Radek99
přečtené 198
Kundera: Český život a doba
2020,
Jan Novák
Rukověť oportunistova. Portrét bezesporu velkého literáta, který se chtěl mít dobře za každého režimu a nevadilo mu, že jde zrovna o režim totalitní, tak tomu účelově uzpůsobil svou literární produkci - v období stalinismu psal budovatelské básně, v období Pražského jara a politického tání začal psát romány kritizující dobu stalinismu, v době normalizace se distancoval od disentu a odmítal vydávat svá díla v samizdatu, aby si nepohněval normalizační režim... Jan Novák odvedl opravdu mravenčí práci. Navíc obecně je biografie popisem osoby na pozadí doby, Janu Novákovi se podařil opak - popsal (mezní a těžkou) dobu na životním příběhu českého literáta...... celý text
Kvantová teorie nikoho nezabije
2010,
Marcus Chown
Kvantová teorie nikoho nezabije je opravdu výborná vědecko-popularizační kniha, jen dost výrazně klame svým názvem - kvantová teorie, tedy teorie popisující fungování a realitu mikro-prostoru (svět atomů a subatomárních částic), je náplní jen první části knihy, v druhé nám pak Marcus Chown přibližuje opačný pól, Einsteinovu speciální teorii relativity plus jeho obecnou teorii relativity (což je zároveň i jeho teorie gravitační), tedy teorie popisující fungování makro-prostoru, tedy vesmíru...což jsou dvě opozita, svou podstatou zcela nekompatibilní - jejich propojení do jedné teorie čtenáře čeká na samém konci knihy, která mne bavila nejvíc - teorie superstrun a další zastřešující superteorie, jejichž vznik se zatím jen předpokládá...a samozřejmě především kosmologie - finální věda, zabývající se původem, vývojem a osudem celého vesmíru. Škoda, že se autor dost často opakuje, je to sice zřejmý didaktický prvek, ale trochu mne to rušilo. Každopádně spolu se Stručnou teorií času Stephena Hawkinga asi nejlepší příručka o moderní fyzice...a skoro se mi chce napsat i metafyzice...... celý text
Štěstí (10 povídek)
1998,
Jiří Stránský
Kniha - mene tekel! Soubor povídek o zrůdnosti komunistické totality, na kterou se nesmí zapomenout, a to zvláště u nás s naší historickou zkušeností! Jiří Stránský uložil do souboru povídek esenci 50. let - doby koncentračních pracovních táborů, doby, kdy u nás aplikace komunistické myšlenky likvidovala nevinné lidi i životy a kdy se u nás ze dne na den objevila skupina bezúhonných občanů, které komunistický režim označil zkratkou MUKL - ,,Muž Určený K Likvidaci". Je v našem bytostném národním zájmu na tyto zvěrstva a zločiny komunismu nezapomenout! Opravdu s hlubokou úklonou děkuji panu Stránskému (stejně jako třeba Karlu Peckovi atd.) za jeho tak důležitou literární tvorbu! PS: Podle povídky Bumerang natočil v roce 1996 Hynek Bočan neméně silný celovečerní film z prostředí komunistického pracovního lágru, řada motivů z knihy se pak objevila i v seriálu Zdivočelá země (např. povídka Žabák atd.)...... celý text
Slavnost bezvýznamnosti
2020,
Milan Kundera
Doposud nejslabší česky vydaná kniha (rozsahem spíše novela než román) nejslavnějšího českého žijícího literáta. Osobně ji navíc interpretuji jako silně pokryteckou - mladý Kundera v 50. letech zarputilý stalinista se na stará kolena po emigraci do Francie snaží reinterpretovat svůj tehdejší kladný postoj ke Stalinovi, což ovšem činí silně blazeovaně...od oslavných básnických ód k lehké ironizaci...uvítal bych v tomto konání více pokory...... celý text
Jak nechutně zbohatnout v rozvojové Asii
2014,
Mohsin Hamid
Útlá kniha dvou rovin - jedna rovina je parodická beroucí si na paškál módní vlnu všelikých příruček, autor celkem umně vypichuje prázdnotu takových knih a absenci smyslu v nich ukrytého, není to ovšem rovina nosná, ač paradoxně dala knize i jméno, tou je bezesporu rovina druhá, rovina jakéhosi fiktivního curricula vitae bezejmenného hrdiny a jeho vzestup a pád, stejně jako vzestup a proměny (velko)města, do kterého jako malý onen ,,někdo" přichází. Mohsin Hamid (původem z Pakistánu) mi svým stylem vyprávění a zaměřením se jak na hrdinu-člověka, tak i na proměny hrdiny-města, velmi připomněl mého oblíbence, nobelistu Orhana Pamuka, který se také vyžívá v dichotomii proměny člověka - proměny Istanbulu, zvláště pak mi tahle parodie na příručku ,,jak zbohatnout" připomínala Pamukův úžasný román Cosi divného v mé hlavě, kde hlavní hrdina také coby malý chlapec přijde za svým otcem z vesnice do města a prožije v něm celý svůj život a především v něm zapustí kořeny, čtenář fascinovaně sleduje životní peripetie a postupnou proměnu sympatického hrdiny, který je zase fascinován proměnou města, kterého se stane součástí... Istambulská realita i typický běh života v Turecku je prakticky totožný s realitou a podmínkami ve zbytku Asie, podle autorova původu bych pak tipoval Pakistán nebo ještě spíše Indii, ale může to být v podstatě jakékoliv asijské velkoměsto (vyjma Japonska řekněme)... Ozvláštněním je pak i paralelní životní pouť ,,krásné dívky", jejíž osud se jakousi zvláštní hrou náhod čas od času proplétá a dokonce i dupluje osud hlavního hrdiny...... celý text
Rusovláska
2019,
Orhan Pamuk
Kniha dvou částí a rozměrů - nejdříve klasický Pamuk, starý Istanbul, exoticky působící čistý příběh chlapce, který kope se starým mistrem studnařem studnu a zažívá první lásku, krásně se to čte a je až s podivem, že něco tak triviálně působícího může být tak čtenářsky atraktivní a dokonce i napínavé (i motivy - motiv studny jako Jmenuji se Červená, motiv všudypřítomných psů jako v Cosi divného v mé hlavě, motiv proměňujícího se Istanbulu atd.), ovšem pak přišel ten rozměr antické tragédie, všechny ty aluze k antickému prvku a reflexím pozdějšího západního umění, navíc v komparaci s východní tradicí a slovesností...a vůbec porovnání Západu a Východu, Evropy a Asie, mezi nimiž je Turecko geograficky, kulturně i mentálně rozkročeno...a to mne už trochu minulo...vyvrcholení knihy jsem pak chápal jako v kontextu antické tragédie logické (a průhledně očekávatelné), ovšem v kontextu dnešního moderního románu nelogické a neuvěřitelné, chce se mi napsat bulvární (on taky Pamuk asi ne náhodou onen závěrečný incident nechává reflektovat právě bulvárními novinami, seriozní deník by o něčem takovém spíše nepsal...). Škoda, z mého subjektivního pohledu, že nebylo záměrem Pamukovým rozvíjet zajímavou etickou linku ve variaci na Zločin a trest, tedy že se naplno autorsky neprojevil coby takový ,,soft" Dostojevský, a že namísto toho rozvíjel motiv antické tragédie i uvnitř svého textu, ovšem objektivně to lze pochopit, tu autorskou potřebu sebereflexe status qou ukotvení a historie i budoucího směřování Turecka, které se neustále rozhoduje, zda vykročit spíše k permanentní změně Sofoklésovy Evropy (Oidipus - syn zabijí otce, princip revolty, příchodu nového), či se naopak uchýlit k tradici a neměnnosti východních sousedů (Sohráb - otec zabíjí syna - princip utužení starých pořádků, potlačení změn, konzervatismu)...no a samozřejmě esence všeho výše zmíněného - Pamukův milovaný Istanbul v proměnách času...... celý text
Cosi divného v mé hlavě
2020,
Orhan Pamuk
Asi jeden z nejlepších románů vůbec, co jsem kdy četl, kniha vynikající svou až neuvěřitelnou komplexností a hloubkou ponoru do reálií Istanbulu/Turecka a ohromující svým historicko-politickým kontextem - kde jinde se čtenář seznámí a nenásilnou formou pochopí tolik politologicko-etnicko-náboženských pojmů daného regionu - osmanská historie paradoxně plná náboženské a etnické tolerance, vznik moderního tureckého státu a jeho sekularizmus, postava a role Atatürka, ,,táty všech Turků", vojenské převraty a role armády, válečné eskapády s Řeckem o Kypr, Kurdové, alavité, rozmach i rozštěpení komunistických ideálů (marxisté a maoisté), pojetí a zásady sunnitské verze islámu, islamisté a jejich dnešní nástup, panturkismus alias fenomén alla turca, muslimské i turecké zvyklosti i tradice, a mnoho dalších fenoménů, v neposlední řadě vzestup a zásadní formativní proměna turecké megapole i společnosti na pozadí osobních dějin jedné muslimsky chápané široké rodiny původně z chudé Anatolie... V kontextu Pamukovy tvorby je pak zaznamenáníhodný tématický posun od istambulské smetánky k istambulské spodině a chudině, z istambulského centra na jeho periferii, z luxusních bytů ke gecekondu, přístřešku zbudovaného přes noc... Co ale dělá z Pamukovy románové fresky mistrovské dílo, je onen existenciální rozměr, který charakterizuje hlavního hrdinu a propojuje tak svůj román s velkými díly západní evropské literatury a filosofickým aspektem tvorby evropského intelektuála. Musím říci, že příběh Mevluta a jeho široké rodiny se hluboce zapsal do mé paměti...... celý text
Až se ti zatočí hlava
2020,
Ondřej Štindl
Ach jo, tohle je tak obrovsky promarněný potenciál, Ondřej Štindl je bezesporu kvalitní autor, osobně ho mám velmi rád (a proto jsem mu taky ještě dal šanci po minulé nemastné neslané knize a podpořil ho koupí nového románu), ale měl by se v textech většího rozsahu držet výhradně psaní filmových scénářů, jelikož v nich je z logiky věci upozaděno pásmo vypravěče a autorská řeč Ondřeji Štindlovi neobyčejně nabobtnala a nebál bych se napsat, že je k neprospěchu věci až velkohubá... Jinak nápad na knihu měl Ondřej originální, škoda jen, že více nerozvíjel původní nápad msty za nenávistné internetové komentáře a místo kladného hrdiny zvolil antihrdinu, evidentně chtěl stát nad věcí a při reflexi fenoménu rozdělené společnosti chtěl zůstat objektivní a nepřiklonit se na ani jednu stranu, problém je, že k dělící linii kosmopolité/národovci, která se vine a rozděluje celou západní společnost, tedy i tu naši, přidal ještě další dělící linii, a to dělítko po ose asociální buran/sociální empatický jedinec, proto mu oba hlavní antihrdinové knihy nakonec vycházejí coby spojenci, což mne ovšem jako čtenáře z té druhé poloviny občanů příliš nebaví, navíc se autorovi příliš nepodařilo ukotvit a uvěřitelně čtenáři podat motivaci obou postav, oba dva na mne působili jak z laciné pokleslé detektivky... Ondřej Štindl chce evidentně napsat něco zásadního a postihnout ducha doby, ale Zeitgeist mu paradoxně proklouzává mezi prsty právě tou snahou nepřiklonit se na žádnou stranu rozdělené společnosti, i když je jasné, na které straně autor ve skutečnosti stojí...naopak mám za to, že kdyby odkryl a vyložil karty a popsal Zemanovsko-Babišovsko-bolševicko-národovecké voličské podhoubí ve stylu svých filmových scénářů a rastrem náhledu na bolševickou totalitu, která probublává i ze současné vládní a hradní nomenklatury, jeho kniha by tak dostala ty ,,koule", které by ji tak rád dal svými stávajícími cynickými autorskými promluvami...... celý text
Plachetnice na vinětách
2020,
Jiří Hájíček
Zatím nejslabší Hájíčkův román, přesto je to skvěle napsané a dobře se to čte, tyhle osudy fiktivní jihočeské vesnice Přídonice na bázi soužití dvou vesnických rodů, škoda jen, že si autor vybral coby ústřední postavu zrovna něčím tak nesympatickou a nudnou padesátnici Marii, evidentně chtěl řešit i své osobní téma stárnutí a obtíže vyrovnávání se s ním, ovšem ten letní románek s na jedné straně o třicet let mladším ,,Adonisem" a na druhé vysokou školou života vyučeným ,,praktikem" s tělem drsného dobrodruha a sportovce mi chvílemi připadal jak z nějaké červené knihovny. Škoda, že Hájíček spíše nerozvíjel své ústřední téma přerušení vztahu mezi lidmi a půdou či nenavázal na ,,vesnickou detektivku" a nevyvolal ducha temného stínu 50. let a kolektivizace, ten potenciál jeho příběh měl a já pořád čekal, že se to ke konci bude odvíjet tímto směrem. Bohužel neodvíjelo. Prostě teď přišel čas napsat vztahový román. Zajímavá je ovšem Hájíčkem opakovaně reflektovaná dichotomie české (a obecně západní) společnosti - na jedné straně kosmopolité, světoobčané, lidé odcházející do velkých měst a metropolí za vzděláním a později za prací, nomádi byvší doma kdekoliv ve světě, mluvící mnoha světovými jazyky a zpřetrhavší své kořeny s rodným místem, na straně druhé patrioti či lidé lokální, dobrovolně žijící na místě svých rodů a převzivší štafetu svých předků, svět města a vesnice, personifikovaný postavami Marie a Mirky (či její sestry Veroniky), Hájíček tak symbolicky popisuje i rozdělení celé naší společnosti a zřejmě poprvé se podle mého názoru přesouvá z pozice lokálů na stranu kosmopolitů (symbolické zakončení románu v kosmopolitním Berlíně atd.), což mi asi právě v jeho tvorbě úplně nesedí... Coby rodilý Krumlovák jsem pak taky stále docházel k poměřování realit fikčního světa románu a skutečného Krumlova a okolí, trochu mne iritovalo, když občas nějaká reálie neseděla (pískovna u Krumlova wtf?!), což je ovšem jen můj subjektivní problém :-) Každopádně fiktivní Přídonice ležící vedle cesty mezi Krumlovem a Kaplicí budou buď zamaskovaným Přídolím, nebo kompilátem obcí ležících kolem této silnice - Přídolí a koncový sufix vesnic Chabičovice, Mirkovice či Zubčice...a duch těchhle vesnic se autorovi, myslím, opravdu podařilo zachytit... Škoda nedořečeného, důvodů, proč otec tolik pil, co se stalo po ilegálním překročení hranic v Horním Rakousku atd. atd. Nejslabší Hájíčkův román, přesto byla radost ho číst... Děkuji...... celý text
Stanice 11
2015,
Emily St. John Mandel
Něco mezi narativně roztříštěným nelineárně vyprávěným žensky pojatým postapokalyptickým románem a červenou postapo knihovnou - ta linka hollywoodské herecké star byla skutečně otravná a evokovala bulvár... Největší devizou knihy je tedy to, že svým tématem rezonuje v dnešní koronavirové pandemické době...... celý text
Batoh, medvěd a osm kartonů vodky
2017,
Lev Golinkin
Opravdu nádherná a působivá kniha! Silný biografický příběh židovských utečenců ze Sovětského svazu z konce 80. let minulého století a jejich strastiplná utečenecká anabáze napříč rozpadajícím se východním impériem se zastávkou v Dolních Rakousích a Vídni až po jejich šťastný příchod do USA, vysněné země mnohých utečenců. Lev Golinkin má bezesporu pozorovací i literární talent a jeho autobiografický román, byť mnohastránkový, se čte sám, autor coby koření totiž používá humor ve všech jeho odstínech a pro výsledný čtenářský dojem je to vskutku chutná ingredience. Navíc román je to nejen mnohastránkový, ale i vícevrstevnatý, psaný rastrem malého dětského hrdiny, pod nímž se ovšem skrývá komplexní náhled na utečeneckou tématiku (a to nejen ruskojazyčných židů). Tematicky se pak jeho kniha velmi podobá tvorbě mého oblíbeného autora Vladimira Vertliba, rovněž židovského utečence, který píše v podstatě o tom samém, tedy o osudech židovských emigrantů ze Sovětského svazu, jen s tím rozdílem, že jeho knihy jsou spíše existenciálně laděné a postrádají tedy onu humornou složku a rozměr - výsledný vjem je ovšem hodně podobný - osud židů je jedním z nejtěžších v historii lidstva... A právě tato kniha je médium, které nám umožňuje, alespoň z části, židovský úděl sdílet. Bezesporu výjimečný čtenářský zážitek!... celý text
Diamantová holubice
2017,
Adrian Hyland
Svým způsobem taková australská domorodá variace amerických noir detektivek, které proslavil především Raymond Chandler, psáno pohledem ze dna společnosti, všichni jsou zkorumpovaní, všichni, včetně hlavního hrdiny - v tomto případě hrdinky, holdují dennodenně alkoholu, všude panuje morální bahno a zákony se ignorují, jen domorodá civilní mutace Philipa Marlowa je schopna poplivanému právu a spravedlnosti zjednat nápravu... Tomu odpovídá i forma, autorův jazyk, záliba v drsnějších přirovnáních, lineární způsob vypravování, ich-forma, jízlivé, ironické i lakonické glosování hlavní hrdinky...autor prostě píše v intencích té staré drsné detektivní školy... Co oceňuji, je, vedle exotických australských lokací a pokusu o popis aboridžinské duše, především plastičnost a obraznost celého příběhu, fungoval (by) skvěle jako filmový scénář...... celý text