SlamLenka přečtené 943

Hladový lán 2021, Andrew Michael Hurley

Letos jsem si naordinovala poměrně dost strašidelných příběhů, ale Hladový lán mezi nimi rozhodně patři na první místo. V horrorech totiž ze všeho nejvíce vyhledávám působivou atmosféru a ta je tu vykreslena naprosto skvěle – něco tak moc tísnivého jsem dlouho nečetla! K tomu, že je to tak chmurné vyprávění, rozhodně přispívá hned několik relativně typických prvků: zasazení příběhu na severoanglický venkov v čase na sklonku zimy, na vcelku odlehlou samotu, do kraje opředeného temným příběhem, kde je člověk ostatními obyvateli přijímán jen tehdy, když tu žil takřka odjakživa. K takovému tísnivému základu přidejte ještě to nejděsivější, co člověka v životě může potkat a s čím se nikdo z nás nikdy nechce setkat – smrt vlastního dítěte – a na kvalitní horror máte zaděláno. Andrew Michael Hurley vám příběh servíruje po malých dávkách, krmí vás tím takřka po lžičkách a vám to s každým soustem chutná víc a víc. Tohle dávkování příběhu, které vás pořád udržuje v ve střehu, mám moc ráda! Pomalu vám to do sebe zapadá, přesto se do toho prolínají i lidové povídačky, které rozumově zpracovat prostě nejde. Tajemno a psychedeličnost narůstají, jen kroutíte hlavou a nechápete. Postupně to stále více graduje, až nakonec otočíte na poslední stránku… Marně byste listovali dál, zbývá už jen poděkování a doslov (který je mimochodem taky výborný!). Co byste chtěli víc? Vždyť už to bylo takové psycho, že dál to při zachování kvalitního příběhu ani stupňovat nejde. Skvělý román, který vedle pochmurného ladění výborně vystihuje i to, jak se mohou lišit naše způsoby vypořádávání se se ztrátou blízkého člověka. Tohle byla kniha, po jejímž přečtení jsem skutečně cítila stažené hrdlo a fyzické nepohodlí – ta atmosféra byla hodně působivá.... celý text

Holka se sílícím hlasem 2021, Abi Daré

Na podzim jsem četla román, který měl zajímavou formu – chyběla tam interpunkční znaménka a souvislý nečleněný text vyvolával dojem nepřerušovaného proudu myšlenek. Bylo to zvláštní a musela jsem si na to zvyknout (a nedalo to takovou práci, jak jsem se bála) ovšem to jsem ještě nevěděla, že mě jiná autorka brzy postaví před ještě větší výzvu. Abi Daré, autorka Dívky se sílícím hlasem, v úsilí o co největší autentičnost totiž nechává hlavní hrdinku mluvit anglicky tak, aby to odpovídalo jejím možnostem a postavení. Adunni se jako nezletilá Nigerijka, která nemohla ani dokončit základní vzdělání, se asi sotva bude vyjadřovat vzletně a v souladu se všemi jazykovými normami, když se je ani nemohla naučit. Nic takového jsem nikdy ještě nečetla a z počátku mi to trochu lezlo na nervy, ale nakonec jsem tomu uvykla a formu už tolik nevnímala. Nechala jsem se zcela pohltit příběhem. Adunni se jako poloviční sirota touží vzdělávat, otec jí ale přichystal jinou budoucnost. Aby mohl zaplatit nájemné, svou čtrnáctiletou dceru provdá za zámožného taxikáře, a tak se Adunni stane třetí Morufovou manželkou. (Upozorňuji, že děj se odehrává kolem roku 2015!) Dívka se ale nehodlá vzdát svého snu, když se tedy ve svém bydlišti bez vlastního přičinění dostane do nepříjemné situace, rozhodne se pro útěk. Ani pak to však nemá nijak jednoduché. Stane se z ní služka, která si o platu může nechat jen zdát. Emancipace žen značně pokročila, přesto jsou ve světě spousty míst, kde je žena braná jako věc. Adunni ale touží mít hlas, chce, aby ji bylo slyšet, bojuje. A já jí strašně fandila, stejně jako fandím všem ženám celého světa. Můj obdiv patří rozhodně překladatelce, protože s takovým textem se popasovat a věrohodně ho přeložit do češtiny, to muselo dát hodně zabrat!... celý text

Brlůžky 2021, Mária Nerádová

Černý tulipán 2019, Alexandre Dumas, st.

#Klasikomilove stále čtou francouzský historický dobrodružný román a já si po Tartarinovi vybrala Černý tulipán. S radostí musím konstatovat, že to byla fakt dobrá volba! Možná si klasiku představujete jako nudnou literaturu plnou dnes už nepoužívaných slov, jenže Odeon vydal v roce 2019 Černý tulipán ve zbrusu novém překladu a jistě i to přispělo k tomu, že je to v jejich podání román svižný a pro dnešního čtenáře zcela srozumitelný, až byste ani neřekli, že poprvé vyšel už v roce 1850! Román se odehrává ještě o něco dříve, konkrétně na konci 17. století. Po krátkém historickém exkurzu líčí Alexandre Dumas poměrně nekomplikovaný příběh a na to, kdy je kniha psána, se ani nemusíte bát přehršle postav ani sáhodlouhých popisných pasáží či zdlouhavých diskuzí a monologů postav. Je to vážně pěkné a svižné čtení, které se točí kolem touhy hlavního hrdiny po dosažení do té doby nedosažitelného – vypěstování dokonalého černého tulipánu. A je tu samozřejmě i láska, jež se pochopitelně odehrává v mezích tehdejší morálky, přesto je to velká romantika. Dojde i na věznění a bez komplikací se neobejde ani pěstování tulipánů, ani ta velká láska mezi Corneliem a Rosou, ale to už si přečtěte sami – tahle kniha si vaši pozornost zaslouží. Myslela jsem, že tohle klasikomilské kolo pro sebe Černým tulipánem uzavřu, ale po vyhlášení bonusu ještě skončit nemohu – francouzských pohádek jsem dosud moc nepřečetla, tak využiju příležitosti k zjednání nápravy! Ostatně blížící se čas Vánoc je pro četbu pohádek naprosto ideální.... celý text

Čekání na spoušť 2021, Lidmila Kábrtová

I když je Host moje oblíbené nakladatelství a poslední roky čím dál tím více opět čtu české autor(k)y, Lidmila Kábrtová mé pozornosti dosud unikala. Teprve její novinka Čekání na spoušť mi padla do oka a já si knihu pořídila. A ještě že tak, protože minout ji by bylo škoda. Povídkový román o osmi lidech. Každému patří jedna povídka/kapitola románu, ovšem především všechny tyhle postavy patří tak nějak k sobě. Přesto jako by se sami rozhodly pro samotu, a tak se spíše jen míjí a jejich pouta povětšinou slábnou. Někdy to bylo rozhodnutí jich samých, jindy za ně rozhodli jiní. Pokaždé jim ale něco nutně chybí, ač někdy nevědí co a proč. Jindy to, co jim chybí, vědomě odhánějí, odkládají setkání, která by mohla pomoci oběma stranám. A pak už třeba taky může být pozdě. Přesto je ve všech těch příbězích cítit i naděje. Je-li tu něco mistrně zvládnuto, pak je to autenticita výpovědí. I když v jednom příběhu cítíte k postavě odpor, v další ji chápete a třeba i litujete. A nebývá to tak i v životě, že o lidech prostě nevíme vše, abychom jim plně porozuměli? Často k tomu potřebujeme změnit úhel pohledu a zkusit se na vše podívat očima toho druhého – a právě to autorka umí. Menším nedostatkem pro mě místy byla nejasná časová linka. Zatímco jedna postava o jiné uvažovala v kontextu padesátých let, u jiné už utekly snad i tři nebo čtyři desítky let, než dostala v knize prostor. Sem tam jsem tedy musela uvažovat, v jaké době se zrovna nacházíme, aby mi ty souvislosti došly. Ale zase tak divoké to nebylo a vždy jsem se chytla, jen mě prostě autorka nutila trochu přemýšlet (au!) =D Minimalistická próza, která v sobě přitom skrývá mnoho. Jsem moc spokojená, tohle bylo skvělé počtení. =)... celý text

Šeptuchy 2021, Alena Sabuchová

Zprvu poněkud útržkovité vyprávění, z něhož se nakonec vyvrbí mnohem silnější příběh, než jsem dle prvních stránek čekala. Ve vyprávění, které je něžné i suše drsné zároveň, jsou životy dospívajících dívek pěvně spjaté s dodržováním křesťanských i pohanských tradic, stejně jako se čtením Bravíčka a sledováním telenovel, občas taky touhou opustit tenhle pozapomenutý kraj při polsko-běloruské hranici. A pak jsou tu samozřejmě šeptuchy – ženy, o nichž se říká, že umí léčit a zbavovat lidi kdejakých obtíží. Ačkoli šeptuchy, které jsou tamní obdobou známějších žítkovských bohyní, nehrají v knize hlavní roli, rozhodně jí dávají jistý ráz. K Podlasí neodlučitelně patří, stejně jako hluboké lesy a močály. Je to magický kraj, který jako by úplně nezapadal do dnešní doby. Příběh vlastně v devadesátých letech, kdy se odehrává, drží především dospívající vypravěčka se svou kamarádkou Dorotou, dcerou hrobníka. Staré a nové se tu podivně mísí, stejně jako se tu místy překrývá svět živých a mrtvých. I když jsem byla z počátku na rozpacích, protože mi přišlo, že čtu úplně něco jiného, než co jsem měla dostat, čím dále jsem se v příběhu dostávala, tím více jsem se do toho nořila. Po zaklapnutí knihy se mě zmocnil pocit, že bych si ji měla hned přečíst znovu. Místo toho jsem si ale nakonec jen vygooglila fotky z Podlaského kraje a jen se kochala tou krásnou přírodou a tradiční architekturou. Získala jsem vlastně druhý důvod, proč tenhle kout světa na hranici Polska a Běloruska prostě musím jednou navštívit. Kromě Bělověžského národního parku si přeji naživo spatřit i Podlasí. Na závěr ještě doplním, že Alena Sabuchová byla na Slovensku za Šeptuchy oceněna Anasoft literou. A já chápu, proč tomu tak je.... celý text

Nežít jen pro sebe 2002, Taťana Fischerová

Šepot včel 2021, Sofía Segovia

Kniha s vůní včelího vosku, medu a pomerančů, v níž Mexiko bezpečně najdete, i když se nevnutilo do názvu – takhle já vnímám Šepot včel. Simonopio se do rodiny Moralesových dostane za podivných okolností, jako odložené děťátko ho totiž pod mostem najde mlčenlivá chůva Reja, která jinak dlouhé dny nehnutě tráví na svém houpacím křesle. K vrzání jejího křesla, které se usedlostí pravidelně nese, se toho dne přidá další nezaměnitelný zvuk – šepot včel, Simonopiových společnic, bez kterých ho sotva kdy uvidíte. Tenhle nalezenec se však od ostatních liší nejen tím, že se tak rád nechává obklopovat rojem včel. Nenarodil se totiž jako to nejkrásnější miminko na světě, ale s jistým znetvořením ve tváři. K tomuhle neštěstí ale do vínku dostal i jeden drahocenný dar, díky kterému třeba dokáže v době epidemie ochránit svou rodinu před jinak téměř jistou nákazou španělskou chřipkou. Slyší totiž to, co jiní zaslechnout nemohou, ať už minulé či budoucí, ví více než jiní. Stále jsou tu však tací, kteří v něm vidí jen dítě políbené ďáblem, jež by nemělo žít, aniž by o jeho daru vůbec tušili… Okouzlující román z doby, kdy Mexikem zmítala revoluce, o tom, jak se lev musel postavit kojotovi. Sofía Segovia se možná místy nechala unést a vypravování je v takových momentech poněkud rozvláčné, ale protože je příběh jindy naopak velmi napínavý a celkově prostě krásný a magický, je to jen malá piha na kráse – aspoň já to tak teda cítím. A mimochodem: jméno Simonopio by prý mělo znamenat „ten, kdo naslouchá“ – až si knihu přečtete, pochopíte, že to asi nebude náhoda. =)... celý text

Vděk 2019, Delphine de Vigan

Byla jsem nadšená z No a já, a tak na sebe další kniha od Delphine de Vigan nenechala dlouho čekat, ale… Vděk je velice citlivá kniha o vážném tématu, jenže to na mě bohužel nezapůsobilo tak silně – jako by ten příběh klouzal jen po povrchu a navrch v tom místy byl cítit nádech klišé. A to je škoda, protože bez něj by se to rozhodně obešlo. „Stárnout znamená naučit se ztrácet.“ Michele Seldová, které se říká Miška, ví, co to znamená. Jí se totiž ztrácí i to, co ji dosud živilo, co pro ni bylo tak samozřejmé, že si takovou ztrátu ani neuměla představit. Bývalé korektorce se totiž ztrácejí slova, a tak je pro ni stále obtížnější vyjádřit svá přání, své myšlenky, své vzpomínky… Rozvinula se u ní afázie – (porucha řeči). Postupně už nemůže žít sama doma a odchází do domova pro seniory, kde kromě potíží se slovy zároveň opět touží splatit svůj dluh z minulosti. Touží vyjádřit vděk rodině, která se jí coby dcerky deportovaných židovských rodičů nezištně ujala a ochránila ji, i když to pro ně samotné znamenalo velké riziko. De Vigan opět pracuje s mezilidskými vztahy a také potřebou člověka odejít ze světa s vyrovnanými účty. Měla jsem ale pocit, že ta odbočka do minulosti tu byla tak trochu navíc, bohatě by podle mě stačilo, kdyby autorka pracovala s vývojem vztahu Mišky a jejích dvou pravidelných návštěvníků – Marie, která podobně vděčí za mnohé Mišce, a logopeda Jerôma. Vyzdvihnout je ovšem nutné práci překladatelky, protože na ní to celé stojí. Zachovat význam a formu slov tak, aby text stále ilustroval to, jak u Mišky afázie postupuje, rozhodně nemohlo být snadné. Občas to působilo úsměvně, občas to ve mně zjitřilo staré vzpomínky na to, jak se s podobnou obtíží v posledních letech svého života vypořádávala moje babička. Takže po jazykové stránce to bylo úžasné a já se těším na další de Viganku.... celý text

Muž, který spadl na Zemi 2021, Walter Tevis

Na Svět knihy jsem si jela pro Dámský gambit, ale ten byl vyprodaný, proto jsem si od Waltera Tevise odvezla aspoň Muže, který spadl na Zemi. Věděla jsem o něm minimum a ta koupě byla taková aktuální náplast, kterou jsem chtěla zalepit tu bolístku, že nemám Beth. Do týdne jsem nakonec Gambit přece jen měla v ruce a k přečtení Muže jsem se dostala až po něm. A víte co? Tahle koupě za to přece jen stála! Kniha sice spadá do žánru sci-fi, přesto však nabízí především mnoho postřehů pro sebereflexi lidstva. Sám hlavní hrdina, Thomas Newton z planety Anthea, je inteligentnější než většina pozemšťanů, zároveň je tu však osamělý. Na Zemi přicestoval s posláním zachránit obyvatele své rodné planety, ale zda svůj úkol splní, o tom si už musíte přečíst sami. Prozradím jen, že dlouho balancuje na hraně mezi tím, aby na sebe mezi lidmi neupozorňoval, a tím, aby zůstal sám sebou. Lidské neřesti si k němu však stejně cestu najdou a Newton začne hledat potěšení v alkoholu, na jehož hladině jako by se vznášely otázky po lidskosti a osudu naší Země. Kniha je psaná takovým hutným stylem (zcela odlišným od Gambitu) a čte se báječně. Sci-fi prvky nehrají prim, takže je to čtivo vhodné i pro ty, kdo tomuto žánru běžně nakloněni nejsou. Za mě velké překvapení a Tevis se stává dalším autorem, od něhož sáhnu i po dalších knihách. Zajímavostí je, že kniha v originále vyšla už roku 1963 (s dějem v 80. letech), ale v češtině měla premiéru až letos (vděčíme za to určitě hlavně poprasku kolem Dámského gambitu). Ve filmové adaptaci z roku 1976, jak asi obálka knihy napovídá, hraje hlavní roli David Bowie.... celý text

Němci 2012, Jakuba Katalpa (p)

Druhá přečtená kniha od Jakuby Katalpy a druhé nadšení! (První byl Zuzanin dech). Potvrdilo se mi, že autorka umí klást slova tak, že vám to lahodí, i když význam jejich slov zrovna příjemný a něžný není. To umí jen málokterý spisovatel, je tedy třeba si to umět náležitě vychutnat. Já si knihu Němci vychutnala do posledního písmenka. Román vypráví o osudu Kláry Kolmannové, matky Konrada, jehož smrtí kniha začíná. Konrad se narodil krátce po válce a od raného dětství dostával balíčky plné dobrot ze západního Německa. Teprve jako dospělý zjistil, že Hedvika Mahlerová, která jej v Československu vychovávala, není ženou, která ho přivedla na svět, a jeho skutečnou matkou je právě Klára. Po tomto zjištění Konrad vůči své skutečné matce zahořkl a na německých sladkostech si od té doby pochutnávaly už jen jeho děti, on sám se jich ani nedotkl. Po jeho smrti se pak po stopách tajemné babičky Kláry vydává jeho dcera. Klářin životní příběh je hlavní náplní a páteří příběhu, pátrání její vnučky tvoří jen jakýsi jeho rámec. Objevují se tu zásadní otázky: Proč Klára nechala syna v Československu? Proč s ním neudržovala větší kontakt? Opustila ho? Katalpa vypráví poutavý příběh mladé ženy, na pozadí se přitom odvíjí známá historie: fašizace Německa, obsazení českého pohraničí, válka, poválečný odsun Němců. A to vše samozřejmě v jejím životě hraje svou roli. Jsem velice spokojená a určitě to není poslední autorčina kniha, kterou jsem si přečetla.... celý text

Malorie 2021, Josh Malerman

Halloween mě míjí, přesto se mi podařilo v době, kdy se nezadržitelně blížil, číst strašidelný příběh. Loni v září jsem přečetla Bird Box a krátce poté jsem zjistila, že má vyjít román, který na něj naváže. K pokračováním úspěšných knih, které původně vyšly samostatně (bez plánované série), bývám skeptická. Návaznými knihami se kvalitní příběh často jen uměle nastavuje, úroveň navazující knihy však už není taková, mnohdy může až kazit dojem z první knihy dokonce i pokazit. A Malorie? Ta v mých očích nakonec obstála. Ocitáme se tam, kde příběh Bird Boxu skončil, ovšem o dva roky později. Nejprve sledujeme, jak se bezpečné útočiště stane dějištěm další tragédie, která poklidný život Malorie a jejích dvou dětí Toma a Olympie rozbije na kousky. A pak střih; posuneme se v příběhu o deset let dále a Malorie už nepečuje o děti, ale o dva puberťáky, kteří se před jejími (neustále zakrytými) zraky mění v dospělé se svými představami o životě, s vlastními plány i tajemstvími. A tahle trojka se nečekaně, i když není aktuálně v ohrožení, opět vydává na cestu. Napínavé vyprávění se do mě zahryzlo a až do konce se mě nepustilo. Byly i chvilky, kdy jsem byla ráda, že nejsem sama doma! Přesto mám menší výhrady, které v mých očích staví pokračování úspěšného románu o příčku níže. Především je to ono rozuzlení hlavní zápletky a také naděje, kterou lidstvu Josh Malerman na konci dal – ta se mi prostě zdá šroubovaná… Na druhou stranu požitek z četby mi to nevzalo, takže to autorovi odpustím.... celý text

Tartarin z Tarasconu 1987, Alphonse Daudet

Četli jste českého pana Broučka? Ptám se proto, že Tartarin mi ho místy dost připomínal, i když především měl v sobě něco z dvou „velikánů“ španělské literatury: dona Quijota a Sancha Panzy (to však není má myšlenka, na tyhle dva ve vztahu k Tartarinovi odkazuje v knize i sám autor). Tartarin se honosí jakousi hrdinskou aurou, která je však zcela vyfabulovaná, a tak je mu třeba přiznat podobnost i s německým baronem Prášilem… A aby zmíněných zemí nebylo málo, přidejme, že na stránkách tohoto humoristického kousku se s Tartarinem vypravíte do Alžírska. Proč? Protože touží ulovit tygra a protože právě takovým odvážným kouskem jistě dokáže, jak velkým hrdinou opravdu je! Nečekala jsem to, ale bavila jsem se a fakt jsem se uchechtávala, jaký je Tartarin vlastně ňouma. Zjistěte, zda nějakého lva skutečně ulovil, a začtěte se sami.... celý text

Dívka, žena, jiné 2020, Bernardine Evaristo

Dvanáct životních příběhů, z nichž Bernardine Evaristo vytvořila pozoruhodný román tím, že je sešila v jednu celistvou literární patchworkovou deku – asi tak bych charakterizovala Dívka, žena, jiné. Témat, která se tu prolínají, je mnoho a vlastně všechna jsou docela palčivá a nesmírně aktuální. Najdete tu feminismus, otázku genderu a (ne)binarity, LGBTQ+, mezilidské vztahy, rasismus a spoustu dalších společenských i existenciálních otázek… Tahle témata mám ráda, takže obsahově mi to sedlo. Chvilku mi trvalo, než jsem se zorientovala ve stylu psaní. Text totiž často působí jako pouhý sled spisovatelčiných myšlenek, které předběžně hází na papír, než jim dá finální románovou podobu (nenechte se ale zmást, osudy hrdinek jsou docela podrobně rozepsané). Navíc se tu velice šetří interpunkcí a jednotlivé věty jsou od sebe děleny víceméně jen odsazením na další řádek; velká písmena najdete jen na začátku kapitoly či u vlastních jmen, podobně zřídka tu natrefíte i na tečky. Zpočátku jsem sice s touhle neobvyklou podobou textu bojovala, ale když jsem si zvykla, vlastně mi to nakonec vyhovovalo víc, než bych bývala čekala. Každé hrdince je většinou věnována samostatná část, nejde však o povídky. Mezi jejich osobními příběhy najdete přirozené vazby, a jak už jsem napsala na začátku, jsou jakoby volně sešité. Někdy jsou pojítkem předem dané vzájemné vztahy, jindy jsou jejich osudy propojené jen tematicky, ale sem tam se vazba vytvoří i dodatečně. Zkuste se taky začíst, myslím, že román si pozornost více čtenářů zaslouží. Ostatně Evaristo za knihu získala Man Bookerovu cenu.... celý text

Dámský gambit 2021, Walter Tevis

Dámský gambit je jednou z mála knih, u nichž jsem nejprve viděla filmovou, respektive seriálovou adaptaci, a musím říct, že nadšená jsem z obojího stejně! Osiřelá Beth Harmon díky správci sirotčince naprosto podlehne hře v šach, již brzy ji však pohltí ještě jedna vášeň, a to v otupování smyslu prášky a alkoholem. V románu Waltera Tevise tak sledujeme, jak obstojí na dvou zásadních bitevních polích svého života. Zatímco si v šachovém prostředí, jemuž tradičně dominují muži, vydobývá svou takřka neotřesitelnou pozici geniální hráčky, musí zároveň svádět tuhý a urputný boj také se svou závislostí. Krásně se při tom ukazuje, jak důležité je mít v takových životních bitvách kolem sebe lidi, o které se můžete opřít. Někdy se totiž nedá bojovat o samotě, o to spíš, jste-li vy sami svým nejtěžším nepřítelem. Jako někdo, kdo sice šachy hrát umí, ale potřebuje rozestavění figur na 64 černobílých polích vidět, jsem sice občas mořila svůj mozek, abych si herní situaci představila (a ne vždy to úplně šlo), ovšem o tom to vlastně ani tolik není. Základní znalost téhle královské hry je určitě výhodou, není však podmínkou – i bez toho máte čtenářský zážitek zcela jistý. A že uměl Tevis psát tak, že budete napnutí k prasknutí, o tom svědčí i fakt, že jsem zadržovala dech při každé Bethině partii, i když jsem ze seriálu dávno věděla, jak dopadne! =)) Srovnávání se člověk asi nevyhne a nuance mezi seriálem a románem tu pochopitelně nějaké jsou… Podle mého jsou ale nepodstatné a Bethinu příběhu nijak neubírají na kráse ani poutavosti. Končím a jdu si dát pár šachových úloh. =)... celý text

Letní světlo, a pak přijde noc 2022, Jón Kalman Stefánsson

Stoprocentní požitek z četby? To chce silný příběh podaný v ucelené formě s osobitými hrdiny a za užití originálních jazykových prostředků. A víte co? To všechno jsem našla právě v Letní světlo, a pak přijde noc! Upřímně říkám, že když jsem se přidala do tohoto štafetového čtení, nevěděla jsem úplně, do čeho jdu, protože o knize jsem dosud vlastně neslyšela. Jenže to mělo být z Islandu, oslovilo to Zdenku, jejíž tipy na čtení jsou super, a pak taky ta obálka! …a byl z toho čtenářský požitek. =) Jde o román, který vypráví několik životních příběhů obyvatel malé islandské vesnice. Ty mají propojující prvky (postavy), celé to však působí spíše epizodně, ovšem ne jako povídky, spíše jako když jste v divadle a před vámi se odehrávají jednotlivá dějství, mezi nimiž padá opona a zhasínají světla. Měla jsem taky pocit, že každá „epizoda“ má za cíl vzbudit ve mně jiné pocity, protože takovou emoční přehlídku jsem u knihy dlouho nezažila. Bylo tam všechno: smála jsem se i plakala, cítila jsem radost, napětí, strach, zoufalství, vztek… Kniha slibovala Island a taky jsem ho dostala; stavení jsou tu často daleko od sebe, i lidé se musí dost snažit, aby k sobě měli blíže; den a noc tu plynou trochu jinak než u nás, ale lidské osudy tu dostávají rány jako kdekoli jinde na světě. Jazykové zpracování knihy je pak na jedničku s hvězdičkou (jistě i díky výbornému překladu). Někdy ze snahy o originální přirovnání nakonec vzejde něco, co vyznívá nepřirozeně, tady ale najdete spoustu jedinečných slovních spojení, které vás úplně zahřejí u srdce. …nějak mi dochází, že nemám knize ani co vytknout a chválit bych ji vydržela docela dlouho, takže vám ji prostě už jen doporučím!... celý text

Mexická gotika 2021, Silvia Moreno-Garcia

Říká se, že dvakrát do stejné řeky nevstoupíš, že? Tak já to teda porušila! Před třemi měsíci jsem od Silvie Moreno-Garcii četla Bohy jadeitu a stínu a byla jsem dost zklamaná, jenže Mexická gotika vypadala vizuálně tak krásně! A navíc v názvu slibovala Mexiko! Když jsem pak knihu vyhrála, nemohla jsem už dbát ani toho, že čtenáře v mém okruhu taky zrovna moc nenadchla, a prostě jsem ji přečetla... Anotace slibuje gotický horor z prostředí mexické smetánky, jenže jediným mexickým prvkem v knize je totiž jen její hlavní hrdinka Noemí Taboadová, která je z mexické rodiny. A i je děj zasazen na mexický venkov, troufnu si tvrdit, že se odehrává v prostředí ryze anglickém. Noemí se totiž vydá za sestřenicí, od níž přišel velmi zmatený dopis a která se provdala do anglické rodiny Doylových žijící na odlehlém starém sídle poblíž (reálného) městečka El Triunfo. První půlka knihy byla celkem v pohodě, ale kdy byl ten horor? Tenhle žánr čtu sice jen zřídka, ale většinou očekávám, že mě bude udržovat ve strachu a napětí. Tady jsem se ovšem bála všehovšudy jen jednou (ačkoli musím uznat, že i to mi stačilo, abych měla problém usnout – byl fakt pitomý nápad to číst, když jsem doma sama! =D ) Jakmile se pak provalilo, o co vlastně u Doylových jde, už jsem se víceméně jen nudila… Styl vypravování je sice lepší než u Bohů jadeitu a stínu a Naomí mi lezla krkem o trochu méně než Kasiopea v Bozích, přesto fakt nejsem její fanynka. Shrnu to asi takto: chybami se člověk učí… Já už teď vím, že všechny další knihy, které by autorce v češtině mohly vyjít, si radši nechám ujít!... celý text

No a já 2021, Delphine de Vigan

O knihách Delphine de Vigan se na bookstagramu píše spousta krásných věcí a já už konečně vím proč – přečetla jsem si totiž No a já. Hlavní hrdinkou a vypravěčkou románu je třináctiletá Lou, jejíž situace není zrovna snadná. Jasně, když dospíváte, obecně není váš život zrovna procházka růžovým sadem. Když k tomu ale máte nefunkční rodinu, IQ 160 a neumíte ani na chvilku vypnout mozek, abyste si aspoň na chvilku odpočinuli od přemýšlení, je to logicky ještě horší… Lou v rámci školního projektu hovoří s osmnáctiletou bezdomovkyní No a mezi dívkami se vytvoří silné přátelské pouto, které významně ovlivní ostatní hrdiny románu a stane se proměnou, jejíž úloha v rovnici Louina života je extrémně důležitá. Věci kolem se začnou měnit a Lou nedokáže pochopit, proč se společnost k bezdomovcům chová tak, jak se chová – proč je přehlíží, proč jim nedokáže dát šanci. „Žádná adresa, žádný džob… nevím, co budu dělat, víš, už vůbec nevím.“ Jak to má těžké a jak neviditelnou vlastně No ve světě je, to je patrné už i z jména, které jí de Vigan přiřkla. No – to samo v sobě nese zápor, No je slovo krátké, téměř až neviditelné – a právě neviditelné jsou ty obrovské počty osob bez přístřeší po celém světě. Román je to velmi krátký, přitom toho říká tolik. Je mnohovrstevnatý a na svých 176 stránkách upozorňuje na tolik nemocí, jimiž naše společnost trpí. Takovéto příběhy, které nám nekompromisně nastavují zrcadlo, mám moc ráda! No a že se mi styl de Vigan opravdu moc zalíbil, o tom svědčí už i samotný fakt, že jsem si ze Světa knihy dovezla další autorčin titul, konkrétně Vděk – na ten se obzvlášť těším, protože na českém trhu je jejím nejopěvovanějším dílem. Ještě doplním, že de Vigan za tento román získala hned dvě literární ocenění (Prix de Libraires a Rotary International).... celý text

Záře hvězd 2021, Erin Hunter

Nokturna 2021, Kazuo Ishiguro

Další přečtená kniha od mého oblíbeného Kazua Ishigura. Poprvé však nejde o román, ale o soubor pěti krátkých novel, jejichž jednotícím prvkem je nejen hudba, ale také naděje (versus zklamání). Jsem si docela jistá že pokud jste někdy od Ishigura něco četli, jeho tvorbu mezi jinými autory docela jistě snadno rozeznáte. Svůj literární styl si totiž po celá ta desetiletí spisovatelské kariéry pevně drží a jen ho stále více a více piluje k dokonalosti. Ani tyto novelky tedy nejsou výjimkou a mají své pevné místo v Ishigurově díle. Naopak je tomu však s hrdiny, s nimiž se v knize (i jiných jeho knihách) setkáme – ti jsou zpravidla neusazení, nemají své pevné místo ve světě, jsou neukotvení, na cestě životem spíše jaksi tápou, ovšem stále se dokážou upínat k nějaké té naději. Ty se samozřejmě ne vždy naplní, ale tak už to prostě v životě bývá. Jak už jsem zmínila, novely pevně propojuje i hudba – ostatně ve čtyřech z nich je také protagonistou hudebník. Hudba je tu však pojítkem nejen mezi příběhy, ale i mezi postavami příběhů – často je tím, co je spojuje, co jim dává naději. Ishigurův vypravěčský styl je osobitý, ale přitom střídmý, své hrdiny nijak nehodnotí a občas je staví až do absurdních situací. Ne vždy jim asi porozumíte, jenže i to je něco zcela běžného i v reálu – copak lze porozumět pohnutkám všech kolem sebe? Nezbývá než se těšit, že v češtině brzy vyjde i poslední autorův román „Klara and the Sun“ (2021), vyjma něj jsem totiž od Ishigura nečetla už jen „Když jsme byli sirotci“. Pokud jste od tohoto nobelisty ještě nic nečetli, určitě vám ho doporučuji.... celý text