Přestože do jisté míry souhlasím s kritikou některých komentářů, dávám pět hvězdiček. Audiokniha. Velmi příjemně interpretovaný příběh záhadné Kateřiny - Emilia, císařova milenka, je až na druhé koleji, byť s Kateřininým příběhem souvisí.
A mně se to líbilo! Je to téměř na stejné úrovni jako brněnské detektivky, ale čtenáře potěší pocit zadostiučinění, romantika a fakt, že téměř všechno dobře dopadne a do sebe zapadne, přestože pár otazníků zůstává :)... celý text
Když tak čtu ohlasy čtenářů, dospěla jsem k závěru, že asi hodně záleží na tom, zda to čte ten, kdo k "medicíně" nějakým způsobem přičichl, ať už jako lékař nebo zdravotnický personál, nebo naprostý laik.
Mezi maturitou na zdrávce a VŠ jsem dva roky pracovala jako zdravotní sestra na onkologii. Považuji to za dokonalou školu života, jakkoli je v současnosti tzv. VŠŽ výraz spíše pejorativní.
Autor - lékař mi z 90% mluví z duše a v podstatě sdílí mé tehdejší i dnešní myšlenky, ať už z pohledu zdravotníka, pacienta či rodinného příslušníka.
Jde o krátké střípky zformulované jasně, pragmaticky, přesto výstižně, nápaditě a empaticky.
Ano, takto to při setkání se špitálem opravdu funguje ze všech pohledů.
Dávám pět hvězdiček, protože přestože to není literární dílo, které vás posadí na zadek a vyrazí vám dech, jde o skvěle popsanou skutečnost z mnoha stran. Za mě opravdu super.... celý text
Je fakt, že hned na začátku člověk skoro zařve hrůzou poté, co se pár stránek dosti potí :)
Ano, kniha dokonale pokračuje, stejně jako předchozí dva díly, v temnotě a napětí, čtenář najde i hezky rozehranou symboliku a napínavý závěr, který vlastně ještě není závěr a ten úplný závěr je super. Celou dobu jsem nad tím dumala, protože mi to nějak nezapadalo :) Takže už se těším na další díl a knihu doporučuji.
Přesto dávám o hvězdičku méně - předchozí dva díly měly z mého pohledu větší dynamiku.... celý text
Za kafkovské považuji povídky Doktor Favaroll, Žádost, Proces, Nech brouka žít a pochopitelně Ohrada
Pilátové Doktor Favaroll bych označila jako „faaakt hustýýý!“ Ta povídka se povedla a kafkovské lehce ironické temno z toho jen odkapává.
Okno do bezejmenného parku se dobře poslouchalo, ale přišlo mi to i na kafkovinu trochu zmatené. Nicméně protože to působí dojmem, jako by se klient psychoterapeutické ordinace zbavoval svého traumatu pomocí psaní, a protože se tam objeví pár kafkovských atributů, asi ji mohu za kafkovskou označit.
V Meixnerové povídce Zámek mě hlavní hrdinka extrémně iritovala a povídka nebyla ani tak kafkovská, jako jaksi „společenská“, vykreslující situaci na téma „Střelená Rézi neumí řešit své problémy a dělá vše pro to, aby je měla ještě větší.“ A ještě ke všemu neumí komunikovat se svou kočkou, což byl vrchol a opravdu jsem s bojem s jejími vnitřními démony neměla slitování
Max, Marta a zámek v Berlíně mě těžce nebavilo. Čistě rozumově to asi Kafka do jisté míry je, nicméně Rudiš mě nebaví obecně a doposud žádný, tudíž to bude pravděpodobně můj subjektivní problém. Kafka a techno je zajímavá myšlenka, s níž však nesouzním
Fiedlerové Žádost JE kafkovská. Nebo mi to tak alespoň připadá.
Je temná, děsivá, bezvýchodná, beznadějná, nic zde nespraví ani láska a je dobře napsaná. Ta se mi asi líbila ze všech povídek nejvíc.
Ohrada
Z této povídky Kafka hledí upřeným, horečnatým zrakem – beru!
Skutečná tvář
...by byla kafkovská, pokud by končila ve chvíli, kdy hlavní hrdinka klečí na podlaze v blázinci po „snědení polévky.“ Pak už to působí spíše dojmem, jako by se kafkovinu pokoušela napsat autorka Domku v Irsku.
Pod fasádou
Toto připomíná spíše Meyrinkova Golema – vzdáleně Ale ok.
Proces
Jo, tak toto bylo fajn. Krásně temně absurdní a zároveň vtipné, se stejně pošahaným happy endem
Nech brouka žít
Vnitřní démoni, temno, beznaděj a bezvýchodnost, z níž hrdinka nalezne cestu ven, aby se pak obratem vrátila zpět. Na zadek mě to neposadilo, ale v rámci Kafky je to dobrá povídka.
Den, kdy se vrátila paní Vránová
Do toho jsem se nemohla zaposlouchat, stejně jako do Posledního přání
Jinak souhlasím s tím, že nechat napsat povídky na zakázku, místo posbírání již existujících, je trochu sázka do loterie, tudíž se na 100% nemohou podařit všechny.... celý text
Moc hezky přečtená moc hezká audiokniha :)
Kupodivu to není deprese od začátku do konce, jakkoli se to každou stránkou nabízí, nejspíše proto, že je to reálné a uvěřitelné, zvl. pokud o té době něco víte, byť jen z vyprávění a z literatury.
To, jak se Anna dokázala poprat se životem, je nejen uvěřitelné (myslela jsem na řadu žen, včetně příbuzných, které podobný život prožily s více či méně stejnou pokorou), ale do jisté míry i inspirující ve smyslu přístupu k životu.
Pochopitelně bych v dnešní době ani sobě, ani jiným ženám neradila obrnit se takovou mírou nesmírné pokory ke všemu, co nás potká. Už vůbec bych nezvládla přístup k partnerovi, jaký měla Anna (a díky tomu bych s ním například měla podstatně méně dětí).
Bohužel tu hrálo roli Annino mládí a nevzdělanost, jež byly sice výhodou ohledně schopnosti přizpůsobit se a s dostatečnou energií táhnout přetíženou káru jak soumar, ale nevýhodou byla neschopnost vzepřít se, což vedlo k praktickému sebeobětování.
Annin příběh je velmi dobře popsaná sonda do života té doby, kdy to neměl jednoduché nikdo, natož osoby "nežádoucí", nebo ty, které se "jen" nějak znelíbily. Lidská hloupost v kombinaci s hulvátstvím, necitelností a závistí u některých postav, upozorňuje na to, že takoví stále žijí mezi námi, a pokud dostanou příležitost, do posledního ji využijí k ničení těch, jež nenávidí třeba jen proto, že jsou spokojeni a normálně žijí.
A stále mezi námi žijí lhostejní a zbabělí. Stále přemýšlím, jak by se sousedům opuštěných dětí, jimž zatkli oba rodiče, žilo při pohledu a poslechu toho, co se v baráku, kde ty dvě děti zůstaly samy, děje.
Politické události té doby se Anny více či méně přímo dotýkaly, ale v rámci syndromu vařené žáby je prostě přijímala, stejně jako ostatní. Co těm lidem tehdy také zbývalo, kromě plynutí s proudem, podlézání lidskému odpadu ve vysokých pozicích, emigrace či vzpoury, která končila v lepším případě v kriminále.
Anna sice nebyla žádný disident, ale její odvaha a statečnost byla obdivuhodná, ať už zachraňovala manžela, jeho kamarády nebo vlastní či cizí děti.
Samozřejmě chvílemi z Anniny trpělivosti člověku rostou šupiny. Její úvahy o tom, že má manželovi co vracet (v pozitivním slova smyslu), protože se jí ujal a vzal si ji, jsou až šokující. Nikdy jí nedošlo, že potřeboval především neplacenou služku a milenku, na niž naprosto nebral ohledy ani napoprvé, nebyl schopen se jakkoli ovládat a nechal ji ustavičně těhotnou dřít do úmoru a nikdy mu nikdo nesdělil, jak sobecký idiot je.
Na druhou stranu - kolik našich babiček, prababiček a jejich předkyň takto prožilo celý život? Po dohodnutém sňatku od raného mládí dřely a dřely, souběžně chrlily jedno dítě za druhým a ještě pokorně oprašovaly "hlavu rodiny", protože "v dobrém i ve zlém" byla prostě norma a mantra každé ženy, jakkoli toho dobrého bylo minimum.
Kolikrát za celou dobu poslechu mě napadlo: "No ten by jel!" Jenže to vím jako zralá ženská. Jak bych se chovala v té době, situaci a v 16 letech, opravdu nevím.
Každopádně knihu doporučuji. Příběh plyne přirozeně a tak, že se člověk nenudí ani minutu a je skoro zklamaný, když je konec.... celý text
Stalo se mi přesně totéž, co orince3. Zapomněla jsem na autorku, jejíž knihu jsem četla jen jednu - Záhada zmizelého šlechtice a omylem si stáhla její další dílko.
Platí v podstatě stále totéž, co jsem napsala právě u první knihy, ač jsou hlavní figury jiné.
To byl zase ohňostroj devótnosti, pokory, ponížení, rudnutí studem, strachu, obav, nejistoty... Začínám podezírat autoru, že se v tom poněkud vyžívá a opravdu už nemám chuť zkoušet další knihu.
Jakkoli byl středověk tvrdý, pokud spolu nějací chlapi spolupracovali, pochybuji, že by se neustále zmítali v obavách, že se ten který z nich začne chovat jako bezpáteřní pablb, ačkoli je to vlastně morálně a eticky ukotvená osobnost.
Od tohoto prvku detektivky nelze bohužel odhlédnout, stejně jako nelze přehlédnout křečovité grafovycpávky, jak tomu říkám, kdy autorka dělá ze čtenářů idioty svou obsedantní snahou jim vše polopaticky, zdlouhavě vysvětlovat ústy a myšlenkami hrdinů.
Příklad (mnou vymyšlený, znovu to poslouchat nebudu):
"Co tady děláš?", oslovil pan Vicek mladého muže, protože si potřeboval ujasnit, proč tento muž přišel. On sám to nevěděl, ale vědět to chtěl. Co dělá v jeho komnatě? Kde se tu vzal? Chce ho snad zabít? Nese mu čaj? Z jakého důvodu přichází?
...
takto se to táhne další minutu, dvě, než se dozvíme za dalších několik minut (po dlouhém, zdlouhavém popisu rozpaků, hrůzy a obav mladého muže promluvit na pana Vicka, aby mu neudělal to, tamto a tohle, protože pan Vicek je přísný, ale spravedlivý a on by nerad dostal výprask atd. atd. až do usnutí):
"Přináším vám důležitou informaci, urozený pane."
A opět jedou úvahy pana Vicka, jakou informaci, proč zrovna jemu, proč ho neinformuje někdo jiný atd.
Než se obě figury vyžvejknou, řidič poslouchající za volantem 6x usne, 2x se rozlítí, 2x kus přetočí a uplyne opravdu dlouhá doba. Čtenář to bude mít podobně, jen nad knihou není tak nebezpečné usnout.
Ptáte se na detektivní zápletku?
Ale jo, nějaká ta mrtvola se tam najde, nejedna, stejně tak překombinovaný závěr, jemuž na tempu a napínavosti ubírá rozvleklý popis historie jednoho vaku, kabátce a košile, ale výše uvedené mi bohužel nedovolilo se do příběhu jakkoli vžít. V podstatě jsem se celou dobu děsně těšila, až bude konec :)
Takže za mě už asi nikdy, pokud po autorce opět nesáhnu omylem :)... celý text
Ale jo, Pepík mě baví :) Baví mě i Josefínina babička, sucharská sestra a komisař Tvrdík.
V této detektivce není nouze ani o dostatek napětí a zápletka je také fajn, ačkoli vraha člověk odhadne v podstatě hned v první třetině.
Dám i další díl :)... celý text
Přečteno v audioverzi - velmi dobře načteno!
V podstatě jsem netušila, do čeho jdu. Po letních prázdninách, kdy se věnuji detektivkám a jinému oddychovému čtení, jsem nebyla na takovou nálož připravená, to přiznávám. Recenze přečtené v průběhu četby mě nijak nepotěšily, ale nešlo to stopnout.
O tragédii na Švédských šancích vím léta, ovšem podařilo se mi ji úspěšně vytěsnit. Až dodnes.
Nesmírně oceňuji schopnost autorky z dehumanizovaných historických událostí vytvořit příběhy skutečných lidí, včetně těch, kdo byli na Šancích zavražděni nepříčetnými a nelidskými zrůdami, ač je jim věnován vlastně jen zlomek prostoru. Přesto je poselství této události jasné a nikdy mě nepřestane udivovat, co může člověk udělat člověku, nevinnému člověku, dítěti, jeho matce... a nebýt za to nijak potrestán, spíše naopak.
/Vsuvka: Pamatuji si vyprávění jednoho člověka, jehož děda pomáhal vyhánět sudetské Němce a vůbec mu to nepřišlo nijak divné: "No, voni vtrhli už za tmy do světnice, tam bába s dědkem, mladý. A jejich děti už spaly na peci, tak je vzbudili. No, to víš, že bečely. Ale taková byla doba, no." Taková byla doba, tečka, šlus. Je mi zle ještě dnes./
Výrazných postav je v knize více. Sobecká a extrémně hloupá Hedviga a Havran jsou jednoznačně nejnechutnější figury. Ale jak už to tak v životě bývá, žádný extra pocit zadostiučinění z jejich osudu čtenář nepocítí. Na druhou stranu to není nezbytné - ani jedna z postav nežila a neprožila spokojený a šťastný život, a kdyby byli spravedlivě potrestáni, bylo by to zbytečné, jelikož trest musí viník chápat, což v jejich případě nebylo možné.
Helenčina rodina jsou úplně obyčejní a hodní lidé se všemi možnými drobnými hříšky a neřestmi, které však nijak neovlivňují jejich vlastní elementární morálku.
Konec je opravdu skličující, nicméně opět - pokud autorka píše podle historických reálií, nemůže kniha končit hollywoodským happyendem.
Knihu rozhodně doporučuji, a až se trochu nadechnu, jdu do následující.... celý text
Přečteno jako audiokniha.
Nezklamaly dámy: Klabouchová, Tučková, Klevisová
Naopak Žákovi Bukanýři Šumavy byla jedna velká katastrofa. Možná i kvůli interpretovi Kryštofu Bartošovi, jemuž kromě jiného nelze věřit šumavský dialekt. Zdlouhavé, zmatené, nezáživné.
Zajímavá sonda do historie, do starého přátelství a rozhovorů dvou obyčejných strejců, je hned první povídka.
Petru Dvořákovou jsem tentokrát měla docela problém "kousnout", jelikož mě celá povídka nerozveselovala, jako některé čtenáře, nýbrž nesmírně iritovala až znechucovala. Závěr se dal tak od druhé třetiny tušit, ale na druhou stranu to byla snad jediná odlehčená povídka.
Klabouchové "S křížkem po funuse" mě oslovila asi nejvíce, protože povídka nese jasný otisk Klostermannovy Šumavy i Klostermanna samotného (včetně konkrétní povídky Bílý samum), ale klasickou pochmurnost vyrovnává vtip, šmrnc, laskavost a lidskost.
Hlasy jara je příběh, u něhož si člověk zpětně nedokáže vybavit, o čem byl, ale neurazí. Hlavní hrdina to také neměl jednoduché.
Kamarádi mě nebavili, ačkoli téma mě zajímá (můj dědeček v Itálii bojoval), ale nějak jsem nedokázala uchopit to zpracování.
Mandl je faaaakt hustej! Nádherně popsaný příběh patologické nenávisti, s níž se v různých formách setkáváme zcela běžně.
Elbemann je také povedený, ale smutný.
Klevisové "Moje budoucnost" jsem si zařadila na stříbrnou příčku těchto povídek. A stále jsem si u toho musela představovat v souvislosti s hlavní hrdinkou hodnou starou paní, jíž jsem znala jako úplně malé dítě, a která žila v Sudetech nedaleko naší chalupy. Jen u tohoto páru to bylo naopak - ona Němka, on Čech. Tak nějak asi mohli ti dva staří lidé žít desítky let předtím, než jsem je poznala.
Bukanýry jsem již zmínila - tam to holt nezachránila ani moje milovaná Šumava :)
A Čas raků? Prostě Kateřina Tučková. Člověk ví, že bude v depresi už během čtení, ale stejně se neodtrhne, protože je to autorský koncert a navíc vůbec neškodí opakovat si realitu té doby. Zvláště pak dnes.
Knihu doporučuji. V tištěné podobě ji mám také, protože ji hodlám věnovat jako dárek od Ježíška, takže oceňuji i grafiku :)... celý text
Mornštajnovská klasika moc hezky přečtená Helenou Dvořákovou a Janem Vlasákem. Moje třetí kniha této autorky. Ano, možná nejslabší, ale stále silná. Bavilo mě to a nenudila jsem se ani chvíli.
Nesouhlasím s názorem, že nejsou postavy propracované nebo emočně ploché, naopak. Je velmi zajímavé, jak skvěle a uvěřitelně jsou popsány následky traumat u jednotlivých figur.
Zjistíme, jak utrpení a chronicky negativní život formuje osobnosti různým způsobem. Někdo se stane tím, kdo také ubližuje, někdo se stáhne do sebe, někdo se prostě nevratně zblázní, někdo uteče...
A jak to mezi lidmi bývá obvyklé, i když pro čtenáře nesmírně iritující, řada situací a událostí by nemusela nastat, nebo by se odvíjela úplně jinak, kdyby nedocházelo k zásadním chybám v komunikaci, či spíše nekomunikaci.
Určitě si přečtu něco dalšího.... celý text
Jednoduché detektivní příběhy mají spád, dynamiku a šmrnc. Nejsem si ovšem jistá, zda by mě kniha tak bavila, kdybych si ji četla sama. Ale interpretace v rámci audioknihy je skvělá a jde o velmi příjemnou oddechovku. Vůči Josefíně trpím poněkud ambivalentními pocity, ale ve výsledku je celkem sympatická a vložky v podobě poučení její babičky jsou roztomilé :)... celý text
Nevím, odkud začít. Jako detektivka docela fajn, včetně obsazení a zápletky. Interpretace audioknihy také ok.
Ale s takovou mírou nepřiměřeně poníženého chování figur jsem se opravdu ještě nesetkala. Před hlavním hrdinou, který má být charakterní, morálně na výši, hodný, netrestající a obecně úžasňák, se třesou jak osiky jeho sluha i další hrdina, který se k nim v průběhu událostí připojí. Tento chlapec se třese hrůzou a obavami i studem nejen před panem Tadeášem, ale i před uvedeným sluhou Vítkem. Pan Tadeáš je zase celý bez sebe z jednání s králem. Ve svých obavách, studu a poníženosti mají všichni zjevnou představu, že objekt jejich obav se bude chovat iracionálně a jako amorální blbec. Mezi postavami tak vládne totální nedůvěra a neustálé podezření na nevypočitatelnost toho kterého hrdiny.
Stejně tak nelze pochopit pana Tadeáše, jenž je prezentován jako někdo, kdo by nikdy neudeřil ženu a vzápětí zápasí s touhou fyzicky napadnout ženskou, o níž ani neví, zda něco doopravdy provedla.
Prokousat se všemi těmi úvahami cobykdyby se pánové A, B nebo C začali chovat jako někdo úplně jiný, všemi těmi sterými omluvami a pokornými prosbami o odpuštění, je poměrně iritující.
Jistě, středověk byl krutý a člověk nevěděl, odkud co přiletí, ale komunikace a spolupráce na této úrovni fungovat nemohla.
Dále mi u morálního majáku, pana Tadeáše, se stupňující se tendencí vadilo, jak své poddáné a podřízené naschvál „šponuje“, napíná a psychicky drtí a svou moc nad nimi si vychutnává. Nakonec se vždy zachová správně, ale pocit zadostiučinění, že by ho na to někdo upozornil, nebo ho poslal do háje, čtenář nezíská.
Zkusím i další díly, ale až trochu vychladnu a přečtu si něco o lidech se zdravým sebevědomím, kteří věří sobě i ostatním kladným figurám... celý text
Průměrný historický dívčí románek. Vzhledem k tomu, jak málo se o kněžně Viole ví, byl by tu prostor pro daleko rozsáhlejší fantazii :)
Ve většině takových knih (Whitton, Ciprová...) jsou samozřejmě poupravena historická fakta a člověka baví, jak autorky vdechnou suchým, dehumanizovaným figurám z dějepisu srdce a duši. Ale sorryjako -mudrování v roce 1306 o tom, že Zlatá bula sicilská umožňuje nástupnictví i ženám, a to protože v době jejího vzniku (1212) měl Přemysl Otakar I. jen malou dcerku, která se stala abatyší a ještě (stále v této funkci) žije, mě vyloženě urazila :) Jistě, konzumenti podobných naivních příběhů nemusí být žádní myslitelé, ale mít je za úplné idioty nelze.... celý text
Tento díl mi v "Erice" chyběl - konečně přečteno.
Klasická bryndzovka a četlo se to dobře, i když u jiných autorových detektivek jsem byla více napnutá :)
Spoiler je tu jen malý a nejasný ;)
Moc hezký horor a detektivka zároveň. Je skvělé, jak je čtenář udržován v nejistotě, zda jde o nadpřirozené jevy, činnost čistě lidskou, nebo snad obojí :)
Občas iracionální jednání některých postav, včetně hlavní hrdinky, pro mě nebylo tak iritující jako pro některé další autory kritických komentářů, protože to do hororu holt patří. I když i v tomto žánru bych předpokládala, že když sdělím policistovi svůj objev mrtvoly a její umístění, půjde se tam podívat, zvl. když všemu, co říkám, věří. Nicméně kdyby se hlavní postavy nechovaly iracionálně, nebyl by z toho horor.
Stejně tak by to nebyl horor, kdyby měla kniha absolutní happyend. Jen se přidávám k jednomu z komentů a souhlasím s tím, že jedna smrt byla nelogická a zbytečná. V klasickém hororu je to sice většinou padni komu padni, ale v tomto příběhu se této osobě ze strany, odkud to přišlo, stát nic nemělo, jelikož s ním neměla nic společného.
Velmi oceňuji sugestivní a barvité popisy osob, jevů i situací, kdy nemá čtenář příliš mnoho práce si vše představit a nechat se zatáhnout do děje.
Přečteno jako audiokniha v autě a mohu jen doporučit. Pokaždé, když jsem musela zastavit, měla jsem tendence dál nechat běžet motor a doposlouchat to :)
P.S. Balada pro Emily je o chlup lepší, ale Meluzína mě nezklamala... celý text
Moje cca 6.? kniha této autorky. Bohužel nejlépe se "poprala" se středověkým Brnem, nevěstkami, Židovkami... Např. Hrob třinácté panny bych ještě označila za fajn čtení k vodě, ale tohle mě tedy vyloženě nebavilo. Rozvleklá konverzačka, kde se kromě detektivní zápletky, jež je tak zapletená, že člověk neví, kde se právě nalézá, nachází x milostných snad ani ne trojúhelníků, ale spíše mnohoúhelníků a vždy, když se zdá, že už se blíží rozuzlení, ukáže se nová skutečnost.
No, jsem ráda, že to mám z krku :)
Nicméně na autorku nezanevřu, protože vím, že psát umí, takže zkusím něco dalšího.... celý text
MedvedBrtnik
přečtené 519
