Protože mi Audiotéka stále podsouvá reklamy na další díly, chtěla jsem začít od začátku, a i přes slabší hodnocení jsem první setkání s Tarou riskla.
Po celou dobu poslechu jsem přemýšlela, co mi na celém tom příběhu děsně vadí, protože pouhá hlavní hrdinka to není. Posléze jsem na to přišla. Všichni slavní detektivové a jamesbondí specialisté nejenže mají svou noblesu, ale také jistou dávku sebereflexe. V případě např. Hercula Poirota či Sherlocka Holmese jde o dávku minimální, ale je tam. Tara o sobě nepochybuje. Nikdy, v ničem, ani v náznaku. Je jako Old Satterhand v Mayovkách - všechno ví, zařídí, provede, ve všem je nejlepší a neustále machruje. Iritující tak není to machrování, ale kontrast vytahování se a 200% sebejistoty s tím, že je opravdu chytrá, vzdělaná, morálně ukotvená a ve svém oboru dobrá. Protože o sobě nepochybují jen blbci, popř. morální imbecilové. To je to, co tam skřípe.
Jisté výhrady mám i k celé neštěstím stižené famílii, tudíž se Tařiným postojům moc nedivím - vskutku sbírka podivných figur. Především tedy až šokujícím způsobem v pohodě i potom, co všechno se odehrálo. Parta anetiků, kteří když projeví emoce, vypadá to jako naučený vzorec, nikoli reálná pohnutka.
Sem tam je to přitažené za vlasy.
Vraha jsem tušila od začátku, jen jsem si nezvládla vysvětlit motiv/y, který/é se s blížícím se závěrem ovšem nabízí.
Tara určitě ještě šanci dostane, toto beru jako prvotinu a pokus :)
V podstatě se mi líbily všechny povídky, protože i autoři, kteří jsou jinak poměrně rozvláční, museli vzít svůj příběh "hopem" a odsejpalo to :)
Jen Martině Novotné se opět, jako obvykle, podařilo dostat do povídky půl tuny nesmyslné servility, devótnosti a neustálých obav mezi osoby, jež by mezi sebou měly spolupracovat a věřit si.
Nejvíc se mi líbily povídky: Odneseno proudem Smědné, Host do domu, Bůh do domu, Kdo daruje život lišce (za to dám panu Nesměrákovi ještě šanci v Landštejnské sérii :) ), Kovářská a Mrtvý v zamčené komoře :)
Moc se mi to líbilo. Nechápu, jak může někdo nechápat účel první části knihy, která s druhou přímo souvisí.
První část mě bavila víc - vždy je úžasné, když někdo dokáže ze střípků faktů vykouzlit možný, uvěřitelný příběh.
A protože je obecně známo, že pohanství u nás přetrvávalo paralelně s křesťanstvím až do hlubokého středověku, je fajn, že to někdo tímto způsobem připomněl. Stejně jako skutečnost, že postavení žen ve společnosti mělo v historii různé podoby a mnoho z nich mělo na dějiny větší vliv, než nám vypráví učebnice :)
Bavilo mě to o něco méně než předchozí díly, ale bavilo :)
A stejně jako u předchozích dílů je čtenář donucen hledat si dobové reálie a život postav celého příběhu.
Se Saturninem by mě to tedy nenapadlo srovnávat ani ve snu.
Je to jako když si 420x přečtete Kopretiny pro zámeckou paní a 1x vidíte Hrdého Budžese.
A je to moc křečovité. Snažit se narvat humor nebo květnatou mluvu do každé věty, není dobrý nápad.
Jo, párkrát jsem se zasmála, audiointerpretace je fajn, nicméně je to dosti zahlcující a cca od 3/4 jsem si jen přála, ať už to skončí.
V osmdesátkách jsem byla v pubertě a adolescenci, nicméně mě kniha nijak extra neoslovila.
Prostě Petra Klabouchová. Čtenář nemůže přestat číst, přestože to, co se v knize odehrává, je hrůzné, zrůdné a šílené. Přesně dávkováno, přesně rozvrženo, přesně rozpracováno.
Protože znám (a to i na Šumavu) extrémně tragický příběh z Kozích hřbetů, dost mě zajímalo, jak autorka toto téma uchopí. Předčila mé očekávání. Starý příběh, který se díky tomuto vyprávění stal nadčasovým. Ženský úděl tehdy i dnes a poukázání na to, že v minulosti málokterá dokázala žít podle motta: „Pro ženskou je lépe být sama než sloužit zlému hospodáři“ a vzepřít se předurčení stát se Vonou. I dnes stále přetrvává stereotyp, že než žít sama (přičemž to v žádném případě není rovnítko k osamělosti), raději žít v patologickém vztahu. Dnes si však mohou ženy svou cestu zvolit. Tehdy moc možností neměly.
Nelze si však zvolit, zda být či nebýt oběť – ne úplně. Muži s poruchou osobnosti, nejen s poruchou genetickou, si pochopitelně volí za partnerky takové ženy, jež mohou přetvořit na oběti, aniž by se bránily. Být oběť je diagnóza a dostat se ze závislosti na agresorovi je podobně těžké, jako dostat se z jakékoli jiné závislosti. A myslím, že tomu bylo tak i v minulosti, protože ne každá by si nechala bezvýhradně líbit to, co například babička osiřelých kluků.
S větou jednoho ze čtenářů: „Samozřejmě že muži takoví nejsou, i když pár psychopatů mezi námi chodí.“ Nemohu souhlasit. Muži takoví jsou častěji, než si vůbec chceme připustit. Když od mládí pracujete s lidmi, a když se rozhlížíte kolem sebe, občas si naopak myslíte, že zrovna vy máte v životě neskutečnou kliku na svou rodinnou a sociální bublinu, protože patologie v mezilidských vztazích vám přerůstá přes hlavu. Těch psychopatů není pár, bohužel. A posiluje to stále ještě pevně zakořeněný stereotyp (hlavně na venkově), že domácí násilí není nic neobvyklého a ženská není člověk. Tento stereotyp posilují i ti, kteří by kuřeti, natož ženě či dítěti neublížili, ale mají mindrák, když nezplodí syna, nebo své dcery považují za méněcenné a nesnaží se jim ani nic předat.
Střípky:
Úžasná a obdivuhodná je Bréta. Bréta a vlci/vlčice. Do knihy je dokonale vkomponována osvěta, resp. pozitivní pohled na tyto šelmy, jichž se dobrá polovina Šumaváků bojí (protože všichni jsme přece Červená Karkulka ). Takže se autorce podařilo rozbrečet mě hned na začátku, což se nepovedlo doposud snad nikomu.
Stejně tak jsou skvělé Živka a Lena.
Naprosto dokonale zrůdné je dědictví loutek a to, co se s nimi potom stalo.
Nádherná, pravdivá, ale i děsivá je linka s vlky, která se táhne celým příběhem a zčásti propojuje lidský a vlčí svět.
„Smrt je nejsilnější soucit mateřského srdce.“
Přeskakování v časech mi nevadilo, lze to normálně stíhat. Lépe se to bude číst pochopitelně takovým jako já, kdo na Šumavě nechali srdce, nebo tu žijí, nebo obojí
Podobně jako z Capri, se mi nechtělo z Amalfi. Jasně, čtenář chce vědět, jak dopadlo vyšetřování vraždy, k níž dojde během zájezdu bohaté švédské rodiny, ale hrozně se mu nechce opustit slunné pobřeží, všechny ty výhledy, památky, zmrzliny...
Je to opět úžasný letní koktejl, tak akorát namíchaný. Možná Hugo Spritz :)
Teď jen vydržet ten rok, než budu moci zahájit léto přesunem z Amalfi do Říma :)
Ubírám půl hvězdičky za nevěrohodné "vyléčení se" ze zjevné poruchy osobnosti.
Je to skvělá knížka a rozhodně varující, co do přístupu rodičů k dětem, ale hlavní hrdinka jeví až do soudu neklamné známky poruchy osobnosti, možná ani ne sociopatie, spíše psychopatie, zjevně nemá sociální situace ani naučené a nechápe je. A pak náhle bumprásk a je z ní to, co se z ní stalo poté? Chvílemi připomíná i Josefínu :) Nevím, nevím tedy.
Stejně tak nesouhlasím, jak autorka dělá z hrdinčina otce bezcharakterního zbabělce, jímž se opravu s tou náloží, co mu sama naložila, stát nemohl.
Proměna mamá je stejně neuvěřitelná jako u její dcery.
Nicméně je to každopádně velice čtivá kniha a doporučuji.
Zatímco první díl byl sice plný životních kotrmelců a škobrtnutí, ale na tu dobu víceméně běžných, zde se ocitají Kamila a její další kamarádka Ilona v naprosto příšerných, léta se vlekoucích situacích, za něž nijak nemohou.
Mezi zdrávkou a VŠ jsem dva roky pracovala v nemocnici na oddělení, které řešilo problémy, s nimiž se Kamila prala a přiznám se, že po letech, kdy jsem byla a jsem už dávno v úplně jiných oborech, se mi to dobře poslouchalo - prostě proto, jak ráda vzpomínám na těch pár zázraků, jež se občas děly. Tato linka mi byla nesmírně blízká. Stejně jako univerzální mantra pro každého škarohlída a fňukala: "Každý má nějaké trápení a většinou je větší než to naše." :)
Ilonina linka je mi ovšem blízká také, jelikož i v mé sociální bublině se vyskytly případy mně blízkých žen, jež se potýkaly s tímtéž, s čím Ilona. V komentářích opakující se kritika jejího zdánlivě iracionálního chování není úplně opodstatněná. Jakkoli to běžná ženská nezvládne pochopit, peklo, v němž se Ilona postupným syndromem vařené žáby ocitla, ji dostalo také do pozice oběti reálné diagnózy, z níž se těžko uniká. A co dokáže psychopatologická osoba, by se mělo psát ve všech možných podobách, včetně beletrie, aby bylo už jednou provždy jasno, že být single nebo single s dětmi je vždy lepší než očistec na podkladě stereotypu "je to přece otec dítěte/dětí, nemohu je o něj připravit." Můžete. Musíte! Čím dříve, tím lépe, protože po letech už to jde jen těžko a v životě to většinou nedopadá tak jako u Ilony.
Velmi oceňuji popis tehdejších "možností" řešení domácího násilí, což v 99% znamenalo sekundární viktimizaci oběti, nikoli pomoc. Při poslechu této linky si člověk uvědomí, jak potřebné jsou všechny ty zákony řešící nejen domácí násilí, ale i stalking atd.
Když o tom tak uvažuji, svou užitečností je tento díl možná lepší než ten první.
Doporučuji
Autorka má talent popsat velmi čtivou formou zcela běžný život. Díky ní si lze uspořádat a sesumírovat vlastní vzpomínky, včetně vzpomínek na lidi, s nimiž se člověk od dětství a mládí stýkal. Sice jsem byla na zdrávce o 20 let později, ale v přelomových před/porevolučních letech to stále ještě nebyl oproti sedmdesátkám žádný velký rozdíl, včetně mezilidských vztahů, pracovních vztahů i komunikace atd. O kolik procent by v dnešní době stoupl například počet manželství, kdyby se každá hned vdávala, kdyby "musela" kvůli tomu, co by tomu řekli lidi? Jaká by byla porodnost s tehdejšími antikoncepčními metodami? :) Ale i negativněji - nadáváme na bydlení a jeho nedostupnost, ale kdybychom se museli tísnit v malém prostoru s dalšími rodinnými příslušníky (což byla tehdy norma), nejspíše bychom pohled přehodnotili.
Kamila i Laděna jsou ve věku, kdy je opravdu nepříjemné řešit životní kotrmelce a přehmaty a vlastně se s tím vším poperou docela dobře, s pár šrámy na duši a x kompromisy.
Do dalšího dílu jsem se pustila ihned - zvědavost mi nedala :)
Jaromír Jindra mě prostě baví. Podobně jako u ostatních jeho knih oceňuji stále absenci grafovycpávek a zdlouhavých vysvětlování. Děj má spád, šmrnc, napětí i jiskru.
Stojí za přečtení - i jako audiokniha.
Přečteno jako audiokniha. Velmi hezká interpretace.
Obě časové roviny mě bavily, jak Anna, tak Jana a dopisy (i deník) to úžasně spojovaly.
Jen mi připadalo, že jako poněkud telecí teen hrdinka se chová Jana, zatímco osmnáctiletá Anna je podstatně vyzrálejší (jako by měla být hrdinka třicetiletá). Anna se však dle mého názoru také jednou zachovala lehkomyslně a nezodpovědně, jakkoli lze pochopit tíži svědomí (z dnešního hlediska však její hřích vlastně vůbec hříchem nebyl). Věděla, co obnáší výslechy gestapa, přesto do svého tajemství zatáhla další, do té doby nic netušící, osobu. Bylo štěstím, že se nic nestalo.
Konec je super. Tragédií se v podobných knihách dočítáme dost. Jsem ráda, že přece jen něco dopadlo dobře.
Knihu doporučuji :)
Březina se čte sám :)
Tato kniha byla sice až moc jednoduchá, včetně toho, že vraha poměrně záhy odhalí i čtenář - nedetektivkář, ale propracovanost postav i to, že tam nevystupoval v podstatě nikdo, kdo by byl vyloženě sympatický (snad až na komisaře Medka), dává příběhu šmrnc.
Oceňuji barevně odlišené stránky, dle linek případu i závěrečný doslov.
Audioknihu jsem si nechala dočíst včera, a co si o ní myslím, o tom nejlépe svědčí, že jsem si dnes nemohla vzpomenout ani na název :D
Bauera čtu v podstatě pouze v audiopodobě, většinou ze zoufalství, když potřebuji rychle něco do auta, protože alespoň vím, co od něj očekávat, a přes veškeré nedostatky se alespoň nechám vtáhnout do doby, v níž se příběh odehrává.
Zde musím ocenit, že oproti jiným jeho dílkům je tu podstatně méně koprolálie a vlhkých snů, a byť postavy používají současný jazyk, nemusím se rozčilovat např. nad tím, že ať prostitutka z kanálu nebo císařova milenka, obě mluví jako ten kanál.
Přidávám se k "závodům" kdy kdo ze čtenářů odhalil vraha. Myslím, že se mohu pochlubit faktem, že mi to bylo jasné do konce cca čtvrtiny knihy - ještě ani nespáchal všechno. A nic nesvědčilo pro to, že bych se mohla mýlit :)
Trochu nuda. S dalším dílem zase počkám na zoufalství :)
Sametu jsem se účastnila jako puberťák, který však už velmi dobře chápal, Albertovem počínaje, zvolením Václava Havla prezidentem konče - tedy, možná, koncertem Stounů na Strahově konče :)
No a právě z toho důvodu jsem měla zpočátku dost problém se do knihy začíst. Zaprvé proto, že konspiračních i relativně reálných teorií kolem Sametu jsem za ta léta slyšela tolik, že je mi z toho zle a cobykdyby nemám v dějinách ráda a zadruhé proto, že pokud mě v literatuře a filmu něco fakt nebaví, jsou to dystopická témata.
Jenže pak mě to v průběhu poslechu napadlo - ať bylo před, po, nad, pod revolucí cokoli, kdyby to neproběhlo, asi by nevyšla takováto kniha a já bych si už v průběhu četby nesumírovala recenzi, natož abych ji pak mohla samostatně, svobodně a bez problémů napsat veřejně na internet.
A o tom přesně tato kniha je, pokud si odmyslíme všechny hlavní postavy.
O tom, co všechno můžeme (stále ještě), včetně toho, že nemusíme své děti učit odmalička strachu, aby někde něco neplácly (jako to měli naši), můžeme telefonovat, aniž by nás odposlouchávala StB (jako to bylo u nás), že se nemusíme třást, kdy nám děti vezmou, ačkoli se snažíme plynout s proudem, můžeme cestovat, studovat, vzdělávat se, hádat se nahlas po hospodách, nadávat na politiky a politiku, demonstrovat... Všechno můžeme.
A přestože jsem jako Husákovo dítě prožila v době normalizace celé dětství a část středoškolských studií (SŠ - na gympl jsem nesměla), ale většinu dospělosti jako svobodný člověk, mám stále tendence se ohlížet, sem tam si dávat pozor na to, co říkám a píšu, stále obdivovat výběr zboží v obchodech a díky Schengenu se dodnes nemohu nabažit bezproblémového přejíždění hranic.
Je toho tolik, co máme a můžeme...
Chápu tedy vznik této knihy jako vztyčený prst, protože to všechno, co máme, není navždy a samozřejmé. V kolika zemích je to stejně nebo podobně, jak Listopád vykresluje? A děti se kvůli převýchově unáší v podstatě nedaleko nás - ve 21. století :(
Stejně tak musím "vypíchnout" možná snadno přehlédnutelnou zmínku o tom, jak totality potírají humanitní studia. Pokusy bagatelizovat je a chronické šíření informací o tom, že absolventi humanitních studií jsou na světě zbyteční, protože je třeba přece tvořit něco konkrétního, hmatatelného a od toho jsou přírodovědné a technické obory, tu máme dodnes.
Proč? Protože právě humanitní studia a jejich absolventi umožňují lidem přemýšlet, myslet a dávat si dvě a dvě dohromady, nejen v matematickém slova smyslu.
A to pomíjím, že se cíleně a účelově s pojmem "humanitní studium" operuje ze strany Mordoru tak, jako by tato studia obsahovala pouze filosofování o nesmrtelnosti chrousta a tečka.
Přímo k příběhovým liniím.
Jak už jsem psala - začátek mě moc nebavil. Postupně se to však rozjelo, a jakmile se připojila linka Magdaleny, začalo vše dávat smysl. Postupná odhalování vztahů a různých situačních propletenců bylo umně zpracováno. Vymývání dětských mozků také, včetně poukázání na fakt, že od určitého věku je dítě schopno vymývání mozku čelit, tudíž "je lépe" začít už v předškolním věku. Pak už se i děti příliš mnoho ptají (jakkoli ví, že se ptát nesmí).
Závěr bez happyendu, bez zadostiučinění a bez naděje, je smutný, až skličující, což u této autorky lze očekávat, ovšem vždy to člověka trochu zaskočí.
A také bych se byla ráda dočetla, jak to dopadlo s některými postavami, jež se na úplném konci v podstatě zcela vytratí.
Nicméně by to klidně mohlo předznamenat nějaké volné pokračování - s tím by bylo možné dobře pracovat :)
Nejvíc se mi z celé série líbil druhý díl, ale tento poslední je také super :)
Lukáš mě svou dokonalostí kupodivu ani nadále neirituje. Zřejmě proto, že na rozdíl od jiných podobných hrdinů nemá tendence machrovat a zůstává pokorným a skromným i morálně ukotveným.
Pendlování mezi Milánem a Prahou je svým způsobem fascinující, jelikož z dnešního pohledu toto cestování zabíralo moře času a nebezpečí při překračování Alp je popsáno bravurně.
Čtenář dostane ke konci prakticky plnou dávku zadostiučinění, tedy s výjimkou Lukášova soukromého života, kdy mu jeho skutečná láska není souzena a v podstatě bez možnosti volby nafasoval životní partnerku, kterou nemůže milovat. Což se mu, upřímně řečeno, nedivím, jelikož když pomineme veškeré zločince a padouchy, je nejnesympatičtější figurou v příběhu. Žárlivá, hádavá, protivná, sobecká koza, jež nemá vztah ani k vlastnímu dítěti (jakkoli zrovna toto asi ve středověku bylo jinak, když mělo každé "lepší" dítě chůvu či chůvy a matky se moc nestaraly).
Opět vyzdvihuji umění autora neprotahovat příběh plytkými dialogy a grafovycpávkami, jež dělají ze čtenáře blbce, jemuž je nutno vysvětlit úplně vše.
A opět vyzdvihuji naprosto skvělou interpretaci knihy v podání Matouše Rumla.
Doporučuji.
Vůbec to nechápu. Předchozí dva díly namluvil stejný interpret a nijak mě to neiritovalo. Tento díl jsem si nechala dočíst jen silou vůle, protože šlo o čtenářskou výzvu. Nicméně mě tento způsob četby rušil a nedovoloval mi soustředit se na příběh (jiná režie?). Ten mi tak připadal jako od úplně jiného autora. Byla to strašná nuda.
Achjo! Další díly si nechám nějakou dobu ujít.
Skvělé! Bavilo mě to ještě víc než Platnéř a rozhodně si stáhnu další díl. Poslechnuto v audioverzi - výborně načteno.
Fakt, že se autor se zápletkami a akčními scénami moc nemaže a nic nevycpává zbytečnými odstavci, je pro mě ideální, stejně jako neuvěřitelná klika, kterou Lukáš stále má.
Doporučuji :)
Ale jo :)
Sice to není ani román, ani historický, ani detektivka, ale je to hezký příběh, který se, přečtený Matoušem Rumlem, moc pěkně poslouchá.
Postavy jsou vykreslené skvěle, ale nejsympatičtější je bába Hadovka s Barnabášem (ten je fakt nyny). A pak Lukášova babička například.
Lukáš sám mi kupodivu na nervy nelezl, lezl jen po zdech, což byl zřejmě jeden z důvodů, protože se to vymykalo běžným vlastnostem bezchybných hrdinů, velikých, silných, chlupatých, hezkých, chytrých, bystrých a inteligentních :)
Rozhodně jsem zvědavá na jeho další osudy, pročež si už stahuji další díl :)
Audiokniha skvěle načtená!
Magnesia Litera zasloužená.
Úplný závěr mi tedy přišel už zbytečně rozvláčný, ale asi to tam patřilo. Se stížnostmi v komentářích, že je to příliš popisné nebo rozvleklé celé, nesouhlasím. Je to dokonale rozpracováno na scénář - člověk to opravdu vidí jako ve filmu.
Přiznávám, že pasáže se psy, resp. s tím, co se tam s nimi děje, jsem přetáčela. Nicméně i to tam patří.
Lidské zrůdy, ať se staly zrůdami z jakéhokoli důvodu, to tak prostě mají či mohou mít.
Psychologie postav, situací, vztahů, včetně učebnicového Stocholmského syndromu nebo toho, k čemu může sloužit politická moc, jsou dokonalé!
Ano, je to extrémně náročné téma - co musely (a stále musí) zažívat děti, mnoho dětí, je nepředstavitelné, ale je to zároveň nadčasové v tom smyslu, že je třeba tato témata otvírat, jelikož se před podobnými hrůzami zavíraly oči příliš dlouho a zrůdy to musí mít čím dál méně jednoduché.
Knihu doporučuji, nemusíte se bát, že by vás nebavila nebo nevtáhla do děje.
