Set123 přečtené 696

Severská mytologie 2017, Neil Gaiman

Hobit (alebo Cesta tam a späť) 2002, J. R. R. Tolkien

Co se týká Hobita, četl jsem jej až po celé trilogii Pána prstenu a musím uznat, že se jedná o zcela jiný styl příběhu. Hobit je mnohem méně hrdinský, mohutný a monumentální příběh, nežli Tolkienova vlajková loď a to je hlavní kouzlo tohoto příběhu. Pomalé odhalování povahy Bilba Pytlíka, spolu s budováním vztahu s trpaslíky a Gandalfem, když pomalu proplouvaly otevřenými krajinami, i temnými lesy a setkávali s se stejně nebezpečnými nepřáteli jako se kterými bojovaly armády z Pána Prstenu. Co se týká jazykových prostředků a slohových postupů, archaismů a slovních spojení, nemohu je hodnotit jinak, nežli jako brilantní. Jediná věc, která mi ještě zbývá, je ohodnocení filmové adaptace, kterou považuji za strašnou a dále se o tom rozepisovat nabudu, jelikož toto je Databáze KNIH, nikoli filmů. Mé konečné hodnocení této, nebudeme si nic nalhávat, pohádky je takovéto: 5 hvězd a tleskám za další Tolkienovo geniální dílo.... celý text

Návrat krále 2007, J. R. R. Tolkien

Po všech těch letech, kdy jsem myslel na tyto knihy a pro jejich rozsah jsem nenacházel čas se k nim vrátit, uplynul jejich děj před mýma očima jako voda. Tři dny na druhou a třetí knihu dohromady. A radost ze skvělého zážitku. I pro tuto knihu, dokonce více než pro knihu předešlou, platí stejný nešvar. Dělba děje do dvou knih podle aktérů a příběhu v nich se odehrávajících. I zde to shledávám čtenářsky nepříjemným, autorovi se navíc, v jinak kompozičně bravurním textu, nepodařilo tento koncept udržet. Obzvláště poslední kniha, ač se po většinu času soustředí na hobity, odskakuje tu tam, tu onam, jednota fokalizace nebyla dodržena. Nejstrašlivější okamžik nastal, když musel vypravěč v závorce připomenout, co zrovna v tu dobu dělal Frodo. Jinak se však jedná o mistrovský kus, famózní, dojímavý, krásný. Obsahuje neuvěřitelně nádherné promluvy vypravěče zamýšlejícího se nad původem nazghula, původu Úst Sauronových, vhledů do myšlenek těch, do jejichž myšlenek bychom se dostat nechtěli, dialogů, monologů, nadále skvělých proslovů. Scén doslova velkolepých, při kterých se člověku po těle přežene mráz. A konec, kterým není rovno. Autor musel ukončit monumentální záznam dlouhé a složité historie. Nepřekvapí proto, že kniha končí takřka sto stran. Drobné dílčí děje, které však celý monument tvarují, nachází svůj konec. A když je vše vyřešeno, ti, kteří se měli pochovat jsou pochováni, ti kteří měli vstoupit do manželského svazku do něj vstoupili, ti kteří měli dojít návratu klidu a míru se k nim navrátili. Kraj je vyčištěn, srdce jsou klidná a panuje radost. A čeká moře. Snad nemám co více knize říci. Jen tak málo, nebo nedobrat se konce…... celý text

Dvě věže 2006, J. R. R. Tolkien

Inu, přátelé, jeden den. Tak nějak jsem si k tomu večer sedl a druhý den jsem to dočetl. Jsem si po těch letech, kdy jsem knihu nečetl, nějak neuvědomil, jak čtivý text to vlastně je. Famózní! Nebudu se tu snad rozepisovat o všem fascinujícím, co v knize Tolkien napsal. Je to zkrátka mimořádné čtení, které takřka nemá chybu. Takřka. Dovedu si představit, co k tomu autora vedlo (a stejný postup samozřejmě zopakoval v knize následující), přesto se mi v kontextu dnešní literární kultury zdá poněkud nešťastné rozdělení na dvě knihy, z nichž jedna pojednává o skupině Aragorn, Legolas, Gimli, Pipin, Smíšek a Gandalf, druhá o skupině Frodo, Sam a… Glum? Glum se Smeagolem. Jistě, vcelku jsou vytvořeny dva kompaktní příběhy, které se v zasazení světa vlastně ději samostatně a na sobě nezávisle. Myslím však, že kompozice neustálého napětí by fungovala dramatičtěji (což ale zase nebyl plně Tolkienův záměr) a byla, po mém soudu, čtenářsky méně náročná. To je však jedna výtka. A to je vše. Kniha má všechno. Přenádherné popisy, skvělé dialogy (mírně trpící překladem, zde doporučuji spíše originální znění). Na rozdíl od první knihy je zde přítomno větší množství akce. Což tedy nehodnotím jako cosi a priori dobrého, jen to konstatuji. (Stojí však patrně za zmínku, že Tolkienovi jdou popisy a dialogy (a monology) mnohem lépe, než akční pasáže. To je u fantasy autorů dosti netypické, větší část fantasy stojí na akcích.) Každá z knih má svou symbolickou postavu, která je zkrátka fascinující. V knize třetí je to Ježíš… tedy pardon, Gandalf, v knize čtvrté zase duo Glum, Smeagol. Jejich úloha, symbolika a proměny jsou fantastické a doprovází čtenáře celým literárním požitkem. Mohl bych dále vyjmenovávat jednotlivé části díla, ať ty zkrátka nádherné, ty geniálně napsané, či ty symbolicky (respektive mytologicky) zajímavé. Neudělám to. Kniha jako celek působí famózním dojmem a nemá dále smysl z ní vytahovat jednotliviny.... celý text

Zabíječ trolů 2000, William King

Tato kniha se velice odlišuje od následujících dílů z pera pana Kinga, i Longa, ale rozhodně není špatná. Četl jsem ji po dočtení Chrámu hada a byl jsem velice spokojen. Kniha je rozdělena do kapitol, které jsou vždy z jiného prostředí a moc na sebe nenavazují, což by mohlo kdekomu vadit, ale já mohu jenom napsat, že ani jedna z povídek nebyla špatná (ale ani nebyly všechny stejně dobré). Je to příjemné uvítání do charakteru Gotreka, silného, humorného a šíleného a Felixe, doposud pouze studenta, bez odvahy, neustále vyděšeného, ale i přes to dobrého v boji. K této knize nemám co více dodat a hodnotím ji 3.8 hvězdami.... celý text

Zabíječ démonů 2001, William King

Jednoduchá, prostá, jasná kniha, mířící přímo na branku, možná s maličko pomalejším rozjezdem, ale následné plná bojů se skaveny, démony, uctívači chaosu a bestiemi. Kniha na vás dýchá stísněnou atmosféru vzducholodi Ducha Grugniho a následně i obléhaného trpasličího města. Pro tuto sérii typický humor zde samozřejmě nemohl chybět, nemluvě o jednouchém, ale dobrém ději. Nechyběl tu ani Thanquol a tak pro mne byla tato kniha velice dobrá volba a doporučuji ji přečíst. Hodnotím 4 hvězdami.... celý text

Společenstvo Prstenu 2006, J. R. R. Tolkien

Tak jsem si po letech zase přečetl tento velkolepý kousek. Čistě pro tu radost jej číst. Abych mohl shledat toto čtení nejen potěšujícím, ale i užitečným, protrénoval jsem na originále angličtinu. V tomto kontextu si dovolím postesknout, že překlad (který jsem si občas otevřel právě pro to, abych viděl, jak je kvalitní) Stanislavy Pošustové je leckdy mechanický a doslovný, dokonce i co do větné skladby a působí tak zbytečně kostrbatě, složitě a pateticky, což není vlastností originálu, nebo alespoň ne v dané míře. Mohu opakovat co jsem již dříve napsal – jedná se o skvělé fantasy, iniciační text žánru, který je snad takřka nepřekonatelný. Je pomalý? Ano. Je leckdy zdlouhavý? Ano. Tolkienovy nešlo o znázornění pološílených řežeb, od toho ostatně dnes máme Warhammery a podobné, jemu šlo o vtažení čtenáře do dokonalého světa, který přes všechnu svou magičnost není méně realistický než svět živý. Text Tolkienova originálu je precizní, fantastický, dokonalý, neobsahuje navíc slovíčko, neobsahuje zbytečnou kontrakci. Vše je takové jaké být má, je to skvost, ze kterého je třeba se radovat. Proti mému zvyku se tak nebudu dále rozepisovat, budu se jen radovat.... celý text

Barva kouzel 1993, Terry Pratchett

Tak, někde se zde povaluje můj starý komentář k Barvě kouzel. Ač v zásadě souhlasím s tím, co jsem tehdy napsal, musím uznat, že je ten komentář celkem neobsažný a nic neříkající. Tentokrát jsem Barvu četl v nové limitované edici a úvodem podotýkám, že ač bych tam ocenil ilustrace z dvojsvazků, stejně se mi tato nová edice dost líbí. Kirbyho obálky sice ducha Zeměplochy vystihovaly mnohem více, ale formátově je ta nová limitka prostě skvělá. Barva kouzel není novela, to je předem třeba říci. Je to sbírka povídek, které na sebe navazují chronologicky, ale jeden příběh nemá s druhým příliš co dělat krom hlavních postav. Nu a jak už tomu tak bývá, ne každá povídka sbírky dosahuje takových kvalit jako jiná. A s politováním musím přiznat, že ze čtyř povídek zde obsažených, se mi líbila pouze ta první, Barva kouzel. Neříkám, že je zbytek špatný, ale kdovíjak dobrý také není. S touto knihou mám jeden zásadní problém. Je první a pan Pratchett zjevně nepočítal s tím, že vytvoří ohromné universum o 41 románech. Proto se v knize vyskytuje mnoho nekonzistencí s budoucí sérií a ty mne prostě dráždí. Je to naprosto omluvitelné a pochopitelné, ale není to přehlédnutelné. Mrakoplaš i nadále zůstane Mrakoplašem a Dvoukvítek Dvoukvítkem, ale zbytek světa podstoupí mnohou plastiku – k dobrému, nutno podotknout. Celý svět má v Barvě ještě grotesknější charakter a to už do míry která mi tolik nevyhovuje. Konec konců dvě ze tří povídek nejsou ničím jiným nežli satirou na hrdinskou fantasy. To není špatně, ale nějak mi nejde zařadit je do kánonu. Obecně se tedy nejedná o knihu špatně napsanou, ne, napsaná je krásně, ale právě proto, že miluji pozdější Zeměplochu, nemohu tolik milovat Barvu kouzel.... celý text

Šedý věštec 2012, C. L. Werner

Po čtení Ztracených příběhů jsem neodolal a rozhodl jsem se přečíst si nejprve Zabíječe skavenů a poté se vrátit, po čtyřech letech! k trilogii o Thanquolovu géniu! Ježiš jak rád já tohle mám. Neexistují knihy Warhammeru, které bych měl raději než tuto trilogii. Skaveni patří k důvodům, proč mám svět Warhammeru tak moc rád. Jsou naprosto absurdní, jsou všechno – jen ne lidé. Andělé a démoni jsou krajnostmi lidských vlastností, člověk v sobě má tu anděla, tu démona, zatímco tito v sobě mají jen díl člověka. Skaveni ne, skaveni jsou přímým opakem člověka. Všechno co člověk má a cítí, skaveni nemají a necítí. Co by „zdravý“ člověk nikdy nemohl v sobě mít a cítit, to skaveni mají. U žádné jiné rasy (snad krom nacistů, to je taková rasa sama o sobě) nenajdete schopnost „zachichotat se“ nad svými druhy, kteří právě v nekonečných bolestech umírají v důsledku experimentu, který jste na nich podnikli. To je prostě natolik famózně zvrácené! A tato zvrácenost (u které si spíše i já sám nalhávám, že je opakem lidství, nikoliv jeho inherentní součástí), dokáže být svou absurditou strašně zábavná. Možná proto donekonečna čteme právě knihy o koncentračních táborech a podobných lahodách. Podivejte, upřímně, věta „Kratch se zrádně odmítl nechat sežrat aby jeho nadřízení mohli uniknout!“ je naprosto geniální a opět, zcela skvěle odráží psychologii skavenů. Pro upřímnost dodám ještě mou oblíbenou citaci ze Zabíječe skavenů: „Thanquol byl v pokušení ho pro jeho drzost smést. Skaveni měli jeden dobrý starý zvyk, zabít posla který přinesl špatnou zprávu, aby se nedostala na veřejnost.“. Prostě geniální zvrácenost! Čili je to celkem raritní zážitek a navíc je to zábava. Co víc, u všech čertů, bychom mohli chtít? Osobně mám nadto rád Wernera. Kdovíjaký spisovatel to není, ale na rozdíl od Kingů, Longů a podobných, kteří jsou líní napsat větu složitou, on se snaží. Používá rozvitý syntax, takže čtení má alespoň náznak estetického požitku, minimálně oproti Kingovi (v jeho pozdějších Zabíječích, první knihy jsou jistě napsané velice dobře) a Longovi. Pokud někomu dělá problém pochopit větu skládající se z jedné věty hlavní a dvou vět vedlejších, chápu, že knihu neocení a bude ji považovat za literárně příliš složitou. Ale opakuji, literárně estetickou se kniha zdá být pouze v kontrastu ostatních knih Warhammeru. Jinak je to stále týž brak, to nemohu popírat. Jinak, nemohu si pomoci, ale zdá se, že co je fantastického na Thanquolovi a jeho scénách, je do velké míry vyváženo nudností scén s lidmi – pašeráky a spol. Pokud něco, jsou jejich scény nudné a otravné. Zajímavé je, že to Wernerovi vydrží i v dalších dílech. Úplně to samé je to s Chrámem hada a ne nepodobné i s Thanquolovou zkázou, akorát tam jsou místo lidí trpaslíci. Nevím čim to je, jestli jsou lidé nudní pouze vedle skavenů, nebo Werner dokáže mistrovsky pracovat jen se skaveny… Ale což, krysáci jsou pro mě natolik zábavní, že jsem toto ochotný autorovi odpustit.... celý text

Chrám hada 2016, C. L. Werner

Slyšeli jste někdy o žabomyší válce? Tak tady je to vzato na zcela novou, netušenou úroveň. To by se Homér divil co všechno se dá s myšmama a žábama udělat. Druhý díl Thanquolovy trilogie je patrně o něco málo lepší než ten první. Dostáváme se do poněkud tropičtějšího prostředí, které je, pokud vím, jinak knižně vyobrazeno pouze jednou. Tedy alespoň co do českých překladů. Čtení je tudíž svižné, příjemné, neohrané. Očividně nepřichází s žádným velkým novým příběhem, ale musíme uznat, že se v knize neustále něco děje, jeden problém je přímo závislý na dalším, Thanquol si ani neoddechne a už zase musí s něčím „bojovat“ jako správný „hrdina“. V tomto ohledu je autor konzistentní, v souladu s prvním dílem je nám dokola a dokola předváděna podivuhodná psychologie skavenů, stejně jako jejich právě opozitní postavení k člověku. Pravda, tentokrát autor neodolal a musel nám to ukázat zcela doslovně: „Vůbec se nepodobal neznámému faktoru toho [člověka], který si vzal život, když mu byla nabídnuta záchrana. Tento [skaven] byl naprosto sobecký, byl si plně vědomý své zkaženosti a náchylnosti k negaci, k níž se každičkým aspektem své osobnosti blížil.“ Kniha je opět velice krutá v každém ohledu. Octáme se uprostřed sporu krutých skavenů a bezcitných plazů, scinků (hlavně). Do této směsi jsou hození lidé (opět poměrně otravní a nezajímaví, ačkoliv mi nevadili tolik jako v první knize), kterým je předem určeno trpět a zemřít, jiné východisko tu nebylo. Do toho tam ještě pobíhá Fang coby vtipná vložka, ovšem humor zde opět vyvstává z brutální krutosti a Tlaco přirozeně prostý veškerých emocí. Rozhodně je to zajímavé čtení. A mohu potvrdit co jsem tu kdysi napsal – epilog nám představuje naprosto groteskní vyvrcholení brutality a krutosti, takové, že je to člověku skoro nepříjemné, člověk by to ani od skavena nečekal… Co stojí za zmínku je „metaforičnost“ příběhu. Lustrie očividně představuje „Nový svět“ Warhammeru a je tak s ním i nakládáno. Nelze tvrdit, že by nám tu autor přehrával Kolumbovo „objevení“ Ameriky, to ne. Přehrává nám řádění conquistadorů, šíření evropské (rozumějte zde skavenské) kultury do nových světů morem a smrtí – pokus vydobýt si další kousíček místa na světle světa těmi nejbrutálnějšími prostředky, genocidou. Zde naštěstí neúspěšnou. Domorodé obyvatelstvo se postavilo na odpor, ten chlast si od dobyvatel nevzalo, abych tak řekl. Za to skládám autorovi hold. Poslední poznámka, vždycky když v opilosti s přítelem (od slova smyslu kamarád, to slovo je hrozně zanešené významy) rozmlouvám o Warhammeru a mám potřebu zmínit nejmocnější čaroděje (Teclise, Nagashe, Malekitha), vynechám slanny. Jejich bytí mě v tom světě nikdy nebylo zcela jasné, tvůrci v nich soustředili mimořádnou moc, takřka neomezenou a přitom… jako by nebyli. Podivná věc.... celý text

Tulák ve stínech 2011, Alexej Pechov

Tuto knihu jsem náhodou odhalil v naší knihovně a trvalo mi docela dlouho (asi dva roky), nežli jsem se dokopal k tom, se na ní vrhnout. Inu, čekal jsem dva roky a knihu jsem pak četl asi tři dny. Děj a hlavní postava mne do sebe vtáhly a já nemohl přestat číst. Pomalu vykreslovaný svět, krásné prostředí specifický humor a vykreslování mne ohromily a do této knih jsem se takřka zamiloval. Je pravda, že tuto knihu jsem četl jako první fantasy po poměrně dlouhé době (asi tři měsíce) a tak mne tento absťák nejspíše dosti ovlivnil, ale nemohu jinak, nežli dát 5 hvězd.... celý text

Hra o trůny 2011, George R. R. Martin

Hru o trůny jsem měl šanci poprvé číst asi před pěti lety, následně podruhé před lety dvěma a v současné době poslouchám namluvenou audioknihu. Díky tomuto opakovanému prožití knihy si nyní dovoluji ji ohodnotit a nemohu jinak, nežli dát pět hvězd. I přes tloušťku knihy, která by mohla kdekoho odradit, nelze říci nic než to, že se jedná o dokonale propracovaný příběh s dokonale napsanými postavami, proloženými postupným odhalováním magie a historie svět, postav a intrik, které se v královstvích po léta nastřádaly do abnormálního množství. Každá postava se od sebe liší a není šance, že by byla jedna s druhou charakterově totožná. O tom svědčí i to, že mne některé postavy neuvěřitelně štvaly. Jedná se o jedno z nejlepších fantasy děl, které jsem kdy četl a tleskám panu Martinovi za snahu a úspěch jeho dnes již profláklého světa.... celý text

Střet králů 2011, George R. R. Martin

Tuto knihu jsem četl dvakrát a dovoluji si ji hodnotit z právě tohoto důvodu. Přes to, že jsem Střet králů četl dvakrát, mohu s klidem na srdci tvrdit, že mne ani na okamžik nenudila a byl jsem schopen se vžít do všech postav a cítit s nimi, stejně tak, jako je nenávidět. Chápal jsem motivy jednotlivých charakterů a krásně navazující vyprávění, nepřerušené od prvního dílu ságy. Nemám, co bych dále psal, kniha se mi zdála bez mála dokonalá a každý milovník fantasy by si ji měl přečíst, i přes její abnormální tloušťku.... celý text

Ydris: kniha první 2017, Květoslav Hönig

Knihu jsem četl prakticky ihned po jejím vydání, natěšen na kvalitní české fantasy… Rozhodně nemohu tvrdit, že by kniha byla odpad, ale mé, možná až přehnaně vysoké očekávání zklamala. Její zasazení a základní myšlenka se mi zdála a doposud zdá vysoce potenciální, ale nejsem spokojen se způsobem, jakým se toho oba autoři chopily. Jedním ze základních bodů jejich propagace bylo to, že se bude jednat o naprosto originální myšlenku, s naprosto originálním dějem a že se rozhodně nebude jednat o standardní fantasy, což se (opět) rozhodně nekonalo. Zdálo se mi, že si tato kniha vypůjčila až nepříjemně mnoho od ságy Píseň ledu a ohně a abych byl zcela konkrétní, nadhodil bych příklad jisté podobnosti příběhu Aryi Stark z Písně a Acrel z Odkazu Tastedarů. Dalším bodem bylo to, že se zde neobjeví žádný OP mág, což nebylo tak úplně dodrženo v případě kněžky. Co se týká děje, nehodlám zde nic bližšího prozrazovat, ale tvrdím, že se autoři celou dobu jenom klidně houpali na hladině a čekali, až přijde vítr v podobě dalších čtyř dílů. Jinak řečeno, příběh byl celou dobu plochý a postavy nudné, což dle mého způsobila poměrně malý rozsah knihy. Jednalo se tedy vlastně pouze o takový úvod do světa. A mám-li být upřímný, jediná postava, která mne alespoň trochu zaujala, byl Wrael a jiná jména si již vlastně ani nepamatuji. Ilustrace se mi zdaleka nezdály až tak dokonalé, jak jsem podle tvrzení obou autorů očekával a slíbený rozvětvený a složitý svět se upřímně také moc nekonal. Mezi ta nejpozitivnější fakta se počítá primárně to, že toto je pouze začátek a se světem, do kterého mají nakročeno, se dá provést ještě veliká spousta věcí a tak jenom doufám, že to autoři nebudou dále kazit. Dalším kladem je obstojné jazykové zpracování, některé věty a použití slov, si však autoři mohli lépe rozvrhnout. Jak už jsem psal, nejedná se až o tolik tragický výtvor a tudíž hodnotím třemi hvězdami, konkrétně potom spíše tak 2.5 hvězdami. +Co se týká argumentů typu: Ale vždyť tohle je jejich prvotina, co by, jste čekali? Ano, je pravda že toto je jejich první dílo, ale to nemění nic na tom, že za něj požadují 300Kč. (Netvrdím, že se jedná o bůh ví jak ohromnou částku, ale za peníze očekávám kvalitu. Konec konců Zaklínač stojí obdobnou částku.)... celý text

Zabíječ skavenů 2000, William King

Ale noták… uznejte… tohle je naprosto perfektní věc. William King je skvělý spisovatel (v kontextu Warhammeru) a jeho knihy jsou zábavné, „čtivé“ a jakkoliv jinak skvělé. Ale tahle, takhle je nejlepší. Nechápu ani jak je to vůbec možné, že dokážete takhle skvěle zachytit psychiku něčeho právě opačného člověku. Myšlení a morálku skavenů tu King zachytil bravurně a jedná se tak, myslím, o jediného zabíječe, kde Gotrek s Felixem hrají spíše vedlejší housle. Postupně, kapitolu po kapitole nám tu King demonstruje jednotlivé velké klany skavenů (Eshin, Moulder, Pestilens, Skryre) a jedná se tak vlastně o dílo sociálně deskriptivní, což je samo o sobě famózní. K tomu ale dostáváme skavení přísný individualismus (ze kterého brutálně vybočují Pestilens, ale z čeho ti nevybočují…), sobeckost, nestálost, zbabělost, ale rovněž stádovost, namyšlenost a podivuhodnou mazanost. Pomněte, plány skavenů nejsou většinou kdovíjak pomýlené, chybné. Naopak, bývají šikovné, chytré, jen jim to vždycky poserou… skaveni. Buď přímo hlavní činitelé, jejich podřízení, nebo jejich nadřízení. Pozor, ne Gotrek a Felix! Ani jednou! Vždycky skaveni. Chytří až hanba, ale prakticky neschopní, autodestruktivní. K tomu člověka musí nutně bavit jejich myšlenkové pochody: „zničit ve jménu velkého plánu a Třinácti – aha, náhodou zemřel můj podřízený, geniální a skvěle vycvičený skaven – ta líná pakáž chcípe – nastrčili mi je sem moji zrádní nadřízení!“, respektive, „postavím se jim hrdinně v boji – aha, toto není vhodná pozice, vyčkám – bude lepší takticky ustoupit, nejedná se o útěk, to ať vás ani nenapadne!“ To jak právě opační od člověka jsou si dovolím demonstrovat jednou kratičkou citací: „Thanquol byl v pokušení ho pro jeho drzost smést. Skaveni měli jeden dobrý starý zvyk, zabít posla který přinesl špatnou zprávu, aby se nedostala na veřejnost.“. Už jen to je, myslím, famózní. Nemusím se snad ani rozprávět o tom, jak právě Thanquola (který čtenáře musí neustále ohromovat svou ohromnou mocí a svou ohromnou neschopností ji použít) miluji a chtěl bych ho jako lišáckého domácího mazlíčka. Je to fantastická kniha, které se už žádný další zabíječ prostě nevyrovná, bože, jak já tohle miluju. Mimochodem, je tu už jeden můj starší komentář, z důvodu nějaké autenticity jsem se rozhodl jej zde ponechat, v zásadě jeho obsah považuji za pravdivý.... celý text

Thanquolova zkáza 2017, C. L. Werner

Tak, a zase je konec. Ty tři knihy utekly, až hanba. I třetí díl trilogie je prostě skvělý. Samozřejmě se sourozencům velice podobá. Odkazy k nim jsou vlastě celkem silné, Tlaco řekne Scriverovi, aby ten řekl Klarakovi… Návaznost je tedy dost úzká. Samozřejmě se nám tu opakuje i fakt, že soukmenovci jsou většími nepřáteli než skuteční nepřátelé, že jeden klan intrikuje proti druhému a samozřejmě i to, že Thanquol by to všechno udělal prvotřídně, kdyby mu to každý nekazil. Drobný spoiler následuje. V souladu s předešlou knihou (méně pak tou první, ale také) je děj relativně komplikovaný. Není tomu tak, že by Thanquol šel s Kaskittem vykrást pokladnici klanu Smrt, děj se hned několikrát změní a postavy se přeorientují na jiné cíle. Zde snad více než v knize předešlé, je to skoro k neuvěření, že Thanquol nepošel prostě na vyčerpání. V předešlém díle klan Eshin, v prvním Morová rána, zde jsou hlavní ne/přátelé mechanici-čarodějové z klanu Skryre. To samozřejmě poněkud mění estetiku knihy, z morů jsme přešli k plačícím ostřím a od plačících ostří k vrhačům chaotitového ohně a ke Kouli zkázy. Když už jsme u toho, jestli Chrám hada očividně odkazoval na kolonizaci (gonocidu) Ameriky, Zkáza řeší taková témata jako je geopolitický význam atomových zbraní (očividně jen povrchně, ale motiv genocidy, či lépe destrukce se táhne celou knihou, právě tak je přímo zmíněný princip hrozby „vzájemně zaručeného zničení“, i to slavné „já bych to nepoužil, ale ten šílenec!...“), ale i poněkud zajímavější téma, řekl bych avantgardní, střet tradice a inovace, to se ostatně odráží i na Kostilamovi, až Eliotovské syntéze nového a starého. S tím je spojený i motiv golema, který v knize určitě též stojí za povšimnutí. Myslím, že tohle všechno dohromady dělá z knihy zajímavé počtení, připojíme-li k tomu i postavu Ikita Spára, která je velice poutavá, a hlášky Thanquola, který osočuje jiného Skavena z toho, že „má v hlavě něco v nepořádku“, nebo, jak ostatně níže cituje Miroslav, když zrádného šílence Spára nazývá "Dobrým-dobrým přítelem“ hned potom, co se ho pokusil upálit.... celý text