MrKrahujec
přečtené 1531
Michelup a motocykl
1980,
Karel Poláček
Typický Poláček, jak ho máme nejraději: s věčným shovívavým úsměvem (byť je ten úsměv zároveň značně potměšilý), vždy pohotový i chápající vůči drobným lidským slabinám (jakkoliv při tom dokáže být i notně poťouchlý), prostě všechno jak má být. Jak jsem neustále litoval, že právě tahle kniha nebyla nikdy zfilmovaná (existující dvě televizní zpracování spíše nejsou, než jsou), tak jsem si neustále při čtení představoval pana Michelupa jako mladého Huga Haase (jak jinak, že - i když takový Saša Rašilov, nebo Čestmír Řanda, případně i Lubomír Lipský by také nebyli v této roli marní). Přesto jsem ale nedokázal tuto knihu číst bez jistého smutku. Poláček nijak neskrývá (i když ani nepodtrhuje), že všichni hlavní protagonisté jsou Židé, a tak kdykoliv se v textu objevilo pověstné úsměvné kritizování židovských zvyklostí, vždy mi v mysli naskočil rok, ve kterém se příběh odehrával a následně i to, co přišlo bezprostředně poté. Představa, že ti všichni tak mile pošetilí chytráčci, obchodníčci i vlastně neškodní šizuňkové nemohli neskončit v pecích nacistických lágrů je opravdu skličující. Zvláště, když si člověk uvědomí, že tito roztomile komičtí vlastenečci se asi těžko mohli zachránit emigrací. A to mi přitom i došlo, že metoda, kterou Poláček použil při popisování jejich "hříchů" docela připomíná zobrazovací metodu slavného francouzského karikaturisty Sempého, ilustrátora Malého Mikuláše. Ten několikrát prozradil, že otočil ještě v baroku používanou zvyklost zobrazovat děti jako zmenšené dospělé a ve svých kresbách zobrazoval naopak dospělé jako zvětšené děti. No a chytračení pana Michelupa při výhodných nákupech, nebo komické bolestínství pana doktora opravdu připomínají tahanice pětiletých dětí na pískovišti.... celý text
Jeden život
2021,
Guy de Maupassant
Naprosto brilantní. Maupassant je rozhodně pozapomenutý klenot celé světové literatury. Vždycky se mi otvírá kudla v kapse, když někde slyším, nebo čtu, že ho považují za jakéhosi frivolního autora lechtivých příběhů, občas dokonce pornografie (a to jednou i ve filmu!). Tento jeho román to ale podle mého soudu s přehledem vyvrací. Je sice pravda, že ani já jsem nějak nedokázal Jeanne doopravdy litovat, protože mě rovněž popouzela ta její naivita (daná sice klášterní výchovou) a hlavně ta její ustavičná sebelítost, ačkoliv (dle slov její služky) se jí vlastně nic až tak příšerného v životě nestalo a mnozí skutečně chudí tvrdě pracující lidé na tom byli mockrát hůř, ale pak mi došlo, že to asi byl Maupassantův umělecký záměr - podat hlavní hrdinku schválně nejednoznačně a ponechat na čtenáři, aby ho to hlavní napadlo samo. Což je dalším důkazem jeho mistrovství.... celý text
Pohanský křest
2022,
Milan Masák
No jó, ono se řekne: napsat něco na obálku zrovna takovéhle knížky; to by mělo být něco propagačního, protože už je takovým zvykem, že na obálky knížek se píše něco v takovém tom duchu: tak jestli jste se ještě nerozhodli, tak si to teda ale urychleně kupte, protože... a teď by měl následovat co nejúplnější výčet toho všeho jedinečného, co zaručeně najdete právě jen v téhle knížce a rozhodně v žádné jiné. Přiznám se, že mně, jako ilustrátorovi, se takové seznamy píší dost obtížně, alespoň ve jmenovité formě. Tuhle knížku jsem totiž nemohl neilustrovat, jestli víte, co tím myslím, a to zdaleka nejen proto, že se s jejím autorem znám už téměř padesát let (on sám tvrdí, že dokonce už více než padesát let, ale to sem nepatří), ale proto, že i tyto básně patří k těm, které autor nemohl nenapsat, jestli víte, co tím myslím. Myslím tím to, že takové verše (ale i obrázky) jsou prostě něčím (neznámo přesně čím) jiné, takové jakoby naléhavější a snad i nevyhnutelnější. A samozřejmě i trochu proto, že opravdu neznám moc veršů, které by se vztahovaly k období počátků křesťanství u nás, k období prvních Přemyslovců a k období jim bezprostředně předcházejícím, zkrátka k těm obdobím, ve kterých jsme se kdysi v dějepise vždycky málo vyznali, a to ani u pánů obrozenců. A opravte mě, jestli se pletu.... celý text
Okna s anděly
1944,
Jan Kameník (p)
Skoro bych řekl, že jedině paní Maceškové se doopravdy povedlo navázat na tvorbu Vladimíra Holana (a to dokonce už v době, kdy jeho tvorba byla ještě před svým vrcholem), v tom pravém slova smyslu; tedy nikoliv jeho napodobováním (jako tolik jiných "pokračovatelů"), ale právě rozvinutím a dotažením některých možností vyjádření. Byť si k tomu musela přibrat ten vášnivý katolicismus, který možná může někomu vadit (mně ale ne).... celý text
