Set123 přečtené 692

Reklamní právo 2018, Dana Ondrejová

Ach, tohle bylo skvělé. Opravdu ano, po delší době jsem si odbornou publikaci vysloveně užil. I to se může stát, ano. Knížečka je to, pravda, útlá a nejsem si jist, zda by nějaké rozšíření nesnesla, ale osobně si opravdu nemyslím, že by v ní něco výrazně chybělo. Obsahuje vcelku komplexně pojatou právní úpravu problematiky (dobře, dobře, dalo se jistě jít víc do hloubky, klasicky u přestupků), judikaturní reflexi a to nejen domácí, ale i evropskou a navíc i vcelku velké množství příkladů, včetně, pozor na to, ilustrací. Ne, vážně, v životě jsem neviděl odbornou publikaci s větším množstvím obrázků. Nu a jelikož se ty obrázky týkají reklamy a to zpravidla velice kreativní, velice čtení samotné zpříjemňují, je to prostě zábava. Asi by nemuselo být překvapivé, že nejzajímavější jsou kapitoly 4 a 7. Jsou nejdelší a v praxi samozřejmě nejdůležitější. První zmíněná je z pera doktora Rigela, pojednává o úpravě vybraných (mnoha) reklamovaných produktů, zde patrně mezi zajímavější patří léčivé výrobky, tabákové výrobky, samozřejmě alkohol. Druhou pak napsala docentka Ondrejová, pojednává o nekalosoutěžní reklamě. To je ostatně autorčino oblíbené téma (tím myšlena nekalá soutěž) a i zde se na něm pěkně vydováděla. Jedná se, myslím, o zdaleka nejilustrovanější pasáž, máte se na co těšit. Jediná chybička (no dobře, druhá chybička) týká se všech pasáží, patrně nejméně té Ondrejové. Kniha není kritická. Ano, výmluvou bude, že se jedná o text psaný pro praxi. Praxe snad ale nemusí být nezbytně hloupá, ne? Myslím, že i kvalitní praktik (a ano, znám je a vím jací jsou, ale ponechávám si iluze o víkendu jsem se s jedním takovým opil a bylo to vpravdě odstrašující), může snad ocenit argumenty zpochybňující jednak právní úpravu, hlavně ale judikaturu, proti té totiž může, po způsobu docenta Melzera, bojovat. Kniha nastiňuje některé vysloveně hloupé věci a přitom daný fakt nechává bez odezvy. Ovšem vezmu-li v potaz účel, který kniha patrně sleduje, je patrně tato chyba odpustitelná. Dohromady je to tedy, myslím, velice zajímavé dílko, které mám rád doma. Jednou jeho nevýhodou je samozřejmě dynamiky praxe, i legislativy, některé údaje tedy rychle zastarávají. Ale za to kolektiv autorstva nemůže.... celý text

Michelangelo – Život, osobnost a dílo 2018, Alessandro Guasti

Znáte takovou tu situaci, kdy se vás zoufalá babička ptá, co chcete k narozeninám a vy jako fakt nevíte, kdežto tu najednou padne vaše oko na jakési pěkně vypadající knihy v letáku? Tak tak. Tak se to stalo. Nu a tak jsem najednou měl doma Michelangela. Proč si ho nepřečíst, když se člověk nudí, že? Podivejte, já tu běžně komentuji věci, ve kterých se ale vůbec nevyznám. Nicméně komentovat výtvarné umění, to už by ode mne bylo za hranicí dobrého vkusu. Proto to neudělám a omezím se pár obecných komentářů. Kniha obsahuje vcelku poutavě převyprávěný životopis Michelangela doplněný o jeho výtvarné dílo a patřičný komentář, nikterak podrobný, ale laikovi to asi ke štěstí stačit bude. Autoři se nebáli doplnit tu a tam výklad o pár reálií, včetně složité politické situace Florencie Lorenza deMedici, jeho vztahů s papežem Sixtem IV. a spiknutí Pazziů. V tomto směru je kniha velice atraktivní a upřímně mne přesvědčila koupit si Kámen a bolest. Což je jistě oceněníhodné. Ale není to kniha dokonalá, to rozhodně ne. Nelíbí se mi grafická úprava alespoň ve dvou bodech. Jednak rozložení fotografií leckdy neodpovídá blízkému textu, což není tak těžké před vyřešit, kdežto ve čtení knihy to skutečně může vadit. Druhá věc se týká vsuvek o konkrétních dílech. Tak si čtete životopis, kdežto tu najedou věta uprostřed končí a na další stránce najednou čtete o Madoně a dítěti se Svatým Janem a anděly. V tomto smyslu rozhodně také nebylo srozumitelnosti knihy napomoženo. Ale to jsou samozřejmě vedlejší problémy, jinak je to kniha vcelku dobrá (asi) a hlavně esteticky působivá.... celý text

Příběhy Arthura Gordona Pyma 2013, Edgar Allan Poe

Ono to asi není zrovna ohromující čtení, to k sobě buďme upřímní, ale přeci jenom má toto vyprávění jakési kouzlo tajemna, kterému je vlastně dost těžké odolat. Ostatně i proto jsem si knihu přečetl již podruhé. Druhým (pravda, silnějším) důvodem je fakt, že Lovecraftův příběh V horách šílenství odkazuje na tento výtvor opravdu ve velkém a když už jsem si přečetl jedno, chtěl jsem doplnit i druhé. Text to opravdu není z literárního hlediska nijak ohromující. Ale obsahuje jistě poměrně zajímavé příhody, které jakoby byly psány za účelem vzbuzení úzkosti a to ony tedy byly. Počínaje surrealistickou poutí v temnotě, přes vzpouru na lodi, při které se hlavní hrdina neváhal sáhnout po dosti strašné metodě vystrašení protivníka, naprosto děsivé setrvání na troskách lodi, uvěznění na ostrově uprostřed nebezpečného a cizího. Prostě úzkost. Dovolím si jednu poznámku, kterou snad lze demonstrovat podivuhodnost našeho světa a dějin. Poslední odstavec jedenácté kapitoly obsahuje děsivý nápad: Parker navrhuje, aby jeden z trosečníků byl zabit a sněden. Tak se stane. Kniha, nezapomeňme, byla publikována 1838. Na podzim roku 1884 pak padl rozsudek High Court of Justice. Jmenuje se Regina v Dudley and Stephens. Jedná se o jedno z nejslavnějších soudních rozhodnutí vůbec. Případ byl prostý. Čtyři námořníci bez jídla se po ztroskotání zachránili ve člunu. Ale opakuji, bez jídla a vody. Jedním z nich byl, vedle jmenovaných Stephense a Dudleye, jistý Richard Parker. Mladý Parker onemocněl, nemohl přežít. Jeho kolegové se proto rozhodli ukončit jeho trápení a sníst ho. Tak se i stalo a zbylí tři námořníci právě díky tomuto činu přežili, zachránila je německá loď po tom, jak Dudley napsal ve svém deníku, co si dali snídani. Tak podivuhodné paralely nabízí dějiny a literatura. Nejsem si jist, kde přesně se vzal mýtus o tom, že se snad jedná o nedokončený román. Naopak, román (spíš novela, ale co jí vím) končí tak jak končit měl v tom nejgeniálnějším možném okamžiku. Končí v momentě největšího napětí a největšího tajemna, díky kterému se stal historicky slavným. Končí nevysvětlitelně, podivně, zvláštně. Bílá nadlidská postava, tekeli-li a kdo ví, třeba díra do planety, ve které se nachází průchod do nového světa. Neboť nezapomeňme, že knihy vyšla v době teorií o duté planetě, ba dokonce na základě těchto teorií. Co je ovšem skutečně uryto za bílou postavou, to si lze jen domýšlet, jak autor ostatně chtěl.... celý text

Pustá země 1947, Thomas Stearns Eliot

Já jsem věděl, že to bude průser, ale až takový průser... Ono asi platí, že vědět je jedna věc, být připraven, to je jiná disciplína. A tedy já připraven nebyl. Jistě, byl jsem díky níže komentující Jass vyzbrojen sérií dvanácti přednášek doktora Kružíka, ale i tak nemohu totiž tvrdit, že bych básni posléze rozuměl. Mimochodem, právě Jassin komentář vystihuje patrně vše, co bych snad mohl napsat já, ba dokonce víc, takže vás odkazuji spíše tam. Báseň je samozřejmě naprosto nesrozumitelná. To platí. Znáte podrobně dílo Shakespearovo (na jednotlivé verše podrobně), Middletonovo, Dantovu Božskou komedii, Ztracený ráj, dílo Baudelairovo, některé knihy Bible, v nichž kraluje Ezechiel, řecké drama a řeckou mytologii, Chaucerovy Canterburské povídky, problematiku rodu Habsbursko-Lotrinského, symboliku náboženství blízkého východu a mnoho dalších děl a faktů, o kterých já ani netuším? Ano? Nu, to je pěkné, ale pochybuji, že vám to pomůže. Pochopení básně není pro řadové publikum. Eliot mistrně ukrývá, lže, podvádí, dělá ze svého díla hlavolam, který zkrátka nelze rozluštit, nevěnujete-li se mu dlouhodobě na odborné úrovni. Vždy vám totiž bude něco chybět. Budou vám chybět grálové legendy, artušovské příběhy, mytologie Egypta, prostě něco, třeba schopnost vykládat tarot. To dílo není zkrátka možné na uživatelské bázi pojmout. To je samozřejmě v tom smyslu uklidňující, že vám nemusí nijak vadit, pokud jej nepochopíte ani vy. Nějak omezeně k básni samozřejmě přistoupit lze. V tom smyslu, že lze najít pro jednotlivé bloky textu určité hlavní klíče. První část se řídí Chaucerovými Povídkami, druhý je řízen Habsburskou rodinkou a německými popěvky, třetí část je ve znamení Ezechiele proroka a tak dál. Ale propojit to v celek je prostě mimo. Co z toho lze vytáhnout je to memento zhroucení Evropské civilizace. Je to obava o člověka a jeho ducha, je to obava přicházející po Velké válce, která vrhla stín na celou západní kulturu, kulturu, která sebe samu ponížila, kulturu, která se stala impotentní. To je hezké. Trochu banální, ale více toho prostě nezvládnu. Snad tedy dvě další poznámky a pak to zapíchnu. Jednak je podivuhodné, jak podobná je Pustá země Joyceovu Odysseovi. Jedná se o stejně banální pouť protkanou mytologickými odkazy a schématy, kde je nejdramatičtějším okamžikem rozmluva v hospodě a tom, že se dáma bojí, zda ji manžel nebude podvádět, protože má špatné zuby. Je to zcela banální příběh, který je ovšem důležitý a zvláštní svou formou a svým obsahem. Tedy tolik prvá poznámka. Druhá se týká jednoho problematického bodu. Níže jakýsi Laepus píše o slovní onanii. A ono to tak vypadá, že? Jako dost těžko přesvědčovat o opaku. Eliot se (pro mne, očividně ne pro zmíněného komentujícího) však této kritice vyhýbá prostě tím, že si pro své dílo vytvořil filosofické zázemí, které je zkrátka v dějinách literatury strašlivě významné. Samozřejmě míním o jeho konceptu tradice pojmenovaném v eseji Tradice a individuální talent. Zde Eliot hovoří o tom, že kultura se buduje postupně, kámen po kameni. Nelze začít stavět uprostřed ničeho, musí se odspoda. Milton je prý nejsilnější tam, kde se odkazuje k Homérovi. Zkrátka Eliot tvrdí a je třeba mu v tom dát za pravdu, že básník stojí na ramenech obrů, je třeba tyto obry reflektovat a je třeba se s nimi vypořádat. Tak lze budovat kulturu. Proto se celé jeho dílo obrací k minulosti a přitom mu to nic neubírá na experimentální hodnotě něčeho zcela nového. Ano, Eliot toho mnoho načetl a mnoho rozmyslel. A proto se stal spisovatelskou legendou. Nemělo by to být jeho mínusem, ale nezastupitelným plusem.... celý text

Slova snad pro hudbu 2021, William Butler Yeats

Musím říct, Yeats si mne získal. Je to fantastický básník a myslím, že touto sbírkou jsem s ním zdaleka neskončil. Ostatně v týdnu by se mi do rukou měla dostat jeho kniha Vize, která třeba dále osvětlí i tuto sbírku. První Yeatsova výhoda na rozdíl třeba od Eliota se dá číst. Nesnaží se o podivuhodné experimenty, kterými by se překlápěl až v avantgardu, je vcelku jednoduchý, udržuje sevřené struktury, často se opakující, rytmické, hutné. Číst ho je zkrátka radost, mnohem větší samozřejmě v originále - nechci snad říct, že by překlad byl vyloženě špatný, ale však to znáte. "Nor dread nor hope attend A dying animal; A man awaits his end Dreading and hoping all; Many times he died, Many times rose again. A great man in his pride Confronting murderous men Casts derision upon Supersession of breath; He knows death to the bone - Man has created death." Tak jako je relativně sevřená forma, jsou relativně sevřená i témata. Silná fascinace smrtí, ohromný cit lásky, irský folklor a jeho nostalgická reflexe, oslava velikosti, shovívavost k nízkosti. Pro čtení Yeatse je významné to, s čím později pracuje Eliot propojení mýtu a moderního světa, snaha popsat banalitu života touto mytologickou paralelou. Eliot ostatně oceňoval Yeatse právě za to, že k této nutnosti došel jako první. Při čtení těchto básní nesmí člověk ani opomínat to, že se modernistická literatura vracela k tradiční kultuře, silně ji reflektovala. Tak i Yeats. Odkazuje se na Shakespeara, na Blakea, ale i na řecké autory, třebaže asi ne v míře tak absurdní, jako jeho kolegové věnující se literárnímu experimentu (Eliot méně, více ale Joyce a Woolfová). Celé čtení je tak komplexní, pro Středoevropana samozřejmě těžké na pochopení, nedisponujeme očividně kulturní znalostí Irska, ale o to ne méně fascinující, silné a poutavé. Opravdu, jsem ohromen. "By his command these words are cut: Cast a cold eye On life, on death. Horseman, pass by!"... celý text

Rozbitý džbán 1954, Heinrich von Kleist

Tak jsem se po čase vrhl na dočítání restů, které se mi nahromadily v průběhu semestru, tedy nejen knih, které jsme přímo probírali, ale i dalších, na které jsem narazil, zaujaly mne, ale odložil jsem je pro nedostatek času. Rozbitý džbán patří do prvé kategorie. Bavili jsme se o něm v průběhu výuky jednoho předmětu, vlastně ani už nevím proč. Rozečetl jsem tehdy to dílo, patrně při špatném rozpoložení, nebavilo mne tehdy. Tak jsem se k němu teď, po snad pěti měsících vrátil, a jo, je to lepší. Docela jsem se i zasmál. Obávám se, že se neobejdu bez vyzrazení zločince v této detektivce, takže pozor, dalo by se to patrně označit za spoiler. Je to v prvé řadě komedie, až ve druhé detektivka (očividně předcházející žánru detektivek jako takových, Kleistův počin má premiéru 1808, první detektivka, patrně ještě ale nesplňující veškeré parametry žánru, Das Fräulein von Scuderie od Hoffmanna vzniká až za jedenáct let, Poeovy texty s detektivem Dupinem pak přichází až v padesátých letech), navíc detektivka velice svérázná. Člověk tedy neřeší, kdopak to byl ten pervert (v mém případě také proto, že už to ví), ale nechává se zkrátka bavit tou tak trochu pitomou situací. Snad nejzajímavější na díle je (teď přijde ten spoiler) v něm prezentovaný zvrácený charakter soudního řízení. Soudce, neb vězte, že on je tím pervertem, nesnaží se dobrat pravdy a nesnaží se dojít spravedlnosti, je to zloduch, který tak trochu imbecilně stopy vedoucí k pravdě rozkopává (naneštěstí před očima všech ostatních pátračů) a spravedlnost se snaží zaškrtit Asií. Tím se vlastně vzpírá pravidlům ještě nevzniklého žánru (kde je při nejmenším zvláštní, je-li pachatelem vyšetřovatel), ale i reálného procesu, který je v rychtářově podání vedený tak, že by se z toho dnes jeden zbláznil ("Ty tam, hubu drž!"). Jinak ale, na pár vtipných scének, nemohu patrně hodnotit knihu jako nějak zvláště zajímavou. Komedie je to dosti řadová, její prvky soudní podjatosti, perverze celého řízení a žánrové nevyspělosti, jsou sice zajímavé, ale ne dost, aby mne to zas úplně bavilo.... celý text

Nová Atlantis 1952, Francis Bacon

Aniž bych chtěl jakkoliv umenšovat význam Francise Bacona pro tento svět, filosofii a moderní vědu, nebo jakkoliv zapírat jeho očividného génia, toto dílo bylo mi spíše zklamáním. Největším, pokud jde o trojici knih, kterou jsem se rozhodl po sobě přečíst, Chválu Bláznivosti, Utopii a právě Novou Atlantidu. Nehodlám zde autora chválit za to, že měl dobrou představivost. Ještě možná za to, že byl schopen dobrých analytických úsudků. Ale opravdu, jde-li nám o to, že Bacon na přelomu 16. a 17. století psal sci-fi literaturu, nejde nám v této knize o mnoho. Osobně bych ji poté musel označit za špatnou, nebo alespoň nezajímavou. Naštěstí kniha neobsahuje jen onu poslední část. Utopická díla slouží ke kritické reflexi reality. To je jejich hlavní užitek. Proto mi vědecké snění nepřipadá nikterak zajímavé. Kniha ale obsahuje i části předešlé. Historická pasáž je asi stejně nezajímavá (s výhradou návaznosti na Platona, kterého tímto proklínám, to on může za imbecilní fenomén archeoastronautiky a "vyspělých ras"), též však, naštěstí, obsahuje o kratičkou pasáž o rodinných poměrech Baconovy utopie. A tedy, překvapilo mne to. Osobně jsem čekal, že Bacon bude progresivnější, nežli jeho předchůdce More. Ale ono ne. (Ona to také z mé strany nebyla nejchytřejší myšlenka, pravda...) Baconova představa je mnohem konzervativnější, mnohem upjatější, mnohem religiózně fundamentálnější. Měl-li bych co nejdůrazněji a nejbrutálněji pojmenovat rozdíl mezi nimi, řekl bych patrně, že zatímco More vytvořil peklo komunistické, Bacon vytvořil peklo fašistické. Jeho společnost je silně hierarchická, kastovní a syndikalistická v tom nejhorším slova smyslu. Každý kousek života v jeho světě jeví se být napojený na stát a státem direktivně řízený. Rozhodně ne moc pěkná představa, řekl bych. Co budou mít podobného (míněn Bacon a More, mimochodem nejméně jednou Bacon na Mora zcela otevřeně a přímo odkazuje, ovšem vymezuje se proti němu, zde v případě zvyku ukázat si novomanžele nahé před sňatkem, což odmítá, tabuizuje a nahrazuje vlastní, rigoróznější formou), je patrně forma represivních systémů. Zde bych souhlasil s autorem, je škoda, že nesepsal principy nejlepšího zákonodárství a občanské společnosti. To by teprve bylo maso. Ale chápu, že přírodní vědy mu byly mnohem bližší. Ale k represivním systémům. Principy zákonodárství, ani jeho exekuce nejsou popsány. Ovšem stejně jako More (a stejně nesmysluplně jako on) se odkazuje k "přirozenému řádu", což by mi implikovalo přirozenou vymahatelnost jeho pravidel. Což by mne vedlo ke stejnému závěru, jaký More otevřeně popsal - šmírování a donášení. Nu a tak nám Bacon popsal vlastní utopii, stejně strašlivou jako More, třebaže ne tak dobře napsanou a skvěle propracovanou. Ale to patrně nebude Baconovou neschopností, jako spíše komplikovaným životním osudem.... celý text

Utažení šroubu 2006, Henry James

"Tu nejhorší možnou", odpověděl údajně Henry James na otázku, jakou strukturu hodlá dát svému nově vznikajícímu dílu The Turn of the Screw. A asi musím uznat, že byl v tomto smyslu poměrně dost úspěšný. Není to věru radostné čtení, to vůbec ne. Člověk se může nudit, může ho chvílemi bolet hlava. Ale je to natolik unikátní zážitek, že se to snad i vyplatí. Mnoho knih se vzpírá jakékoliv konzistentní interpretaci, zmiňme například díla Kafkova. Není to vysloveně raritní jev. Ale to, aby autor svou knihu psal co nejsložitěji možně, zvolil co nejnedůvěryhodnějšho vypravěče a úmyslně do testu cpal náznaky co nejvíce interpretací, aluze co možná nejvíce děl a zatajoval co jevíce informací, to zas tak běžné nebývá. Oni to většinou nedělají ti lidé naschvál! Nu ale zde tomu tak schválně je. Možná proto působí kniha poněkud šroubovaně (hehe, jsem já ale vtipný!) a jakoby byla z modelíny. O to je ostatně divnější. Napíše-li autor knihu takovým způsobem, nezbývá čtenáři než rezignovat na postavení koherentní interpretace, musí si zkrátka hravě vybrat tu svou interpretaci a smířit se s ní. Nebo se zbláznit, to je druhá alternativa. Já si vybral hned. Sorry jako, ale ta ženská je magor. Prostě si to vemte, draze si zaplatíte vychovatelku pro svá dítka, abyste je pokud možno nemuseli vídat osobně, a ona pak na to, že jedno z těch dítek vyhodí ze školy reaguje tak, že se rozhodne nic neudělat. Je to žena očividně labilní, silně egoistická, žena, která se raduje z toho, že z ní okolí má trochu strach, žena, která může "formovat" malé děti a velice si to užívá, žena, která vidí duchy, ale když je náhodou nevidí, je to ještě horší, než když je vidí, protože co když se ukazují někomu jinému? Je to žena, která na někom vlastně násilím vynutí zpověď a raduje se z toho, že odkryla to nejčernější z dušinky svého možná trochu drzého, ale jistě inteligentního a nikterak špatného svěřence. Nejvíce paralel díla vidím s Goethovým Králem duchů. Není to stejné, očividně, ale podobností je tam mnoho. Definitivně jsem se v tom utvrdil posledním řádkem novely, při vzpomínce na poslední verše Goethovy: "Dem Vater grausets, er reitet geschwind, er hält in den Armen das ächzende Kind, erreicht den Hof mit Mühe und Not; in seinen Armen das Kind war tot." Či na verše z vlastního převyprávění dané básně skupinou Rammstein, což mi k celkovému obrazu díla sedí snad ještě lépe: "Der Vater hält das Kind jetzt fest (komm her) Hat es sehr an sich gepresst (bleib hier) Bemerkt nicht dessen Atemnot (wir sind gut zu dir) Doch die Angst kennt kein Erbarmen (komm her) So der Vater mit den Armen (bleib hier) Drückt die Seele aus dem Kind (wir sind Brüder dir) Diese setzt sich auf den Wind und singt" A omezím se zde jen na to. Asi by se toho o knize dalo docela dosti napsat a při pozorném čtení nad vínem s kolegou a dobrou náladou by se toho jistě dalo hodně vymyslet. Ale zde si to odpustím. Snad poslední poznámka. Kniha obsahuje hrozně zajímavého hetero a intradiegetického vypravěče, který dosahuje zcela enormní míry nespolehlivosti, která každou jednu informaci zanáší pískem nedůvěry. Proto příběh patrně působí tak rozporně a za to patří autorovi obdiv. Ha! A málem bych zapomněl. Podíval jsem se na operní provedení této novely od Benjamina Brittena v provedení Opera North. Velice doporučuji, je to poutavý pohled. Opera nezbytně potřebovala jisté tematické i prostorové zúžení, což očividně muselo pozměnit interpretaci díla (ostatně duchové jsou v opeře mnohem, ale mnohem aktivnější), která se tak naklání spíše k té právě opačné, než je mé čtení knihy. Ale to neva, pohled je to opravdu výborný. Do děje jsou navíc včleněny verše Williama Butlera Yeatse "The ceremony of innocence is drowned", což celku přidává další podivnou mystickou vrstvu.... celý text

Utopie 2019, Thomas More

A bylo to zajímavé čtení, ne že ne. Klasicky jsem knize věnoval mnohem méně času, než by si zasloužila, ale kdyby vás čekal stejný semestr jako mě, taky by jste to tak udělali, nebylo zbytí. Několik dlouhých dnů jsem nemohl překlenout stranu třicátou, dnes jsem si však řekl, dost, Vojtěchu, dost bylo oddalování. Sedl jsem si k tomu, začetl se a královsky se pobavil. V prvé řadě se jedná o vtipné čtení plné zajímavých myšlenek a anticipací dosud nevyřčeného. Zároveň je to kniha nemísta, čehosi nejsoucího, ani dobrého per se, ani špatného per se. Je to kniha celku, který je však po částech paradoxní. Je to kniha hrozně zajímavá. Pokusím se postupně jednotlivé zmíněné body projít, s tím se ale také pokusím nezabřednout do jednotlivostí, ty už tu popsali jiní. Proč kniha zajímavých myšlenek anticipujících dosud nevyřčené? Vidím pro to dva důvody. Kniha nezbytně vyvolává asociace dvěma myšlenkovým směrům. Utilitarismu coby směru normativní etiky, komunismu coby druhu společenského zřízení. V tom směru kniha jistě rozebírá velice zajímavé myšlenky (nevytváří, More z velké části netvoří, jen brousí a vylepšuje, dává funkčnější tvar), které před ním nastínili Platón (komunismus) a Epikúros (hédonismus). More se však blíží tomu, co teprve mělo přijít. Likviduje některé zcela absurdní myšlenky Platónovi a přibližuje se tak Marxovi a zároveň přepřádá myšlení Epikúrovo do čehosi více podobného myšlení Benthamovu, v něčem dokonce anticipuje myšlení Millovo. Už proto je kniha mimořádně zajímavá. Je to kniha nemísta. Nezapomínejme, utopie, třebaže s tím slovem jazyk udělal mnohé, nemusí nést konotace pouze pozitivní. Stricto sensu je utopií Orwellův svět z 1984. Má se jednat o svět který je dokonalý (absolutní) v nějakém konkrétním smyslu, ne nezbytně takový, který je dokonalý v dobrém smyslu. To je jistě Utopia. Je to svět zajisté dokonalý, není to svět, ve kterém by jeden chtěl nezbytně žít. Rousseau napsal ve své nejznámější stati, že byl-li by národ bohů, vládl by si demokraticky. V Utopii platí, že národ bohů si vládne socialisticky. Je to národ masy bez individuality, který potlačil veškerou svébytnost, veškeré ego. Je to národ, ve kterém každý dělá co dělat má. Však se na to podívejte, je to tak dokonalé, že je to až absurdní. Dokonalí lidé, dokonalé místo k životu, dokonalý jazyk! Absurdní. Ale stále platí, je to dokonalé. Zůstáváte-li však lidmi, v Utopii byste žít nechtěli. Ani More by ostatně nechtěl. Je to kniha paradoxů. Obsahuje popis zřízení krajně liberálního, které je však strašlivě centralizovaný. Je to národ pluralistický, který je ale přísně jednotný. Je to stát svobodné vůle jednotlivce, ale pouze pokud se to celku hodí. Je to stát volnosti ducha, pokud ovšem nemá být někde zapřažen. Je to místo krajně nenásilné, které je ovšem implicitně násilné v tom nejděsivějším slova smyslu. Pohleďme na to. Ten svět je popsán tak, že v něm je svoboda individua preferována nad cokoliv jiného. Ale co deset let si bez přihlédnutí k vůli individua musíte vzít na starost nový dům, musíte chodit dělat na pole, musíte vykonávat činnost pro kterou jste vyučeni, při nejlepším se můžete vyučit novou. Můžete věřit v co chcete, ale ta víra musí u každého vypadat stejně. Můžete si dělat co chcete, ale víceméně tak, jak to dělají všichni ostatní. Smíte spáchat sebevraždu, ale jenom pokud k tomu máte svolení, pokud jej nemáte, bude vaše tělo svrženo do močálu. Můžete si chodit kam chcete, ale pouze pokud k tomu máte svolení. Daný stát neobsahuje násilí. Neradi války, neradi bitky, neradi násilné kratochvíle. Všechno v něm funguje zdánlivě samo, bez problémů a nutnosti státního donucení formou výkonu zákonných ustanovení represivní složkou. Podivejte se na to, však tam nemají mnoho zákonů, o represivních silách se vlastně nehovoří. Ale je to tak skutečně? Právo nemusí být psané, násilí nemusí být institucionalizované. Přeci každý v tom státě je brancem a platí, že "přítomná pohotovost očí všech lidí činí nezbytným věnovat se buď obvyklé práci, nebo jenom výjimečně čestné prázdni". To připomíná kulturu udavačství totalitních režimů. Tento koncept panoptikonu je inherentně násilnější, nežli institucionalizované složky. A tak tu stojí, Utopia. Je to fascinující a zajímavý pohled. Ale budí strach.... celý text

Utilitarismus a filozofie lidských práv 2022, Martin Hapla

Ach, tohle jsem si užil. Přečíst si po delší době publikaci na téma které já rád (omlouvám se tímto obchodnímu právu) a která je ještě k tomu dobře napsaná (omlouvám se tímto pražským procesualistům, Olze Rosenkranzové, autorstvu Literatury a filmu jako zrcadla práva a právníků a dalším). Byla to opravdu příjemná změna. Martin Hapla je pro současnou právní vědu v naší krajině mimořádně významný. Věnuje se tématům jinak s grácií ignorovaným, a to na odborné úrovni, kterou stav naší vědy potřeboval. Přináší nová jména, nové koncepty, odpichuje se zase o trochu dál. Jistou nezanedbatelnou práci v této věci vykonal Tomáš Sobek, jeho dílo se však nesoustředí konkrétně na lidská práva, ale na právní filosofii v širší perspektivě, na metaetiku, na normativní etiku méně. Hapla je tedy do značné míry osamocený voják v poli. Touto knihou navazuje na svou předešlou publikaci "Lidská práva bez metafyziky: legitimita v (post)moderní době", v této publikaci však podle mého názoru dosahuje ještě vyšší kvality. V Legitimitě se jednak věnoval na malém prostoru příliš mnoha věcem, jednak tak trošičku znásilnil pojem postmoderny. To se neopakuje. Postmoderně se raději nevěnuje a na rozdíl od zmíněné knihy se v této věnuje větší část publikace utilitarismu jako takovému, kratší část pak vybraným konkurenčním teoriím, konkrétně teorii základních potřeb (a schopností), teorii normativního aktérství a diskursivním teoriím v čele s Alexyho explikativně-esenciální teorií. Zde snad jedna poznámka, povidání o teorii Forsta a Benhabib si klidně mohl odpustit, třebaže okrajové, ani ony si jistě nezasloužily dvoustránkové shrnutí. Nakonec se ještě krátce zastavuje u Richarda Rortyho a jeho sentimentálních příběhů. Mimochodem, já Rortyho vcelku rád, přes všechny jeho chyby (a že jich je) se mi jeho přístup mezi dalšími jeví asi nejracionálnější. Hapla mne těší. Jednak máme v lecčem podobné postoje (fér, přiznávám, zkrátka se mi zdá utilitarismus jako zdaleka nejfunkčnější teorie normativní etiky, třebaže k němu mám výhrady), jednak jsme oba do značné míry skeptičtí k universalismu a metafyzičnosti lidských práv. Proto se mi kniha mimořádně líbí. Autor ponejprve vcelku dlouze představuje utilitarismus od jeho počátků, po dnešní modifikace, poukazuje na jeho výhody a obhajuje jemu vyčítané nevýhody (Navíc velice kvalitně, u intersubjektivního poměřování štěstí si podle mého stále nevystačíme toliko s poukazem na rozdíl mezi kardiálními a ordinálními škálami, nebezpečně se tak blížíme intuicionalismu, ostatně stejně jako u diference kvalit štěstí, ale většinu problémů, ostatně těch významnějších, zlikvidoval vcelku bez dalšího.), nakonec vysvětluje most mezi lidskými právy a utilitarismem. Což se mu opět podařilo skvěle. Pravda, já jsem tam nikdy neviděl propast, přes kterou by bylo třeba most stavět, ale to bude mým osobním přístupem k historické filosofii. To, že Jeremy Bentham hovořil o lidských právech jako o nesmyslu na chůdách, nemá po mém soudu na současné uvažování velký vliv (respektive by nemělo mít), jelikož dnešní lidská práva opřená o neuvěřitelnou sílu Ústavního soudu, jsou jiná nežli imaginativní lidská práva v jeho vlastní době. Hapla mi tak v zásadě potvrdil názor, který se mi vždy jevil jednodušší. Utilitarismus si lidská práva obhájí zkrátka jejich výhodností při snižování nákladů rozhodování v každodenním životě. Zkrátka jasná a utilitně akceptovatelná pravidla (lidská práva) dlouhodobě snižují náklady existence ve světě a generují více užitku, nežli adhocistní rozhodování. Kritika (nemíním tento termín a priori negativně, kritikou je jakákoliv reflexe) konkurenčních teorií je racionální, nepřehnaná a trefná. Nesnaží se ukázat, hele, tohle smrdí, ale my voníme, toliko říká, hele, že by oni měli kdovíkolik výhod, to tedy nemají, rozhodně jich nemají více než my. Dohromady vzato jsem tedy zcela spokojen. Tedy štve mě název, jakápak "filozofie", ale dobře, dobře.... celý text

Úvod do práva bezdůvodného obohacení 2022, Luboš Brim

Vůbec tomu nerozumím! Ale to je v pořádku, já tomu ještě ani moc rozumět nemám. Co tím chci říct? Jedná se v zásadě o mé první setkání s bezdůvodkem, nemohu tedy dostatečně poučeně kritizovat, ani obhajovat autorovy závěry o jednotlivých sporných bodech bezdůvodného obohacení. Ale mohu snad konstatovat, že se mi jeví obhájeny na dostatečně vysoké teoretické úrovni, aby mnou byly akceptovány. Čili já jsem s knihou spokojen! Doktora Brima (a tímto mu k doktorátu gratuluji) jsem měl možnost osobně potkávat a velice jsem si ho oblíbil. Za mě jeden z nejlepších seminarizujících, co jsem na universitě potkal. Příjemný člověk se schopností snadno vysvětlovat, který navíc má se psaním skript hojnou zkušenost (nikdy jsme si vlastně nemuseli zapisovat...). Tato zkušenost se projevuje i ve schopnosti demonstrovat teorii na praktických příkladech, kterých je tato učebnice plná. Nejtěžší právní látkou bezdůvodko jistě není, ale přece jenom se hodí její pevnější zasazení do reality pomocí příkladů. Platí ale stále, že jsou to skripta. Ostatně kniha se tím netají, nese označení úvod rozhodně to není tak, že by v ní byly rozřešeny všechny otázky týkající se jak jednotlivých skutkových podstat, tak, dejme tomu, výjimky z práva na vydání bezdůvodného obohacení, nebo všechny problémy samotného vydání bezdůvodného obohacení. Kniha jde jistě do potřebných detailů pro studenta, neznačí to však, že by studentovi všechny problémy vyřešila. Což ale není kritika. To nedokáží ani mnohaset stránkové komentáře. P.S. Druhé dočtení v době, kdy už bych tomu trochu rozumět měl. Je to opravdu dobrá kniha. V relevantních materiálech ji překoná jenom Melzerův komentář k BO v rámci IX. svazku jeho komentářů. V něm navíc lze s leckterým názorem polemizovat (autor sám by polemizoval, jeho názory se posunuly), je proto asi možné říci, že studentovi tato skripta stačí, zahloubat se do komentáře je jen nadstavbový bonus.... celý text

Obchodní právo: obecná část, soutěžní právo 2014, Petr Hajn

Přes všechnu podivnou náklonost, kterou ke knize z důvodů jistě zcela iracionálních chovám, nemyslím si, že by byla natolik bezchybná, aby měla 100 % hodnocení. (Já vím, je to úplně jedno, ale tak nějak mě ten pohled zarazil, že jsem to nemohl neokomentovat...) Kniha je to strašně zajímavá a poutavá, to jistě. Navíc jsem propadl v tajnou lásku k panu profesoru Bejčkovi (jeho sedmdesáti letům věku, přičemž ten člověk nejenže má víc energie než já, ale dokonce vypadá mladší než já, jeho poesii, ve které hovoří o právu a děvkách, jeho naprosto famózním přednáškám, jeho nálepce BEJČEK co má na kabinetu, či k jeho skvělým svetříkům) a jeho spisovatelském slohu, cituji z knihy: "Smyslem insolvenčního řízení samozřejmě není tupě a mstivě zlikvidovat za každou cenu nehodného dlužníka, aby bylo spravedlnosti učiněno za dost..." Není to krása? Ale přeci, učebnice není dokonalá. Proč? No už je jí strašných devět let. Neříkám, přímo zastaralá je jen v málo věcech (zabývá se ve velkém teoretickým a historickým uchopením institutů, které řeší, v tomto ohledu tedy může dosti obtížně zastarat), ale devět let... Proč je to důležité? Vyšla krásného to roku dvoutisícího a čtrnáctého. Toho krásného roku jsem já ještě chodil na základku a vyšel (nabyl již účinnosti) zákon č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník (a zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích), zároveň ale zemřel na smrt zákon č. 513/1991 Sb., Obchodní zákoník. To je fajn z toho pohledu, že kniha stihla pojmout novou úpravu, vzato kolem a kolem je to dost na prd, jelikož zkrátka a jednoduše neexistovala relevantní judikatura. Ano, v mnoha probíraných oblastech neexistuje dodnes, ale v mnoha také ano. Právo bylo dotvořeno a to tato kniha zkrátka nemohla pojmout. Vyjít dnes znovu, rozšířená o některá témata a judikaturu, delší o nějakých 150 stran, nazvu ji dokonalou. Bez tohoto doplnění je však spíše mimořádně zajímavou literaturou (na rozdíl od drtivé většiny učebnic, to je velká pochvala), nikoliv však dostatečnou učebnicí obchodního práva (cokoliv to obchodní právo vlastně bez vlastního kodexu je). P.s. Publikace již v roce 2014 pojednává o ekonomické analýze práva. To samozřejmě není kdovíjaká mimořádnost vzato dohromady (2015 vychází na toto téma samostatná rozsáhlá monografie, jistě jich mnoho vyšlo již dříve), ale vzhledem k partikulárnímu problému, tedy celkové teoretické zaostalosti výuky práva v našich luzích a hájích (kde například dobrá polovina studentstva považuje za kvalitní učebnici teorie práva tu Gerlochovu), je vlastně vcelku ohromující, když se něco podobného objeví v regulérní učebnici. Za to si kniha zaslouží velké plus.... celý text

Chvála bláznivosti / List Martinu Dorpiovi 1986, Erasmus Rotterdamský

Ale ano, pro zasmání dobré. Již poměrně dlouhou dobu jsem se chystal tento historický klenot přečíst, snad s poněkud jinou představou o jeho obsahu (Někteří si mysleli, nechápu jak je to vlastně možné, že se jedná o knihu dějovou, tento problém já neměl, zato jsem si myslel, že se bude jednat o poněkud... vědečtější pojednání, že ona slavná slova Bláznivosti jsou toliko alegorickou předmluvou. A ono ne.), nadšený z poznání nového. Nového jsem nepoznal vcelku nic, ale čtení to tak, či onak bylo zajímavé. Obligatorně i já poznamenávám, je to vtipné. Já se (v práci) chechtal, až bych plakal. Tu jsem vyprávěl kolegům o Kelsenově Ryzí nauce právní (absolutně je to nezajímalo) a najednou si čtu o tom, že "mudrci" zšednou, zestárnou a zemřou mladí. Tu jsem vyprávěl kolegům o spletitých otázkách práva proti nekalé soutěži a tu jsem si četl o právnících coby oslech. K tomu jedna poznámečka, právníci to schytali mnohem méně razantně, než bych čekal. Nevím, zda je to ono, když nás obhajuje Bláznivost, ale to mi dohromady nevadí. Kniha mi však spíše než co do obsahu připadala zajímavá co do formy a některých kontextů. No, kontextů... Náhodných myšlenek, které mi přišly do hlavy. Povězme si to upřímně, dělat si srandu z filosofů, to není nic těžkého jedná se ostatně o kastu, ze které se všemožně i její jistí členové snaží vymluvit. Nadávání na teology, to je snad ještě snazší. Haha, snažíte se docílit achievementu "loremaster" ve WOWku, ale ve skutečnosti, há há. Jistě. Ale když jsem to tak četl a koukal jsem na to a uvažoval nad tím, v době, která nahrubo odpovídá době, kdy jsem před rokem četl Nietzscheho Antikrista, pojal jsem najednou myšlenku. Ono je si to vlastně dosti podobné. Erasmus však psal satiru (tak nějak), kritickou, ale i sebekritickou. Erasmus sice nadnášel a obhajoval jakousi tezi, ovšem nevylučoval se z množiny kritizovaného. To Nietzsche neuměl. S tím souvisí poslední, spíše marginální poznámka. Já snad v životě nečetl nic, co by se tak strašně moc, strukturou, i obsahem, podobalo o sto let mladšímu Labyrintu světa a ráji srdce. Proslovy a pohledy naší drahé Bláznivosti mi strašně připomínaly Komenského pouť pod vedením Všezvěda a Mámení. Ta podobnost mne až zarazila. I zde však platí, na rozdíl od Komenského dovedl se Erasmus nebrat tak úplně vážně.... celý text

Civilní právo procesní část první: Řízení nalézací 2015, Alena Winterová

Když máte knihu, jejíž samotný název je chybný... Ne, to si dělám trochu srandu, ale pravda je, že kniha neobsahuje jen řízení nalézací, ale také přezkumné, nesporné, rozhodčí, název je tak poněkud matoucí. To je ale rozhodně vedlejší. Nejsem upřímně schopen prostě vyjádřit můj vztah k této knize (kterou jsem dočetl mezi semestry výuky obsažené látky, jelikož by konečně v nejbližší době měla vyjít brněnská učebnice a v průběhu výuky se chci soustředit primárně na tu), jednak jsem ještě nečetl jinou v našem prostředí zpracovanou knihu na toto téma, jednak nedosahuji posud znalostí, které by mi umožnily rozsáhlou kritiku publikace. Mohu konstatovat jednu smutnou věc. Čím více čtu učební texty vzešlé z Pražské právnické fakulty, tím více docházím přesvědčení o správnosti mého rozhodnutí jít studovat práva do Brna. Pražské učební texty bývají, jak posud pozoruji, na straně druhé, nepřečetl jsem toho ještě od nich mnoho, poněkud obsahově plytké, strukturálně matoucí a, což je mi největším bolením, teoreticky zcela prázdné. Tak, jeví se mi, zde předložená kniha. Látka je zpracovaná způsobem, který v Brně nestačí ani na zápočet. Na komplikovanější otázky neodpovídá, spousta v ní chybí. To je, samozřejmě, propojeno s teoretickou vyprázdněností textu. Co se v ní člověk doví o předmětu sporu? Vůbec nic. Co se v ní dozví o teorii důkazní? Vůbec nic. Kde je nějaká polemika? Kde je nějaké přesvědčivé stanovisko? Asi doktrinálně nejvymezenější je učebnice v pojednání o řádných opravných prostředcích, kde konstatuje chybu zákonodárce ale i na tom se už shodnou doslova všichni. Kniha je navíc, jak píši, strukturálně matoucí. Řazení kapitol dává tu více a tu méně smysl, jeho grafické vypodobnění ovšem shledávám vysloveně matoucím (což je vysloveně subjektivní, nepopírám), slohová úprava textu se mi také zdá spíše neuspokojivá. Autoři navíc neshledávají potřebným čtenáři čtení usnadnit, takže i ty pasáže, které by mohly být potenciálně zajímavé, naprosto ničí. Já nevěděl, že jde nezajímavě pojednat o průseru, kterým byly arbitráže spotřebitelských sporů, ale zde přítomné autorstvo to dovedlo. Z hlediska čtenářského (ale nejen čtenářského) však kniha dosahuje dna u nesporu. Nesporné řízení je velice obsáhlé, je proto problém jej narvat do knihy coby kapitolku. Zde se to rozhodně nepodařilo, ze čtení textu má člověk podobný pocit, jako ze čtení originálního zákona. Ale na druhou stranu nechci knihu vyloženě hanět. Studentsky je možná přitažlivá právě proto, že neobsahuje okecávání navíc a jde přímo na komoru. Většinu důležitých informací z ní člověk vytěží. Jedná se tak spíše o můj osobní problém, problém vkusu a problém přístupu ke vzdělávání. Pokud jde o teoretickou pozici knihy, je vlastně svým způsobem dobré, že se teoreticky nevymezuje, víceméně akceptuje realitu a může proto být textem širšímu publiku, než, dejme tomu, svéráznější učebnice olomoucká. Její jednostrannou výhodou navíc je, že pojímá velké množství látky a slouží tak studentům jako relativně ucelený zdroj informací, chybí v ní vlastně jenom insolvence a exekuce.... celý text

Mužské právo. Jsou právní pravidla neutrální? 2020, Barbara Havelková

Dovoluji si zde výjimečně coby přečtenou označit knihu, kterou jsem nepřečetl celou. (Letos už podruhé, je mi stydno...) Nu a takto ji i okomentovat. Nemyslím si, že by to ostatně bylo nezbytné. Jsou knihy, které je třeba číst od počátku ke konci, sborníky tohoto druhu takové však nejsou. Přečtěte, co vás zajímá. Materiálu kniha nabízí víc než dost. A právě už pro tento fakt lze knihu označit za mimořádně užitečnou. Je to fascinující koncentrovaný zdroj materiálů k jednomu relativně úzkému tématu. To je tedy skutečně největší devizou knihy. Nejen rozsahem, ale obsahem opravdu působivě zdůrazňuje jsoucí a zcela neoddiskutovatelný problém, jehož morální rámce jsou po mém soudu neoddiskutovatelné. Odhaluje jej ve všech myslitelných polohách. Teorie, historie, sociologické a politologické aspekty, právní úprava de lege lata, pohled mezinárodněprávní a politický. Bezmála se nebojím říci, že řadit knihu do kategorie "právní" je skoro nepřesné. Je v té míře mezioborová, v jaké je to jen možné. A jistě, toho kterého z nás zajímají jiná témata a ano, já osobně bych ocenil hlubší důraz na teoretické vymezení problému feminismu, možná bych zmínil některé zajímavější teorie z něj vzešlé, snad bych s Kateřinou Šimáčkovou v čele očekával rozsáhlejší vhledy lidskoprávní v čistém slova smyslu, nemohu však dostat vše co chci, čtenářů je zde vícero. Otázka jednotlivých příspěvků musí zde zůstat zamlčena – je jich příliš mnoho, abych se jim mohl věnovat. Lze snad shrnout, že jsou vesměs kvalitní, třebaže stylistická i obsahová úroveň není rozhodně konzistentní. Takový už je ale úděl sborníků a monografií rozsáhlých autorských kolektivů. Lze snad pouze vyzdvihnout, že do knihy přispělo autorstvo renomované. Za všechny zmíním Zuzanu Vikarskou, či již zmíněnou Kateřinu Šimáčkovou, je mezi nimi ale i hvězda univerzitního prostředí, David Kosař. Kniha je svým způsobem aktivistická, má vést k veřejné debatě. V akademickém prostředí ostatně myslím měla vcelku velký ohlas (někteří starší profesoři ji dodnes nemohou zkousnout – a je to dobře, jen ať jim dá!), mohu si snad závěrem i já dovolit jistou poznámku. Feministická kritika je ve strašně komplikované situaci. Na straně jedné je to počátkem revoluční hnutí, které přineslo nový vítr do akademické obce a které stálo u počátku kritických studií. To je fakt, který dodává tomuto hnutí jistou prestiž. Na straně druhé značí rovněž nemalou komplikaci. Už je to staré, trochu se to okoukalo (třebaže problém nevymizel) a přišly další vlny kritiky, které mají zdánlivě „silnější“ morální nárok (Samozřejmě je to poněkud omezené a po mém soudu morálně ulepené uvažování – protože někdo trpí víc, znamená to, že tvoje utrpení je irelevantní? No ne, samozřejmě že ne. Ale je to strašně užitečný argumentační faul, který se snaží obejít podstatu problému a odvrhnout tak něco, co se mluvčímu nelíbí, coby irelevantní – takový zvrácený způsob uvažování předvedl i níže komentující Lesehest.), čímž pozici feminismu rádoby oslabují. Feminismus sám tak stojí a trochu se plácá, brzy se začne topit. Buď může strnout na místě a pojít na smrt, nebo se dát do pohybu coby integrační projekt, který pojme všechny alternativní proudy (black-studies, queer-studies a další) a zahájí tak další, snad již konečně úspěšné tažení. Uvidíme. Je-mi nicméně líto, že ani tato kniha se o podobnou integraci vlastně příliš nepokusila – čest výjimkám o počtu několika článků.... celý text

Stín z času 2013, Howard Phillips Lovecraft

Inu, co k poslednímu svazku napsat. Mohu vám sdělit, že Lovecrafta miluji, že je mi blízký a jeho delší texty, kterých je tato kniha plná, mohl bych zde potřetí zopakovat velkolepý verš z Goetha, který mnou při čtení zde probíraných textu vždy rezonuje: "Můj klid je tentam, mé srdce je mdlé, už nenajdu míru, už nikdy ne." Člověk by ale chtěl být kreativnější. Ne, že by to nebyla pravda, je, ale omrzí. Tak tedy takto. Poslední, nejdelší, svazek sebraných spisů obsahuje pouze osm povídek. Z hodnocení lze víceméně vyškrtnou nikoliv nezajímavé, ale v porovnání se stínem z Času, Hor a Innsmouthu, dosti nepatrné povídky ďábelský kněz a Kniha. V hodnocení tedy zbývá jen má vůbec nejoblíbenější novelka Stín nad Innsmouthem, monumentální V horách šílenství, fascinující Stín z času, poutavá Věc na prahu, podivuhodné Sny v čarodějnickém domě. V porovnání pak méně zajímavá, ale stále skvělá Přízrak z temnoty. Tak jak tohle komentovat, než jako výborné? Texty patří k tomu nejpropracovanějšímu, co kdy Lovecraft napsal. Jsou dlouhá a díky tomu komplexní. Propojují nejen své části, ale také sebe navzájem, je pak zajímavé čtení Času a Hor které jsou si tak reflexivní. Člověk s Lovecraftem prožívá jeho sny o velkých národech hvězdovitých Starců, nebo pyramidových Velkých, či smrdutých Hlubokých. Setkává se s bohy a rituály takové pochmurnosti, jaké nikdo jiný nevymyslel. Potkává krysy s lidskými obličeji, Plíživý chaos, degradaci, debilitu, demokracii tu vlastně ne. Setkává se se vším špatným a smradlavým, co Lovecraft vymyslel. Setkáte se v této knize s koncentrovaným množstvím toho všeho, co autor čtenářstvu předkládal ve své dřívější tvorbě. A pokud budete mít štěstí na atmosféru, možná ucítíte rybinu a uslyšíte klepání na dveře, možná se po vás vyšplhá antarktický mráz, možná pouštní horko. A možná uslyšíte pod postelí dupot malých nožiček Hnědého Jenkina. Knihu jsem četl již asi po sedmé. Pravidelně zase a znovu čtu Stín nad Innsmouthem, který vedle Snového putování je a zůstává mým nejoblíbenějším autorovým výtvorem. Jiné povídky četl jsem méněkrát (všechny jsem samostatně okomentoval), ale o to víc byly pro mne osvěžující zábavnou mezi semestry, Velice vám čtení doporučuji. Dejte si v jedenáct večer vínečko, otevřete okno do temného prostoru a napněte uši. Určitě něco uslyšíte.... celý text

Lidská důstojnost – právně teoretická a filozofická perspektiva Giovanni Pico della Mirandola & Immanuel Kant 2020, Olga Rosenkranzová

Na straně sedmdesáté jsem měl zhusta popsané dvě A4 poznámkami. V tomto smyslu mi promiňte, bude-li text komentáře poněkud kusý a neprovázaný, tolik materiálu se na málu prostoru propojuje dosti nedobře. (Komentář jsem nadto musel, bohužel, rozdělit na dvě poloviny s tím, že obsah druhé shledávám důležitějším.) Kniha se mi nelíbila. Dost nelíbila. Vyvstal mi u ní zpočátku týž problém jako u Petra Osiny a jeho Nové teorie přirozeného práva. Nebyl jsem si dlouho jist, zda autorka jen umně popisuje práci dvou filosofů, nebo tím i prezentuje své názory. Postupem času jsem však zjistil, snad jasněji, než u Osiny, že se autorka s Picovým pojetím plně ztotožňuje (i se všemi rozpory, které teorie má a které ona ještě hojně zmnožuje). Mohu si tedy dovolit být plně kritický k této knize bez strachu, že bych snad autorce přisuzoval něco, k čemu je ona indiferentní, nebo vyloženě kritická. Hned úvodem byl jsem zděšen. Víte co je jedna z největších blbin, jaké jsem kdy v životě viděl? Je to Tabula Smaragdina a je to legenda o Hermovi Trismegistovi. Tabula je plná blábolů, které nedávají žádný smysl a které jsou kvalitou obsahu na úrovni horoskopů a Hermes je zcela nepopíranou slátaninou, která snad ani nikdy neměla dávat smysl. Nu a autorka knihy hned v úvodu přiznává, že na hermetické filosofii, ze které si Umberto Eco tak otevřeně dělal prdel už před čtyřiceti let, shledává cosi moudrým a "kontemplativním". Shledáte-li bláboly bezesmyslu a obsahu kontemplativními, diskreditujete tím svou práci jako celek, nebo se mýlím? (Mimochodem, platí stále přísloví "De gustibus non est disputandum", pokud autorka shledává přitažlivou hermetickou filosofii, je to její svobodná volba, s chutí do toho. Ale začne-li to tahat do odborné práce, mohu jí vyčítat, že do odborné práce tahá kraviny.) "Jest pravdivé, jest jisté, jest skutečné, že to, co jest dole, jest jako to, co jest nahoře a to, co jest nahoře, jest jako to, co jest dole, aby dokonány byly divy jediné věci." - Tabula Smaragdina. Ach... Teď už jenom pár pro mne nejdůležitějších poznámek k textu: Táže-li se autorka, je-li Picova koncepce vhodná pro právo, odpověď je prostá není per essentiam. Není vhodná pro tuto dobu, proto není vhodná pro nic v ní. Mirandolova koncepce je apriori spojená s Bohem a Bůh jako metanarativ pozbyl v současnosti byť poslední špetku obecné akceptovatelnosti. Bůh již nemůže být spojnicí a proto nemůže být koncepčním středobodem důstojnosti. Práce pro jeho teisticko ideologický obsah navíc nejenže nemůže, ale ani nesmí mít v sekulárním právním státě vůbec žádnou relevanci. Za velký nedostatek považuji jistou lenost v citační práci. Autorka raději odcituje sekundární literaturu, "podle níž", místo toho, aby citovala původního autora (platí pro Platóna, Aristotela, Pica,...), což nevadí, jde-li o interpretaci. Je-li však ono "Aristoteles píše" zdrojováno nikoliv Aristotelem samým, ale třetí stranou, považuji za významnou chybu nenapsat "tendle pan si myslí, že Aristoteles píše". Autorčin přístup je dle mého velice chybný. Za úplně nevyhovující je nutné označit citace, které jsou neozdrojované a jejichž původ je vlastně záhadný. Třeba na str. 61 cituje autorka Patočku, který je ozdrojován, ale následně cituje v uvozovkách jakýsi text, podle kterého "Rozdíl s Platónem je podle Patočky", aniž by byl uveden zdroj citace. To činí text neověřitelným a udělat to já na univerzitě v seminárce, paní doktorka by mi ji jistě vyhodila, udělat to v diplomce, hrozilo by mi obvinění z plagiátorství.... celý text

Vánoční koleda 2018, Charles Dickens

Jakákoliv kritika ke Koledě se zde zdá být apriori nemístná. A přeci si nemohu odpustit několik kritických poznámek k této jinak skvěle a zajímavě napsané knize. To co je tu leckým popsáno coby pěkný příběh s poučením na konci, mě se zase tak pěkné nezdá. Podivejte se, definujte mi váš morální rámec a pak se můžeme bavit o tom, zda Scrooge je zlý člověk, morálně odpudivý. Z mého utilitaristického pohledu to rozhodně není morální klenot, ale upřímně, proč ho mučit? A to pozor, je několikrát vyděšen takřka k smrti, je mu ukázán jeho hrob, je psychicky týrán a vydírán smrtí dítěte. To je mučení a to mi nerozmluvíte, rozhodně to pak není jakási průvodcovská promluva do duše. To, že nemá rád lidi (což je zcela legitimní a férová volba) a naopak má rád peníze (takových bylo, je a bude a nic špatného na tom také není), nedává peníze na charitu (tímhle směrem bych se na vašem místě vůbec nepouštěl, jak snadné totiž pro mne je odkázat se na Singerův článek Femine, Affluence, and Morality, ve kterém by vám bylo vysvětleno, že z přísně konzistentního postoje jste nejspíše stejně nemorální, jako Scrooge) a nemá rád svátky? Nebo to, že je ošklivý na svého pomocníka? Jistě, je to asi nepěkné, ale obhájíte si tím mučení? Nemyslím si. Čili morálně vzato se mi kniha zdá dost zvrhlá, abych byl upřímný, hezké poselství na ní nevidím. Druhý bod kritiky je na prvý úzce napojen. Kniha je radikální, protože je ideologická. Protežuje jeden správný pohled na svět a ten je v ní také prosazen. Považte, je Scrooge ze začátku knihy tím samým Scroogem i na konci? No není. Ideologie ho vzala, mučením a nátlakem z něj vymlátila vše, co jej dělalo jím a nakonec ho už ani vlastní příbuzní nepoznali. Na začátku je Ebenezer Scrooge, nemusí se nám líbit, ale musíme uznat, že je sám sebou. Na konci je jakýsi totem ideologie, jeden z mnoha. Ti, kdo obhajují individualitu, měli by u této knížečky plakat. Ale dobře, dobře, už mlčím. Je to samozřejmě krásná kniha, jen morální poselství bych si z ní úplně nebral. Autor je geniálním spisovatelem, který si umně hraje s fokalizací, s vypravěčem, tu zcela ztraceným v knize, indiferentním k ději, tu s hetero-extradiegetickým. Jednotlivké scény jsou mistrně vykresleny (nejpůsobivější jsou jistě berličky u krbu v rohu, chlapec, který již není na svém místě u Druhého ducha. Třetí duch je samozřejmě ze své podstaty působivý. Krásně se to čte a ani za třicetistupňových veder se člověk atmosféry mrazivých Vánoc ne a ne zbavit. Takže ano, samozřejmě je to vynikající čtení. Ale byl bych opatrný.... celý text

Literatura a film jako zrcadlo práva a právníků 2017, Jan Kysela

Ke knize mám vztah dosti ambivalentní. Na straně jedné ukazuje jistou intelektuální lenost, kterou na Karlově univerzitě dlouhodobě pozoruji (a pro kterýžto jev jsem se rozhodl, mimo jiné, jít místo ní na Masarykovu univerzitu) a která je dosti depresivní, na straně druhé je to ale celkem fajn knížka, proti které vlastně nic moc nemám. Hovořím-li o intelektuální lenosti, myslím jistou zakrnělost. Pustí-li se konečně Karlovka do práce v oboru Law and Humanities, pustí se od ní na bázi nejjednodušší (Law in Literature), která v zásadě nevyžaduje žádnou znalost, žádnou zvláštní metodologii a nakrásně ani znalost literatury. Jenom zdůrazňuji, že to vše navíc až čtyři roky poté, co individuální Martin Škop vydává právo, jazyk a příběh, knihu naopak metodologicky hlubokou, komplexní a komplikovanou, která je reálným příspěvkem do oboru a to ve smyslu Law as Literature a která tak navždy bude tisíckrát hodnotnější, nežli komentovaný výtvor. Mimochodem, i mladičká Markéta Štěpáníková (tehdy Klusoňová) stihla dřív vydat svou zajímavou knihu Hnutí Právo a literatura koncem 20. a na počátku 21. století. Jak ovšem píši, na straně druhé je to vlastně vcelku milé čtení, které dokáže být i zajímavé (pokud se ovšem autor toho kterého článku svým příspěvkem jenom neprocituje, koukám na vás, profesore Wintre a doktore Urbane!) a vlastně užitečné. Vyzdvihnutí si patrně zaslouží hlavně článek Kosekův a Venclíkův, ale i ten Aghův je zajímavý. Ostatní lze považovat za sice méně odborně zajímavé, nikoliv v však nezajímavé. Čili takto k mému ambivalentnímu postoji. V posledku je samozřejmě dobře, že se Karlova univerzita pustila do tohoto díla a jsem vlastně rád, že jsem si jej přečetl a mám jej doma.... celý text

Z neznámého světa a další příběhy 2018, Erik Kriek

Již vícekrát jsem na Databázi prohlásil, že výtvarnému umění nerozumím a jsem dalek tomu jakkoliv relevantně hodnotit komiksy. Proto se tu mohu omezit toliko na konstatování, že výtvarný styl se mi vcelku líbí. Nu, tak to bychom měli. Pokud jde o provedení nikoliv formální, ale obsahové, jsem poněkud méně velkorysý. Lze snad říct o Z neznámého světa, Vyvděděnci, Dagonovi a s větší dávkou nekritičnosti o Barvě z kosmu, tvrdit, že se jedná o provedení slušné. Pocity, které na člověka působí z originálních povídek nejsou výrazněji oslabeny a tak, ačkoliv je děj až násilně zkrácen a člověk tak vlastně dostane příběh sotva polovičatý, není takové provedení asi ničemu na škodu. Ale to, co je provedeno mému drahému Stínu nad Innsmouthem, to je perverzní. Je to znásilnění a je mi to odpudivé. Nene, kresby jsou podle mne odpovídající originální vizáži, forma je i zde kvalitní. Ale co zbylo z budování příběhu, z budování mýtu, nakrásně, so zbylo z napětí a strašidelnosti? Nic. Atmosféra zemřela spolu se zbytečně uspěchaným průletem děje, který tak ztrácí na zajímavosti, návaznosti, rozkližuje se, nepůsobí přesvědčivě. Scéna hotelového pokoje se stává zcela nudnou a nezajímavou, útěk z města postrádá napětí. Stín je, podle mne, v tomto provedení naprosto špatný. A je to hrozná škoda. Nemám proto hned potřebu nějak výrazně negativního hodnocení celého svazku, to patrně ne. Ale je mi to líto, mrzí mne to. Dohromady vzato, je to více Kriek, než Lovecraft. Což vám ovšem musí vadit toliko tehdy, pokud Lovecrafta máte rádi. Pokud jej rádi nemáte, nebo k němu máte vztah indiferentní, třeba pro neznalost jeho díla, je to možná svým způsobem dobrý začátek.... celý text