Martin Hapla
česká, 1988
Nová kniha
Právní argumentace - Martin Hapla
Připravený text poskytuje nejen významné a užitečné informace o právní argumentaci, které budou reálně využitelné v právní praxi; kniha výrazně přesahuje případ... detail knihy
Populární knihy
/ všech 8 knihNové komentáře u autorových knih
Utilitarismus a filozofie lidských práv
„Ach, tohle jsem si užil. Přečíst si po delší době publikaci na téma které já rád (omlouvám se tímto obchodnímu právu) a která je ještě k tomu dobře napsaná (omlouvám se tímto pražským procesualistům, Olze Rosenkranzové, autorstvu Literatury a filmu jako zrcadla práva a právníků a dalším). Byla to opravdu příjemná změna.
Martin Hapla je pro současnou právní vědu v naší krajině mimořádně významný. Věnuje se tématům jinak s grácií ignorovaným, a to na odborné úrovni, kterou stav naší vědy potřeboval. Přináší nová jména, nové koncepty, odpichuje se zase o trochu dál. Jistou nezanedbatelnou práci v této věci vykonal Tomáš Sobek, jeho dílo se však nesoustředí konkrétně na lidská práva, ale na právní filosofii v širší perspektivě, na metaetiku, na normativní etiku méně. Hapla je tedy do značné míry osamocený voják v poli.
Touto knihou navazuje na svou předešlou publikaci "Lidská práva bez metafyziky: legitimita v (post)moderní době", v této publikaci však podle mého názoru dosahuje ještě vyšší kvality. V Legitimitě se jednak věnoval na malém prostoru příliš mnoha věcem, jednak tak trošičku znásilnil pojem postmoderny. To se neopakuje. Postmoderně se raději nevěnuje a na rozdíl od zmíněné knihy se v této věnuje větší část publikace utilitarismu jako takovému, kratší část pak vybraným konkurenčním teoriím, konkrétně teorii základních potřeb (a schopností), teorii normativního aktérství a diskursivním teoriím v čele s Alexyho explikativně-esenciální teorií. Zde snad jedna poznámka, povidání o teorii Forsta a Benhabib si klidně mohl odpustit, třebaže okrajové, ani ony si jistě nezasloužily dvoustránkové shrnutí. Nakonec se ještě krátce zastavuje u Richarda Rortyho a jeho sentimentálních příběhů. Mimochodem, já Rortyho vcelku rád, přes všechny jeho chyby (a že jich je) se mi jeho přístup mezi dalšími jeví asi nejracionálnější.
Hapla mne těší. Jednak máme v lecčem podobné postoje (fér, přiznávám, zkrátka se mi zdá utilitarismus jako zdaleka nejfunkčnější teorie normativní etiky, třebaže k němu mám výhrady), jednak jsme oba do značné míry skeptičtí k universalismu a metafyzičnosti lidských práv. Proto se mi kniha mimořádně líbí. Autor ponejprve vcelku dlouze představuje utilitarismus od jeho počátků, po dnešní modifikace, poukazuje na jeho výhody a obhajuje jemu vyčítané nevýhody (Navíc velice kvalitně, u intersubjektivního poměřování štěstí si podle mého stále nevystačíme toliko s poukazem na rozdíl mezi kardiálními a ordinálními škálami, nebezpečně se tak blížíme intuicionalismu, ostatně stejně jako u diference kvalit štěstí, ale většinu problémů, ostatně těch významnějších, zlikvidoval vcelku bez dalšího.), nakonec vysvětluje most mezi lidskými právy a utilitarismem. Což se mu opět podařilo skvěle. Pravda, já jsem tam nikdy neviděl propast, přes kterou by bylo třeba most stavět, ale to bude mým osobním přístupem k historické filosofii. To, že Jeremy Bentham hovořil o lidských právech jako o nesmyslu na chůdách, nemá po mém soudu na současné uvažování velký vliv (respektive by nemělo mít), jelikož dnešní lidská práva opřená o neuvěřitelnou sílu Ústavního soudu, jsou jiná nežli imaginativní lidská práva v jeho vlastní době. Hapla mi tak v zásadě potvrdil názor, který se mi vždy jevil jednodušší. Utilitarismus si lidská práva obhájí zkrátka jejich výhodností při snižování nákladů rozhodování v každodenním životě. Zkrátka jasná a utilitně akceptovatelná pravidla (lidská práva) dlouhodobě snižují náklady existence ve světě a generují více užitku, nežli adhocistní rozhodování.
Kritika (nemíním tento termín a priori negativně, kritikou je jakákoliv reflexe) konkurenčních teorií je racionální, nepřehnaná a trefná. Nesnaží se ukázat, hele, tohle smrdí, ale my voníme, toliko říká, hele, že by oni měli kdovíkolik výhod, to tedy nemají, rozhodně jich nemají více než my.
Dohromady vzato jsem tedy zcela spokojen. Tedy štve mě název, jakápak "filozofie", ale dobře, dobře.“... celý text
— Set123
Profesní etika právníků
„Velice podařené dílo, které na našem trhu do značné míry chybělo. Ano, měli jsme Právní etiku, to však je spíše sborník od pestrého množství autorů, postavený do značné míry nekoncepčně. Nebo lépe, možná koncepčně, ale nekompaktně. Toto dílo je na tom jinak. Ve třech částech pojednává o profesní etice obecně, následně o obecných problémech profesní etiky a naposledy o specificích jednotlivých profesí. Budiž za to požehnána, je to pěkně provedeno. Na to, jak široký kolektiv autorů se na těch 300 stranách podílel je vlastně malý zázrak, že není kniha právě tak problematická (jistou rozbíhavostí), jako druhá výše zmíněná. Autorů je, prosím, šest, což není tak závratné číslo, ale stejně bych v tomto směru očekával větší problémy. Jedna kratičká výtka, jsem buďto slepý, nebo není z knihy patrné kdo jsou autoři jednotlivých kapitol. Což nebývá zvykem a je mi to trošilinku líto. Na straně druhé chápu strategičnost daného rozhodnutí.
Pokud jde o obsah, je velice dobrý, Odborně zpracovaný, redakčních chyb je málo. Zdrojů je množství větší než dostatečné, kniha se snaží pracovat s případy z žitého světa což má díky ČAKu samozřejmě trochu komplikované. Na straně druhé je mi líto některých chybějících částí. Jednak, kniha úplně zazdila notáře i další profese, ale u notářů (a možná exekutorů) je to, myslím, nejbolestivější. Státní zástupce sice pojednala, ale dalo by se o nich říct, že dostali hákem, jejich zastoupení v knize je zdaleka nejslabší. O významu kladeném na soudce nelze pochybovat, pochopitelná je i příklonnost k advokátům, vzhledem k jejich reflexi ve společnosti (Ty jsi advokát? A to se nestydíš?), eticky problematičtí se v naší republice ale dlouhodobě projevují spíše státní zástupci, čekal bych proto kritičtější přístup. Kritický přístup je v knize vůbec kolísavý. Je tam a je zajímavý, přeci jenom bych ale čekal kritickou analýzu fungování ČAKu (případných dalších komor), nebo analýzu známějších případů. Jak se choval Ištván při ataku na Úřad vlády? To je jen příklad. Osobně mi v knize až nápadně chyběla jedna žena. Kdepak je soudkyně Volopichová? A proč její výkon (https://promuze.blesk.cz/clanek/pro-muze-holky/133779/naha-volopichova-kvuli-jejim-prsum-se-menil-zakon.html) nebyl hodnocen například v kontrastu k výkonu doktora Vyhnánka (https://www.youtube.com/watch?v=Kghe7huugmw&ab_channel=RandomStuff), ten sice není soudcem, ale i tak by se jeho příklad dal využít. Jaký přesně je mezi nimi rozdíl, proč je A špatně a B třeba dobře, je-li. Zlí jazykové by řekli, že to je špatně v obou případech Volopichová neskončila první a Vyhnánek také nepatří mez nejlepší účastníky, oba prohráli, to důstojnost justice jistě snižuje!
Takže ano, dílčích výtek by bylo vcelku mnoho. Ale i tak je to unikátní a skvělé dílo, které se pěkně čte, je odborně kvalitní, zábavné a zajímavé. Mimořádně oceňuji konceptualizaci spravedlnosti (lepší jsem v české literatuře, myslím, neviděl), či pojednání o etických školách. Skvělá věc, tleskám autorstvu!“... celý text
— Set123
Lidská práva bez metafyziky: legitimita v (post)moderní době
„Knapp píše, že v přirozená lidská práva nevěří, že věří pouze v osvojený mravní cit členů společnosti. Musím říct, že s tímto tvrzením, byť poněkud modifikovaným, souhlasím a nic se na tom nezměnilo ano po přečtení této knihy. Ovšem, nutno podotknout, na to kniha ani neaspirovala.
Zpočátku jsem knihu příliš kladně nehodnotil. Když člověk nesouhlasí se základními postuláty dané publikace, je dost obtížné jednak v jejím čtení pokračovat, jednak s ní souhlasit. S čím jsem nesouhlasil byla definice, či lépe popis postmoderny, který autor v první kapitole provedl. S většinou tvrzení jsem sice souhlasil, ale jedno mne vyloženě urazilo. Sice tvrzení, že „postmoderní způsob uvažování, stejně jako postmoderní společnost, jsou do značné míry dětmi blahobytu. Dovoluji si oponovat. Hlavní rozvoj postmoderny přichází s reflexí nacistického tažení přes Evropu, potažmo koncentračních táborů a odhalení Stalinových zločinů. Reflexe „továren na mrtvoly“ mi k tomu blahobytu jaksi nesedí. Ano, i Lyotard spojuje postmoderní situaci s rozvojem technologií a lze tvrdit, že technologie přinášejí jistou míru blahobytu, ale to je v tomto případě spíše fakt katalyzační, než iniciační.
Ovšem, přehlédnu-li nesouhlas s tímto tvrzením, musím konstatovat, že se jedná o velmi dobrou publikaci. Snad jedna jediná další výtka a to dost malá, až nepatrná. Autor ke způsobům legitimace lidských práv přidal i náboženskou legitimaci, což mi tematicky připadá poněkud nesmyslné, ale budiž.
Publikace je velice dobře napsaná a, po mém skromném a nezasvěceném soudu, danou látku pokrývá více než dostatečně. Předvádí jednak problematiku definice daných práv – ano, už tam máme problémy – jednak nástin možných metod legitimace. Setkáváme se tu samozřejmě s takovými jmény, jako Alexy, Dworkin, Rorty… Jejich myšlenky jsou však podány až netypicky lidsky a pochopitelně, za což tleskám. Zvláště kapitola věnovaná Richardu Rortymu je zajímavá, nabízí totiž jistou modifikaci přístupů k lidským právům, kterou oceňuji.
Publikace samozřejmě nenabízí jasnou odpověď (respektive vůbec nějakou) na otázku co tedy legitimuje základní lidská práva. Právo, ač nejpevnější normativní systém, který máme, taktéž podléhá v posledních desetiletích jistému rozkladu. Jeho metanarativy jsou postupně tříštěny. Zbývá nám jich jen málo. Tím pro mne nejpevnějším (ač je také v ohrožení a to přesvědčení o pevnosti patrně není všeobecné) je „metanarativ“ státu. Dalším jsou lidská práva. Nu a faktem je, že ta nečerpají legitimitu odjinud, než z poválečných, metafyzických, potažmo náboženských metanarativů. Jejich sekulární legitimita zůstává neodhalena. A v takovém případě, kdo ví, jak lidská práva skončí? Mno, buďme rádi alespoň za ta základní.“... celý text
— Set123
Filosofie práva
„Filosofií práva jsem se pozvolně prokousával snad pět měsíců. Ano, trvalo to a může za to ta ošklivá, zlá, zlá… nepěkná případ a věc. Pardon, občas se nechám strhnout, myslím tím univerzitu. Zjistil jsem, že když se ve studijním čase prokousáváte ne přímo jednoduchou Právní teorií, případně státovědou, nemáte na takovou filosofii, ač doplněk by to byl jistě vhodný, moc náladu. Každopádně zkouškové skončilo a já jsem si za odměnu dočetl i Filosofii práva.
Je třeba si uvědomit, že se jedná o knihu s třinácti kapitolami relativně různorodých témat, napsanou dokonce čtrnácti autory, takže kvalita a čtivost textu kolísá relativně široce, ale obecně lze říct, že se jedná o velice kvalitní publikaci s poznámkovým aparátem hodným i mnohem větší knihy (nakonec to bylo 1586 poznámek pod čarou, o rozsahu seznamu použité literatury ani nemluvím), která se dobře čte a je schopna vám, pravda, skoro až příliš učebnicově, celkem jasně předložit problematiku. Nebudu lhát, například takové hohfeldovské pozice se mi moc dobře nečetly, ale to je vynahrazeno mnoha jinými kapitolami, které jsou opravdu skvělé. Nejužitečnější se zdají být kapitoly o právním pozitivismu, potažmo jeho kritice, osobně mne však nejvíce zaujala kapitola o skandinávském právním realismu.
Otázkou ale je, zda učebnice splnila předsevzetí, které si dala. Podle jejího úvodu kniha aspirovala na to, aby byla čitelná, nejen akademikům a studentům, ale v zásadě i laikům se zájmem o problematiku. Osobně jsem student prvého ročníku, řekněme tedy celkem poučený laik a ano, četla se mi dobře. Pokoušel jsem se však přečíst jednu větu laikům nepoučeným a nebudu lhát, u úvah o právu de lege lata a de lege ferenda se jim začalo dělat nevolno. Každopádně je fakt, že pro osobu, která je ochotna se na knihu soustředit a má alespoň základní povědomí o právních otázkách může být kniha patrně dobře čitelná. A vzhledem k tomu, že jsem se u ní několikrát zasmál mohu patrně konstatovat, že i tvrzení o tom, že i teorie může nebýt šedá se naplnilo.
Přeci jenom mám ale menší výtku. Ač všechny kapitoly jsou bez debat zajímavé a přinášejí spoustu informací, stále působí jen a pouze jako učebnice – bez kdovíjak hlubokého náhledu. V zásadě lze povědět, že se člověk dozví opravdu mnoho o současných náhledech, ale více méně bez historického kontextu, který je leckdy odbyt odkazem typu „přečtěte si Huma a Milla“. Já si jednoho dne jistě rád přečtu Huma a Milla, takže odporučení oceňují, ale jistě chápete můj problém. Bylo by tedy asi lepší, kdyby byla kniha buď o nějakou tu stovku stran delší, nebo aby byla rozdělena dvou svazků podle dvou velkých částí knihy. Ale buďme k sobě upřímní, to je spíš moje úchylka, než objektivní chyba knihy, která se pokouší v zásadě obrodit filosofii práva v Čechách.
Když to shrnu, jedná se o velice kvalitní publikaci, která mi pomohla při učení i takové teorie práva a ze které lze čerpat fantastické množství poznatků. Bravo, už se těším až si ji přečtu znova v průběhu výuky předmětu filosofie práva.“... celý text
— Set123
Martin Hapla - knihy
Žánry autora
Literatura naučná Filozofie Právo Učebnice a slovníky
Štítky z knih
Hapla je 1x v oblíbených.