sebelítosti. a taky uraženosti a naštvanosti - věcí, o kterých píše, že je nesnáší, nebo jí vadí, je opravdu moc. je to jako trávit čas s kamarádkou, která si roky stěžuje na totéž, aniž by ale k řešení své situace udělala jediný krok. Roxane Gay ještě několik desítek let po znásilnění cyberstalkuje svého agresora a volá k němu do práce; je jasné, že to celé nemá vůbec zpracované. a to, že přes veškerá svá privilegia nešla do terapie (na kterou na rozdíl od mnoha psychicky trpících Američanů v pohodě má), mi pěkně lezlo na nervy.... celý text
Příprava na příští život
2016,
Atticus Lish
myslím, že záměr měl autor dobrý, kniha se ale často zvrhává v misery p*rn. příběh navíc stojí na zbytečných klišé a je tím pádem předvídatelný. veterán stižený PTSD má v americké literatuře stejnou životnost, jako mají detektivové, kteří se ve filmech či seriálech těší na brzký odchod do penze (a plánují, jak budou rybařit a dělat další bezva věci).... celý text
Bez šance
2020,
Neal Shusterman
název Bez šance u mě vzhledem k žánru vzbudil dojem, že to samo skončí dobře, i když předtím dojde k mnoha dramatickým událostem, jak už to u YA literatury bývá. napínavý příběh mě rychle vtáhl a finále i dohra překvapily svou možná tíhou? závažností? depresivností! scéna rozpojování byla mrazivá, z historie okoukané detaily jako kapela, vyhrávající na střeše ve sklizňovém táboře, drsné. a i když hrdinové přežili, nepřežili celí, ani nezařídili okamžitou společenskou změnu. hepáč se nekonal a za to dávám hvězdičku navíc.... celý text
Dům na kopci
2015,
Shirley Jackson
nehorázná nuda! obejdu se (a velmi dobře) bez lekaček a extrémní hrůzy. co mě ale nebaví, je chaotické psaní bez návazností kapitol a konverzací. po "strašidelné" a emoční scéně následuje střih a postavy už se baví o něčem jiném. v dalším případě, kdy dvě z postav zdrhaly a jedna z nich křičela "neotáčej se", se už nedozvíme proč. proč? abychom mohli-museli sledovat další nudnou snídani - oběd či večeři. a hlavně poslouchat nesmyslné žvanění hlavních postav. četla jsem v originále a čtečce a opakovaně mi běželo hlavou, jestli nebyl soubor vadný a nekompletní. taky jsem na to konto nečetla český doslov, možná by mi něco dovysvětlil. jako jeden z komentářů níže, který popisuje dům jako maligní dělohu, využívající traumatizovanost Eleanor. to zní dobře, ale na to, abych si tuto linku více užila, bych potřebovala, aby se autorka věnovala této linii více než plácání postav u jídla. v recenzích jsem četla opakované zaklínání se padesátými lety, kdy kniha vyšla. to by mi osvětlilo zatuchlost románu jen v případě, že by šlo o padesátá léta devatenáctého století. ostatně by stačilo z příběhu vyndat automobily a prošel by. když knihu srovnám třeba s nadčasovou Rebeccou Daphné du Maurier, která vyšla v roce 1938, její nemodernost a nudnost ještě více vynikne.... celý text
Voľba
2018,
Edith Eva Eger
příběh autorky je silný, číst o Osvětimi a pochodu smrti je trýznivé, ale kniha za to stojí. nejsilnější pro mě byl návrat sester domů, náročná cesta a budování nového života. nejlepší moment byla záchrana manžela z bolševických pracek a útěk na západ. a stejně fascinující mi přišla i sebeobjevná cesta autorky, poháněná touhou po smyslu, vrcholící v nalezení poslání a mnoholeté pomoci lidem s traumatem. tím, jak žije (a jak přežila), autorka nese svou misi zcela jednoznačným - a velmi posilujícím a podporujícím směrem. a osobně mi její vitalita, duchapřítomnost a pozitivnost hodně zvedla náladu, sraženou na kolena drsným Covidem. za to jsem jí velmi vděčná, stejně jako za její svědectví z první ruky: lépe teď chápu, proč první generace, nesoucí trauma, ono trauma potlačuje (a tak posílá dál) - její práce s vlastním traumatem je heroická a neuvěřitelná. klientské příběhy byly zajímavé, byť se autorka úplně nevyhnula "kouzelnictví" - tedy kouzelným zásahům, které vždy zcela přesně zafungovaly. podobné demonstrace znám od různých nestorů oboru, některé jsem viděla i osobně, a spojuje je nesporná zkušenost autority, její charisma a určité showmanství, se kterým jsou tyto magické zásahy předváděny. je to fascinující, ale ne vždy je možné si z představení odnést něco konkrétního. proto se ještě podívám po autorčině druhé knize s praktickými návody.... celý text
Patrioti
2018,
Sana Krasikov
za knihou je zjevně spousta práce. nejvíc mě zaujala netypická ženská postava bez mateřských sklonů, citovosti a naopak s ochotou opakovaně zrazovat politicky i lidsky. taky myšlenka, že jistě existovaly podobné emigrace "bez příčiny", z trucu nebo z povrchních důvodů. výše zmíněný charakter hrdinky mi ale znemožnil s ní jakkoli soucítit ve chvíli, kdy idealizovaný ruský režim začal ukazovat pravou tvář (zabavení pasu, lágr). spíš jsem asi doufala, že prohlédne, což se nestalo. další linie mi přišly navíc, linku syna jsem četla zběžně, jen protože mě zajímaly záznamy v archivu, vnukovy kapitoly jsem víceméně přeskakovala. nemohla jsem ale nesrovnávat s Vlakem do Samarkandu Guzel Jachiny, který mám ještě v živé paměti. Vlak do Samarkandu je psán úsečně, střídmě a na nic si nehraje. na rozdíl od něj mají patrioti příchuť kašírky, v usilovném a superdetailním popisování reálií je něco chtěného, stylizovaného. místy možná až romanticizujícího, což je ve spojení s Ruskem / SSSR poněkud nešťastné. za všechny příklady mi utkvěl obraz nahé dívky, hrající na party na housle Dvořáka. ee. dohledala jsem, že autorka je Ukrajinka, vyrostla v Gruzii a žije v New Yorku. skoro bych tipla, že v USA žije už delší dobu. protože ta literární příchuť - pachuť, kterou jsem se o odstavec výše pokusila popsat, je typická pro západní literární nazírání zemí komunistického bloku.... celý text
Když jsi odešel
2018,
John Marrs
nejhorší autorova kniha, kterou jsem četla, bohužel. slabý příběh, papírové postavy: manžel dělá docela vše bezdůvodně a bez emocí, takže mě brzy přestal bavit. a manželka mě asi ani bavit nezačla. jako by někdo do pytle vysypal obsah šuplíku s nápisem "ZÁPLETKY" - tedy záhadu, úmrtí dítěte, vraždy, single rodičovství, fyzické násilí, loupeže a podvody, alkoholismus, prostituci, vypracování se od píky, taky znásilnění a ne jednu, ale dvě rakoviny. a ani to všechno nepomůže knize nebýt nudná. u rakoviny pak autor selhává v pokusu o ženský pohled - Catherine vadí, že ztloustla a že jí nemoc "zničila šatník". a věta onkolékaře, že se od ní nechal pozvat na rande, protože se jako jediná z jeho pacientů co za dlouhá léta potkal, nelitovala - je vysloveně škodlivá. všichni lidé co se kdy léčili nebo léčí s vážnou nemocí, a někdy propadli sebelítosti, jsou zjevně ubozí slaboši. cítila jsem se jako rukojmí jak autora, který mě svou záhadou tahal za nos až k dočtení knihy (nestálo to za to), tak chřipky, která mě donutila ležet a brát co je po ruce.... celý text