Místo, kolem nějž se děj točí, mi připomíná šumavské Pohanské kameny v bývalých Světlých Horách, ale je fakt, že takových míst je asi více. Protože mám Klevisovou přečtenou komplet, těšila jsem se na tuto detektivku jako malé dítě a opět mě nezklamala. Jako jediné negativum vnímám fakt, že na další budu muset čekat :)
První setkání s autorem. Trochu pomalejší rozjezd, trochu moc sugestivně popisovaných mrtvol v různých fázích posmrtnosti, totéž platí o vraždách, ale jinak mě to docela bavilo. Závěr mi zas až tak moc překombinovaný nepřijde, ovšem není ani příliš překvapivý. Zhruba od poloviny knížky začne člověk tušit, jak by to mohlo být.
Čtyři hvězdičky a zkusím další díl :)
Jednoduché románky tohoto typu mám ráda, protože je fantazie autorek nesmírně milá. Z historie můžeme čerpat pouze suchá fakta a o tom, jak spolu lidé mluvili, co si mysleli, nad čím dumali, co je těšilo a trápilo..., o tom příliš mnoho pramenů neexistuje. Zároveň si nemůžeme jen tak vymýšlet, je třeba vycházet právě z těch suchých faktů. Suchá fakta a lidská fantazie pak dávají dohromady zábavný celek, který by mohl být součástí výuky dějepisu, resp. diskusí o různých historických tématech - bylo by pak méně lidí, kteří "nemají rádi dějepis." :)
Adléta je statečná a chytrá princezna, její princ je také úžasný, ostatní postavy jsou dostatečně plastické a oceňuji stručný příběh bez zbytečných grafomanských vycpávek, k nimž mnozí autoři historických detektivek a románů tíhnou.
Půl hvězdičky ubírám za cimrmanovské: "Autorka přenáší děj hned do minulosti a hned zase zpět, takže jsem brzy nevěděla, kde vlastně jsem." :)
(SPOILER) Nechala jsem si knížku přečíst - skvělý interpret Zbyšek Horák tomu přidal ještě hvězdičku navíc.
Úžasný seriál jsem viděla asi 6x, ale knihu rozhodně doporučuji, protože doplní spoustu informací, především o hlavních hrdinech.
Kniha nezačíná jako seriál příchodem Vendelína Maliny, nýbrž příchodem starého Karase s malým Vaškem, ale o tom, jak se Malina k cirkusu dostal, se autor zmiňuje - je to jedna z mála věcí, která se od seriálu skutečně diametrálně liší a v Malinově případě se liší i jeho odchod od cirkusu.
V seriálu chybí spojení s Horní Sněžnou - po smrti Vaškovy maminky odtamtud prostě oba Karasové odejdou a dostanou se k cirkusu a návrat se koná až po 50letech, když se starý Karas stěhuje zpět do rodné vsi. V knize má Sněžná naopak velmi důležitou roli, jelikož se Karasové stanou inspirací pro mnohé obyvatele, jež chudá vesnička neuživí a zedničina už také není ve světě tak žádaná.
Kniha také zodpovídá některé otevřené otázky, jež si ten, kdo viděl jen seriál, klade: Celý příběh "Seržána Vosátky", co se stalo s Vaškovou Růženkou, zda Bervitz po mrtvici přežil, jak žil po odchodu od cirkusu Bureš/Smetana, a proč vlastně byl tak dlouho u cirkusu, co starý účetní - bratránek Anežky atd.
Některé podstatné scény jsou v knize jinak, ale se stejným výsledkem - např. Vaškovo setkání se starým Wollschlagerem nebo Anežčino "vyvzdorování si" Petra Bervitze.
Některé scény jsou prozměnu v knize zčásti nebo zcela pominuty - rozchod s Růženkou, I. světová válka a její dopady na varieté Humberto, první velké představení Lidušky, která si dala jméno Humberto, nebo tajná láska Hanse k Antoinettě Humbertové.
A některé příběhy jsou pominuty naopak v seriálu - například příběh bratří Breburdů či seznámení starého Humberta s budoucí ženou Louisou.
Setkáme se zde i s myšlenkami a úvahami Helenky a Vaška, když už dlouho žijí v Praze. Až u četby jsem si uvědomila, jak moc musela Helenka trpět v Praze, mj. i tím, že od malička neměla čas na žádné koníčky a byla zoufale nevzdělaná, byť ne hloupá - daleko lépe to vysvětluje její útěk zpět k cirkusu.
Stejně tak je v románu sugestivně popsáno, jak Vašek už ve stáří uvažoval o jméně Humberto, jež zachoval a ctil, ale zároveň v koutku duše litoval, že jméno "Karas" vlastně laická veřejnost nezná vůbec.
Překvapující je příběh hrabat Palačičů, kteří se v románu vynoří několikrát a krásně uzavřou humbertovský kruh.
Moc hezky se to poslouchalo - pět hvězdiček za román, šestou za interpreta :)
Když jsem četla Golema poprvé, před cca 30 lety, bylo to na popud mé sestry, jejíž je to dodnes nejoblíbenější kniha, jelikož tam stále nachází nové a nové důležité věci. Tenkrát jsem jí řekla, že jde o šílenou knihu šíleného autora o šíleném týpkovi, ale stejně se to nedá odložit :)
Teď jsem si ji nechala přečíst a ze své "šílené recenze" nijak neslevuji, ovšem trvám také na tom, že knihu nelze odložit a člověka pohltí. Stejně tak platí, že je tak nacpaná symbolikou, že to na první, ani druhé či třetí čtení nelze obsáhnout. Sice bych nevylučovala, že autor nebyl úplně abstinent, nicméně u dostatečně talentovaného mozku lze něco takového spáchat i za střízliva.
Jestli se chcete projít interiérem autorovy a tím i své vlastní duše, knihu rozhodně doporučuji. Ale Císařova pekaře, ani klasického Golema z pověstí nečekejte. Přesto je figura Golema velmi podstatná. Smekám Pernathův klobouk :)
Doplnění komentáře: Bohužel, dodnes se mnoho lidí domnívá, že důstojný úřad může vykonávat pouze úctyhodný člověk a "Rudolfa Havraje" považují div ne za svatého :(
chrome-extension://efaidnbmnnnibpcajpcglclefindmkaj/https://www.ado.cz/wp-content/uploads/2023/03/oldin-2023-03.pdf
Buď jsem si zvykla, nebo je tento díl o něco málo méně sexistický, vulgární a košilatý, než ty předchozí, za což mu dávám o hvězdičku navíc :)
Stále nerozumím tomu, proč musí mít všechny tyto detektivky umělé textové vycpávky v podobě úvah hlavních postav, přičemž to vůbec není nutné, protože kdo je schopen číst knihu, většinou není idiot, jemuž je třeba všechno polopaticky vysvětlovat.
Dále mi opravdu vadí, že autor nedělá rozdíl mezi žebrákem, nejposlednější šlapkou a císařem či šlechtičnami nebo ctihodnými měšťany, co do mluvy. Ne, určitě v té době nemluvili všichni stejně a už vůbec ne stejně jako kdejaký animální vobejda.
Dost to ubírá na atmosféře i na věrohodnosti děje - chybí diametrální rozdíl mezi jednotlivými vrstvami lidí, dokonce mezi jejich povahami. Ona i šenkýřka mohla mít notný díl noblesy, přestože se přiživovala všelijak. Ani mezi prostým lidem nebyli všichni přisprostlí primitivové.
Samotný příběh je docela hezky vymyšlený, i když tedy vyfabulovaný na 300% :)
Až na "Čekání na Virgin", což byla neskutečná nuda a v podstatě vůbec nevím, oč se jednalo a také Malá doktorská pohádka byla dost nezáživná, byly povídky fajn. Jednoznačně nejsilnější, která stojí za přečtení a spolehlivě mě rozbrečela (během řízení auta - fakt super, když člověk přes slzy nevidí :) ), byla Petra Klabouchová "Ty brečíš?" Nejen proto, že na Šumavě žiji. Kouzlo jara je strašně smutné a Vdovec je skoro děsivý. Svět podle Lízy je hodně, hodně aktuální. Ke Spáčům, což považuji za velmi dobré (a též aktuální téma - co všechno si nechá člověk líbit kvůli druhému, který má zjevnou poruchu osobnosti), bych jen poznamenala, že už na konci prvního stupně ZŠ jsem byla poučena o tom, že v textu zásadně neopakujeme stejná slova x krát za sebou, což se stává hlavně u slovesa "jsem" a "jsme", což zjevně neví autorka. A když je to navíc načteno člověkem, který tato slova vyslovuje s důrazným "j" na začátku, stane se z dobrého tématu spíše iritující zážitek. Tentokrát povídkám dávám 4 hvězdičky - je to depka, ale dobrá :)
Rozhodně je to na pět hvězdiček - i víc :)
I když se mnou Bílá voda nezalomcovala tak jako třeba Gerta (což bude možná tím, že jsem těsně předtím četla Klabouchové U severní zdi, kterážto kniha mi emoce rozmlátila kladivem), je to úžasné čtení. Nechala jsem si ji přečíst jako audioknihu - mimochodem načteno výborně!
Jistě, je tam mnoho fikce, ale jen v rámci příběhů jednotlivých postav, protože to, co kniha popisuje, se 40 let po válce skutečně dělo v mnoha podobách. A vlastně i po revoluci. Je nesmírně skličující a smutné, jak i osvícení katolíci dodnes přežívají na bigotně konzervativních teoriích a idejích a nikam se neposunuli - čest výjimkám. Jenomže ještě 36 let po revoluci jde stále o výjimky, co se týče skutečného následování Krista. Když se tak rozhlédneme, kolik katolíků, od kněžích po prosté ovečky, dokáže bezvýhradně milovat bližního svého, odpouštět, neodsuzovat, hledat v lidech to dobré, pomáhat, chápat, být empatický, nechávat žít, podporovat slabší, pečovat atd. atd.? Vlastně - kolik jakýchkoli lidí tohle dokáže? Kdo dokáže být jako Evarista?
Lena působí zpočátku protivně a nesympaticky, ale je více než jasné, že musela prožít/dlouhodobě prožívat něco skutečně strašlivého a vývoj i příběh této postavy mě bavil, děsil i dojímal.
Strašlivý pocit bezmoci má člověk po celou dobu četby z klanu Havrajů, ale i s takovými lidmi se lze dnes běžně setkávat. A stejně jako v knize nemá z jejich osudu člověk dostatečný pocit zadostiučinění.
Všechny postavy jsou velmi dobře propracované, "průstřihy" do deníku sestry Tobie, protokolů, novinových článků atd., jsou vhodně zapracované a vůbec nepůsobí rušivě.
Fantastická je více či méně nápadná linka transcendentní mystiky, která se prolíná spoustou pasáží Bílé Vody.
Překvapuje mě, jak málo recenzí a hodnocení se zmiňuje o postavě Marie, kterou člověk s naprostým úžasem pochopí až na závěr, a která mě zaujala hned od prvního setkání.
Bílou Vodu rozhodně doporučuji - nenechte se odradit její tloušťkou, čte se to opravdu dobře a hluboce smekám před letitou prací Kateřiny Tučkové.
No nazdar! Úroveň asi tak na úrovni jeho "legendární" sportovní kariéry :D Stát se spisovatelem, stejně jako stát se skutečnou sportovní legendou, zjevně není tak jednoduché jako natáčet se na insta při 200 v hodině.
Příběh „dvacítky“, který píše zralá žena v podstatě jako reportáž ze života. Přesto je příběh emotivní a uvěřitelný. Bezdětní, resp. spíše bezdětné si ho přečtou jistě se zájmem, „dětné“ si do něj své emoce dostanou samy. Mnohým sotva dospělým dívkám se stalo a stále stává, že ve fázi zamilovanosti udělají spoustu pitomostí. To je také případ hlavní hrdinky. Chytrá, inteligentní, opečovávaná holčička se zamiluje do vesnického primitiva, který se jí - byť má jistý selský rozum – nemůže mentálně ani morálně vyrovnat. Dívka je ochotna slevit z většiny svých zásad a přesvědčení – z mého pohledu neuvěřitelné, ovšem když si vzpomenu na svých 19 a 20 let, zcela normální. Stejné je to i se schopností komunikace s okolím. Ve zralém věku víme, co všechno ta holka (u)dělala špatně, ale z pohledu dvacetileté je to opět normální. To, že je někdo plnoletý, neznamená, že není nezkušený a bezbranný.
Nesmírně mě iritovalo, jak se nikdo, ani sama hrdinka, nepozastavil nad tím, co za připitomělé blbečky byli kamarádi, kvůli nimž k tragédii došlo. Život na zcela odříznuté samotě a nejbližší sousedé z úplně jiného světa. Člověka napadá, jak by to asi dopadlo, kdyby se neštěstí nestalo – po jak dlouhé době by hlavní hrdinka sbalila kufry a dítě a prostě odtamtud utekla. Jakmile by vyprchalo období zamilovanosti, jak by dokázala žít s člověkem úplně jiné nátury a morálky a v neustálém strachu z rusáků, s věčnými kontrolami propustek a arogancí esenbáků atd.?
Kam příběh ústí po tragédii, k níž došlo, bylo jasné vlastně od začátku. Dosti oceňuji linku s naprosto neschopnými babičkami, které nemohly být tak staré, vzhledem k věku hlavní dvojice – o otci dítěte nemá smysl ani uvažovat, v osmdesátkách neexistovalo, že by se třeba postaral, ani dnes to není normou. Proto také došlo k další ráně, jež na hlavní hrdinku dopadla a po jejím návratu nastalo z mého pohledu nejtěžší období jejího života, kdy jí jen mateřská láska zabránila poslat všechny své nevyzrálé a infantilní blízké do horoucích pekel a prásknout dveřmi. A ač nechápu, kolik si toho nechala líbit, přece jen to zjevně mělo smysl.
Vzhledem k tomu, že miluji literaturu 19. století, v čele s Boženou Němcovou, nemohl se mi Hastrman nelíbit :) Tedy alespoň první část. Ale jak tu kdekdo kritizuje část druhou a konec - mně se to líbilo. I to, jak se kruh uzavřel. I druhá část je plná symboliky a tajemna. A také zelené utopie, jakkoli nejsem žádný "Motorista" :) Hlavní hrdina byl vykreslen naprosto dokonale a subjektivně tak, že jsem nebyla s to rozhodnout se (po celou dobu četby), jestli je mi sympatický nebo nikoli. Ohromilo (a pobavilo) mě farářovo tajemství. Kateřina byla úžasná ženská - odpovídala opravdu hrdinkám literatury 19. století, včetně Divé Báry nebo Krejčíkovic Anežky a pocit, že se narodila o 200let dřív je v knize výborně zpracován. No, budu se muset také po letech zase podívat na film, který už mám ve vzpomínkách jen útržkovitě.
Tak toto byla neskutečná nuda! Hájíčka čtu nesmírně ráda, ale Zloději byli tedy to nejslabší, co mi od něj přišlo do rukou. Ani by nevadilo, že tam neexistuje snad jediná sympatická osoba a hlavní hrdina je na pár facek od začátku do konce, ale děj se vleče a obsahuje příliš mnoho grafovycpávek. Trochu zklamání.
Poznámka na úvod: knihu je třeba přečíst, klidně několikrát, než si to pustíte. Protože i když je audioverze fajn, spousta tam toho chybí a někde to ani nedává smysl a je jasně patrné, že bylo něco vynecháno. Ducha té knížky to hodně sráží.
Betty čtu od puberty vždy jednou za několik let, znám ji prakticky zpaměti a u nás v rodině se ustálilo mnoho hlášek a situací, jimiž glosujeme různé situace. Vejce a já i Co život dal a vzal, ovlivnily můj život zřejmě více než si uvědomuji. Pozitivně ovlivnily. Ať se stane cokoli, člověk, který je schopen nadhledu, humoru, vždy ho něco těší a vždy vidí nějakou naději, vždy proplouvá životem snadněji. Betty mi také pomohla ke schopnosti komunikovat od mládí prakticky s kýmkoli a kdekoli ("lidé, kteří přicházeli byli zábavní, mlčenliví, zoufale nudní, chytří, hloupí...") a v současné době mi pomáhá zvládnout pubertu mé dcery. Je až s podivem, jak se za skoro sto let ti haranti nezměnili :) No a pak také miluji Bettyinu kuchyni.
Mimochodem, kolik z vás vědělo, že Kimi Sanbo z TBC sanatoria skutečně existovala a zemřela až po devadesátce v roce 2011? ;)
Poznámka na úvod: knihu je třeba přečíst, klidně několikrát, než si to pustíte. Protože i když je audioverze fajn, spousta tam toho chybí a někde to ani nedává smysl a je jasně patrné, že bylo něco vynecháno. Ducha té knížky to hodně sráží.
Betty čtu od puberty vždy jednou za několik let, znám ji prakticky zpaměti a u nás v rodině se ustálilo mnoho hlášek a situací, jimiž glosujeme různé situace. Vejce a já i Co život dal a vzal, ovlivnily můj život zřejmě více než si uvědomuji. Pozitivně ovlivnily. Ať se stane cokoli, člověk, který je schopen nadhledu, humoru, vždy ho něco těší a vždy vidí nějakou naději, vždy proplouvá životem snadněji.
Mám doma stejně starou, stejně „problematickou“ dcerku. Naprosto si nedokážu představit, že by měla zažívat to, co hlavní hrdinka příběhu. Jistěže se to u nás doma neobejde bez občasné výměny názorů a bez práskání dveřmi do pokojíčku, ale oddusat do pokoje a majznout dveřmi, to by si hlavní hrdinka Baruna dovolila jen jednou (mimochodem, vztah matky k oběma dcerám je transparentně označený od začátku – starší Katuška a mladší Baruna). Naše holčička si to nejenže může dovolit, ale tím, že je jí toto chování tolerováno, se mi podařilo docílit toho, že i když je klasický puberťák, nebojí se za mnou přijít s čímkoli – dříve či později. Nesnáší tlak vyvíjený na ni dospělými, stydí se za svoje dospívající tělo, špatně snáší výsměch a ponižování… To zažívá od svých vrstevníků, a protože je citlivá, je to těžké. Kdyby totéž měla mít i doma, kde má být bezpečné útočiště, těžko říci, kde by to skončilo. Nejsme rodiče roku, ale nejsme omezení, zlí, hloupí agresoři, jako Barčini rodiče.
Ale to, co je na této knize pro mě subjektivně nejstrašlivější - znám rodinu, která jako by byla Petře Dvořákové vzorem. Hloupá, nevzdělaná matka se zjevnou poruchou osobnosti a zřejmě i OCD, protěžující starší dítě a vědomě i podvědomě bránící mladšímu v jakémkoli rozvoji. Také v tomto reálném případě byla dívka výtvarně nadaná, ale nesměla nikam docházet. Proto neměla šanci dostat se na uměleckou střední školu. Byla „problematická“ jako Baruna a byla stejně psychicky i fyzicky týrána. Na rozdíl od knihy, zde kruté bití „obstarala“ matka – otec se nezajímal, byl věčně v práci.
Je to hrozné a bezvýchodné, protože zvenčí do tak toxické rodiny nelze moc zasahovat. A často se to dozvíte až zpětně.
Což mi ještě připomíná i velmi dobře zpracovanou bezradnost třídní učitelky a Froda, kteří se sice snaží Báře pomoci, ale dělají to tak amatérsky a neobratně, že ji tím spíše ohrožují. A to je také stále realita v našem školství, které neumí řešit šikanu, domácí násilí ani zneužívání (čest výjimkám).
P.S. výchovná poradkyně je v knize dokonalou ukázkou nedostatku pedagogů v našem školství, kvůli čemuž dost důležité funkce, díky nimž lze pozitivně ovlivnit život dítěte, mohou zastávat v podstatě stejně hloupé a omezené osoby bez špetky empatie, jako byla Bářina matka. Když o tom tak uvažuji, celý příběh se v podstatě mohl zlomit úplně jiným směrem, kdyby výchovná poradkyně nebyla úplná krá…a.