Morgause přečtené 112

Hlubiny krystalů 2015, Ondřej Štolba

Sborník povídek zavede čtenáře do světa Kanzolu, kde se může setkat nejen s rasami elfů, trpaslíků či pantheresů, ale zejména se spoustou jednotlivců, jejichž charakter rozhodně není archetypální. Postavy jsou ve většině případů velmi dobře propracované. Jak už to bývá, některé mi byly sympatické více, jiné méně, ale celkově musím uznat, že většina z nich ve mně dokázala vyvolat nějaké emoce. Oceňuji, že se autoři příliš nedopouštějí klišé rozdělování na "ty dobré" a "ty zlé", ale že postavy mají komplexní psychologii a dopouštějí se chyb, někdy však i nečekaných hrdinství. Děj byl zdařilý, předvídatelný byl jen v minimu případů. Sborník je dle mého názoru velmi zdařile a originálně proložen legendami světa Kanzolu, které byly pro mě osobně v mnoha případech ještě zajímavější než samotné povídky. Taktéž oceňuji Povídkového průvodce, ve kterém autoři popisují význam jednotlivých povídek pro dějiny světa Kanzolu, ale i proces jejich tvorby. Většina povídek se četla velmi dobře, podobně jako v Pomstě zatracených se mi velmi líbily poutavě napsané magické souboje. Na druhou stranu pouze sáhodlouhé rozhovory, v nichž se čtenář občas ztrácel, ubraly některým povídkám na čtivosti. Nejvíce se mi líbila hned první povídka 'Psanec', dále i 'Přízrak Golgamary'. Naopak s první polovinou 'Třetinového pravidla' jsem měla značné problémy. Z legend mě pak velmi zaujaly 'O zlaté sluji' a 'O doteku šílenství'. Mrzela mě ale řada gramatických chyb, ty by se ale daly vzhledem ke způsobu vydávání omluvit, nebo alespoň pochopit. Rozhodně se těším na další tvorbu obou Ondrů, a jak sami psali v úvodu tohoto sborníku, doufám, že se dočkám rozuzlení ještě v tomto století :) Pokud Ondrové dotáhnou do konce některé detaily, věřím, že jsou schopni napsat strhující příběh, ze kterého si "sednu na zadek".... celý text

Dobytí Plassansu 1924, Émile Zola

Dobytí Plassansu je příběhem člověka, který se sice rozhodl sloužit bohu, ale který má rád jen sám sebe a miluje moc ponižovat ostatní. Abbé Faujas neprozrazuje sebemenší záchvěv lidských citů, možná s výjimkou strachu o své postavení. Tím samozřejmě trpí celé okolí, aniž by si to však alespoň ze začátku uvědomovalo - mluvka Mouret, kterému Faujas rozvrátí rodinu, paní Mouretová, které se konečně zdá, že by mohla uniknout svému nudnému životu a být něčím užitečná, ale i všichni ostatní, kteří se nechají sevřít Faujasovými drápy. Na začátku se šlo bestie v sutaně ještě poměrně jednoduše zbavit, ale pro její beránčí roucho si nikdo neuvědomoval nebezpečí - a pak bylo příliš pozdě. I když byl rozjezd příběhu i na Zolovy poměry poněkud pomalejší, zase se zde autorovi povedlo nádherně vybudovat napětí a dotáhnout charakteristiku postav i prostředí do nejmenších detailů. Kolize různých neslučitelných povah nakonec nutně musí vyústit v několik absurdních a hrůzu nahánějících situací, které by rozhodně nemusely skončit dobře.... celý text

Sen 1926, Émile Zola

Klasický příběh, on se zamiluje do ní, ona do něj, on je bohatý, ona chudá, takže společenské konvence reprezentované rodiči sňatek nepřipouštějí. Prostě styl Romeo a Julie, ale po Zolovsku. Takže čtenář až téměř slyší zoufalé tlučení křehkého srdíčka dospívající slečny, v němž vře vášnivá krev Rougonů a svádí boj s klášterní výchovou světice, s poslušností vnucenou prostředím. Cítí myšlenky frustrovaného otce, jemuž samotnému zemřela životní láska, ale který se nezmůže na víc než na prskání svého "Nikdy!". A možná i chápe ustrašenou matku, která se jakýmikoliv prostředky snaží zabránit své dceři a jejímu milému, aby se vídali. Bouře emocí je rámována prostředím staré vyšívačské dílny, v níž se vznášejí obrazy svatých z dob, kdy zázrak byl na denním pořádku, a kterou každý den otřásá zvuk zvonů přilehlé respekt budící katedrály. I když byl děj poměrně jednoduchý, kouzlo nádherně a do detailu popsaného prostředí a skvěle vykreslených postav mě zase získalo. Děkuji, pane Zolo.... celý text

Stanice 11 2015, Emily St. John Mandel

První slovo, které se mi spojuje s touto knihou, je "osobní". Nejde rozhodně o klasické postapo plné supersilných charakterů, nebo naopak pouhých průvodců po zničeném světě, ač postapokalyptické elementy jsou zde mnohdy uvěřitelnější než v některých jiných románech. Oceňuji například zmínění faktu, že po několika letech benzín změní složení a nelze jej již využívat jako paliva pro motory. Hlavní událostí románu je smrt herce, který zkolabuje přímo na jevišti, když hraje krále Leara. Od tohoto bodu se rozvíjejí mnohé dějové linie do všech možných koutů časoprostoru, některé z nich se v minulosti či v budoucnosti spojí, jiné nikoliv (což mě při čtení docela překvapilo, ale nevadilo mi to). Zdánlivě naivní, vanilkové a bulvární příběhy ztraceného světa moderní civilizace jsou v prudkém kontrastu s nelítostným světem po Konci, kde můžete zemřít, když špatně šlápnete na hřebík, nebo když po vás jde šílená sekta. I ve zničeném a drsném světě je ovšem místo na prosté lidské emoce. Lidstvo se snaží přežít, a víc než to, protože "Přežít nestačí" - věřím, že kdyby k něčemu takovému opravdu došlo, mnozí z přeživších by se snažili uchovat a předat vzpomínky na zašlý věk, podobně jako se o to snaží mnoho protagonistů Stanice 11. Postavy i jejich dialogy byly s několika výjimkami uvěřitelné, zdařilé bylo podle mého názoru i využití hovorového jazyka. I když ve mně po přečtení nezbylo příliš mnoho materiálu po přemýšlení, kniha se mi četla skvěle a rozhodně bych ji mohla doporučit jako oddechovější čtení všem, kdo mají rádi příběhy z postapokalyptických světů. Autorka je ještě mladá a myslím, že její tvorba rozhodně má potenciál, budu ji určitě dále sledovat.... celý text

Ve znamení Kon-Tiki 1964, Thor Heyerdahl

Božský imperátor Duny 2010, Frank Herbert

Čtvrtá Duna mě po té první bavila, musím se přiznat, asi úplně nejvíc. Fascinovala mě postava božského imperátora, snažící se vtisknout svou pravdu celému kontrolovatelnému vesmíru, ale i rozčarovaný a zklamaný ghola Duncan Idaho, Hwi rozpolcená láskou těla a láskou duše, věčně pochybující rebelka Siona a božským kultem zhypnotizovaná Nayla. Psychologie postav byla jako vždy perfektní (i když třeba Duncan se oproti předchozím dílům hodně změnil, ale v kontextu jeho ztráty iluzí o rodu Atreidů je změna pochopitelná), opět se mi líbilo, že se Herbert vystříhal dělení na "ty dobré" a "ty zlé" a bylo jen na čtenáři, s kým se rozhodne sympatizovat. Vnitřní monology Leta II, jež byly zaznamenávány do jeho tajných deníků, mi vůbec nevadily, musím říct, že spíš naopak pomohly k pochopení složité psychologie božského vládce.... celý text

Země 1983, Émile Zola

Pod pokličkou 1963, Émile Zola

Nedivím se, že po přečtení románu hnali někteří pana Zolu až k soudu, myslím si, že se mu povedlo doslova seknout do živého. V několika obrazech situovaných do zdánlivě počestného domu představil měšťácké pokrytectví v mnoha jeho formách, od nenápadných ženušek toužících po romantickém dobrodružství, donchuánů užívajících si s paničkami či se služkami, dam snažících se žít nad poměry a prodávajících své dcery jako zboží na trhu, až po rodinu ničenou milenkou nebo "soužití" nemocné ženy, jejího muže a metresy a nenávist a pohrdání služebnictva. Zajímavostí byla i vlastní rodina, kterou Zola umístil do druhého patra onoho domu a která se od vší špíny důkladně distancuje, jako by přece jen nebyli úplně všichni prohnilí. I když v románu měšťáckou třídu důkladně propral, bohužel si autor dle mého názoru tentokrát ukousl trošku velké sousto, protože každý z obrazů by vydal na samostatný román, kdyby byl okořeněn živějším dějem. Takto vyznívají některé postavy až příliš stereotypicky, ale přesto věřím, že v nich mnozí museli najít aspoň část sebe samotných, jinak by román zdaleka nevyvolal tolik pobouření.... celý text

Štěstí Rougonů 1974, Émile Zola

Přečtením Štěstí Rougonů se toho čtenář spoustu doví nejen o začátcích rodu, ale i o stylu Zolova psaní, který klade velký důraz na dědičnost a jí zapříčiněné fyzické a psychické rysy postav. Zde začíná šílená genetická směs, jež se pak projevuje v povahách všech členů rodiny, kteří jsou protagonisty dalších devatenácti románů. Najednou to všechno začalo dávat smysl a říkám si, že by bývalo dobré, kdybych si byla Štěstí Rougonů přečetla jako první, nebo alespoň dřív než v polovině série. Jednotliví členové strašlivé, nesoudržné rodiny Rougon-Macquertů, v níž se láska a bratrské, nezištné city vyskytují spíše jen jako anomálie, se snaží vytěžit co nejvíce ze státního převratu nehledě na kohokoliv jiného. Někteří vykořisťují, jiní jsou vykořisťováni, až nakonec vzejde struktura přítomná v celém cyklu, kdy Rougonovi představují vyšší třídu a Macquertovi pak pracující (či nepracující) lid.... celý text

Děti Duny 2007, Frank Herbert

Soumrak 2013, Dmitry Glukhovsky

Dílo je reflexí na realitu, na hranici mezi bděním a snem, fantazií a skutečným životem, rozumem a šálením smyslů. Moskevský překladatel, podivín a osamělý starý mládenec (je zvláštní, že mu Glukhovsky vypůjčil své křestní jméno i jméno po otci) se zdánlivě náhodou setkává se zápisky konkvistadora z prazvláštní cesty za nalezením tajemství Mayů. To je ale přísně střeženo. Autor podobně jako v Metru 2033 a do určité míry i v Metru 2034 skvěle zvládá práci se strachem, čtenáře až mrazí, ať už všemu věří, nebo pokládá protagonistu za smyslů zbaveného. Bohužel dílo v mých očích trošku ztratilo některými zdlouhavými pasážemi, které dle mého názoru zbytečně odbíhaly od hlavní linie budujícího se napětí. Rovněž závěrečná část a finální rozuzlení se podle mě daly pojmout o něco lépe a méně zmateně, ač nápad samotný byl naprosto úžasný, docela "mindfuck". I když je Glukhovsky zatím mladý autor, má obrovský potenciál, díky němuž je dle mého názoru schopen v budoucnu napsat úžasné věci, ze kterých si sednu na zadek. Autorova tvorba rozhodně stojí za další sledování.... celý text

Rozvrat 1988, Émile Zola

Zolův román Rozvrat vypráví očima desátníka Jeana, jeho mužů a jejich známých historii Prusko-francouzské války, nešťastné bitvy u Sedanu a jejích následků. Francouzská armáda, usnuvší na dávných vavřínech ještě z dob bonapartovských, se zmítá ve strašlivém chaosu vzájemně si odporujících rozkazů, nesmyslných ústupů často bez jakékoliv konfrontace s nepřítelem, vojáci jsou bezúčelně vláčeni tam a zpět, demoralizovaní, hladoví a vysílení, jen aby posloužili jako potrava pruským dělům u Sedanu. Následuje arogantní chování vítězů a šílenství poražených, kteří se začnou navzájem obviňovat takovým způsobem, že to nemůže skončit jinak než naprostou katastrofou, které Prušáci jen chladně přihlížejí jako nějakému divadlu. V těchto událostech se setkávají rozumný a umírněný venkovan Jean s horkokrevným advokátem Mauricem, stanou se nerozlučnými bratry, ale jejich rozdílné povahy je nakonec přese všechno donutí stanout na opačných stranách barikády. Zola úžasným, poutavým, ale hrůzu nahánějícím způsobem popisuje strasti války, od pochodů hladových vojáků, přes dělové koule a spousty mrtvol na bojištích, odporné špitály a aroganci nepřátel, až po zradu, pokrytectví a pomstychtivost některých. Rozhodně nic pro slabé povahy, ale román za přečtení určitě stojí...... celý text

Marťanská kronika / 451 stupňů Fahrenheita 1978, Ray Bradbury (p)

Zabiják 2002, Émile Zola

Příběh vypráví o ženě, která se z hrozných podmínek prakticky svépomocí vyškrábala na poměry pařížských dělníků velmi vysoko, tak vysoko, že Bída byla jen vzdálenou příbuznou. Ale pak se stala nehoda. Když člověk, který si občas může dovolit i trochu přepychu chudých, hedvábné šatičky nebo jednou za čas pečenou husičku, začne ne úplně vlastní vinou upadat a přitom žehrat na osud, stává se postupně čím dál otupělejším a netečnějším, takže je zaděláno na pořádný průšvih. Zejména, když je terčem zlých jazyků příbuzných, posléze i celé ulice. Chvíli ještě všechno hezky fungovalo i s dětmi a příživnickým manželem na krku, ale šlo to od desíti k devíti, od devíti k osmi a tak dál. Autor dokonale zvládl práci s napětím, kdy domácnost přece jen jakž takž klapala, ale čtenář už tušil, že to nemůže dopadnout dobře, že rodinu Bída a její věrná posluhovačka Kořala nakonec sevřou ve svém objetí a uvolní jej, až když přijde tetička Smrt. Jako vždy, Zola vše umisťuje do nádherně vykresleného prostředí, člověk se může těšit s chudými jejich drobným radostem a usmívat se přitom jejich naivitě, stejně tak může oknem zakouřené krčmy pozorovat bandu přiopilých dělníků nebo vkročit do temné poloprázdné místnůstky, kde na slamníku naříká hladová žena. Rovněž je úžasně popsána psychologická proměna protagonistky, nejdříve optimistické a pracovité ženy, která by v životě jen chtěla trochu peněz, trochu lásky a trochu štěstí, poté zlomené a zdrcené bytosti, která už nemá špetku vlastní hrdosti či důstojnosti a pro desetník na kořalku je ze sebe schopná dělat šaška celému domu. Rozhodně to byl jeden z nejsilnějších příběhů, které jsem kdy četla...... celý text

Lidská bestie 1900, Émile Zola

Zolova literatura mi čím dál více připomíná nádherné a propracované obrazy starých mistrů, kde nejsou do detailu vykresleny pouze hlavní postavy, ale i pozadí, tedy prostředí, kde se příběh odehrává. Čtenáře až mrazí ze světa potu, uhlí a kovu, v němž se v každém z lidí probouzí jeho část bestie. Chorobná žárlivost, nešťastná láska, nemoc zděděná po předcích, ale i chladná vypočítavost - to vše může v člověku setřít naučené zábrany a přivést jej až na hranici zvířeckosti, v některých případech daleko za ni. Například protagonista se nedokáže mnoho rmoutit pro vraždu své milované ženy, upřímně lituje jen smrti stroje, své věrné lokomotivy Lison. A co na to spravedlnost? Přece nic, ta je jen "pouhým klamem, přeubohou iluzí", zejména, když zdánlivá pravda se zdá tak logická, a navíc ještě tak krásně vyhovuje mocným. Že by byl lidský život až příliš podobný závěrečnému obrazu, kdy se neřízený vlak řítí jako ocelová kometa vstříc budoucnosti, vstříc zániku?... celý text

Nepřirozená zvířata / Buřiči / Sylva 1965, Vercors (p)

Autor si ve třech krátkých novelách klade velmi zajímavé otázky především ohledně podstaty lidství a smyslu lidského života, na které se snaží také odpovědět. Dílo se mi četlo až na některé rozvleklé pasáže poměrně dobře, jen mi chvíli trvalo přivyknout stylu autorova vyprávění. Nepřirozená zvířata mě velice zaujala, ať už z hlediska lidských práv (a taky těch zvířecích, o kterých se ale v padesátých letech ještě neuvažovalo), nebo pro základní otázku, kterou autor v díle klade - jak je možné odlišit člověka od zvířete? Druhá novela, Buřiči, se mnou ze všech tří děl rezonovala nejméně, přišla mi místy příliš vleklá a hlavně neuvěřitelně fragmentovaná. Autor se v ní věnuje otázce, kdo nebo co řídí naše tělo, proč vlastně stárneme, proč cítíme bolest. Protagonista se ve snaze o nalezení odpovědí do svého těla doslova ponoří a je pak extrémně obtížné pomoci mu zpátky "ven". Druhá rovina příběhu se točí kolem bídy dělníků a jejich stávky, ale k úspěšnému propojení s hlavním motivem příběhu, který bezesporu skýtá velmi zajímavý nápad, bohužel podle mého názoru nedošlo. Zato poslední novela, Sylva, mě vyloženě nadchla, navíc byla úžasně čtivá. Na jedné straně se ze zvířátka - lišky - stává lidský tvor, musí si projít celou evolucí myšlení člověka pouze za několik měsíců. Autor nádherně popisuje liščiny reakce na pochopení vlastní existence, smyslu předmětů, ale také smrtelnosti. Na straně druhé se zdánlivě ctnostná a dobře vychovaná dívka pod vlivem návykových látek noří zpět do své zvířecí podoby a už ji není možné zachránit. "Hodnota duše nespočívá v tom, čím je, ale čím se stává" - to je podle mě nejzajímavější myšlenkou této novely. Všechny tři novely tvoří vzájemně se doplňující celek a je dle mého názoru velmi dobře, že byly zahrnuty do jediné publikace. Čtenáři dávají možnost se zamyslet nad postavením člověka, vědy a náboženství ve všeobsahující přírodě.... celý text

Tereza Raquinová 1970, Émile Zola

V jednom ze svých prvních ryze naturalistických děl se Zola s téměř patologickou zaujatostí šíleného vědce pouští do popisu svého experimentu s lidskými povahami. V něm staví horkokrevnou neurotickou ženu do pozice, kdy je nucena v naprostém pokrytectví popřít samu sebe, přičemž nemá lepší vyhlídky než celý svůj život pomalu umírat nudou. Autor jí nabízí východisko v podobě milence - poněkud přihlouplého, líného a zbabělého, ale hlavně pořádného chlapa. A kolečka stroje se rozjíždějí, od této chvíle autor již jen pozoruje další dění: budování napětí, vraždu a její následky, zničení vztahu dvou lidí, zoufalý boj s výčitkami svědomí, utrpení matky zabitého a hloupou slepotu svědků. Dílo je velmi zdařilé, ale autorovo umění se zde teprve rozvíjí - rozhodně se nedokáže vyrovnat pozdějším románům, v nichž Zola experimentuje nejen s povahami jednotlivců, ale s celou společností se všemi jejími vrstvami.... celý text

Germinal 1970, Émile Zola

Germinal je další úžasné Zolovo dílo, které jsem měla tu čest číst. Kromě (ano, jako vždy) úžasně vystižených charakterů postav a nádherně vykresleného prostředí se zde přidává i věčné mrazení v zádech, když jde všechno od desíti k pěti a ne a ne to rupnout, protože kolos kapitalistické Společnosti se přiživuje na mršinách svých padlých, menších bratrů. Občasné světlé chvilky první části knihy postupně mizí a jsou nahrazeny zimou, prázdnými žaludky a utrpením. Pak se nelze divit zuřivému davu, který ve vší zvířeckosti hladu a zoufalství páchá strašlivé činy, ostře kontrastující s naivitou a hloupostí některých měšťáků, kteří se chovají podobně jako dnešní "povodňoví turisté". Pro hlavního hrdinu je neskutečně těžké nevyužít revolučních ideálů k osobnímu prospěchu, k získání popularity a možnosti opíjet se mocí nad davem méně vzdělaných, kteří visí na každémjeho slůvku - pak hrozí, že se něco zvrtne a nakonec bude ještě hůř. Všichni musejí pochopit, že není možné dosáhnout všeho hned, nelze jeden den usínat v pekle a druhý den se probouzet v ráji.... celý text

Nana 1985, Émile Zola

Zola rozhodně není pro každého a Nana to jen dokazuje. Čtenář se u Nany (a asi i u Zoly obecně) musí smířit s tím, že děj rozhodně není nejpodstatnější součástí díla, důležité jsou ale skvěle prezentované postavy a jejich psychologický vývoj, dále také dokonale popsané prostředí. Knize dominuje téma znuděných aristokratických vrstev, které nenacházejí uspokojení ve svém majetku a v domluvených sňatcích, takže musejí hledat pomíjivé štěstí jinde, třeba v dostizích či u luxusních prostitutek. Postav bylo možná trochu příliš, ale většina z nich byla vykreslena naprosto úžasně. Třeba hlavní hrdinka Nana, která je hloupoučká, hodná naivní holka, sloneček v porcelánu neuvědomující si důsledky svých činů a nevidící si dál než na špičku nosu, ale zároveň taky vychytralá, neukojitelná a nestydatá mrcha. Nebo pan hrabě, nejprv důstojný, pak zoufalý a zničený. Dále naivní a hodný hošánek, který si dost špatně vybral svou první lásku; zdánlivě úctyhodná služebná, která se ukáže být pouze krvežíznivým klíštětem; přisprostlý, ale bodrý ředitel kabaretu; herecký floutek, kterého přestává bavit to, co má jisté; na první pohled nevýrazná dívčina s charakterem silnějším než ocelová lana... A tak bych mohla pokračovat dál a dál. Právě psychologie postav a její vývoj mě na celé knize zaujaly asi nejvíce, můžu tedy doporučit všem, komu Zolův styl sedí stejně jako mně.... celý text

Hřích abbého Moureta 1902, Émile Zola