Předčítačka
přečtené 48
Bytost
2017,
Václav Kahuda (p)
Žádný člověk nebyl tak procítěného gesta schopen. Jedině síť, empatická sociální planetární síť, která kvantifikovala chování, potřeby a afektivní reakce miliard lidí, kteří si prokláli hrdla v dobách kolapsu, požrali se navzájem... jedině tato virtuální opatrovnická síť, systém strojového milosrdenství, který tu po nich (ach ano, měl bych říkat po nás, ale oni jsou mrtví a my, co jsme přežili, prostě nejsme jako oni... žijeme, jsme), který tu po nich zůstal jako nechtěné dědictví - jedině on je takového porozumění schopen... Klíčící zárodek nové lidské generace, mladí lidé mají opět čistou, upřímnou tvář a mladé, nezkažené emoce... My stáří draci je chráníme a milujeme, ovšemže především je chráníme před námi samými. Ať ta bolest, ta zoufalá špína sebenenávisti odejde spolu s námi... Zametáme, za pomoci chápajících, vciťujících se automatů - uklízíme po sobě... Přestalo pršet a - vyšlo Slunce. Podvečerní žlutá zář prostoupila křoviska trnek a divokých slív. Pářilo se z mechu a trouchniviny. Ještě bezlisté, březnové haluze se rozsvítily duhovými pupeny průzračných slz. Každá větévka, pučící ve změtění trnů, byla potažena tekutým sklem. A tak zapadající Slunce pomalu klesalo za obzor, zmnoženo do živých třpytících se krůpějí. Sedím na pařezu na mýtině uprostřed pralesa a pozoruji tu tichou hru, kdy si povídá hvězda se Zemí... (Václav Kahuda: Bytost. Druhé město, 2017) #letnicteni #3K #klubklatovskychknihomolu #knihomolove #europedirectklatovy #literaturastrednievropy... celý text
Raci v hlavě
2022,
Rudolf Král
"Tak třeba tenhle Korovjev alias Fagot," napadne čerstvou část mé mysli, která jasně vyhrává nad tou ospalou. "Celou dobu působí jako neřízená střela, totálně ztřeštěný klaun vyvádějící jednu poťouchlost za druhou. Až teprve na konci knihy se dozvíme, že je to jeho úděl, součást služby, kterou si musí u ďábla odbýt." Uvědomím si, že takhle je to v Bulgakovově románu prakticky se všemi postavami, i s těmi méně důležitými, kterým jenom ujede hlavu tramvaj nebo za nevysvětlitelných okolností skončí s nervovým tikem na Jaltě. Všichni mají v příběhu nějakou funkci, nějak mu slouží, a jak v něm dopadnou, závisí na tom, jak moc se té službě oddají a jestli se pro ni dokážou obětovat. /.../ Stačí najít něco, čemu se člověk může odevzdat do takové míry, že zapomene sám na sebe. Odhodí veškeré chtění, ulpívání i posuzování věcí podle toho, jestli mu přinesou prospěch, prostě vygumuje své ego. Pro Mistra to byl jeho román o Pilátu Pontském a Ješuovi, pro Markétku zase její láska k Mistrovi.... (Rudolf Král: Raci v hlavě. Vyšehrad 2022) #letnicteni #3K #klubklatovskychknihomolu #StredniEvropa #EuropeDirectKlatovy #knihomolove #23... celý text
