Sandik přečtené 802

Maigret na dovolené 2007, Georges Simenon

Vskutku výborně napsaná detektivka, se skvěle chycenou psychologií postav. 85%

Karpatské hry 2017, Miloslav Nevrlý

Karpatské hry jsou vskutku nejpodivnější "turistický průvodce", jaký jsem kdy četl. Daleko spíš je to báseň v próze, skvěle a umně napsaná, jakoby s každým drobným slůvkem odvažovaným na lékárnických vážkách, ale přitom i neuvěřitelně syrová a hluboce lidská. Navíc v mém vydání s úžasnými ilustracemi Ludvíka Kunce. Nutné je poznamenat, že autorovy názory mohou místy vypadat dosti extrémně. Jakoby formulované podle modifikovaného hesla "může tě to zabít, ovšem pokud tě to nezabije, rozhodně tě to obohatí a posílí"... Celkový dojem: 95%... celý text

Ecclesia docta. Společenství ducha a umění K životnímu jubileu profesora Jiřího Kuthana 2016, Magdaléna Nespěšná Hamsíková

Podobné gratulační sborníky bývají často poněkud nesourodou sbírkou, obsahují přesto zpravidla minimálně z části poměrně podstatné a podnětné texty. Kuthanův gratulační sborník je ovšem tématicky i kvalitativně ještě o poznání rozevlátější než bývá běžné. Na knihu o téměř šesti stech stranách je v ní skutečně zajímavého vlastně poměrně málo. Škoda. Celkový dojem: 65%... celý text

Děti krále 2020, Max Lucado

Bubáci a hastrmani 1984, Josef Lada

Herkulovské úkoly pro Hercula Poirota 1994, Agatha Christie

Vcelku nenáročné "letní čtení". Povídkový formát činí z příběhů u Agathy Christie jindy neuvěřitelně složitých a nepřehledných příběhy poměrně prosté a založené zpravidla na jednom jediném nápadu. Celek díky tomu začíná v mnohém silně připomínat například detektivní povídky G. K. Chestertona... Celkový dojem 70%... celý text

Nalezení střední cesty. Liberální výzva utrakvistů Římu a Lutherovi 2012, Zdeněk V. David

Nesmírně záslužná práce, jíž lze ovšem i mnohé vytýkat. Davidova pečlivá argumentace ohledně vlastní existence utrakvismu až do pobělohorského období, tj. odmítnutí teorie o staro a novoutrakvismu, je přesvědčivá a přesná. Současně ale zase nejde o takovou revoluci jak se zdá, neboť dané téma je mezi historiky už zřejmě víceméně vyhaslé. Ostatně není náhodou, že autor polemizuje většinou s pracemi, vyšlými prakticky před sto a více lety... Samozřejmě to asi souvisí i s tím, že většina ze současných historiků asi příliš nerozumí teologii a rozebírané rozdíly tedy bude vnímat jako nepodstatné. Naopak rezonovat bezpochyby bude mezi teology. Co autorovi vytýkat lze je především fakt, že celá kniha je založena nikoli na vlastním archivním výzkumu ale na publikovaných pramenech. To je samozřejmě vysvětlitelné tím že dotyčný od svých šestnácti let žije v USA, přesvědčivosti práce to ale nepomáhá. Problém je ovšem i s jeho snahou charakterizovat utrakvisty jako liberální církev. Daleko spíše to byla církev velmi tradiční a konzervativní, což není v rozporu s tím, že díky tomu uchovala cosi z myšlenkové svobody 14. století. Také nikoli neutrální termíny, jako například "solafideismus" či označování Jednoty bratrské za sektu, asi ve vědecké práci nemají co dělat... Vlastně je nutné říci, že autor v celé knize vystupuje daleko spíše jako apologeta utrakvismu, byť nakrásně kultivovaný a objektivně se tvářící, ne jako neutrální pozorovatel. Nutné je také napsat, že celá druhá polovina závěrečné 13. kapitoly je natolik "mimo", že by snad bylo lepší ji vůbec nečíst. Hledat nějaký výraznější vzájemný vztah mezi osvícenstvím a utrakvismem je vskutku omyl. Tím víc ale překvapí, že autor ve zmínkách o "druhém životu" utrakvistů neuvádí například Československou církev husitskou, které naopak na myšlenky utrakvismu navazovala dosti silně a zcela vědomě... Navzdory těmto výtkám je ale určitě velmi užitečné knihu číst a rozhodně doporučit ji lze i teologickými otázkami zaujatějším laikům... Celkový dojem: 80%... celý text

Pohádky Boženy Němcové (16 pohádek) 2020, Božena Němcová

I po 170 letech skvělé čtení. Výhodou i nevýhodou může být to, že tyhle pohádky (nebo přesněji báchorky) jsou o něco temnější ale taky delší než je dnes u pohádek pro předškolní děti běžné. Moje téměř šestiletá dcera je odmítla číst (tedy nechat si je číst). Možná až jí bude osm, bude to ten správný věk ;o)... celý text

Není jiné cesty 2001, Trygve Gulbranssen

Poslední díl trilogie trpí stejnými neduhy, jako první dva. Psychologie postav je nevěrohodná, úvahy o Bohu, zásluhách či smyslu života dosti jalové a celé se to neuvěřitelně táhne... Nutno říct, že autor v popisované situaci asi vycházel z nějakých reálných charakterů a že se podobná neschopnost komunikace občas lidem přihodí a složitě s tím pak bojují, taky ovšem popisované stavy dosahují takřka patologické polohy. To všechno proto, že se autor snažil celou věc maximálně zdramatizovat. Díky tomu z ní ale udělal monstrum... Celkový dojem: 65%... celý text

Věčně zpívají lesy / Vane vítr z hor / Není jiné cesty 1991, Trygve Gulbranssen

Knihu jsem už okomentoval u jednotlivých částí trilogie a tady tedy pouze stručně. Psychologie postav je nevěrohodná, popisované historické reálie místy dosti nesedí, popisy přírody i lidí jsou podivně prázdné a povrchní, celý text je plný "hloubavých" úvah, které jsou ale ve skutečnosti a ve výsledku poměrně jalové a celé se to šíleně táhne... Jen fakt, že běžně knihy dočítám, mi zabránil to odložit. Samozřejmě, ne že by mi to nic nedalo, ale to málo zase není tolik. Pokud hledáte naturalisticky drsnou knihu "ze severu", přečtěte si Bojerovi "Lidé u moře". Tohle je dvakrát tak dlouhé a přitom daleko hůře napsané... Ale co, kdysi jsem "Gulbanssena" zachránil z kontejneru na papír, tak teď poputuje do knihobudky... Celkový dojem: 65%... celý text

Vane vítr z hor 2016, Trygve Gulbranssen

Mé výtky k první části trilogie trvají nadále. Děj se šíleně vleče a celé to psychologizování je dosti jalové. Autor se zjevně při psaní knihy velmi snažil se do svých postav vžít, oproti první části jsou postavy vykresleny propracovaněji, ale řekl bych že podobně člověk ve skutečnosti většinou neuvažuje. Popisované úvahy jsou šíleně literární. Reálně musí člověk především řešit "teď a tady", zvlášť jestliže žije na venkově... První díl druhé části trilogie je vcelku neskutečná selanka. Všechno v ní vychází, všechno se daří, lidé jsou krásní a ztepilí, starý Dag je větší a větší dobrák... Zajímavější to je ve druhém dílu, kde se pro změnu děje jedna tragédie za druhou. Tohle tragické psaní ale autorovi zjevně šlo o něco líp, lidé jednají pravděpodobněji a i zápletky jsou uvěřitelnější... Realita běžného života na venkově v té době byla ale ještě drsnější. Ze dvanácti dětí se běžně dospělosti dožily dvě nebo tři, ženy často umíraly při porodu nebo v šestinedělí, muži se často i díky nesmírně těžké dřině dožili pouhých čtyřiceti, padesáti let, hospodáři se často zadlužili i v případě že hospodařili moudře. Stačilo pár méně úrodných let, do toho požár stavení nebo úraz při práci... Celkový dojem: 65%... celý text

Věčně zpívají lesy 2000, Trygve Gulbranssen

V podstatě zklamání. Čekal jsem trochu něco jako jsou norsky drsní Bojerovi "Lidé u moře", zhruba z téže doby, ale dostal jsem namísto toho historii zcela vyfabulovanou, neživotnou a v závěru i notně sladkobolnou... Zpočátku mě těšilo alespoň to že příběh odsýpá, když už vůbec nesedí psychologie postav ani historické reálie, postupem času skončilo i to. Těch 200 stran tudíž bylo takřka k neučtení... Když to shrnu, je to příběh "krásných, statečných ale plachých lidí", kteří žijí kdesi daleko na severu, v souladu s přírodou, byť zároveň v jistém nesouladu s Božím milosrdenstvím, mimo to jsou děsně prachatí ale není to na nich moc znát, a protože navíc úspěšně vybojují jakýsi vnitřní "zápas s pomstychtivostí", nakonec všude plodí dobro a šíří lásku. Chvilkami to připomene až Cimrmanova "malého hraběte Nikoliče, který se narodil nuzným rodičům" a místy zase příběhy ze společenských románů, jež z takovým gustem vyvrací Saturninova "kancelář na uvádění románových klišé na pravou míru". Jistým obohacením jsou samozřejmě ty, v ději ovšem notně stereotypně se opakující "hluboké lesy", reálie země v níž 95% obyvatel dodnes tvoří luteráni a faráři jsou tedy ženatí, a nakonec pak taky taková ta podivná souhra pohanství s křesťanstvím, jež si překvapivě v knize velmi notují, ačkoli by člověk spíše čekal jakýsi opak. No nic. Různých takových podivností je v té knize víc a asi nemá smysl nad nimi výrazněji hloubat... Celkový dojem: 60%... celý text

Poutní areál P. Marie Vítězné: 400 let od bitvy na Bílé hoře 2020, Jitka Křečková

Publikace vskutku dosti příležitostná. Stavovské povstání i samotná bělohorská bitva byly v daleko větším detailu zpracovány už mnohokrát předtím, informace k dějinám poutního areálu zase až fatálně postrádají uměnovědný rozměr a jsou z větší části pouze dosti suchou excerpcí více či méně zajímavých historických dat, navíc místy zavádějícím způsobem interpretovaných... Celkový dojem: 65%... celý text

Kočičiny kocourka Damiána 1971, Václav Čtvrtek (p)

Text je překvapivě dost odlišný od televizního večerníčku, což dětem i trochu vadilo. Celkový dojem: 75%

Historie skoro detektivní 1961, Miroslav Ivanov

Určitě nejslabší kniha, jakou jsem kdy od od Ivanova četl a to nejen svým obsahem, ale i čistě literárně. Některé v knize zpracované záhady jsou spíše pseudozáhadami, jiné záhadami vskutku jsou, ale Ivanov u nich reálně nic převratného nedokáže, místy si člověk klade otázku proč autor ve svém pátrání postupuje tak neuvěřitelně neobratně až hloupě, nebo jak může považovat za jisté něco, co evidentně jisté není... Zmínku na okraj si pak zaslouží místy dosti otravný a zcela zbytečný "plural majesticus"... S "přibývajícím časem", tj. u příběhů mladších a nejmladších, navíc spisovatelovo líčení notně křiví komunistická ideologie a mimo to často i vypjatý nacionalismus. Patrné to je přirozeně zvláště u posledních dvou částí. Samozřejmě ne jen tam. Zvláště pikantní je v té souvislosti povzdech u "Babičky", že se "němčí" dokonce i ve Vídni... Hovadnost nacionalistického vidění světa ovšem vynikne nejlépe v "Trutově" textu "Listy z Prahy XXI". Za to samozřejmě Ivanov nemůže, jde o dokument své doby, Ivanov s ním ovšem zjevně velmi souzní. I komunisté byli jako správní populisté především nacionalističtí, ačkoliv navenek rádi pěstovali "internacionalismus"... Vladimír Vašek alias Petr Bezruč nedostudoval školu především proto, že svá studia trávil více po hospodách než v univerzitních posluchárnách. Samozřejmě je snadnější to svést na "odrodilé němčící pražany", než na vlastní neschopnost... Komentovat "Annu proletářku" se zcela překroucenými historickými událostmi už snad ani nemá smysl. Stačí se podívat, co z někdejších průmyslových podniků zbylo, když přišly o své "vykořisťovatele". Za socialismu zoufale nekonkurenceschopné molochy chrlící nekvalitní a drahé výrobky, po roce 1989 z téhož důvodu logicky téměř kompletně zkrachovalé. Kdysi jsme byli považování za průmyslovou velmoc, což je bezpochyby zásluha nejen všech těch šikovných bodrých dělníků, ale především oněch "zlých a proradných kapitalistů", kteří své dělníky týrali tím, že jim nabízeli práci... Celkový dojem: 60%... celý text

Neklidné století 2021, Jaroslav Čechura

Kniha zjevně vznikala současně s knihou "Krizový management barokní ekonomiky", přestože vyšla o rok později. A samozřejmě je i podobně, tedy nesmírně moc, badatelsky přínosná... Přirozeně je vhodné říci, že čtenáři Čechurových starších prací asi nebudou úplně překvapeni, protože obdobný závěr poskytují už jeho starší práce, v tomto případě je ale materiál zpracovaný komplexně a přehledně. Z toho žel plyne i neustálé opakování velmi podobných příběhů, což může být čtenářsky poněkud únavné. Stejně tak je škoda, že autor pro posílení svých závěrů přecejen nepřipojil nějakou to přehlednou a shrnující tabulku, v níž by své závěry demonstroval na "tvrdých datech". Působily by totiž pádněji než sáhodlouhé čtení v případné debatě se "zavilými kritiky". Kvitují také to, že kniha je pečlivěji než je u Čechury žel běžné zredigována, takže nenarážíme na nedokončené věty, nesrozumitelné formulace či omylem se opakující pasáže... Otázkou do pranice teď bude to, jak moc se poměry na Schwarzenberských panstvích lišily od panství ostatních... Kdysi tenhle problém přesně formuloval Martin Ebel, když v nějaké polemice se mnou prohlásil: "Schwarzenberkové jsou stát ve státě, to se nedá chápat jako běžný případ". On sice tehdy mluvil o stavebnictví, ale platí to jistě i leckde jinde. Ideální by proto bylo, a míra dochovanosti archiválií by to snad mohla umožnit, zaměřit se podobně jako v "Neklidném století", například na robotou těžce postiženém Trauttmansdofském panství Litomyšl... Pokud by se ukázalo, že ani tamní poměry nebyly výrazně odlišné, parně by už ani nebylo moc o čem diskutovat... Celkový dojem: 80%... celý text

Mikeš 2000, Josef Lada

Marná sláva, Lada není Čapek, i když by jím zřejmě rád byl... Samozřejmě jako dětské čtivo to vůbec není špatné a v dětství jsme to hltali snad všichni, nebo nám to alespoň bylo čteno, tak jako já teď Mikeše čtu před spaním svým dětem. Čistě literárně je to ale mnohde poněkud upocené a ten optimistický závěr svým úletem do nereálna připomene až jakousi růžovou knihovnu... Celkový dojem: 75%... celý text

Biggles a poklad Madagaskaru 1999, William Earl Johns

Kniha ničím nepřekvapí ani nenadchne. Samozřejmě, čte se to dobře, sem tam potěší zajímavý nápad (třeba s kouskem utrženého jídelního lístku) ale celkově je to kniha dokonale zaměnitelná s jinými poválečnými povídkovými bigglesovkami. I tady je děj povídek líčen střízlivým a většinou i poměrně uvěřitelným způsobem, ovšem takřka bez napětí a s pointami málo překvapivými... Zajímavé jsou leda tak dobové okolnosti stojící za inspirací k sepsání povídek, například fakt že víc než polovina v knize řešených případů se týká pašování neprocleného zboží. Dalším frekventovaným dobově velmi příznačným tématem jsou povstání v koloniích, za nimiž vždy stojí nějaký gauner (jinými slovy, koloniální správa je skvělá věc, jen nám ji kazí nekalé živly). Zajímavé jsou ostatně i okolnosti, stojící za povídkou "Noční let". Letadlo "Planet" reálně neexistovalo, existovalo ovšem v té době supermoderní britské dopravní proudové letadlo "de Havilland Comet", které tehdy kromě velkých očekávání trápila i série nebezpečných, z části dokonce smrtelných nehod... Celkový dojem: 65%... celý text

Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze 2020, Jiří Mikulec

Práce pojednávající téma, v době vydání knihy více než aktuální. Problematika výstavby a fungování pražského staroměstského mariánského sloupu je pojednána skutečně ze všech stran. Až na výjimky, jakými jsou například některá zjištění, publikovaná ve velmi cenné stati A. Catalana, ale nepřináší závěry výrazně nové. Četba knihy proto bude inspirativní spíše pro studenty či mírně poučené laiky, než pro odbornou veřejnost. Přesto jde bezpochyby o kvalitní shrnutí daného tématu a proto mi nezbývá, než knihu rozhodně doporučit. Zvláště proto, že je z až neuvěřitelné řady knih, jež v poslední době k tématu "vyrojily" a jsou často především katolicky apologeticke, vůbec ne objektivní či nezávislé, je tahle rozhodně nejkvalitnější a taky nejobjektivněji napsaná... Celkový dojem: 80%... celý text

Náš dědek Josef 1973, Jaroslav Matějka

„Náš dědek Josef“ je kniha napsaná velmi dobře, má spád, je jazykově kultivovaná a současně obsahuje skvěle podané nářeční dialogy. Děj sestává z řady víceméně izolovaných příhod, jejichž prostřednictvím se čtenář seznamuje nejen s "dědkem Josefem" ale obecně s životem na moravském maloměstě v první polovině 20. století. Obojím „Dědek Josef“ velmi silně připomíná knihy Zdenka Galušky. Děj je zasazen zhruba do roku 1948, ovšem s řadou retrospektiv do válečného nebo ještě staršího období. Nutné je zmínit, že podstatě všechno se v knize točí kolem alkoholu. Autor své postavičky až na výjimky líčí jako více či méně těžké alkoholiky, často s podivně "přiohnutou" morálkou, sobecké a poživačné. Pokud už je zmíněn nějaký abstinent, jedná se zpravidla o nějakou "svíčkovou babu", neustále chodící do kostela, zlostnou, hádavou, klevetnou atp. Do jaké míry je příběh autobiografický, není z textu jasné. Autor zcela mění například názvy. Sám Jaroslav Matějka pocházel z Ivančic, Strunkov je malá vesnice v Pošumaví, Rokytka je potok protékající Moravskými Budějovicemi, hrabě Wražda žil na zámku v Polici a mimochodem, ačkoliv mu byl zámek roku 1945 skutečně konfiskován a opravdu zemřel roku 1948, a to v devadesáti letech, stalo se tak v Polici a ne v Rakousku jak tvrdí autor, nemluvě o tom, že místní jej považovali za dobrosrdečného starého pána a měli jej převážně rádi. To všechno naznačuje, že ačkoliv příběh působí autobiograficky, úplně autobiografický zřejmě nebude. Přesto je zároveň pravděpodobné, že není ani úplně vyfabulovaný, spíše ale půjde o určitou montáž založenou na životních příbězích většího počtu rázovitých ivančických postaviček. Zajímavé je, že jinak kovaný komunista Matějka sice neopomene do knihy vložit řadu míst, jež komunistickému vidění světa odpovídají, přesto z ní ve výsledku čiší spíše smutek nad světem který minul. "Dědek Josef" umírá spolu s ním. Autorovo komunistické vidění světa se projevuje nikoli zásadními "ideovými postoji", ale spíše řadou drobných útoků na věřící, hospodské, advokáty, duchovní, císaře pána či šlechtu. Dokonce ani ve chvílích které k tomu skutečně svádí, především v událostech týkajících se vzniku družstva, se ovšem děj nezmění v „agitku“, neboť i představitelé komunistické moci jsou líčeni kriticky, jako lidé sice ryzí a nadšení, ale současně i příliš zbrklí, nezkušení, váhaví, opatrní atp. Pravdivý tenhle "psychologizující" postoj ale taky není. Zde i mnohde jinde autor celou situaci idealizuje. Komunistické uchopení moci bezpochyby zločinné bylo a družstva samozřejmě vznikala za pomoci velmi nevybíravého nátlaku. To všechno autor pomíjí a tváří se, že se lidé pro socialismus rozhodli sice s obavami, ovšem svobodně. Přitom nic nebylo realitě vzdálenější než právě tohle... Celkový dojem: 75%... celý text