Sidonka3 přečtené 736

Jižní stezka Českem od východu k západu 2021, Jan Hocek

"Stezky VIA CZECHIA (Severní, Jižní, Slezská stezka, Stezka středozemím) představují nejdelší a nejodvážněji vedené dálkové trasy v CR. Severní a Jižní stezka přecházejí celou republikou, sledují převážně státní hranici a překračují nejvyšší vrcholy našich hor. Procházejí hl.přírodou." "Obliba dálkových a poutních tras roste celosvětově. Tyto cesty najdeme v mnoha zemích a nová vznikají. Nejedná se jen o historické cesty (staré i tisíciletí nazpět, např. proslulá svatojakubská cesta)." Předmluva: "Tento cestopis lze využít jako obrazovou a informační publikaci hor, jako průvodce pro absolvování celé trasy či její části nebo jako motivační a inspirativní dílo. Absolvování cesty (nízkonákladové cestování) může být pro někoho fyz.výzvou, pro jiného smysluplným cílem nebo impulzem k životnímu restartu, může přinést duševní odpočinek od shonu a nové podněty a energii do dalšího života." - U mě spokojenost, krásná publikace s hlavními, elementárními fakty. Na stezce můžu poznat přes 1000 km domoviny, kterou samozřejmě nemusím projít naráz, proto ji autor rozdělil do úseků podle jednotlivých pohoří a ty můžu absolvovat v různém časovém období. Trasy mají uzlové body dobře dostupnými veřejnou dopravou. Fotografie jsou nádherné, to je největší plus této knihy, Podávají se zde nejdůležitější a uspokojivé informace, aby si turista udělal o stezce a jejím charakteru základní představu (je pro pěší turisty, kolaře i pro lyžaře), pokud se cestu rozhodnu absolvovat, budu k tomu ale potřebovat ještě více dodatečných informací, případně mapu. - Každá etapa obsahuje info o počtu km + odhad kolik hodin toto cestování potrvá, převýšení (nejnižší a nejvyšší m), start, cíl, stručný popis cesty. Do této oblasti patří tyto místa, které lze rozdělit na různé délkové etapy (v rozmezí 14 - 30 km, což zabere denně pouze několik hodin, včetně možností přestávky a přenocování, načež jde po přestávce pokračovat ve vícedenním cestováním, záleží na kondici, čas.možnostem nebo chuti pokračovat dál): Moraskoslezské Beskydy Javorníky Bílé Karpaty Dolnomoravský úval Mikulovská vrchovina a Dyjskosvratecký úval Českomoravská vrchovina Třeboňská pánev Novohradské hory a Novohrd.podhůří Šumava Všerubská vrchovina Český les Smrčiny a Chebská pánev "Tradice turistiky v ČR sahá daleko do minulosti, máme bohatou síť značených cest (hustota a preciznost!). Přesto jsme dosud nenašli ucelenou dálkovou trasu, kt. by poutníky provedla napříč celou zemí. Po Severní stezce představujeme druhou nejdelší dálkovou trasu - Jižní stezku." "...Během cesty na kole jsem vnímal měnící se krajinu, architekturu, nářečí..."... celý text

La Fontainovy bajky 2021, Jean De La Fontaine

Volný pád 2021, Joseph Finder

„Čínské slovo pro krizi v sobě spojuje dva znaky: nebezpečí a příležitost.“ „Nevidíme věci takové, jaké jsou. Vidíme věci takové, jací jsme my. Vidíme jen to, co vidět chceme.“ Thriller a vztahová detektivka v jednom. Probírají se tu vztahy, ať už firemní, pracovní, rodinné peripetie nebo ty přátelské. A to jak ze strany zkoušeného ředitele největší firmy ve městě, mladého vdovce Nicka C., tak ze strany detektiva z oddělení vražd, Audrey R. Chvilkami jsem si říkala, že by se příběh mohl seškrtat, myslím podrobné pasáže kolem podnikání a vyšetřování, ale nakonec musím dát 4*, protože postavy jsem viděla přímo před očima, záleželo mi na nich a většina z nich je mi sympatická. S odstupem pár dnů musím říct, že mi docela vzali za srdce. Anotace už hodně prozradila, já zdůrazňuju, že velkou roli zde hraje zaměstnání, a to jak nečistá firemní hra rozehraná za zády někoho jiného, tak jak nelehké je vyrovnat se se ztrátou jakékoli pracovní pozice, propuštění lidé se po ztrátě zaměstnání hroutí a se situací se každý vyrovnává nelehce, po svém a zasahuje to celé okolí nezaměstnaného. Na prvním místě je ovšem vždy rodina a nutnost jí zabezpečit a chránit, jasný základ, bez kterého se člověk prostě neobejde. V románu si člověk připomene nejdůležitější hodnoty. Bez čeho žít lze a bez čeho jen hodně špatně… Je to celkem chytrá záležitost, ovšem… POZOR, NÁSLEDUJE SPOILER a menší výtka: ….ačkoli Nick, který sám přiznává, že to s lidmi úplně neumí ( ve své vedoucí pozici?) a dokladem toho je i od začátku pochybné spojenectví s těmi nejméně důvěryhodnými lidmi, do kterých by snad žádný soudný člověk nešel (známej vyhozený od policie, duševně nemocná milenka, o které to hrdina ví) .. No dobře, no. Zase jsem, koukám, puntíčkář. Jinak to bylo dobrý, uznávám!... celý text

Andělské drápky 2017, Alejandro Jodorowsky

Hvězdička za pěkné velkoformátové ilustrace. Symbolický bizár text asi každý nepobere, je obtížně hodnotitelný, nutí k přemýšlení, ne jen k čisté konzumaci. Erotika se snahou o hlubší smysl, byť podaná poněkud kontroverzně... Tímto tématem jsem již přesycena, dávám si proto nyní od podobných sex.běsů oraz. P.S. Nicméně, když muž přišel domů a já k němu nadšeně přihupkala, hned poznal... "Že ty jsi zase četla nějaký komiks?" Marně jsem se dušovala: "Ó, erotické komiksy, co si to o mě myslíš, ty já bych nikdy ani neotevřela! Jak jsi na to vůbec přišel?"... celý text

Vikomt, který mě miloval 2021, Julia Quinn

Měla jsem jinou představu, nějak mi nesedl ten styl. Nemohla jsem se začíst a ponořit do příběhu, minuli jsme se. Možná jsem jenom neměla tu správnou náladu na odlehčenou romanci, přišlo mi to takové ploché. Všichni sérii chválí, občas je snad i vtipná, no, za sebe nevím, trochu přehnané (až moc velká nadsázka a autorka jde do karikatur). Humor ne vždy vyjde, (někdy je svižnější a zdařilejší), někdy je až trochu žinantní. Nevšední je zde nápad s novinovými články a neznámou totožností novinářky, jinak je to taková průměrná, povrchnější červená knihovna. Za mé zklamání asi mohou ta vysoká očekávání, kdy jsem se těšila na nadstandardní, neobvyklej, nadmíru vychvalovanej literární zážitek (samozřejmě v rámci žánru červené knihovny). Tento hype mě minul. Pravda, třetí díl o Sophii - Popelce se mi líbil víc než tento, do dalších knih ze série už ale asi nepůjdu.... celý text

Nevhodný návrh 2021, Julia Quinn

Tato variace na Popelku se mi líbila víc než předchozí díl a příběh mi byl milejší a bližší než předcházející "Vikomt, který mě miloval". Různých variací na Popelku je hodně a snad pokaždé je to kouzelný příběh. Do dalších knih ze série ale minimálně v dohledné době nepůjdu, čekala jsem víc.... celý text

Piková dáma 1955, Alexandr Sergejevič Puškin

CITACE: „(Schovanka) nalévala čaj a přitom poslouchala kázání, že plýtvá cukrem. Předčítala román a mohla za všechny chyby autora. Doprovázela hraběnku na všech vyjížďkách a byla zodpovědná za počasí i za kvalitu vozovky. Měla určenou gáži, kterou nikdy nedostala celou, a přitom se po ní žádalo, aby se oblékala lépe než ti ostatní. Ve společnosti hrála politováníhodnou úlohu. I přes svou krásu na plese tančila, jen když pánům chyběl protějšek. Dámy se do ní zavěšovaly, jestliže potřebovaly upravit róbu. Jasně si uvědomovala svojí situaci. Rozhlížela se kolem toužebně vyhlížejíc prince, který jí vysvobodí…“ Netušila jsem, že o téhle klasice prohlásím, jak je jednoduchá (ve smyslu stručnosti, úspornosti a srozumitelnosti). Docela se na sebe zlobím, že nyní čtu samé bestsellery a uniká mi potom něco takového. Vlastně mě k četbě donutily časté odkazy ve filmech, které se o Pikové dámě zmiňují a opera čajkovského, na níž občas narazím. Doporučuju i těm co mají rádi historické romantické příběhy z aristokratických kruhů a klasiky moc nečtou. No nic, k věci, tedy k samotné novele ( s velkými SPOILERY): Líbí se mi pointa. Důstojník nehrál podle pravidel, touha znásobit své jmění vede k prohře finanční (bankrotu) i životní (zešílí) a naprosto si honbou za tím, mít se co nejlépe paradoxně zničí život. Nenasytnost mu zaslepila úsudek, že neviděl nic jiného, než množit majetek a tato posedlost se mu vymstila. Neuměl včas přestat a zapomínal na své závazky. Mít se dobře se naopak povedlo původně podvedené schovance, která se také chtěla mít lépe a skromně se spokojila s tím, co jí život nabídl. Příběh je říznutý mysterióznem a největším bubákem je tady věkem sešlá hraběnka nad hrobem, která taky neuměla včas přestat a stále chodila naparáděná na plesy jako za mlada, hrůzostrašně a směšně přestane působit, až když se vrátí z plesu a sundá ze sebe nepatřičně působící šaty. Člověk prostě musí znát správnou míru a znát své místo. Zvláště v druhé polovině novely se mnoho věcí opakuje pohádkově 3 krát (3 karty, 3 hry, 3 dny a další opakováním zdůrazněné události). Hraběnčino mrknutí už je dnes zaběhnuté klišé, v Puškinově době to muselo být něco. Obdivuju, jak Puškin dokázal nedoslovně vystihnout těžké ovzduší v domácnosti, stav mysli, životní situace osoby i celé společnosti pár větami, v nichž nemusel doslovně uvádět charakteristiky jako „Líza byla nešťastná. Naopak zhýčkaná, sobecká stařena si na ní vybíjela frustraci a špatnou náladu ze ztraceného mládí. Druzí byli chladní, pokrytečtí snobové, atd.“ Prostě umělec, který si své místo v dějinách literatury právem zaslouží. Perfektní. Přečtu si ještě jednou, třeba objevím ještě něco dalšího, na první pohled skrytého.... celý text

Poklady starověkého Řecka 2005, Stefano Maggi

Obrazový průvodce po historických památkách. Nádherně udělaná kniha plná barevných fotografií nejvyšší kvality zobrazující nejkrásnější památky, které jsou zobrazené doslovně na každé stránce. Je plná informací o všech oblastech tehdejšího Řecka (Athény, Peloponnésos, Jónské a Východoegejské ostrovy, Kyklady, Kréta, atd.). Textu je zde dostatek včetně různých plánků a mapek. Historický nástin řecké civilizace je slušný, udělala jsem si dostatečný obrázek o starověkých Řecích (o umění, o jejich architektuře), včetně leteckých pohledů z výšky... Nechybí nejrůznější rozsáhlé areály, stavby, ruiny starověkých měst včetně dvorů se zahradami, svatyně, kláštery, chrámy, paláce, mozaiky, fresky, sochy, dokonce i kresby (na hedvábné látce), popis prohlídkových tras a muzei (i těch pod širým nebem). Musela to být nádhera tam žít, zvlášť když se člověk narodil do té správné rodiny. Krásné, monumentální, obdivuhodné, neuvěřitelné, co všechno tehdy dokázali vytvořit.... celý text

Nebezpečná zvědavost 2021, Ann Granger

Mám ráda příběhy z viktoriánské Anglie a i proto mi detektivní série s Lizzie M. kápla do noty. Na nic si to nehraje, je to pomalu plynoucí, taková poklidná záležitost, při níž se nikam nespěchá, nemusí se u ní příliš přemýšlet a vykouzlí nostalgický úsměv na rtech. Autorka Granger se pokouší o vtip, který, pravda, ne vždy vyjde, každopádně jsem se u čtení cítila dobře. Je to alternativa k morbidním detektivkám, teď jsem zrovna četla jednu o drsném dom.násilí a ne, ne, dál už nechci, potřebuju pauzu. Sedí mi ženské detektivky ze zajímavého prostředí, kde se řeší i vztahy, sice povrchně, o to více život vyznívá sladce a bezproblémověji, i toho je někdy třeba. Starosvětsky sympatická knížka má úměrný počet malých stran, je to tedy rychle zkonzumováno, nezatěžuje, neobírá o mnoho času, prostě nezávazný, nenáročný, krátký literární oddech včetně odpustitelných nedostatků, které tento druh četby přináší. Lizzie tentokrát odjíždí z Londýna do zapadákova u pobřeží, čekají jí dvě staropanenské tetky, má dělat společnici labilní mladé ženě, které zemřelo dítě (nebo – pozor, záhada – o něj nepřišla, jen jí bylo ukradeno?). Trochu záhadný je přivolaný psychiatr Lefebr, jeden farmář a na zahradě je navíc nalezena mrtvola… A tak na pomoc přichází až z dalekého Londýna Líze oddaný, zakoukaný inspektor Benjamin Ross… Věděla jsem, do čeho jdu (béčková četba) a ta splnila svůj oddechovej účel. Jediný co bych vytkla je překlad, opakovaně si třeba plést ženské a mužské rody a napsat podobné nesmysly jako: „Muž přišel k židli a tam si na ní hned sedla,“ je prostě neodpustitelné a kazí to dojem. Vůbec nechápu, jak je možné, že takové přehmaty nikdo v nakladatelství nepodchytí.... celý text

Svůdné touhy 2019, kolektiv autorů

Králové evropské komiksové erotiky nám naservírovali mnoho anekdotických příhodiček jak jinak než v lehkém duchu (Jodorowsky, Pavlovic a Galliano, Prado, Caza, Altuna, Varenne, Gibrat, Igort, Bilal, Beltran, Goetzingerová, Redondo, Vidal a další). Příběhy jsou krátké, situované ne zcela vkusně do vánočního období druhá polovina knihy je naopak letní a prosluněná. Odehrávají se v dávné historii až po současnost a mají jen kolem čtyř až šesti stran. Černobílé i barevné kresby se mi líbily, příběhy nic moc. Nevím, zda je to zvlášť svůdné nebo skvěle vypointované, spíš je to taková relaxační "Dikobrazí" četba, od které toho nelze mnoho očekávat, nic víc, než to pokoukání na více méně vulgární kresbičky u více či spíše méně povedeného textu. Asi nejvíc se mi líbila hned první příhodička, jak se neatraktivní zákazník zarputile držel té vnadné prodavačky: "Ne, neberte mi jí, je moje, já sem jí vyhrál. Já už jí nepustím!" No, pár dalších lepších příhod by se našlo, celkově ovšem nic moc. :)... celý text

Zabije tě 2021, Charlie Gallagher

Vyšetřovatelé jsou sympaťáci. Thriller má spád a náhled do psychologie postav, hlavně do rozkladu osobnosti oběti domácího násilí. Grace nejenom fyzicky trpí. Postupně ztrácí kontrolu nad svým životem, správným myšlením, schopností se správně a jasně rozhodovat, nakonec udělat i jednoduchou rozumnou věc. Všechno za ní převzal partner. Může se stát snadno i obětí jiných podvodníků, protože mysl už je narušená, ovládá jí zmatek a strach, závislost, snadno podléhá panice a nerozumnému počínání. Vsuvka s teroristickým činem vhodně doplňovala životní skládačku a dávala jí do souvislostí s hlavními aktéry. Nejdřív jsem si říkala, proč to tam je a pak jsem pochopila, že bez ní by to všechno bylo po všech stránkách chudší a příběh méně rozvinutý. "Nic není tak jednoduché, jak se to jeví zvenčí." Jediné s čím musím nesouhlasit je tvrzení, že oběti si dlouho neumí nebo nechtějí říct o pomoc, jež tam zaznělo. V knížce je idealizovaný postup, kdy se oběti od policie či instituce dostane profesionální péče po všech stránkách. To se vždy neděje a oběť volá o pomoc marně. Udávat vlastní členy domácnosti je taky ožehavá a nelehká záležitost pro člověka, který má určitou morálku a svědomí, byť je mu ubližováno (nahlašujte někde svého syna, manžela nebo otce) atd. Není to tak jednoduché a pomoci se oběť nemusí dovolat. Přesto se musí situaci nějak pokusit řešit - a včas. Je to smutné téma, které se v některých domácnostech opravdu děje a je dobře, že se o něm poslední dobou docela dost píše (a mluví). Osobně s tímto těžkým tématem už končím, už tím jsem přesycená a ochotně dám šanci taky jiným tématům. Těm, co s ním ještě nejsou obeznámeni naopak jedině doporučuji.... celý text

Osudové dny 2021, Marie Lacrosse

Ten, kdo mé komentáře zná, moc dobře ví, že jen tak něco nepochválím. V rámci žánru (historické, romantické a nenáročné romány pro ženy) musím říct, že tohle patří mezi zdařilejší trilogie a jsem ráda, že jsem jí četla. Doporučuji a pokud někdo váhá, zda se do románů pustit, můžu za sebe říct: "Směle do toho." Jsem potěšena. Za nejzdařilejší ovšem pokládám prostřední 2.díl a celkem slušná byla i jednička. Nejslabší je bohužel tento poslední závěrečný a to jak po příběhové, obsahové stránce, tak je i značně nevěrohodný, předvídatelný a plochý. Napětí též minimální.... celý text

Po stopách Jacka Rozparovače 2021, Kerri Maniscalco

Čekala jsem něco jiného. Román nazírá na J.Rozparovače opravdu z dosti netypického úhlu. Je to young adult, jehož příběh je pouze vzdáleně inspirován vraždami Jacka Rozparovače. Z reálného příběhu si autorka vychytrale vypůjčila pouze jména zavražděných žen a snad pár poupravených prvků. Do toho naroubovala čistou, za vlasy lehce přitaženou fikci, na jejímž konci nás čeká odhalení totožnosti ve skutečnosti nikdy neodhaleného vraha. Vzhledem k tomu, že je to dívčí četba, zkuste hádat, kdo vraha nakonec vypátrá. Historické nepřesnosti jsou prý projevem tvůrčí svobody autorky (podle jejích vlastních slov, viz doslov). Já bych spíš řekla, že se přiživuje na záhadě, jež svojí nepochopitelností a zvráceností dosud znepokojuje lidi po celém světě. Z komerčního hlediska to je tedy dobrý tah, ale já se jako čtenářka cítila podvedená. Několik desítek stran popisuje pitvy, které vykonává 17-letá studentka Audrey Rose a nejsme ušetřeni nechutností typu: Na střevíčky jí dopadly kousky lidských vnitřností, rozlomila kosti nebožtíka, aby se dostala k určitému orgánu, přehodila si střeva přes rameno… :D. Vzápětí text sklouzne do harlekýnky pro náctileté, kdy se hrdinka chová jako třináctileté děcko, kterému se proklatě líbí spolupracovník strýce Thomas, neustále před krasavcem rudne a má zvláštní pocity kolem břicha. Nejsme ušetřeni úsměvných vět typu: „Líbil se mi, ale nejraději bych ho začala mlátit deštníkem.“ Jazykově jedno velké, prosté klišé: „Smrt si ji vzala k sobě.“ Nad některými nápady mi zůstával rozum stát: „Zatoužila jsem po klidu skalpelu ve svých prstech a ostrém formalínu ve vzduchu. Toužila jsem po mrtvole vyžadující forenzní studii, jež by mi pomohla pročistit si hlavu:“ Éee, to jako vážně? Za zmínku snad stojí trochu té atmosféry, nicméně tomu vyššímu hodnocení zde i tak musím srazit teplotu. Do štítku doplňuji zmínku o YA, jíž jsem dodatečně našla v katalogu Dobrovský, nikde jinde o tom, že je to pro náctileté nebyla dosud zmínka. Dospělejším a zejména mužům nedoporučuju, též těm, co se zajímají o J.Rozparovače a něco už o tomto tématu vědí. Je to taková nenáročná, lehce nechutná oddechovka pro dívky plná podrobně popisovaných pitev a obstojné atmosféry. ... Proti gustu žádný dišputát. Koukám, že mnohým chutnalo, takže si rozhodně nenechte kazit dobrý dojem. (Ostatně, úplně nejhorší to taky nebylo, pokud máte chuť na viktoriánský, vysoce nenáročný, temný thriller, který je fikcí).... celý text

Nejsem jako vy 2011, Jodi Picoult

Jodi Picoult vytvořila další překvapující, netypický příběh, který umí pohltit a citlivě dojmout. Co je obdivuhodné je styl autorky, která nás prakticky celou knihu seznamuje s projevy Aspergerova syndromu a zahlcuje nás náhledy do zvláštního chování těžko pochopitelného autistického jedince, učí nás do něho lépe vidět a rozumět mu a přitom je to napínavé jako nenáročná, zručně napsaná detektivka. Nechápu, jak to dělá, že dokáže přitáhnout ke kontroverzním tématům tisíce čtenářů, každopádně to s námi umí. Zároveň dělá velkou službu obdobně nemocným, stigmatizovaným lidem a vlastně celé společnosti, která se s jinak obecně nesrozumitelnými reakcemi musí nějak vypořádat. Hrdinové nejsou černobíle načrtnuté (ani vyložený klaďas, ani čistý záporák) a působí, myslím, poměrně věrohodně. Román má několik vypravěčů, důležitá je zde Jacobova rodina i vyšetřování vraždy studentky Jess, která pomáhala nemocnému začlenit se do společnosti a pokoušela se ho naučit lepším sociálním dovednostem. Jacoba asi nebudete přímo milovat, ale minimálně se do autistických manýrů lépe vcítit a tudíž na ně případně i ve svém skutečném životě lépe reagovat. „Zkuste vychovávat syna, který je uzavřený ve svém světě, a přesto chce proniknout do vnějšího světa. Syna, který se snaží být jako ostatní, ale netuší, jak na to.“ (Jak jim fungují smysly…)… My filtrujeme zvuky a obrazy, zatímco jejich mozek je jimi zaplavován. Proto se nám občas zdá, že žijí ztraceni ve svém vlastním světě. Ale tak to není. Jsou v našem světě, jen jsou do něj mnohem víc vtaženi, než můžeme vůbec kdy být my.“ No, je to dost složité, v podání autorky ovšem poměrně srozumitelné a čitelné.... celý text

Stříbrná zátoka 2015, Jojo Moyes

Přiznám se, že do románu jsem se pustila trochu s předsudky. Slyšela jsem od více lidí, že toto je slabší Moyes a po nahlédnutí do knihy a pokoušení se začíst do příběhu musím dát za pravdu, že jiné autorčiny knížky mi zaujaly víc. Ženskou literaturu psát J.M. umí, píše lehce a to jí upřít nelze. Toto jsem četla s podstatně menším zápalem možná kvůli útlocitnosti (hned na první stránce se hrdinka chlubí sportovním rybařením, úlovkem žraloka, o kus dál je uvízlé mládě na mělčině… a já jsem ženská, která nezabije snad ani mouchu a všeho je jí líto). Navíc mi tohle přišlo už moc do červené knihovny a takové banálnější, po psychologické stránce plošší a na to jsem právě neměla chuť. Mám docela velkou hromádku knih, do kterých se chci v dohledné době pustit a tak dávám raději šanci jiným. Knihu jsem nedočetla, zbytek spíš prolistovala a myslím, že lze tento svazek oželet. Co nadělám, všechno přečíst už z časov.důvodů nelze, nicméně masovou oblibu autorky chápu.... celý text

Podstata pouště 2020, Michael Martin

Krásné a z hlediska informací zajímavé, ovšem nezahlcující čtení. Musím říct, že jsem naprostý laik a tak knihu hodnotím z pohledu člověka, který nevěděl o tomto tématu víc než nejzákladnější fakta…Nebýt doporučení knihovnice, asi bych se do této poutavě napsané publikace nepustila a to by byla škoda. Obyčejným lidem, kteří jsou na tom podobně jako já, můžu jedině „přeposlat“ doporučení. Potěšilo i množství fotografií, přenést se do tohoto exotického prostředí působí pro mě, Evropanku, interesantně a relaxačně. Jak se pobývá ve světě neokázalosti, ticha, bez pachů a záplavy nepřehledných podnětů? Proč pouště autora tolik fascinují?: „V poušti je všechno omezeno na minimum. Bývá jasná, přehledná, rozlehlá, čistá, příjemně prázdná a poklidná. Dokonalý odpočinek pro všechny smysly. Tím poskytuje prostor pro vydechnutí a dodává nám vnitřní klid.“ Nedivím se, že autor je pouští fascinován a knížka je důkazem toho, na jak zajímavé, různorodé planetě žijeme a nechat okouzlovat se můžeme čímkoli na každém kroku a v každém koutě Země. Připomněla jsem si, jak obrovskou plochu zabírají, pouště či polopouště tvoří třetinu pevniny, s polárními oblastmi dokonce polovinu. Samozřejmě se dozvídáme i o jeho obyvatelích, atd. Do tohohle knižního výletu prostě stojí za to nahlédnout a alespoň některé kapitolky přečíst, zalistovat, a pak zjistíte, jakou nádheru v sobě ukrývají i tak prosté věci jako jsou třeba skořápky pštrosích vajec v moři písku, mušlemi posetá duna na pobřeží Atlantiku nebo třeba jen poezie místa, jemuž dominuje obyčejný vyschlý keř. A to nemluvím jen o obrazech.:) Pozoruhodné a přitom vlastně nenáročné počtení o oblasti, životě a přírodě, o které toho většina Evropanů asi mnoho neví.... celý text

Pravdivý příběh Plastic People 2008, Ivan Martin Jirous

Stezkami na obou Orlicích 2020, Vladimír Rozehnal

Kniha plná tipů na výlety po 9 historických městech, městeček a obcí Pardubického kraje: Choceň, Brandýs nad Orlicí, Letohrad, Písečná a Žampach, Žamberk a Kunvald, Jablonné nad Orlicí, Králíky. Nachází se v malebném podhůří. Je zde mnoho cyklostezek a dobrá dostupnost po železnici. Značná část tras uvedených v průvodci je v přijatelné pěší a časové dostupnosti. Včetně delších výletů. Nechybí mapa s hlavními ulicemi včetně parkování. Příroda je zde mimořádně bohatá. Navnadila mě zejména pozvánka na jarní květenu u Tiché Orlice, u Orličského (meandrujícího) potoka... Písečná získala roku 2005 zlatou plaketu v evropské soutěži nejkrásnějších vesnic. Králíky mají poutní alej, kapli se Svatými schody... A okolí Chocně je také velmi půvabné. Kraj prý za návštěvu stojí, dostala jsem tip od jedné známé. Tento průvodce nás provází přírodou i napříč městy a památkami. Průvodce není na první pohled zvlášť výrazný, fotky spíš obyčejné, ale jako zdroj informací je to slušné. Nechybí dokonce ani prostor pro osobní poznámky. Můžeme si i zodpovědět závěrečné otázky na konci kapitol, např. K jaké náboženské sektě se hlásil rod Žerotínů? Co se mi líbilo už trochu méně je křehká vazba, která se po otevření snadno rozpadá a hrozí brzké vypadávání listů. Jinak je to OK. Určitě se k Divoké a Tiché Orlici někdy vypravím.... celý text

Mexická gotika 2021, Silvia Moreno-Garcia

Mexická gotika mi udělala radost. Není dokonalá, ale mně se zdála okouzlující volbou na podzimní večery. O čem je? Zhýčkaná Noemi (z lepší společnosti!), jde kvůli znepokojivému dopisu své sestřenky narychlo balit kufry a pouští se do pátrání toho, co se to s náhle tak zmatenou, čerstvě provdanou příbuznou ve skutečnosti děje. Prostředí odlehlého viktoriánského domu, do něhož se sestřenka nedávno přivdala, mi sedlo do nálady a podzimního času. Pravda, o Mexiku včetně doby 50.let 20st., kdy se příběh odehrává, se prakticky nedozvídám nic. Gotický příběh ovšem splňuje všechny atributy, který od tohoto žánru očekávám. Odškrtávám si často zmiňované položky, které hrají v příběhu podstatnou roli: všudypřítomná mlha, chladno a vlhko, plíseň, příšeří, hřbitov a hlavně obrovské množství hub, které prorůstají příběhem jako pulzující žilky v horkokrevném těle. V románu se ještě víc než na strašidelnost sází na hnus, odpor (vředy, všudypřítomná plíseň, posledních 100 stran je slušnej bizár), a má to své drsné, slizké kouzlo. K tomu je tu nastolené téma symbiózy v různých podobách (té negativní i pozitivní), splynutí (lidí i přírody), spolupráce, snad i přijetí a lásky. Nebo i žití a bezohledné přiživování se na úkor druhých. A co se na tomto podivném místě skrytě odehrává? Jak se zdá, zasněná, nedostupná sestřenka, ztracená ve své podezřelé nemoci, která prý musí stále odpočívat v pokoji, mnoho z pečlivě ukrývaného tajemství neprozradí. Už pro to, že má kolem sebe nepochopitelnou ostrahu podivných obyvatel domu, potomků anglických přistěhovalců. Obyvatelé Starého kontinentu jsou – cituji hojně se vyskytující popisy - „ohavně bledí, mají nezdravě bílou, ošklivou pleť“ a na rozdíl od snědé, moderní, svěží, s dobou jdoucí atraktivní Noemi, která je holka krev a mléko, Evropané vzbuzují odpor a při pohledu na ně jednomu vyskakují asociace jako hniloba, rozklad a jsou nazýváni – cituji: „tlupou anonymních, odporných zrůd a nul, kteří už dávno ztratili svojí moc a ustrnuli v dávné minulosti“ a měli by si tuto skutečnost uvědomit. Ano, s tímhle jsem měla trošičku problém, protože je to– cituji: „politicky motivovaný horor“, kde se mezi řádky píše okrajově o rasismu, míšení ras, antropologii, nesvobodě, uvěznění a že mi tu korektnost už cpou i do hororů je docela k naštvání, protože já se chci jen v dušičkovém období při posezení u hrobu se svíčkou v ruce neškodně morbidně zasnít, ne se jako smrtelně vybledlá evropská zrzka cítit dotčeně. Ale pozor! V tomto domě nic není tak, jak se na první pohled zdá. Možná se ani těch upírů, kteří vás napadnou jako první, tak úplně v klasické podobě nedočkáte. V příběhu je – myslím - hodně narážek, symboliky, meziřádkových asociací. Postupně odkrývaná skutečnost je dobře dávkovaná. Není to plytké, jak to občas v podobné četbě bývá, jen musíte zapojit fantazii a snažit se vidět pod povrch věcí, ale ani to není žádná velká filozofie. Má to pár logických děr, třeba proč se svobodomyslná N. chová tak a ne onak, ale vážně převažuje spokojenost. Atmosféra je fantastická, pod výraz „estetika hnijící dekadence“, jak nazval někdo jiný, se souhlasně podepisuju. Jen nevím, jestli některé hororové čtenáře neodradí, že se tam půlku knihy neděje nic extra akčního. Mně pomalejší tempo vyhovovalo. Zvláště muži můžou mít problém, že se sexy Mexičanka obléká do nákladných rób, maluje se rudou rtěnkou, chodí po hnijícím domě v lodičkách a navazuje vztah s jedním (nebezpečným nebo důvěryhodnějším?, nechte se překvapit), na první pohled něžným mladíkem, ale mně se tahle ženská vsuvka zamlouvala. Takže, bylo to OK. Pěkná, správně ponurá, temná četba, jen co je pravda! „Některá zakletí zlomit nelze.“ P.S. Omlouvám se, jestli jsem nebyla dostatečně „uhlazená“. Třeba jsem něco jen špatně pochopila, ale každý čtenář může ve své svobodné fantazii a textu vidět, co chce, ne? P.S. - 2: Právě se chystá seriálová podoba. P.S. - 3: :) Já osobně knížku doporučuju, ač to není tip univerzálního hororu pro každého čtenáře. Nicméně o mainstream a komerci se každopádně jedná. Mírně zamyslet a přečíst podruhé se to za mě dá, věřím, že si na druhý pokus všimnu něčeho, co jsem na první dobrou přehlédla. Nakladatelství Host si svojí úroveň přece jen drží. :)... celý text

Noční lovec 2019, Chris Carter

Hustý, nedokázala jsem odložit a audio poslouchala a poslouchala (12 hodin) bez přestávky až do konce. Tato krimi mi ovšem tolik nezaujala jako třeba špičková "Jeden za druhým", která nabízí i něco víc než běžná detektivka. V Nočním lovci se hraje hlavně o konzumní napětí, temnou zábavu a vyšetřování, bez nějaké zajímavé nadstavby, v níž by se vypovídalo něco o naší společnosti a vedlo trochu i k zamyšlení. Některé prvky mají Carterovky společné, třeba důmyslné úchylné vraždění, vyrábění vraždících nástrojů a pachatel ultra magor, kterého z indicií nelze dlouho odhadnout, protože se v textu padouch buď vůbec nevyskytuje nebo jen velmi okrajově, prostor dostává až ke konci příběhu... Ale tak, ušlo to.... celý text