Set123 přečtené 704

Rozbitý džbán 1954, Heinrich von Kleist

Tak jsem se po čase vrhl na dočítání restů, které se mi nahromadily v průběhu semestru, tedy nejen knih, které jsme přímo probírali, ale i dalších, na které jsem narazil, zaujaly mne, ale odložil jsem je pro nedostatek času. Rozbitý džbán patří do prvé kategorie. Bavili jsme se o něm v průběhu výuky jednoho předmětu, vlastně ani už nevím proč. Rozečetl jsem tehdy to dílo, patrně při špatném rozpoložení, nebavilo mne tehdy. Tak jsem se k němu teď, po snad pěti měsících vrátil, a jo, je to lepší. Docela jsem se i zasmál. Obávám se, že se neobejdu bez vyzrazení zločince v této detektivce, takže pozor, dalo by se to patrně označit za spoiler. Je to v prvé řadě komedie, až ve druhé detektivka (očividně předcházející žánru detektivek jako takových, Kleistův počin má premiéru 1808, první detektivka, patrně ještě ale nesplňující veškeré parametry žánru, Das Fräulein von Scuderie od Hoffmanna vzniká až za jedenáct let, Poeovy texty s detektivem Dupinem pak přichází až v padesátých letech), navíc detektivka velice svérázná. Člověk tedy neřeší, kdopak to byl ten pervert (v mém případě také proto, že už to ví), ale nechává se zkrátka bavit tou tak trochu pitomou situací. Snad nejzajímavější na díle je (teď přijde ten spoiler) v něm prezentovaný zvrácený charakter soudního řízení. Soudce, neb vězte, že on je tím pervertem, nesnaží se dobrat pravdy a nesnaží se dojít spravedlnosti, je to zloduch, který tak trochu imbecilně stopy vedoucí k pravdě rozkopává (naneštěstí před očima všech ostatních pátračů) a spravedlnost se snaží zaškrtit Asií. Tím se vlastně vzpírá pravidlům ještě nevzniklého žánru (kde je při nejmenším zvláštní, je-li pachatelem vyšetřovatel), ale i reálného procesu, který je v rychtářově podání vedený tak, že by se z toho dnes jeden zbláznil ("Ty tam, hubu drž!"). Jinak ale, na pár vtipných scének, nemohu patrně hodnotit knihu jako nějak zvláště zajímavou. Komedie je to dosti řadová, její prvky soudní podjatosti, perverze celého řízení a žánrové nevyspělosti, jsou sice zajímavé, ale ne dost, aby mne to zas úplně bavilo.... celý text

Utažení šroubu 2006, Henry James

"Tu nejhorší možnou", odpověděl údajně Henry James na otázku, jakou strukturu hodlá dát svému nově vznikajícímu dílu The Turn of the Screw. A asi musím uznat, že byl v tomto smyslu poměrně dost úspěšný. Není to věru radostné čtení, to vůbec ne. Člověk se může nudit, může ho chvílemi bolet hlava. Ale je to natolik unikátní zážitek, že se to snad i vyplatí. Mnoho knih se vzpírá jakékoliv konzistentní interpretaci, zmiňme například díla Kafkova. Není to vysloveně raritní jev. Ale to, aby autor svou knihu psal co nejsložitěji možně, zvolil co nejnedůvěryhodnějšho vypravěče a úmyslně do testu cpal náznaky co nejvíce interpretací, aluze co možná nejvíce děl a zatajoval co jevíce informací, to zas tak běžné nebývá. Oni to většinou nedělají ti lidé naschvál! Nu ale zde tomu tak schválně je. Možná proto působí kniha poněkud šroubovaně (hehe, jsem já ale vtipný!) a jakoby byla z modelíny. O to je ostatně divnější. Napíše-li autor knihu takovým způsobem, nezbývá čtenáři než rezignovat na postavení koherentní interpretace, musí si zkrátka hravě vybrat tu svou interpretaci a smířit se s ní. Nebo se zbláznit, to je druhá alternativa. Já si vybral hned. Sorry jako, ale ta ženská je magor. Prostě si to vemte, draze si zaplatíte vychovatelku pro svá dítka, abyste je pokud možno nemuseli vídat osobně, a ona pak na to, že jedno z těch dítek vyhodí ze školy reaguje tak, že se rozhodne nic neudělat. Je to žena očividně labilní, silně egoistická, žena, která se raduje z toho, že z ní okolí má trochu strach, žena, která může "formovat" malé děti a velice si to užívá, žena, která vidí duchy, ale když je náhodou nevidí, je to ještě horší, než když je vidí, protože co když se ukazují někomu jinému? Je to žena, která na někom vlastně násilím vynutí zpověď a raduje se z toho, že odkryla to nejčernější z dušinky svého možná trochu drzého, ale jistě inteligentního a nikterak špatného svěřence. Nejvíce paralel díla vidím s Goethovým Králem duchů. Není to stejné, očividně, ale podobností je tam mnoho. Definitivně jsem se v tom utvrdil posledním řádkem novely, při vzpomínce na poslední verše Goethovy: "Dem Vater grausets, er reitet geschwind, er hält in den Armen das ächzende Kind, erreicht den Hof mit Mühe und Not; in seinen Armen das Kind war tot." Či na verše z vlastního převyprávění dané básně skupinou Rammstein, což mi k celkovému obrazu díla sedí snad ještě lépe: "Der Vater hält das Kind jetzt fest (komm her) Hat es sehr an sich gepresst (bleib hier) Bemerkt nicht dessen Atemnot (wir sind gut zu dir) Doch die Angst kennt kein Erbarmen (komm her) So der Vater mit den Armen (bleib hier) Drückt die Seele aus dem Kind (wir sind Brüder dir) Diese setzt sich auf den Wind und singt" A omezím se zde jen na to. Asi by se toho o knize dalo docela dosti napsat a při pozorném čtení nad vínem s kolegou a dobrou náladou by se toho jistě dalo hodně vymyslet. Ale zde si to odpustím. Snad poslední poznámka. Kniha obsahuje hrozně zajímavého hetero a intradiegetického vypravěče, který dosahuje zcela enormní míry nespolehlivosti, která každou jednu informaci zanáší pískem nedůvěry. Proto příběh patrně působí tak rozporně a za to patří autorovi obdiv. Ha! A málem bych zapomněl. Podíval jsem se na operní provedení této novely od Benjamina Brittena v provedení Opera North. Velice doporučuji, je to poutavý pohled. Opera nezbytně potřebovala jisté tematické i prostorové zúžení, což očividně muselo pozměnit interpretaci díla (ostatně duchové jsou v opeře mnohem, ale mnohem aktivnější), která se tak naklání spíše k té právě opačné, než je mé čtení knihy. Ale to neva, pohled je to opravdu výborný. Do děje jsou navíc včleněny verše Williama Butlera Yeatse "The ceremony of innocence is drowned", což celku přidává další podivnou mystickou vrstvu.... celý text

Nová Atlantis 1952, Francis Bacon

Aniž bych chtěl jakkoliv umenšovat význam Francise Bacona pro tento svět, filosofii a moderní vědu, nebo jakkoliv zapírat jeho očividného génia, toto dílo bylo mi spíše zklamáním. Největším, pokud jde o trojici knih, kterou jsem se rozhodl po sobě přečíst, Chválu Bláznivosti, Utopii a právě Novou Atlantidu. Nehodlám zde autora chválit za to, že měl dobrou představivost. Ještě možná za to, že byl schopen dobrých analytických úsudků. Ale opravdu, jde-li nám o to, že Bacon na přelomu 16. a 17. století psal sci-fi literaturu, nejde nám v této knize o mnoho. Osobně bych ji poté musel označit za špatnou, nebo alespoň nezajímavou. Naštěstí kniha neobsahuje jen onu poslední část. Utopická díla slouží ke kritické reflexi reality. To je jejich hlavní užitek. Proto mi vědecké snění nepřipadá nikterak zajímavé. Kniha ale obsahuje i části předešlé. Historická pasáž je asi stejně nezajímavá (s výhradou návaznosti na Platona, kterého tímto proklínám, to on může za imbecilní fenomén archeoastronautiky a "vyspělých ras"), též však, naštěstí, obsahuje o kratičkou pasáž o rodinných poměrech Baconovy utopie. A tedy, překvapilo mne to. Osobně jsem čekal, že Bacon bude progresivnější, nežli jeho předchůdce More. Ale ono ne. (Ona to také z mé strany nebyla nejchytřejší myšlenka, pravda...) Baconova představa je mnohem konzervativnější, mnohem upjatější, mnohem religiózně fundamentálnější. Měl-li bych co nejdůrazněji a nejbrutálněji pojmenovat rozdíl mezi nimi, řekl bych patrně, že zatímco More vytvořil peklo komunistické, Bacon vytvořil peklo fašistické. Jeho společnost je silně hierarchická, kastovní a syndikalistická v tom nejhorším slova smyslu. Každý kousek života v jeho světě jeví se být napojený na stát a státem direktivně řízený. Rozhodně ne moc pěkná představa, řekl bych. Co budou mít podobného (míněn Bacon a More, mimochodem nejméně jednou Bacon na Mora zcela otevřeně a přímo odkazuje, ovšem vymezuje se proti němu, zde v případě zvyku ukázat si novomanžele nahé před sňatkem, což odmítá, tabuizuje a nahrazuje vlastní, rigoróznější formou), je patrně forma represivních systémů. Zde bych souhlasil s autorem, je škoda, že nesepsal principy nejlepšího zákonodárství a občanské společnosti. To by teprve bylo maso. Ale chápu, že přírodní vědy mu byly mnohem bližší. Ale k represivním systémům. Principy zákonodárství, ani jeho exekuce nejsou popsány. Ovšem stejně jako More (a stejně nesmysluplně jako on) se odkazuje k "přirozenému řádu", což by mi implikovalo přirozenou vymahatelnost jeho pravidel. Což by mne vedlo ke stejnému závěru, jaký More otevřeně popsal - šmírování a donášení. Nu a tak nám Bacon popsal vlastní utopii, stejně strašlivou jako More, třebaže ne tak dobře napsanou a skvěle propracovanou. Ale to patrně nebude Baconovou neschopností, jako spíše komplikovaným životním osudem.... celý text

Utopie 2019, Thomas More

A bylo to zajímavé čtení, ne že ne. Klasicky jsem knize věnoval mnohem méně času, než by si zasloužila, ale kdyby vás čekal stejný semestr jako mě, taky by jste to tak udělali, nebylo zbytí. Několik dlouhých dnů jsem nemohl překlenout stranu třicátou, dnes jsem si však řekl, dost, Vojtěchu, dost bylo oddalování. Sedl jsem si k tomu, začetl se a královsky se pobavil. V prvé řadě se jedná o vtipné čtení plné zajímavých myšlenek a anticipací dosud nevyřčeného. Zároveň je to kniha nemísta, čehosi nejsoucího, ani dobrého per se, ani špatného per se. Je to kniha celku, který je však po částech paradoxní. Je to kniha hrozně zajímavá. Pokusím se postupně jednotlivé zmíněné body projít, s tím se ale také pokusím nezabřednout do jednotlivostí, ty už tu popsali jiní. Proč kniha zajímavých myšlenek anticipujících dosud nevyřčené? Vidím pro to dva důvody. Kniha nezbytně vyvolává asociace dvěma myšlenkovým směrům. Utilitarismu coby směru normativní etiky, komunismu coby druhu společenského zřízení. V tom směru kniha jistě rozebírá velice zajímavé myšlenky (nevytváří, More z velké části netvoří, jen brousí a vylepšuje, dává funkčnější tvar), které před ním nastínili Platón (komunismus) a Epikúros (hédonismus). More se však blíží tomu, co teprve mělo přijít. Likviduje některé zcela absurdní myšlenky Platónovi a přibližuje se tak Marxovi a zároveň přepřádá myšlení Epikúrovo do čehosi více podobného myšlení Benthamovu, v něčem dokonce anticipuje myšlení Millovo. Už proto je kniha mimořádně zajímavá. Je to kniha nemísta. Nezapomínejme, utopie, třebaže s tím slovem jazyk udělal mnohé, nemusí nést konotace pouze pozitivní. Stricto sensu je utopií Orwellův svět z 1984. Má se jednat o svět který je dokonalý (absolutní) v nějakém konkrétním smyslu, ne nezbytně takový, který je dokonalý v dobrém smyslu. To je jistě Utopia. Je to svět zajisté dokonalý, není to svět, ve kterém by jeden chtěl nezbytně žít. Rousseau napsal ve své nejznámější stati, že byl-li by národ bohů, vládl by si demokraticky. V Utopii platí, že národ bohů si vládne socialisticky. Je to národ masy bez individuality, který potlačil veškerou svébytnost, veškeré ego. Je to národ, ve kterém každý dělá co dělat má. Však se na to podívejte, je to tak dokonalé, že je to až absurdní. Dokonalí lidé, dokonalé místo k životu, dokonalý jazyk! Absurdní. Ale stále platí, je to dokonalé. Zůstáváte-li však lidmi, v Utopii byste žít nechtěli. Ani More by ostatně nechtěl. Je to kniha paradoxů. Obsahuje popis zřízení krajně liberálního, které je však strašlivě centralizovaný. Je to národ pluralistický, který je ale přísně jednotný. Je to stát svobodné vůle jednotlivce, ale pouze pokud se to celku hodí. Je to stát volnosti ducha, pokud ovšem nemá být někde zapřažen. Je to místo krajně nenásilné, které je ovšem implicitně násilné v tom nejděsivějším slova smyslu. Pohleďme na to. Ten svět je popsán tak, že v něm je svoboda individua preferována nad cokoliv jiného. Ale co deset let si bez přihlédnutí k vůli individua musíte vzít na starost nový dům, musíte chodit dělat na pole, musíte vykonávat činnost pro kterou jste vyučeni, při nejlepším se můžete vyučit novou. Můžete věřit v co chcete, ale ta víra musí u každého vypadat stejně. Můžete si dělat co chcete, ale víceméně tak, jak to dělají všichni ostatní. Smíte spáchat sebevraždu, ale jenom pokud k tomu máte svolení, pokud jej nemáte, bude vaše tělo svrženo do močálu. Můžete si chodit kam chcete, ale pouze pokud k tomu máte svolení. Daný stát neobsahuje násilí. Neradi války, neradi bitky, neradi násilné kratochvíle. Všechno v něm funguje zdánlivě samo, bez problémů a nutnosti státního donucení formou výkonu zákonných ustanovení represivní složkou. Podivejte se na to, však tam nemají mnoho zákonů, o represivních silách se vlastně nehovoří. Ale je to tak skutečně? Právo nemusí být psané, násilí nemusí být institucionalizované. Přeci každý v tom státě je brancem a platí, že "přítomná pohotovost očí všech lidí činí nezbytným věnovat se buď obvyklé práci, nebo jenom výjimečně čestné prázdni". To připomíná kulturu udavačství totalitních režimů. Tento koncept panoptikonu je inherentně násilnější, nežli institucionalizované složky. A tak tu stojí, Utopia. Je to fascinující a zajímavý pohled. Ale budí strach.... celý text

Utilitarismus a filozofie lidských práv 2022, Martin Hapla

Ach, tohle jsem si užil. Přečíst si po delší době publikaci na téma které já rád (omlouvám se tímto obchodnímu právu) a která je ještě k tomu dobře napsaná (omlouvám se tímto pražským procesualistům, Olze Rosenkranzové, autorstvu Literatury a filmu jako zrcadla práva a právníků a dalším). Byla to opravdu příjemná změna. Martin Hapla je pro současnou právní vědu v naší krajině mimořádně významný. Věnuje se tématům jinak s grácií ignorovaným, a to na odborné úrovni, kterou stav naší vědy potřeboval. Přináší nová jména, nové koncepty, odpichuje se zase o trochu dál. Jistou nezanedbatelnou práci v této věci vykonal Tomáš Sobek, jeho dílo se však nesoustředí konkrétně na lidská práva, ale na právní filosofii v širší perspektivě, na metaetiku, na normativní etiku méně. Hapla je tedy do značné míry osamocený voják v poli. Touto knihou navazuje na svou předešlou publikaci "Lidská práva bez metafyziky: legitimita v (post)moderní době", v této publikaci však podle mého názoru dosahuje ještě vyšší kvality. V Legitimitě se jednak věnoval na malém prostoru příliš mnoha věcem, jednak tak trošičku znásilnil pojem postmoderny. To se neopakuje. Postmoderně se raději nevěnuje a na rozdíl od zmíněné knihy se v této věnuje větší část publikace utilitarismu jako takovému, kratší část pak vybraným konkurenčním teoriím, konkrétně teorii základních potřeb (a schopností), teorii normativního aktérství a diskursivním teoriím v čele s Alexyho explikativně-esenciální teorií. Zde snad jedna poznámka, povidání o teorii Forsta a Benhabib si klidně mohl odpustit, třebaže okrajové, ani ony si jistě nezasloužily dvoustránkové shrnutí. Nakonec se ještě krátce zastavuje u Richarda Rortyho a jeho sentimentálních příběhů. Mimochodem, já Rortyho vcelku rád, přes všechny jeho chyby (a že jich je) se mi jeho přístup mezi dalšími jeví asi nejracionálnější. Hapla mne těší. Jednak máme v lecčem podobné postoje (fér, přiznávám, zkrátka se mi zdá utilitarismus jako zdaleka nejfunkčnější teorie normativní etiky, třebaže k němu mám výhrady), jednak jsme oba do značné míry skeptičtí k universalismu a metafyzičnosti lidských práv. Proto se mi kniha mimořádně líbí. Autor ponejprve vcelku dlouze představuje utilitarismus od jeho počátků, po dnešní modifikace, poukazuje na jeho výhody a obhajuje jemu vyčítané nevýhody (Navíc velice kvalitně, u intersubjektivního poměřování štěstí si podle mého stále nevystačíme toliko s poukazem na rozdíl mezi kardiálními a ordinálními škálami, nebezpečně se tak blížíme intuicionalismu, ostatně stejně jako u diference kvalit štěstí, ale většinu problémů, ostatně těch významnějších, zlikvidoval vcelku bez dalšího.), nakonec vysvětluje most mezi lidskými právy a utilitarismem. Což se mu opět podařilo skvěle. Pravda, já jsem tam nikdy neviděl propast, přes kterou by bylo třeba most stavět, ale to bude mým osobním přístupem k historické filosofii. To, že Jeremy Bentham hovořil o lidských právech jako o nesmyslu na chůdách, nemá po mém soudu na současné uvažování velký vliv (respektive by nemělo mít), jelikož dnešní lidská práva opřená o neuvěřitelnou sílu Ústavního soudu, jsou jiná nežli imaginativní lidská práva v jeho vlastní době. Hapla mi tak v zásadě potvrdil názor, který se mi vždy jevil jednodušší. Utilitarismus si lidská práva obhájí zkrátka jejich výhodností při snižování nákladů rozhodování v každodenním životě. Zkrátka jasná a utilitně akceptovatelná pravidla (lidská práva) dlouhodobě snižují náklady existence ve světě a generují více užitku, nežli adhocistní rozhodování. Kritika (nemíním tento termín a priori negativně, kritikou je jakákoliv reflexe) konkurenčních teorií je racionální, nepřehnaná a trefná. Nesnaží se ukázat, hele, tohle smrdí, ale my voníme, toliko říká, hele, že by oni měli kdovíkolik výhod, to tedy nemají, rozhodně jich nemají více než my. Dohromady vzato jsem tedy zcela spokojen. Tedy štve mě název, jakápak "filozofie", ale dobře, dobře.... celý text

Obchodní právo: obecná část, soutěžní právo 2014, Petr Hajn

Přes všechnu podivnou náklonost, kterou ke knize z důvodů jistě zcela iracionálních chovám, nemyslím si, že by byla natolik bezchybná, aby měla 100 % hodnocení. (Já vím, je to úplně jedno, ale tak nějak mě ten pohled zarazil, že jsem to nemohl neokomentovat...) Kniha je to strašně zajímavá a poutavá, to jistě. Navíc jsem propadl v tajnou lásku k panu profesoru Bejčkovi (jeho sedmdesáti letům věku, přičemž ten člověk nejenže má víc energie než já, ale dokonce vypadá mladší než já, jeho poesii, ve které hovoří o právu a děvkách, jeho naprosto famózním přednáškám, jeho nálepce BEJČEK co má na kabinetu, či k jeho skvělým svetříkům) a jeho spisovatelském slohu, cituji z knihy: "Smyslem insolvenčního řízení samozřejmě není tupě a mstivě zlikvidovat za každou cenu nehodného dlužníka, aby bylo spravedlnosti učiněno za dost..." Není to krása? Ale přeci, učebnice není dokonalá. Proč? No už je jí strašných devět let. Neříkám, přímo zastaralá je jen v málo věcech (zabývá se ve velkém teoretickým a historickým uchopením institutů, které řeší, v tomto ohledu tedy může dosti obtížně zastarat), ale devět let... Proč je to důležité? Vyšla krásného to roku dvoutisícího a čtrnáctého. Toho krásného roku jsem já ještě chodil na základku a vyšel (nabyl již účinnosti) zákon č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník (a zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích), zároveň ale zemřel na smrt zákon č. 513/1991 Sb., Obchodní zákoník. To je fajn z toho pohledu, že kniha stihla pojmout novou úpravu, vzato kolem a kolem je to dost na prd, jelikož zkrátka a jednoduše neexistovala relevantní judikatura. Ano, v mnoha probíraných oblastech neexistuje dodnes, ale v mnoha také ano. Právo bylo dotvořeno a to tato kniha zkrátka nemohla pojmout. Vyjít dnes znovu, rozšířená o některá témata a judikaturu, delší o nějakých 150 stran, nazvu ji dokonalou. Bez tohoto doplnění je však spíše mimořádně zajímavou literaturou (na rozdíl od drtivé většiny učebnic, to je velká pochvala), nikoliv však dostatečnou učebnicí obchodního práva (cokoliv to obchodní právo vlastně bez vlastního kodexu je). P.s. Publikace již v roce 2014 pojednává o ekonomické analýze práva. To samozřejmě není kdovíjaká mimořádnost vzato dohromady (2015 vychází na toto téma samostatná rozsáhlá monografie, jistě jich mnoho vyšlo již dříve), ale vzhledem k partikulárnímu problému, tedy celkové teoretické zaostalosti výuky práva v našich luzích a hájích (kde například dobrá polovina studentstva považuje za kvalitní učebnici teorie práva tu Gerlochovu), je vlastně vcelku ohromující, když se něco podobného objeví v regulérní učebnici. Za to si kniha zaslouží velké plus. Ad konečně nové vydání: Přečetl jsem konečně (se zkouškou, jejímž následkem je neustávající třes mých rukou) nové vydání této knížečky. A musím pochválit. Došlo k poměrně rozsáhlé změně v autorském kolektivu (kterou zásadně považuji za kladnou), jejímž následkem je jednak překopání některých kapitol (Tak například profesora Hajna nahradila docentka Ondrejová, která kapitolu o nekalé soutěži pojala podstatně jinak než on, absentuje tu tak povídání o lidském soutěžním jednání a míří se rovnou na komoru - což nehodnotím apriori pozitivně ani negativně, je to zkrátka jiné a stojí za to si přečíst obé.), jiné kapitoly byly přidány (nekalé obchodní praktiky). Byly odstraněny některé neduhy prvého vydání (mj. doplněním množství judikatury). Změnu tak lze jednoznačně považovat za pozitivní, kniha tak již dobrá stala se lepší. Skvělý výkon!... celý text

Chvála bláznivosti / List Martinu Dorpiovi 1986, Erasmus Rotterdamský

Ale ano, pro zasmání dobré. Již poměrně dlouhou dobu jsem se chystal tento historický klenot přečíst, snad s poněkud jinou představou o jeho obsahu (Někteří si mysleli, nechápu jak je to vlastně možné, že se jedná o knihu dějovou, tento problém já neměl, zato jsem si myslel, že se bude jednat o poněkud... vědečtější pojednání, že ona slavná slova Bláznivosti jsou toliko alegorickou předmluvou. A ono ne.), nadšený z poznání nového. Nového jsem nepoznal vcelku nic, ale čtení to tak, či onak bylo zajímavé. Obligatorně i já poznamenávám, je to vtipné. Já se (v práci) chechtal, až bych plakal. Tu jsem vyprávěl kolegům o Kelsenově Ryzí nauce právní (absolutně je to nezajímalo) a najednou si čtu o tom, že "mudrci" zšednou, zestárnou a zemřou mladí. Tu jsem vyprávěl kolegům o spletitých otázkách práva proti nekalé soutěži a tu jsem si četl o právnících coby oslech. K tomu jedna poznámečka, právníci to schytali mnohem méně razantně, než bych čekal. Nevím, zda je to ono, když nás obhajuje Bláznivost, ale to mi dohromady nevadí. Kniha mi však spíše než co do obsahu připadala zajímavá co do formy a některých kontextů. No, kontextů... Náhodných myšlenek, které mi přišly do hlavy. Povězme si to upřímně, dělat si srandu z filosofů, to není nic těžkého jedná se ostatně o kastu, ze které se všemožně i její jistí členové snaží vymluvit. Nadávání na teology, to je snad ještě snazší. Haha, snažíte se docílit achievementu "loremaster" ve WOWku, ale ve skutečnosti, há há. Jistě. Ale když jsem to tak četl a koukal jsem na to a uvažoval nad tím, v době, která nahrubo odpovídá době, kdy jsem před rokem četl Nietzscheho Antikrista, pojal jsem najednou myšlenku. Ono je si to vlastně dosti podobné. Erasmus však psal satiru (tak nějak), kritickou, ale i sebekritickou. Erasmus sice nadnášel a obhajoval jakousi tezi, ovšem nevylučoval se z množiny kritizovaného. To Nietzsche neuměl. S tím souvisí poslední, spíše marginální poznámka. Já snad v životě nečetl nic, co by se tak strašně moc, strukturou, i obsahem, podobalo o sto let mladšímu Labyrintu světa a ráji srdce. Proslovy a pohledy naší drahé Bláznivosti mi strašně připomínaly Komenského pouť pod vedením Všezvěda a Mámení. Ta podobnost mne až zarazila. I zde však platí, na rozdíl od Komenského dovedl se Erasmus nebrat tak úplně vážně.... celý text

Civilní právo procesní část první: Řízení nalézací 2015, Alena Winterová

Když máte knihu, jejíž samotný název je chybný... Ne, to si dělám trochu srandu, ale pravda je, že kniha neobsahuje jen řízení nalézací, ale také přezkumné, nesporné, rozhodčí, název je tak poněkud matoucí. To je ale rozhodně vedlejší. Nejsem upřímně schopen prostě vyjádřit můj vztah k této knize (kterou jsem dočetl mezi semestry výuky obsažené látky, jelikož by konečně v nejbližší době měla vyjít brněnská učebnice a v průběhu výuky se chci soustředit primárně na tu), jednak jsem ještě nečetl jinou v našem prostředí zpracovanou knihu na toto téma, jednak nedosahuji posud znalostí, které by mi umožnily rozsáhlou kritiku publikace. Mohu konstatovat jednu smutnou věc. Čím více čtu učební texty vzešlé z Pražské právnické fakulty, tím více docházím přesvědčení o správnosti mého rozhodnutí jít studovat práva do Brna. Pražské učební texty bývají, jak posud pozoruji, na straně druhé, nepřečetl jsem toho ještě od nich mnoho, poněkud obsahově plytké, strukturálně matoucí a, což je mi největším bolením, teoreticky zcela prázdné. Tak, jeví se mi, zde předložená kniha. Látka je zpracovaná způsobem, který v Brně nestačí ani na zápočet. Na komplikovanější otázky neodpovídá, spousta v ní chybí. To je, samozřejmě, propojeno s teoretickou vyprázdněností textu. Co se v ní člověk doví o předmětu sporu? Vůbec nic. Co se v ní dozví o teorii důkazní? Vůbec nic. Kde je nějaká polemika? Kde je nějaké přesvědčivé stanovisko? Asi doktrinálně nejvymezenější je učebnice v pojednání o řádných opravných prostředcích, kde konstatuje chybu zákonodárce ale i na tom se už shodnou doslova všichni. Kniha je navíc, jak píši, strukturálně matoucí. Řazení kapitol dává tu více a tu méně smysl, jeho grafické vypodobnění ovšem shledávám vysloveně matoucím (což je vysloveně subjektivní, nepopírám), slohová úprava textu se mi také zdá spíše neuspokojivá. Autoři navíc neshledávají potřebným čtenáři čtení usnadnit, takže i ty pasáže, které by mohly být potenciálně zajímavé, naprosto ničí. Já nevěděl, že jde nezajímavě pojednat o průseru, kterým byly arbitráže spotřebitelských sporů, ale zde přítomné autorstvo to dovedlo. Z hlediska čtenářského (ale nejen čtenářského) však kniha dosahuje dna u nesporu. Nesporné řízení je velice obsáhlé, je proto problém jej narvat do knihy coby kapitolku. Zde se to rozhodně nepodařilo, ze čtení textu má člověk podobný pocit, jako ze čtení originálního zákona. Ale na druhou stranu nechci knihu vyloženě hanět. Studentsky je možná přitažlivá právě proto, že neobsahuje okecávání navíc a jde přímo na komoru. Většinu důležitých informací z ní člověk vytěží. Jedná se tak spíše o můj osobní problém, problém vkusu a problém přístupu ke vzdělávání. Pokud jde o teoretickou pozici knihy, je vlastně svým způsobem dobré, že se teoreticky nevymezuje, víceméně akceptuje realitu a může proto být textem širšímu publiku, než, dejme tomu, svéráznější učebnice olomoucká. Její jednostrannou výhodou navíc je, že pojímá velké množství látky a slouží tak studentům jako relativně ucelený zdroj informací, chybí v ní vlastně jenom insolvence a exekuce.... celý text

Stín z času 2013, Howard Phillips Lovecraft

Inu, co k poslednímu svazku napsat. Mohu vám sdělit, že Lovecrafta miluji, že je mi blízký a jeho delší texty, kterých je tato kniha plná, mohl bych zde potřetí zopakovat velkolepý verš z Goetha, který mnou při čtení zde probíraných textu vždy rezonuje: "Můj klid je tentam, mé srdce je mdlé, už nenajdu míru, už nikdy ne." Člověk by ale chtěl být kreativnější. Ne, že by to nebyla pravda, je, ale omrzí. Tak tedy takto. Poslední, nejdelší, svazek sebraných spisů obsahuje pouze osm povídek. Z hodnocení lze víceméně vyškrtnou nikoliv nezajímavé, ale v porovnání se stínem z Času, Hor a Innsmouthu, dosti nepatrné povídky ďábelský kněz a Kniha. V hodnocení tedy zbývá jen má vůbec nejoblíbenější novelka Stín nad Innsmouthem, monumentální V horách šílenství, fascinující Stín z času, poutavá Věc na prahu, podivuhodné Sny v čarodějnickém domě. V porovnání pak méně zajímavá, ale stále skvělá Přízrak z temnoty. Tak jak tohle komentovat, než jako výborné? Texty patří k tomu nejpropracovanějšímu, co kdy Lovecraft napsal. Jsou dlouhá a díky tomu komplexní. Propojují nejen své části, ale také sebe navzájem, je pak zajímavé čtení Času a Hor které jsou si tak reflexivní. Člověk s Lovecraftem prožívá jeho sny o velkých národech hvězdovitých Starců, nebo pyramidových Velkých, či smrdutých Hlubokých. Setkává se s bohy a rituály takové pochmurnosti, jaké nikdo jiný nevymyslel. Potkává krysy s lidskými obličeji, Plíživý chaos, degradaci, debilitu, demokracii tu vlastně ne. Setkává se se vším špatným a smradlavým, co Lovecraft vymyslel. Setkáte se v této knize s koncentrovaným množstvím toho všeho, co autor čtenářstvu předkládal ve své dřívější tvorbě. A pokud budete mít štěstí na atmosféru, možná ucítíte rybinu a uslyšíte klepání na dveře, možná se po vás vyšplhá antarktický mráz, možná pouštní horko. A možná uslyšíte pod postelí dupot malých nožiček Hnědého Jenkina. Knihu jsem četl již asi po sedmé. Pravidelně zase a znovu čtu Stín nad Innsmouthem, který vedle Snového putování je a zůstává mým nejoblíbenějším autorovým výtvorem. Jiné povídky četl jsem méněkrát (všechny jsem samostatně okomentoval), ale o to víc byly pro mne osvěžující zábavnou mezi semestry, Velice vám čtení doporučuji. Dejte si v jedenáct večer vínečko, otevřete okno do temného prostoru a napněte uši. Určitě něco uslyšíte.... celý text

Lidská důstojnost – právně teoretická a filozofická perspektiva Giovanni Pico della Mirandola & Immanuel Kant 2020, Olga Rosenkranzová

Na straně sedmdesáté jsem měl zhusta popsané dvě A4 poznámkami. V tomto smyslu mi promiňte, bude-li text komentáře poněkud kusý a neprovázaný, tolik materiálu se na málu prostoru propojuje dosti nedobře. (Komentář jsem nadto musel, bohužel, rozdělit na dvě poloviny s tím, že obsah druhé shledávám důležitějším.) Kniha se mi nelíbila. Dost nelíbila. Vyvstal mi u ní zpočátku týž problém jako u Petra Osiny a jeho Nové teorie přirozeného práva. Nebyl jsem si dlouho jist, zda autorka jen umně popisuje práci dvou filosofů, nebo tím i prezentuje své názory. Postupem času jsem však zjistil, snad jasněji, než u Osiny, že se autorka s Picovým pojetím plně ztotožňuje (i se všemi rozpory, které teorie má a které ona ještě hojně zmnožuje). Mohu si tedy dovolit být plně kritický k této knize bez strachu, že bych snad autorce přisuzoval něco, k čemu je ona indiferentní, nebo vyloženě kritická. Hned úvodem byl jsem zděšen. Víte co je jedna z největších blbin, jaké jsem kdy v životě viděl? Je to Tabula Smaragdina a je to legenda o Hermovi Trismegistovi. Tabula je plná blábolů, které nedávají žádný smysl a které jsou kvalitou obsahu na úrovni horoskopů a Hermes je zcela nepopíranou slátaninou, která snad ani nikdy neměla dávat smysl. Nu a autorka knihy hned v úvodu přiznává, že na hermetické filosofii, ze které si Umberto Eco tak otevřeně dělal prdel už před čtyřiceti let, shledává cosi moudrým a "kontemplativním". Shledáte-li bláboly bezesmyslu a obsahu kontemplativními, diskreditujete tím svou práci jako celek, nebo se mýlím? (Mimochodem, platí stále přísloví "De gustibus non est disputandum", pokud autorka shledává přitažlivou hermetickou filosofii, je to její svobodná volba, s chutí do toho. Ale začne-li to tahat do odborné práce, mohu jí vyčítat, že do odborné práce tahá kraviny.) "Jest pravdivé, jest jisté, jest skutečné, že to, co jest dole, jest jako to, co jest nahoře a to, co jest nahoře, jest jako to, co jest dole, aby dokonány byly divy jediné věci." - Tabula Smaragdina. Ach... Teď už jenom pár pro mne nejdůležitějších poznámek k textu: Táže-li se autorka, je-li Picova koncepce vhodná pro právo, odpověď je prostá není per essentiam. Není vhodná pro tuto dobu, proto není vhodná pro nic v ní. Mirandolova koncepce je apriori spojená s Bohem a Bůh jako metanarativ pozbyl v současnosti byť poslední špetku obecné akceptovatelnosti. Bůh již nemůže být spojnicí a proto nemůže být koncepčním středobodem důstojnosti. Práce pro jeho teisticko ideologický obsah navíc nejenže nemůže, ale ani nesmí mít v sekulárním právním státě vůbec žádnou relevanci. Za velký nedostatek považuji jistou lenost v citační práci. Autorka raději odcituje sekundární literaturu, "podle níž", místo toho, aby citovala původního autora (platí pro Platóna, Aristotela, Pica,...), což nevadí, jde-li o interpretaci. Je-li však ono "Aristoteles píše" zdrojováno nikoliv Aristotelem samým, ale třetí stranou, považuji za významnou chybu nenapsat "tendle pan si myslí, že Aristoteles píše". Autorčin přístup je dle mého velice chybný. Za úplně nevyhovující je nutné označit citace, které jsou neozdrojované a jejichž původ je vlastně záhadný. Třeba na str. 61 cituje autorka Patočku, který je ozdrojován, ale následně cituje v uvozovkách jakýsi text, podle kterého "Rozdíl s Platónem je podle Patočky", aniž by byl uveden zdroj citace. To činí text neověřitelným a udělat to já na univerzitě v seminárce, paní doktorka by mi ji jistě vyhodila, udělat to v diplomce, hrozilo by mi obvinění z plagiátorství.... celý text

Vánoční koleda 2018, Charles Dickens

Jakákoliv kritika ke Koledě se zde zdá být apriori nemístná. A přeci si nemohu odpustit několik kritických poznámek k této jinak skvěle a zajímavě napsané knize. To co je tu leckým popsáno coby pěkný příběh s poučením na konci, mě se zase tak pěkné nezdá. Podivejte se, definujte mi váš morální rámec a pak se můžeme bavit o tom, zda Scrooge je zlý člověk, morálně odpudivý. Z mého utilitaristického pohledu to rozhodně není morální klenot, ale upřímně, proč ho mučit? A to pozor, je několikrát vyděšen takřka k smrti, je mu ukázán jeho hrob, je psychicky týrán a vydírán smrtí dítěte. To je mučení a to mi nerozmluvíte, rozhodně to pak není jakási průvodcovská promluva do duše. To, že nemá rád lidi (což je zcela legitimní a férová volba) a naopak má rád peníze (takových bylo, je a bude a nic špatného na tom také není), nedává peníze na charitu (tímhle směrem bych se na vašem místě vůbec nepouštěl, jak snadné totiž pro mne je odkázat se na Singerův článek Femine, Affluence, and Morality, ve kterém by vám bylo vysvětleno, že z přísně konzistentního postoje jste nejspíše stejně nemorální, jako Scrooge) a nemá rád svátky? Nebo to, že je ošklivý na svého pomocníka? Jistě, je to asi nepěkné, ale obhájíte si tím mučení? Nemyslím si. Čili morálně vzato se mi kniha zdá dost zvrhlá, abych byl upřímný, hezké poselství na ní nevidím. Druhý bod kritiky je na prvý úzce napojen. Kniha je radikální, protože je ideologická. Protežuje jeden správný pohled na svět a ten je v ní také prosazen. Považte, je Scrooge ze začátku knihy tím samým Scroogem i na konci? No není. Ideologie ho vzala, mučením a nátlakem z něj vymlátila vše, co jej dělalo jím a nakonec ho už ani vlastní příbuzní nepoznali. Na začátku je Ebenezer Scrooge, nemusí se nám líbit, ale musíme uznat, že je sám sebou. Na konci je jakýsi totem ideologie, jeden z mnoha. Ti, kdo obhajují individualitu, měli by u této knížečky plakat. Ale dobře, dobře, už mlčím. Je to samozřejmě krásná kniha, jen morální poselství bych si z ní úplně nebral. Autor je geniálním spisovatelem, který si umně hraje s fokalizací, s vypravěčem, tu zcela ztraceným v knize, indiferentním k ději, tu s hetero-extradiegetickým. Jednotlivké scény jsou mistrně vykresleny (nejpůsobivější jsou jistě berličky u krbu v rohu, chlapec, který již není na svém místě u Druhého ducha. Třetí duch je samozřejmě ze své podstaty působivý. Krásně se to čte a ani za třicetistupňových veder se člověk atmosféry mrazivých Vánoc ne a ne zbavit. Takže ano, samozřejmě je to vynikající čtení. Ale byl bych opatrný.... celý text

Literatura a film jako zrcadlo práva a právníků 2017, Jan Kysela

Ke knize mám vztah dosti ambivalentní. Na straně jedné ukazuje jistou intelektuální lenost, kterou na Karlově univerzitě dlouhodobě pozoruji (a pro kterýžto jev jsem se rozhodl, mimo jiné, jít místo ní na Masarykovu univerzitu) a která je dosti depresivní, na straně druhé je to ale celkem fajn knížka, proti které vlastně nic moc nemám. Hovořím-li o intelektuální lenosti, myslím jistou zakrnělost. Pustí-li se konečně Karlovka do práce v oboru Law and Humanities, pustí se od ní na bázi nejjednodušší (Law in Literature), která v zásadě nevyžaduje žádnou znalost, žádnou zvláštní metodologii a nakrásně ani znalost literatury. Jenom zdůrazňuji, že to vše navíc až čtyři roky poté, co individuální Martin Škop vydává právo, jazyk a příběh, knihu naopak metodologicky hlubokou, komplexní a komplikovanou, která je reálným příspěvkem do oboru a to ve smyslu Law as Literature a která tak navždy bude tisíckrát hodnotnější, nežli komentovaný výtvor. Mimochodem, i mladičká Markéta Štěpáníková (tehdy Klusoňová) stihla dřív vydat svou zajímavou knihu Hnutí Právo a literatura koncem 20. a na počátku 21. století. Jak ovšem píši, na straně druhé je to vlastně vcelku milé čtení, které dokáže být i zajímavé (pokud se ovšem autor toho kterého článku svým příspěvkem jenom neprocituje, koukám na vás, profesore Wintre a doktore Urbane!) a vlastně užitečné. Vyzdvihnutí si patrně zaslouží hlavně článek Kosekův a Venclíkův, ale i ten Aghův je zajímavý. Ostatní lze považovat za sice méně odborně zajímavé, nikoliv v však nezajímavé. Čili takto k mému ambivalentnímu postoji. V posledku je samozřejmě dobře, že se Karlova univerzita pustila do tohoto díla a jsem vlastně rád, že jsem si jej přečetl a mám jej doma.... celý text

Z neznámého světa a další příběhy 2018, Erik Kriek

Již vícekrát jsem na Databázi prohlásil, že výtvarnému umění nerozumím a jsem dalek tomu jakkoliv relevantně hodnotit komiksy. Proto se tu mohu omezit toliko na konstatování, že výtvarný styl se mi vcelku líbí. Nu, tak to bychom měli. Pokud jde o provedení nikoliv formální, ale obsahové, jsem poněkud méně velkorysý. Lze snad říct o Z neznámého světa, Vyvděděnci, Dagonovi a s větší dávkou nekritičnosti o Barvě z kosmu, tvrdit, že se jedná o provedení slušné. Pocity, které na člověka působí z originálních povídek nejsou výrazněji oslabeny a tak, ačkoliv je děj až násilně zkrácen a člověk tak vlastně dostane příběh sotva polovičatý, není takové provedení asi ničemu na škodu. Ale to, co je provedeno mému drahému Stínu nad Innsmouthem, to je perverzní. Je to znásilnění a je mi to odpudivé. Nene, kresby jsou podle mne odpovídající originální vizáži, forma je i zde kvalitní. Ale co zbylo z budování příběhu, z budování mýtu, nakrásně, so zbylo z napětí a strašidelnosti? Nic. Atmosféra zemřela spolu se zbytečně uspěchaným průletem děje, který tak ztrácí na zajímavosti, návaznosti, rozkližuje se, nepůsobí přesvědčivě. Scéna hotelového pokoje se stává zcela nudnou a nezajímavou, útěk z města postrádá napětí. Stín je, podle mne, v tomto provedení naprosto špatný. A je to hrozná škoda. Nemám proto hned potřebu nějak výrazně negativního hodnocení celého svazku, to patrně ne. Ale je mi to líto, mrzí mne to. Dohromady vzato, je to více Kriek, než Lovecraft. Což vám ovšem musí vadit toliko tehdy, pokud Lovecrafta máte rádi. Pokud jej rádi nemáte, nebo k němu máte vztah indiferentní, třeba pro neznalost jeho díla, je to možná svým způsobem dobrý začátek.... celý text

Volání Cthulhu 1 2011, Howard Phillips Lovecraft

Pokud jde o třetí svazek Lovecraftových spisů, představuje v jeho tvorbě vcelku radikální zlom. Hlavně tedy pokud jde o autorovu vyzrálost a schopnost psát mimořádně dlouhé texty, nikoliv již povídky, ale plnokrevné novely. Hovořím, samozřejmě, o fantaskním a fantastickém Snovém putování k neznámému Kadathu, které pro mne patří mezi nejcitlivější místa autorovy tvorby a která jistě patří mezi dvě mé nejoblíbenější výtvory (spolu se Stínem nad Innsmouthem), či o Případu Charlese Dextera Warda, což je novela takřka nevídaných kvalit, která je sice možná průhledná jak čiré sklo, ale není proto o nic méně zajímavá, poutavá a temná. Nadto zde máme prostě skvělé příběhy (Pickman a Chladný vzduch) a příběhy mimořádné hodnoty pro Mýtus (Krom Kadathu samozřejmě prim hraje Volání Cthulhu, ale ignorovat nelze ani Warda a Podivný dům) a nádherný Stříbrný klíč, jehož hodnotu mohu sice považovat za nejmenší, který ovšem zůstává esteticky opravdu krásným. Lovecraftův svět roste, jeho styl se mění, snad vyvíjí, vše směřuje ke vzniku legendy, která přetrvá staletí (o čemž nepochybuji) a již navěky (v měřítcích, samozřejmě, lidských) ovlivní populární kulturu. Při čtení si můžete nadále všímat mnoha intertextuálních odkazů nejen na dílo samotného autora a jeho přátel, ale i klasické literatury (z níž nejočividnější jsou odkazy na Poea, ale není v tom rozhodně sám), můžete se podivovat nad osobitým stylem autorovým, můžete se podivovat nad jeho fantastickou imaginací a sugestivitou textu. Můžete se obdivovat skvělé knize, se skvělými příběhy. Které jsem, samozřejmě, všechny samostatně komentoval.... celý text

Měsíční močál 2011, Howard Phillips Lovecraft

Tak jsem se po pěti letech vrátil. No dobře, ne tak úplně, v průběhu let jsem některé povídky četl opakovaně a opakovaně si je užíval. Ale letos jsem si řekl, Vojtěchu, to by chtělo doplnit komentáře k neokomentovaným povídkám (protože svoje kecy musíš cpát vážně všude) a ke sbírce vůbec. Nu a zjistil jsem, že zrovna v tomto případě těch povídek mnoho okomentovaných nemám. Tak jsem si to tedy znovu všechno přečetl. Pro potřeby tohoto komentáře zdůrazňuji. Každou jednu povídku jsem okomentoval individuálně, a to textem tu delším, tu kratším. Některé mají rozsah komentáře (mého) dlouhé knihy, některé jsou na pár řádků. Zde bych se patrně měl soustředit na nějaké obecné shrnutí. Je to skvělé. Ale je to skvělé asi hlavně proto, že to mám osobně rád. Přeci jenom, jedná se o 21 povídek, které jsou nad to dosti monotematické. Takže to unaví! Ale odhlédneme-li od tohoto faktu, zůstane nám skvělá kniha. Kniha plná skvělé atmosféry (Bezejmenné město, Hudba Ericha Zanna, Co přináší luna,...), intertextuálních odkazů (Herbert West, Slídič,...), interpretativních obtíží (On, Iranonovo hledání,...), skvělých, napínavých příběhů (Krysy ve zdech, Prokletý dům,...), mýtu z těch nejtemnějších (Slavnost, Slídič,...) a vůbec skvělé zábavy, u které se dá vyblbnout ve velkém. Je jisté, že přes všechno, co o něm může kdokoliv kdekoliv psát (včetně některých mých rýpavých komentářů), zůstává Lovecraft skvělým autorem, který může občas postrádat literární cit, nikdy však nebude postrádat mimořádné vzdělání, které je schopen pomocí své skvělé imaginace bravurně zakomponovat do svých umných vyprávění. A tak, přátelé, čtěme Lovecrafta. Čtěme tuto sbírku. Pokud vám nesedne, je to v pořádku. Pokud vám sedne, dobře pro vás. Počítejte však s tím, co jsem psal již u svého komentáře k Hrobce: Naplno pak poznáte obsah Goethova verše - "Můj klid je tentam, mé srdce je mdlé, už nenajdu míru, už nikdy ne."... celý text

K majáku 2018, Virginia Woolf

Já se toho tak bál! Tak moc! Po loňském selhání u Joyceova Odyssea, kterého se mi přes celé léto nepodařilo přečíst, jsem se Woolfové strašně bál. A strašně jsem si teď to čtení přečetl. Je to úžasné. Kniha je to imateriální, nepolapitelná, nemá tvary a proto víří. Autorce se podařilo odpoutat se od fyzična a přenést celý román do sféry duchů. Obsahuje tři pevné konstanty, dům, maják, ostrov. Jinak je v ní vše vířivé a nic, opravdu nic není jisté. Nejrychleji se samozřejmě ten vír roztočí v druhé části, otáčí se ale stále. Kniha se nepohybuje v reálném světě, ten je nedůležitý. Pohybuje se v mezilidských vztazích a myšlenkách osob, které jsou osobami, nikoliv postavami. Mají funkční kompletní psychiku, která je daleka patosu (nelidskému), osoby v knize jsou komplexní a komplikované, jejich vztahy jsou lidské. To se podaří málokomu. Tato kniha mi proto není ničím jiným, než optikou. Optikou, kterou se člověk podívá na jinou knihu a řekne: ale takhle to přeci není. Vše v knize obsažené totiž nepředstírá, je to upřímné. Lidé nemyslí v strukturovaných odstavcích, lidí nemluví ve strukturovaných odstavcích. Lidé jsou těkaví, nestálí, zvláštní. To ale ukazuje již realismus a naturalismus. Woolf dochází dále, to, co je lidské, přenáší na knihu. Woolf provedla personifikaci knihy. Je nestálá, schopná v jedné větě přejít z introspektivní fokalizace postavy jedné na introspektivní fokalizaci postavy druhé, vrcholem je samozřejmě hostina. Kniha je upřímná a skutečná, se skutečnými postavami s milionem osobnostních vad a bolestí, tím však skutečnějšími a důvěryhodnějšími. Oproti K majáku většina knih vypadá jako schematická struktura, která vlastně neobsahuje nic skutečného. Jsem opravdu ohromen. Jednotlivé obrazy knihy jsou naprosto kouzelné a okouzlující. Našel jsem díky K majáku další autorku, se kterou jistě budu chtít pokračovat, je totiž zkrátka mimořádná, vynikající vypravěčka. Nu a stojím nyní před volbou. Druhý pokus s Odysseem, nebo Roky?... celý text

Hrobka 2010, Howard Phillips Lovecraft

„Můj klid je tentam, mé srdce je mdlé, už nenajdu míru, už nikdy ne.“ Tyto řádky z Fausta jsou dokonalou citací k Hrobce, pokud hovoříme o mém citu k panu Lovecraftovi, který se právě touto knihou započal. Po dočtení Hrobky jsem věděl, že s panem Lovecraftem se budu bát a budu se bát strašlivě rád. Jedná se o chronologicky seřazenou sbírku jeho prvotin. Povídky v ní jsou oproti těm pozdějším krátké a motivy v nich obsažené jsou teprve v zárodku Lovecraftovy pozdější geniality. V dnešní době je velice těžké najít horor, u kterého se budete opravdu bát. Na upřímný strach z literatury jsou naše životy až moc světlé, až moc racionální. Proto autor, který se má stát legendou hororu musí do svého díla něco přidat. První z těchto mistrů hororu byl jednoznačně Edgar Allan Poe. Ten do svého díla přidal svou duši. (Což nemyslím obrazně. Podle mě je Poe nesmrtelný, protože z jeho díla přímo sálá jeho osobnost.) A také svoje šílenství, své poruchy a obsese. A pan Lovecraft? Ten vytvořil kulturu nadpřirozeného hnusu, která se dokázala naprosto nesmazatelně zapsat do popkultury nejen let minulých, nejen dneška, ale na ještě dlouhou dobu. Většina velkých fantasy, či hororů je inspirována pozdějším dílem pana Lovecrafta. A právě povídkami v této knize onen hnus započal. Hrobka, Dagon, Chrám, Z neznámého světa, Výpověď Randolpha Cartera – možná nejvíce Výpověď Randolpha Cartera – a mnohé další jsou zárodky toho co pan Lovecraft vytvořil. Zde to začíná. Povídky to nejsou nejlepší, v díle Lovecrafta dokonce většinou ani průměrné, ale pro toho, kdo chce mistrovo dílo poznat, je tato kniha naprosto nepostradatelná. Hnus, tajemno, strach. To začíná zde.... celý text

My filologové 2019, Friedrich Nietzsche

Začten do knihy uvědomil jsem si ponenáhlu cosi znepokojivého. Čtu a nic z toho. Filologové jakoby mi nedávali nic, nijak mě neovlivňovali, připadali mi poněkud sterilní. Započal jsem tedy se čtením znovu, od začátku. A ani druhé čtení mi nic nepřineslo. Jistě, Nietzsche přináší jistou bystrost úsudku a schopnost poněkud svérázné, ale dosti nečasové úvahy. Jeho kritika vzdělávacího systému, ne-li karierního systému vůbec, je bystrá a přežívá (tak jako jeho celospolečenská kritika na to přímo navázaná, která je jistě alespoň provokativní). To, jaké závěry z ní učinil, to je jiná otázka. Čili ano, lecco na knize snad může být poutavým, ostatně je zajímavé, že Nietzsche klade již ve svém brzkém díle mimořádně silný důraz na individuum (jeho vyhraněně pozitivistickým výkladem dějin umění), což jenom dokládá jistou absurditu jeho spojování s národním socialismem (na mysli mám hlavně představu ducha národa). Ukazuje rovněž silný cit pro patos a velikášská vyjádření, pro ideologické pojetí světa. Ale že by tím na mne nějak působil? To nevím. To mne vůbec vedlo k zamyšlení nad Nietzscheho dílem, k němuž jsem vůbec měsíc po měsíci kritičtější. Snad mne fascinoval a ovlivňoval před lety, když jsem seděl v baru v Plzni, popíjel absinth s dívkou, kterou jsem miloval, na podtáccích Nietzscheho citáty a v myšlenkách Zarathustra. (Což se vlastně nikdy nestalo, vzpomínky jsou, zdá se, dosti zkreslující.) Dnes však ne. Toliko snad jen jakási osobní úvaha, bez většího smyslu. K dílu samotnému jen jedna kratičká poznámka. Nietzsche mi, což byl tragický okamžik, připomněl v jistý okamžik Marxe. Ten také kritizoval ideologie, ovšem aniž by si povšimnul, že to, co on přináší, je rovněž ideologie se všemi chybami z toho plynoucích. Tak Nietzsche. Kritizuje zidealizované pojetí antiky, ale s čím přichází? S mýtem, který takřka připomíná pohádkové vyprávění s potřebou hyperbolizace, extremizace a polarizace. Nezpochybňuji jeho skvělou znalost (milionkrát větší než je a kdy bude má), musím ho však obvinit z něčeho horšího, než je neznalost úmyslného zatajování, zkreslování, ze zlého úmyslu. To shledávám jednak smutným, jednak, z hlediska snad dlouhodobého, dosti nebezpečným. Nu a tak tu stojím, hledím na Fililogy a na Mezi minulostí a budoucností a přemítám nad jistě inspirativním, ale dosti pochybným vlivem Nietzscheho a jsem poněkud nervózní. Mimochodem, dopis Ritschla Nietzschemu dosti říká poměrně jasně. Rozhodně stojí za přečtení. P.S. Ale třeba je to pouze jisté zhoupnutí se nálady, které přejde. Uvidíme. A ještě jedna ryze soukromá poznámka, abych nezapomněl. Nietzsche po svém čtenáři zcela otevřeně vyžaduje, aby "zapomněl na své vzdělání", tedy na svou schopnost kritického usuzování (což samozřejmě vychází ze Schopenhauera). Ano...... celý text

Rozdělení 2010, Richard A. Knaak

Koncem to končí, je proto nezbytně zajímavější než prostředek. Těžko bychom knihu obvinili z nějaké přehnaně komplikované linie, ale co už. Čistě na množství imaginovaných particlů poletujících ve vzduchu a vířících všemi barvami je tato kniha zdaleka nejnabušenějš. Považte, letka draků, armáda polobohů, taurové, trpaslíci, srstnatci, armády elfů a množství démonů v čele s Archimondem, Mannorothem a dokonce ztělesněným Sargerasem. Do toho tam v temných stínech číhají N'Zoth, C'Thun a Yogg-Saron (tedy očividně nikoliv vykradení Cthulhu a Yog-Sothoth, pravda, NZoth je patrně alespoň co do jména originální) a v okolí pobíhá mnoho dalších fantastických bestií. Tahle kniha vás utluče kouzly, boji a roztodivnými obludkami. A proč ne, že ano? Jedná se o zábavný příběh, který sice nemůže být napínavý, nicméně není nezajímavý. Chvílemi může být smutný, někdy epický, dohromady vzato je prostě fajn. A co víc k tomu psát. Snad jen jedno osobní zklamání, které se po letech od prvního dočtení vrátilo. Když jsem knihu poprvé četl, ohromil mě okamžik Mannorothova uvědomění, že královně Azshaře by v souboji mohl čelit snad jen Archimonde. Mannoroth dobře zná sílu svého nadřízeného a přesto myslí v kategorii "snad". Azshařina moc se jeví být naprosto mimořádnou, skoro jako by opravdu mohla být Sargerasovou partnerkou (opravdu jen skoro). A přes to, co s ní za celé ty tři knihy dostaneme? Asi 30 stran. Azshara tu vystupuje, jak už tomu tak bohužel u podobné literatury bývá, jako karikatura. Je narcistní a nic jiného. Ale to ona není, ona je víc. Ona je strašně zajímavá, ale série jí k zajímavosti nedala prostor. To je pro mne, opakovaně, patrně největší zklamání série. Tak se jdu alespoň mrknout na toto, když nic jiného: https://www.youtube.com/watch?v=hndyTy3uiZM&t=80s&ab_channel=WorldofWarcraft... celý text

Soukromé a veřejné v kontextu institucionálních a normativních proměn práva 2017, Aleš Gerloch

Velice zajímavý sborník, který se zaobírá tématem kupodivu stále živým. Je, pravda, trochu tuhý (ten sborník) vzhledem k tomu, že jím probíraná látka je v zásadě ryze teoretická, nepotřebuje, až na výjimky, očividně přílišné pozornosti, jelikož bez ohledu na distinkci práva soukromého a veřejného, právo jako systém funguje. Bylo by samozřejmě milé, kdyby doktrína radila odborné praxi a nebylo to naopak, tedy že doktrína čeká na nějaký pěkný rozsudek NSS, ale v tomto smyslu máme patrně smůlu. I sám sborník vcelku úctyhodných rozměrů dokazuje, že je dané téma strašlivé široké a neuchopitelné. Autoři představují celkem asi šest (či pět?) teorií rozlišujících dané oblasti práva a všechny stojí za prd. Osobně jsem si sborník koupil hlavně kvůli tzv. teorii zvláštního práva, která v učebnicích právní teorie nebývá zpracována. Pojednává zde o ní článek Radka Píši (nikoliv nekriticky), nakonec jsem však musel ustoupit a sehnat si jinde článek profesora Eliáše (zde ho máte, přeji pěkné čtení: https://www.ilaw.cas.cz/casopisy-a-knihy/casopisy/casopis-pravnik/archiv/2014/2014-11.html?a=2950). Bylo to čtení zajímavé a já si po něm mohu v klidu s danou teorií nesouhlasit a spokojit se s tím, že daná distinkce vždy bude kombinovat všechny teorie čili bude intuiční. Sborník zároveň pojednává o vcelku aktuálních tématech, která jsou daleka definitivního rozřešení. Ať se jedná o polobláznivou judikaturu ÚS přiznávající Státu základní práva, či o horizontální působení základních práv (kterého já jsem příznivcem, zatímco praktičtí odborníci chovají k němu spíše jistou skepsi, po mém soudu však nikoliv teoreticky brilantní, jelikož nejsou schopni teoreticky ukotvit pozici ústavního práva) a mnohých dalších. Nejdelší část knihy, věnovaná mezinárodnímu právu, mi bohužel byla nejnudnější, mezinárodní právo mi totiž posud dosti uniká. Ale i v té lze najít mnoho zajímavých článků. Celkově tedy lze knihu hodnotit jako velice užitečnou a zajímavou, doporučuji.... celý text