milary přečtené 681

Vejce a já 1947, Betty MacDonald
5 z 5

„Vejce a já“ jsem v minulosti četla mockrát. A vždycky, když jsem ho někomu dohazovala, hlavním argumentem bylo: to se nachechtáš!! Pobavila jsem se královsky i tentokrát. Vypointovat líčené tedy Betty MacDonaldová vážně uměla. Bez mnohomluvnosti, s humorem tak suchým, že by s ním snad chytnul i „Sporák“. Ale báječně mě doslova zaskočila jiná věc. Jako bych teprve teď dokázala docenit, jak úžasně uměla psát. Jak barvitě i poeticky dokázala vykreslit prostředí, jak důsledně udržela - jednou perfektně vystavěné – charaktery, jak třaskavou směs kontrastů dokázala namíchat, aniž by podlehla lacinosti a přebujelosti. Což o to, každý, zdá se, není uchvácen tématy slepičí farmy, mě to ale bavilo moc. (Navíc jsem znovu žasla, co všechno se dá přežít a ještě o tom vtipkovat. Těším se se vymýšlením toho, v jak odlišném stylu by se taková storry dala pojmout. Jedno oko by nezůstalo suché!) A tak není divu; v mé galerii imaginárních kamarádů má Betty na čestném místě postel s nebesy.... celý text