SynD
přečtené 427
Potmě jsme se viděli lépe
2022,
Monika Zgustová
nezřízeně filozofující proud vzpomínek sice plyne z úst a dopisů několika postav, mezi jejich jazykem a způsobem uvažování ale není žádný rozdíl. věty jsou pronášeny spisovnou a dnes už poněkud zastarale nóbl češtinou. zastaralé jsou i místy společensky necitlivé popisy, v nichž například afroamerická zdravotní sestra nemůže jinak, než svítit zuby ve snědé tváři. vrátím se k tomu nóbl aspektu, respektive snobismu, kterým neoplývá jen jazyk autorky. v knize panuje kulturní snobismus - citují se zde filozofové a vzpomíná se na hodnotné autory, pohybujeme se ve světě vysokoškolsky vzdělaných polyglotů, vyšší literatury, nakladatelských kruhů a (překladů) haiku. podobný snobismus jsem cítila i v životním stylu postav, které jsou krásné, což jejich okolí vidí a komentuje (k tomu se ještě vrátím), popíjí se zde kvalitní víno a pojídají krevety, získávají se profesorské definitivy. celé je to tím pádem docela dost odříznuté od běžného života, ve kterém se lidé zpravidla snaží prostě fungovat a zvládat práce a rodiny, namísto odtažitého mudrování v luxusních restauracích. asi nejvíc mě iritoval obdiv, který v knize hlavní postavě vyjadřují snad 4 další postavy (pokud jich není víc) - často i za použití stejných slov. z pohledu čtenáře totiž nevidím jediný důvod, proč bych se k tak přepjatému vzývání měla připojit. postava Mileny se prezentuje mrzutou povahou, pocitem, že jí ostatní obtěžují svou společností a potřebami, talentem vynášet soustavné, byť drobné soudy nad ostatními a celkovou plochostí, nudností. a už zmíněným filozofováním! taky (a pod prsty se mi dere výraz "též", který by nejspíše použila sama autorka) úplně nevěřím tomu, že se cca 40 letá vysokoškolsky vzdělaná žena pozastavuje nad tím, že její matka měla 2 tváře namísto jednolité povahy. druhou hvězdu dávám za finální smíření žen, scény ve sluncem prozářené místnosti, kde máma vystrkuje nohu zpod peřiny a dcera ji přikrývá (...) stejné téma nelehkého vztahu s matkou za mě ale mnohem lépe zpracovala Anna Fodorová v knize Lenka.... celý text
Na odpis - Nešťastné příhody ze startupové bubliny
2017,
Dan Lyons
zpráva o podivném a v mnohém úchylném světě start-upů. a potravinové pyramidě s trochu mimoňskými zakladateli ve vedení, kteří si tam nahoře vesele vizionářsky haluzí a blábolí, a které vyšší management nebere vážně a dělá si co chce. a o zbytných mravenečcích na druhém konci řetězce, což jsou dělníci čerstvě nabraní z univerzit, pracující za nemnoho peněz s velkým nadšením. o vymývání mozků kapitalistickou propagandou, jejíž metody evokují Orwella. taky zpráva o mobbingu za použití postupné degradace autora a ke konci i skutečně psychopatické šikany ze strany jednoho z autorových nadřízených, "Trockého". ta byla děsivá, včetně jeho snahy se "kamarádit" po Lyonsově odchodu z firmy. zpětně mi kniha dost připomíná Strach a chvění Amélie Nothomb. autor zde sice zůstává v zemi, kde se narodil, i tak ale vstupuje do zcela jiné kultury. nese to těžce, s velkými zraněními v oblasti ega a za pomocí mnoha provokací, kterými si opakovaně nabíhá na nůž. stále vzpomíná na svou byvší slávu a jízlivý novinářský svět, který považuje za ten jediný správný. i když s ním soucítím v souvislosti s mobbingem a vlastní paralýzou, která má bránila odejít dříve (ostatně stejné ničení člověka popisuje Nothombová, a o dost zručněji), osobně bych o setkání s ním nestála. působí jako nepříjemný člověk, protiva, a svým způsobem se nedivím, že byl poslán do pavilonu opic. ostatně i těch 60 litrů, které nakonec získal z prodeje akcií firmy, považuje ukřivděně za almužnu. oceňuju edukaci v oblasti vstupu na burzu apod., i když stále nejsem schopná pochopit, jak může něco tak virtuálního a amorálního fungovat.... celý text
První chyba
2021,
Sandie Jones
1,5* tyto napínavé knihy s mnoha twisty, koukám vpravo - thrillery pro ženy - čtu až poslední dobou. až nedávno mi tak došlo, že jsou vlastně všechny podle jedné formičky: vždycky tam někdo (jedna, ale většinou více postav) lže či podvádí. případně bezdůvodně nedořekne nebo zatajuje informace či tajemství. zdrojem mnoha twistů bývá vedle podvodů a tajemství taky paradoxní expozice postav. v té se jedna postava v páru ukazuje v extrémně negativním světle, často je to žena saň. a další postava je šarmantní, ochranářská (a nebezpečně pohledná, tedy pohledný, protože jde často o muže). v průběhu příběhu se však začne odhalovat, že vše není, jak se zdálo... atd., atp. prakticky od prvních stránek románů tak zkoumám, kdo v příběhu kecá, něco předstírá anebo zastírá. další vlastností těchto podvodnických knih je pravděpodobnost, hraničící se jistotou, že zlo bude odhaleno a potrestáno. to z nich vlastně dělá pohádky pro dospělé, byť míra trestu bývá rozličně velká a krutá. někdy taky otvírá vrátka k sequelům... uvažuju i nad různými druhy inteligence, které se v podvodnické literatuře objevují (anebo v horším případě neobjevují hehe). v první řadě jde o inteligenci samotného textu, to, jak sofistikovaně je kniha napsána, a hlavně jak uvěřitelné jsou rozličné twisty a linie příběhů. dalším typem je inteligence postav, to jak inteligentně nebo stupidně se chovají. u líně, ne moc chytře napsaných knih, je to právě stupidita postav, která knihu těžkopádně nese vpřed. když touto optikou nahlédnu První chybu, vidím dobrý nápad ctící pravidla žánru, ovšem zbytečně ambiciózně zašmodrchaný. vidím jednorozměrné postavy, to je vlastně další z častých rysů těchto knih, z nichž většina splývá s pozadím coby zbytný kompars. a to včetně dcer jedné z hlavních hrdinek - děti jako rekvizity přidávám na seznam charakteristických rysů thrillerů pro ženy. též bohatství a luxusní životní styl, které se objevuje v této knize i mnoha dalších jako záminka zápletky, lží nebo podvodů. popis samotných podvodů mi ostatně přišel na celé knize nejzajímavější, dost připomínaly triky třeba takového Tinder swindlera. kdyby se autorka držela jen této linie a necpala tam x dalších, jako "oživlého" bývalého na FB apod., mohl to být slušný thriller. inteligenci textu snižuje taky autorská lenost. Alice se celou první část hrozně bojí odletět, a pak se najednou dozvíme, že už je v Japonsku. o tom, jak let zvládala a co s ní dělá odloučení od dětí ani muk! nu a k inteligenci postav této knihy není moc co dodat. nekonečné přemítání Alice, zda dát Japonsku zelenou mě tak iritovalo, že jsem jí nakonec přála, aby o peníze přišla. postava Bethiny matky je vykreslena nehorázně hloupě, nejprve rychle propadne šarmu dceřina nápadníka, ač na rozdíl od ní není ovlivněna sexem a hormony: svěří mu VEŠKERÉ CELOŽIVOTNÍ ÚSPORY, a poté, co o ně přijde, už s dcerou nepromluví a záhy umírá. a nápad Beth, setkat se s podvodníkem na opuštěné stavbě, bez toho, že by měla jakýkoli plán či zbraň? nechávám bez komentáře. a ladem nechám ležet i další autorčiny knihy.... celý text
Po povodni
2019,
Kassandra Montag
premisa knihy je super - postapo mise po zaplaveném světě. s původem povodní, nebo přesnější chronologií záplav (šestiletá, stoletá) si ale autorka hlavu neláme. v průběhu knihy jedna z postav zmíní Lovelockovu teorii Gaii, což na vysvětlení úplně nestačí. nedozvíme se, co se třeba po zaplavení stalo s toxickým odpadem, kterého je naše planeta plná. ani co vzestup mořské hladiny udělal s klimatem. jen že na cestu do Grónska hlavní hrdinka koupí dcerce boty, a sama si později nasadí čapku. příběh tím pádem stojí, pardon me, trochu na vodě, protože na vágnost, která funguje u McCarthyho, nemá tento román dostatečnou literární kvalitu. asi nejvíc mě bavil samotný svět, v němž se dění odehrává. kombinace pirátů, výměnného obchodu a moderních věcí. vždycky, když jsem na chvilku zapomněla, že nečtu fantasy, odehrávající se ve středověku, mě moderní prvek příjemně překvapil. co mě naopak nebavilo vůbec byla hlavní hrdinka. už samotný formát vyprávění v první osobě, která vzpomíná, vytváří velkou nudu. dění se odehrává hlavně v hlavě hrdinky, která vzpomíná na chvíle v minulosti. vzpomíná. a vzpomíná. taky si vybavuje, myšlenky jí zalétávají k, vrací se, v duchu se ocitá zpátky, vzpomíná. už jsem řekla, že většinu knihy hrdinka vzpomíná? přihodí se jedna událost a šup, hned je tu vzpomínka. už někdy v půli knihy jsem na ně byla alergická. hrdinka většinou vzpomíná na chvíle, trávené se starší dcerou, kterou jí unesl manžel. vzpomíná ale taky na chvíle trávené s mladší dcerou ve chvíli, kdy s ní fyzicky je, namísto toho, aby si ní v tu chvíli opravdu byla! nevím taky, zda jsem měla coby čtenář s hlavní hrdinkou sympatizovat? poté, co se celou knihu rozčiluje, uráží, mlátí do věcí a do lidí? poté, co neváhá lhát, aby se ke starší dceři dostala, ale pak zažívá smrtelné zklamání když zjistí, že jí lhal někdo druhý? poté, co svému záměru mimo jiných lidí obětuje i valnou většinu sympatické posádky lodi Sedna? poté, co jsem musela sledovat cituprázdný milostný trojúhelník a nepovedené popisy sexu, v němž se v hrdince něco smršťuje a zase rozšiřuje? a poté, co neváhá vyslat samotnou malou holčičku na kanoi na moře u Grónska? pokud jsem si ji měla oblíbit, nepovedlo se. konec románu je docela antiklimatický. a fakt, že otec dívek neviděl tělo zesnulé starší dcery, ve mně vyvolává podezření, že to bylo celé trochu jinak, a možná se to můžeme dozvědět v dalším dílu. zda další díl je či není netuším, a pátrat po tom nebudu.... celý text
Ohníčky všude kolem
2017,
Celeste Ng
výbornou atmosféru městečka mi kazily klišoidní postavy a autorkou přehnaně protěžovaná postava Mii. taky mateřských linií by stačilo cca polovic. a popisovaná umělecká díla mi z nějakého důvodu přišla cringe - polopatická a prostá sofistikovanosti. vlastně se tomu asi říká kýč.... celý text
Deník tramvajačky
2023,
Karolina Hubková
celkově se mi deník docela líbil, byť mi přijde škoda, že si autorka a nakladatelství nedaly s knihou víc práce. takto je to takový zničehonic začínající kus vyprávění, pahýl. a protože nevím, co autorka zažívala předtím, nemůžu ocenit / nahlédnout ani to, v čem se jí změnil život tak zásadně, jak na počátku knihy zmiňuje. plus by tomu celému slušelo víc plynulé převyprávění událostí namísto (zřejmě pouze) vybraných příspěvků z IG (pahýlků). ačkoli nejsem šotouš a tramvaje se mi líbí spíš platonicky, ocenila bych taky srozumitelný ilustrativní přehled, kde by byly jednotlivé typy tramvají hezky vedle sebe, s technickým označením. vzhledem k tomu, jak často o nich autorka mluví a porovnává je, by si to kniha zasloužila. hodně se mi líbí autorčina zapálenost pro věc, její upřímná láska k dopravním prostředkům. věřím, že pro dopravní podnik musí být takový zaměstnanec nesmírně cenný. a když jde navíc o mladou ženu s nadšenými sledujícími, je to win win. ačkoliv... na knize je dobře vidět, jak nebezpečně tenká je hranice mezi vášní pro věc, workoholismem a následujícím vyhořením. zajímavé bylo i sledovat autorčiny obranné mechanismy (nebo tedy jak z knihy působí). vše musí být pozitivní, radostné, krásné a nazdobené. úsměv je nutností. tento přístup je v mnohém praktický, bohužel ale vede k vytěsnění těžkých a nepříjemných věcí... které se pak ozývají formou panických záchvatů, nenálad, depresí apod. nejspornější stránkou knihy jsou autorčiny sebeoslavné komentáře. určitě je co oslavovat, její zacílení a pracovitost jsou obdivuhodné. to ale vyplývá z celého vyprávění samo o sobě. a komentáře typu "jsem krásná, sluší mi to, obdivují mě, to se mi zase povedlo" jsou příliš časté a otravné. navíc z nich často vychází autorka jako lepší než ostatní (tramvajáci, méně ambiciózní lidé, méně nadšení lidé). moc nerozumím, proč to redakce nakladatelství nevychytala a nevykostila, autorka by z knihy vyšla mnohem sympatičtěji.... celý text
Jeřabinový dům
2022,
Marie Hajdová
bezpointová kniha tvořená mnoha bezpointovými příběhy. ve světě románu se nikdy nikam nedojde, nic se ne(do)řekne, i ty nejdramatičtější scény jsou rozpuštěny doztracena. ve finále je tak úplně jedno, kdo kam odejde nebo neodejde, kdo kde zůstane, a který dům shoří. mezi postavami bez vlastností nejvíc vyniká asi Janina (i díky kontrastu s jejím mužem, obecním hovádkem Vojtou). neexistující komunikace a figurkoidní postavy potápějí i asi nejvřelejší vztah knihy Lucie s tetou Sofií. jakoby si i tuto něžnou vazbu žila Lucie výhradně uvnitř své hlavy. ostatně postava tety Sofie je redukována na tragickou hrdinku, jakkoli to působilo, že je ve svém domě (a před nemocí) docela spokojená. Sofie je vlastně taky Řekyně, což v této knize znamená zástupkyně jiného živočišného druhu se záhadným jazykem, zaznamenávaným přímo mimozemským písmem. moc se mi líbily popisy přírodních proměn v rámci roku, oblohy a krajiny. taky jazyk knihy je splavný, četla se dobře a rychle (i když jsem u čtení místy vrtěla hlavou, jako třeba u výstupu tety do schodů). co mi vadilo asi nejvíc, byl opakovaný vypravěčský fatshaming: odsudečné soustředění se na břicha, tu nevkusně vzdouvající látku šatů, tu rozdělená pneumatikou, tu jen hrozivě naznačující, že "za pár let bude ... potřebovat o číslo větší dres" - působilo místy až obsesivně.... celý text
Je nás pět
2022,
Matias Faldbakken
zvláštní, mnohotvárná a specificky podmanivá kniha. hodně mě oslovil vypravěč s jeho střídmým a nenápadně vtipným jazykem. taky mix moderního, historického a prastarého, mýtického. a když už mluvím o mixu, nedokážu se dále ovládat a musím mluvit o hlíně: hlína je plastická, záhadná, místy nechutná a neustále se učí a přetváří. a přesně taková je i kniha: na počátku je otec dětí Tormod ten spolehlivý a pečující. Siv, matka dětí, setrvává na pohovce před TV, obložená mističkami s chipsy a lékořicí ("hoduje si") coby beztvarý blob. po zmizení Střely navíc blob s velmi zlověstnou aurou. jak ale kniha pokračuje a dějové linie se přelévají, mění se Siv v pevně milující matku, která na sebe vzala břemeno zmizení Střely tak, aby ochránila city všech přítomných, zejména však svého manžela. a Tormod dá za pomoci substancí volný průchod svému řekněme horšímu já a neváhá pro to obětovat ani to nejcennější, nejkrásnější a nejnevinnější, co ve svém životě má. i samotný konec má podobně neuchopitelný tvar - je možné, že dojde k Izákovskému obětování, ale i že holčička hlínu vyzvrací a finální boj bude na Stvořiteli a jeho díle, ozbrojeném dětskými mléčnými zoubky. pocitově bych v takovém případě moc nesázela na Tormodovo vítězství. --- doslov knihy dodal kontext, Faldbakken je zjevně Bohem obdařený a jeho výtvarný talent se spolupodepisuje na organičnosti a živosti knihy. klobouk dolů před překladem taky. jen ta obálka je dost hrozná, pokus o (pop) kulturní referenci dopadl trapně a s náladou knihy nemá zhola nic společného.... celý text