Matematicka přečtené 551

Cesta lesy 2012, Hans Børli

Jsem vděčná uživateli "mirektrubak" za to, že jsem díky němu tuto sbírku poezie objevila. "Ťala" u mě přímo do živého - tak, jak to asi umí jen dobrá poezie. Hans Børli "nekecá", jeho básně jsou krátké, stručné, plné jednoduchých obrazů přírody, ale jdou přímo k věci a k tomu, co je důležité. Dokáže překvapivě svěžím způsobem reflektovat i svou křesťanskou víru. Milostných veršů není ve sbírce mnoho, ale o to hlouběji mě zasáhly. Děkuji za toto setkání a určitě se k němu budu ráda vracet. Díky taky všem, kdo sem opsali úryvky básní - a přidávám jednu celou: *** Jsou Jsou chvíle, kdy šednou slova, smutek prostírá stůl: listy nedávno zvadlé led zaklíná. Jsou chvíle, kdy slova nejsou nic, kdy štěstí vidíš stékat v kapkách rosy po stéblech trav.... celý text

I zvíře mělo více útrpnosti než člověk 2013, Stanislava Vodičková

Jak už název knihy napovídá, jde především o svědectví o krutosti. Kněz František Štveráček jí viděl a zažil opravdu hodně a je až k nevíře, že ji všechnu přežil a mohl o ní vydat svědectví. Takto kruté vzpomínky jak na nacistické koncentrační tábory, tak na komunistické věznice, jsem zatím nečetla. Jeho kniha vzpomínek je navíc velice precizně zpracována editorkou Stanislavou Vodičkovou. Vzpomínky tohoto vzácného člověka, který se "nehodil" žádné diktatuře - aniž by tomu šel přímo naproti, jsou velice zajímavé. Takto vzpomíná na kamarády z nacistického koncentračního tábora: "Neexistovala ukrutnost, kterou bych býval neviděl, a z nich většinu jsem zakusil sám na sobě. Vám, mrtví kamarádi, slibuji, že na vás nikdy nezapomenu. Vy jste prošli utrpením a mukami a dojdete triumfu vzkříšení a slávy věčné. Nezměrným vaším utrpením a krví, žárem lásky vašeho srdce a ranami do něho vedenými byl spasen i náš národ. Nebylo vám dopřáno odpočinout v rodné zemi. Vaše těla byla spálena a snad i spláchnuta do kanálů. Váš duch a vaše oběť však žije a bude žít přinejmenším v nás, kdo jsme vás poznali a kteří jsme měli více štěstí Na vás se nemohou vyplnit slova Dantova nápisu pekelného: Mnou vchází se do města věčné strasti, mnou vchází se v noc, jež nemá rána, mnou vchází se do zatracenců vlasti. Nech naděje, čí noha sem se šine... Bez oběti není vykoupení, a vy jste přinesli tu oběť nejsvětější. Vy jste si odbyli tvrdě pobyt zatracenců v městě, neztratili jste však naděje v lepší příští. A to přišlo a my jsme vám vděčni, kamarádi, kamarádi zlatí!"... celý text

Válka na Ukrajině: kontext 2022, Petr Holý

Asi vše důležité už tu bylo řečeno. Poněkud břitký styl autora mi zcela vyhovoval (vulgarismů bylo asi víc, než bych si představovala, ale musím uznat, že "sedly"). Stručně a dobře strukturovaně podal mezinárodní kontext, z kterého válka na Ukrajině vychází a který také sama ovlivní. Tenhle řidič tramvaje skutečně umí psát. Vyhovoval mi i kapesní formát knihy, i když za ty peníze mě nejdřív překvapil (ale taková už asi je realita na knižním trhu).... celý text

Bílá Voda 2022, Kateřina Tučková

"Sebrali nám minulost a těm, které v Bílé Vodě zůstaly, budoucnost." Bylo tu už mnohé řečeno, tak jen stručně z bezprostředních zážitků po dočtení: Stejně jak píše tonysojka, taky ve mně zanechala nepoměrně větší dojem kniha Byly jsme tam taky: https://www.databazeknih.cz/knihy/byly-jsme-tam-taky-45978 Dagmar Šimková ale procházela "běžnými komunistickými ženskými věznicemi", takže jde o trochu jiné téma. Pokud vím, tak utrpení řeholnic za komunismu je zdokumentované žalostně málo. (Pravděpodobně je to dáno i jejich přístupem, kdy to přijaly jako oběť, kterou nemají potřebu někde "vytrubovat".) Je dobře, že jim Kateřina Tučková dala svůj hlas, ať už se jí to povedlo méně či více. Stejně tak o roli žen v katolické církvi se mluví podle mého názoru taky málo. Jistě je mnoho žen, které jsou se svou úlohou v katolické církvi spokojené, ale obávám se, že těch nespokojených bude v mladších generacích přibývat. Ač jsem nikdy netoužila po "kněžské roli", přijde mi vyloučení žen z ní v dnešní době už neobhajitelné. Na druhou stranu jsem schopná pochopit, že pro to možná ještě "neuzrál čas". Ale málokterá žena toužící po kněžství se asi vydává cestou "vyvzdorovat si to, i když je to zatím zakázané" a pak se snažit jako kněz aktivně sloužit. Těžko se divit tomu, že se takový přístup setkává s odporem. Ale opět - je dobře, že Kateřina Tučková tuto otázku "otevřela", i když se to asi dalo udělat i jinak. Celkově na mě kniha byla asi už dost dlouhá, už jsem se v některých pasážích dost nudila a děj se dal předvídat. Taky si myslím, že občas už Tučková až dost "přepalovala" a do jedné postavy soustřeďovala až příliš různých charakteristik - odděleně by asi fungovaly, ale takhle toho bylo někdy až příliš. Vzhledem k tomu, že jsem v popisované době nežila, bylo pro mě taky dost obtížné odlišit fikci a její reálný základ. Je to pro mě výzva si v tomto směru doplnit vědomosti z odborných historických prací. Přes veškerou kritiku - často oprávněnou - patří Kateřině Tučkové dík za to, jaká témata knihou otevírá. A možná právě tam, kde s jejím románem v něčem nesouhlasíte, vám kniha může dát nejvíc... Bohužel v některých věcech se církev příliš nezměnila a pak je kritika paní Tučkové (při veškeré nadsázce) zcela oprávněná. Takhle popisuje jedna z řeholnic dojmy z návštěvy biskupství: "A pak přijímací sál. Prostorná, vzácným dřevem obložená místnost s křišťálovými lustry, s okny zpola zakrytými bohatě řasenými závěsy a s portrétní galerií biskupových předchůdců, před nimiž jsem se cítila tak nicotná a které vskutku překvapivě korunovala široká sbírka nejrůznějšího paroží. Na sloupcích mezi okny pod sebou visely růžky mladých srnců, na boční zdi mufloní rohy silné jako paže spolu s rozložitými lopatami daňků a v čele sálu úctyhodné trofeje jelení, mezi nimiž se obzvlášť vyjímal oboustranně korunovaný dvanácterák, bezpochyby medailový kus. Mému nebožtíku otci by z toho šla jistě hlava kolem. Ovšem mezi tím vším se nacházelo to nejdůležitější velký leštěný stůl, za nímž sedělo několik mužů..."... celý text

Ani v ráji není dobré být sám 2022, Tomáš Novotný

Tomáš Novotný sesbíral téměř dvě stě přísloví v jidiš, která se týkají vztahů mezi mužem a ženou. Jsou vtipná, hutná, nápaditá, někdy i dost ostrá. Přísloví doplnil i svými zasvěcenými komentáři, které vůbec neruší, ale naopak – můžeme se z nich hodně dozvědět o životě a uvažování Židů, kteří mluvili jidiš. A co přesně tedy můžete načerpat z židovské moudrosti? Například: „Když chce Bůh potrestat bezbožníka, dá mu zbožnou manželku.“ „Rabín bez rebecin je jen půl příběhu.“ Židovské pohádky pro děti totiž často začínají: Žili kdysi rabín a rebecin… (rebecin je manželka rabína). „Bláznovství bez lásky může být, ale láska bez bláznění možná není.“ Kniha může dobře posloužit k lepšímu proniknutí do kultury Židů, kteří mluvili jidiš. Také se můžeme díky uvedeným příslovím hlouběji zamyslet nad vztahy mezi muži a ženami. A v neposlední řadě může posloužit i jako vhodný dárek pro každého, koho vztahy muže a ženy aktuálně zajímají.... celý text

Zvuky probouzení 2020, Petr Třešňák

Jedna z nejlepších knih žánru non-fiction, které jsem v posledních letech četla. Dorotka je skutečně zvláštní dítě a Petr a Petra Třešňákovi mají oba vzácný dar o životě a prožitcích s ní psát velice zajímavě a poutavě. Jejich pohledy se zajímavě doplňují a prolínají, graficky oddělené barvou stránek. Obdivuju jejich upřímnost, se kterou šli "se svou kůží na trh". Osobně mě zaujalo i to, jak jejich soužití s Dorotkou významně ovlivnilo i jejich duchovní život. "A tu noc brzy nad ránem, v kouzelné hodině, kdy se podle statistik nejvíc lidí rodí i umírá a kdy se také nejčastěji stávají tragické omyly z nepozornosti, se zvíře přihlásilo o slovo. Náhle, jako když v prostoru napěchovaném těkavými plyny přeskočí jiskra. Zborcený potem jsem najednou cítil, že už nechci. Že už nemůžu. Že to potřebuji zastavit. Že chci spát. Že chci normálně žít. Moje ruka vyletěla a udeřila Dorotku do tváře. Vzal jsem její tělo a hodil jím proti polštářům. Cítil jsem čiré zoufalství, ale také animální převahu dospělého samce, který hodlá prosazovat svoji vůli. Zařval jsem na ni z plných plic, ať toho okamžitě nechá. A uhodil ji ještě jednou. Okno bylo naštěstí zavřené, pokud by sousedi slyšeli tohle, zítra tu máme sodiálku. Vychovával jsem dvě zdravé dcery a pochopitelně mi přitom občas uletěly nervy jako asi každému. Nejsem ovšem cholerický, myslím, že znám pravou míru, a pokud ji přestoupím, dokážu se omluvit, dát věci do pořádku. Tenhle afekt byl jiný. Vycházela ze mě čistá agrese, vrčení vlka, který bojuje o život a může během vteřiny svého soka rozsápat. Zůstávala ve mně sice jistá míra sebekontroly, stín starostlivého otce dával z kouta tak trochu pozor, aby rána nebyla moc silná a aby odvržené tělo dopadlo bezpečně do peřin. Ale cítil jsem, že balancuji na hraně. Stačí jen málo a zvíře převezme vládu docela. To jsem nikdy předtím nezažil. V té vteřině jsem Dorotku nenáviděl, protože vážně hrozilo, že mě připraví o všechno. O spánek, o radost, o sílu, vztahy, o holý život. Chtěl jsem to za každou cenu zastavit a mé stále traumatizovanější tělo k tomu uvolnilo rezervoár energie, která se hrozila rozeběhnout přímo proti ní. Všechna ta vyšší lidská nadstavba rozumu, rozvážnosti i rodičovské lásky stála v cestě jako velmi chatrná překážka. Pokud vlk skočí, ve vteřině ji rozmetá. O chvíli později jsem se zoufalý a vyděšený rozplakal. Je to moje dítě. Je bezbranné a vážně nemocné. Trpí. Jsme jeho jediná opora. Zalily mě pocity viny, zrady a selhání. Uviděl jsem hroutící se obraz sebe sama, který mi dosud pomáhal situaci zvládat. Byl jsem hrdina v jedinečné bitvě. Bylo to celkem k nepřežití, ale role, s níž jsem se identifikoval, byla čistá a vznešená. Byl jsem příkladný pečovatel o těžce postižené dítě. Muž, který přijal náročnou realitu, neutekl, omezil se, vydržel. Který nedá své dítě do ústavu. Ze dna své doznívající agrese jsem jasně viděl, že jsem během posledních dvou let vystoupal na obláček jednoho z nejsilnějších morálních klišé naší společnosti, které má jméno obětovat se pro své dítě. V hladu po normálním životě se krmil alespoň pocity výjimečnosti, jakési vyšší formy existence, jejímž základem je nezištná, útrpná služba. Teď mi mé zvíře oznámilo, že tohle žrádlo už mu nechutná. Zhroutila se iluze, díky níž můj systém jakžtakž fungoval. Nezbylo nic, jen prázdnota a pocity viny."... celý text

Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie 2022, Karin Lednická

Vážím si paní Karin Lednické, že kromě psaní bestsellerů věnovala svůj čas i této knize, u které je předem jasné, že takovým "trhákem" nebude. Těší mě, že byť ji psaní v posledních letech živí, "nestouplo jí do hlavy" a přemýšlí i nad společenským dopadem své činnosti. Svým jménem tak má možnost zpropagovat tragédii, která je téměř zapomenuta určitě neprávem. Střídání jasně oddělených beletristických a faktografických částí a obrazové přílohy mi vyhovovalo. Kniha je čtivá a přehledná, navíc je i velice kvalitně zpracovaná. Nápadité obálce vévodí 36 perforovaných děr – tedy určitých „bílých míst“, která zůstala po každé oběti životické tragédie. Červená barva na ořízce stránek má také jasnou symboliku. Myslím si, že vydáním této knihy Karin Lednická udělala hodně pro naši historickou paměť a jsem jí za to vděčná. Podařilo se jí zachytit svědectví pamětníků často opravdu „za pět minut dvanáct“. Pamětníci pomalu odcházejí a o to důležitější bude na tuto tragédii nezapomínat. Její tragické následky jsou součástí historie mnohých rodin, obce Životice, tamějšího kraje, ale i celé naší republiky. A nezbývá než se připojit k přání Karin Lednické, které uvádí v samotném závěru svého doslovu ke knize: "Na závěr si dovolím vyslovit přáni. Chtěla bych, aby téma životické tragédie znovu vstoupilo do veřejného prostoru, aby se o těchto událostech vyučovalo ve školách, aby muzeum bylo otevřeno více než jeden pracovní den v týdnu, aby pomníčky zavražděných nebyly skryty mezi náletovými dřevinami nebo ohrožovány plánovanou výstavbou. Stručně řečeno, aby se vzpomínka na tuto tragédii uchovávala s vážností a úctou, kterou si nepochybně zaslouží."... celý text

Stýskání zažehnáno 2017, Soňa Červená

Literárně je to ještě o něco slabší než předchozí díl "Stýskání zakázáno". Něco ve stylu: "Co vidím, když se podívám do svých diářů z předchozích cca 25 let." U většiny lidí by to byla hrozná nuda a pro ty, které nijak nezajímá osobnost a život Soni Červené, to asi taky nuda bude. Pro mě ale bylo dobrodružstvím sledovat činnost Soni Červené poté, co se konečně po mnoha peripetiích přesunula na stáří do Prahy. To, že se jí tady podařilo iniciovat vznik nových oper "Toufar", "Zítra se bude...", scénického koncertu "Nádech věčnosti" a dalších zajímavých počinů - umělecky i obsahově, považuji skutečně za zázraky. Mnohé z toho by nebylo, kdyby na začátku nebylo ono magické: "Soňa Červená si přála..." Na osobnost Soni Červené jsem narazila až v souvislosti s jedním z jejích projektů v Česku - s koncertem "Nádech věčnosti" o sv. Ludmile. A chystám se o Soně Červené dozvědět ještě víc z knih, filmů a filmových záznamů jejích oper. Je to krásné dobrodružství a jsem ráda, že tu Soňu Červenou máme.... celý text

Stýskání zakázáno - Kousek mého divadelního děje-spisu a země-spisu 2014, Soňa Červená

Není to zrovna literárně vybroušené, Soňa Červená vypráví o svém životě prostě a bez příkras. Ale její životní příběh je nadmíru zajímavý. To, jak ztratila (a v jednom případě opět na čas nalezla) své tři "otce" a poté i své tři partnery, je vskutku dobrodružné. Člověk si uvědomí, že ani lidé úspěšní (a právem) to často nemají jednoduché a že by s nimi vlastně ani na chvíli neměnil. Její oddanost opeře a divadlu ji mnohokrát stála mnoho, ale právě díky ní se dostala tam, kde je dnes. Podobně jako milary jsem na její osobnost narazila až v souvislosti s jedním z jejích projektů v Česku - u mě až s koncertem "Nádech věčnosti" o sv. Ludmile. A stejně jako ona se o ní chystám dozvědět ještě víc z knih, filmů a filmových záznamů jejích oper. Je to krásné dobrodružství a jsem ráda, že tu Soňu Červenou máme.... celý text

Opravdová láska 1997, Robert Fulghum

Příběhy jsou to kratičké, ale často zachycují nejdůležitější životní okamžiky těch, kdo je vyprávějí. Vyprávěné jsou s americkou otevřeností a upřímností. Nejsem si jistá, jestli by u nás taková sbírka mohla vzniknout, ale o to ani tak nejde. Každý většinou máme nějaký ten svůj příběh „opravdové lásky“. Tato kniha nám dává příležitost naslouchat – podle doporučení autora raději po malých dávkách –, promýšlet jednotlivé příběhy a v jejich světle se zamyslet i nad svými zážitky nebo zážitky našich blízkých. A k tomu si myslím, že nás Robert Fulghum vyzývá celou svou tvorbou – abychom si uvědomovali, jaké sny v životě máme a dělali pro jejich splnění to, co je v našich silách.... celý text

Holka se sílícím hlasem 2021, Abi Daré

„Nejsem tak silná jako ty, Khadijo. Nemůžu narodit dítě, když mám tak málo roky.“ Tohle říká čtrnáctiletá Nigerijka Adunni v začátku románu britské autorky pocházející z Nigérie. Adunni je vystižená i jazykem, kterým mluví - podobně jako třeba ve slavném románu "Barva nachu". Zvykla jsem si na to rychle a román mě strhl. S Adunni jsem se ztotožnila velice snadno, protože jsem taky toužila studovat navzdory všemu a stát se učitelkou. Vzhledem k tomu, kdy a kde jsem se narodila, byl ale můj "boj" podstatně jednodušší. O to víc si vážím Adunni a jí podobných dívek a tahle kniha pro mě je a zůstane srdeční záležitostí. "Fakt: Studie z roku 2003, která zahrnovala 65 států, zjistila, že nejšťastnější a nejoptimističtější lidé na světě žijí v Nigérii."... celý text

Myslící srdce 2007, Etty Hillesum

„Tady je všechno nepopsatelné, klaunsky šílené a smutné.“ Tak popisuje v jednom ze svých posledních dopisů Etty Hillesum, ani ne třicetiletá žena, atmosféru v holandském koncentračním táboře Westerbrok. Tváří v tvář válečnému běsnění se Etty čím dál tím více solidarizuje se svým národem a v utrpení svém i svých bližních, které také velice intenzivně vnímá, hledá útěchu v živém vztahu s křesťanským Bohem, v kterého nedávno uvěřila. Její nadšení konvertitky je až nakažlivé, na druhou stranu nenabízí nějaké snadné instantní návody a nezastírá, že život s Bohem je v mnohém i náročný. Poté, co jsem přečetla Ettyiny deníky a jednu knihu o ní, dostala jsem se konečně i k výboru z jejích dopisů. Začala jsem ho číst - příznačně - cestou do Osvětimi. Je věčná škoda, že v 2. světové válce zemřeli takoví lidé, jako byla Etty, ale možná k nám díky tomu její svědectví naléhavěji doléhá - kéž by! "Po této noci jsem v jednom okamžiku došla k upřímnému názoru, že by byl hřích, kdyby se člověk ještě někdy zasmál. Ale později jsem si uvědomila, že lidé s úsměvem odcházeli, i když tentokrát ne mnozí. A v Polsku se možná tu a tam někdo i zasměje, i když z tohoto transportu jich mnoho nebude, myslím. Když si vzpomenu na obličeje těch zelených uniforem, těch ozbrojenců z doprovodného pelotonu, můj Bože, ty obličeje! Dívala jsem se na ně, na jednoho po druhém, schovaná za oknem, nikdy jsem se ničeho tak nelekla jako těch obličejů. Dostala jsem se do konfliktu se slovy, která jsou leitmotivem mého života: A Bůh stvořil člověka k obrazu svému. Ta slova prožila spolu se mnou těžké ráno. Že slova a představy nejsou dostačující pro noci jako tahle, jsem vám už mnohokrát psala. Přesto se musím pokusit něco vám napsat, člověk se stále cítí být od hlavy až k patě součástí židovské historie, a také má někdy potřebu být malým hlasem. Musíme se přece vzájemně informovat o tom, co se v různých koutech tohoto světa děje, každý musí přispět jedním kamínkem, aby po válce byla mozaika celého světa doplněná."... celý text

Smrt na kůru 2022, Dalibor Vácha

Po přečtení knihy jsem ještě více naplněna obdivem k hrdinům knihy a spolu s autorem „zůstávám zaraženě sedět a nevěřím tomu, jakého hrdinství byli naši předkové schopni a jakou oběť ochotni podstoupit“. A netýká se to jen vojáků, ale husté sítě těch, kdo jim pomáhali – poskytovali ubytování, sháněli oblečení a jídlo v náročné situaci přídělového systému. Ale myslím, že zůstat sedět je málo. Jejich příběh nás vyzývá k tomu v něčem je následovat. Nejsme sice vojáci a nespácháme atentát na říšského protektora, ale ve svých denních rozhodnutích se můžeme zachovat statečně a čestně a v mnohém taky můžeme „bojovat za republiku“. Naše republika to potřebuje – a nejen od vojáků, ale i od „prostých“ občanů. "Opálka cítil tupý tlak v žaludku a ve střevech. Strach. Co jiného by to mohlo být? Strach. Strach z konce. Strach ze smrti. Adolf Opálka si o sobě vždycky myslel, že je optimista. Tady nic optimistického neviděl. Přesto… přesto necítil smutek ani lítost. Nevrátil by jedinou vteřinu z cesty, která mířila, jak nyní viděl, rovnou na kůr kostela v Resslově ulici. Nevrátil by nic. Žádné rozhodnutí by neučinil jinak. Nikdy by nezůstal doma v Řešicích za pecí, nikdy by neodmítl odejít a bojovat za okupovanou, rozdělenou vlast. Bojuješ a umřeš tady za republiku. Jenže co je ta republika? Vystřelil dvě rány proti frickovi, který až příliš vystrkoval hlavu. Trefil? Těžko říci. Nebude se přece nahýbat z kůru, aby se přesvědčil, jakou má mušku. A žádný rozhodčí, který by hlásil zásahy, tady také nebyl. Pro republiku. Za svobodu. Samé nehmatatelné věci. Samé věci, které si člověk dokáže představit jen velmi těžko, ale snadno pro ně zemře. Opálka přebil pistoli. Pár nábojů."... celý text

Každodenné zamyslenia 1995, Anton Srholec

Anton Srholec umí ve svých krátkých zamyšleních nadchnout pro víru a pro život z víry. Jeho drobná knížečka může být tedy podnětem k zamyšlení a k následnému uvádění do života nejen pro křesťany, ale i pro všechny „lidi dobré vůle“: "V Magdale bolo veľa mužov, ale ani jeden nebol hoden veľkej lásky. Ježiš náročnej žene ukázal cestu do celkom nového světa. Aj dnes má takú silu, že nás dvihá do vyššej roviny, kde člověk nájde trvalú a čistú jednotu s milovaným. Ukazuje nám trvalé hodnoty, které človeka oslobozujú a prebúdzajú v ňom novú energiu. Duchovný dar robí človeka človekom. Kde chýba, telo je bezmocné. Každý móže prežiť najväčšie šťastie, ak sa stane darom, a je schopný prijať veľký dar, ak vo vzájomnom obdarovaní je Boh a keď sa rešpektuje jeho zákon."... celý text

Transsrdeční magistrála 2017, Radovan Voříšek

Naše politická kaše 2006, Zdeňka Ortová

Humor, který je nadčasový. Mám ráda karikatury pana Kemela. Aforismy Zdeňky Ortové jsem neznala a musím uznat, že občas "trefila hřebíček na hlavičku": "I kdybychom padli všici, vstanou noví daňoví poplatníci." "Když se lišejník změní v kompas - jsi v lese. Když se kompas změní v korouhvičku - jsi v politice. Když se korouhvička změní v lišejník - jsi v..." "Volič, který nechodí k volbám, je jako manžel, který se vyhýbá manželským povinnostem: oba se pak diví, že se za ně činili jiní."... celý text

Ester 2021, Jana Šrámková

Paní Šrámková se někde biblickému textu už dost vzdaluje. Ale pokud to někoho přivede k biblické knize Ester, tak je to určitě jen dobře. "Ochota Ester naslouchat znepokojivým zprávám je velmi královská. Mladičká královna ostatně Xerxe převyšuje i zralou reakcí na komplikovanou situaci. On se radil se služebnictvem a čekal, která rada se mu zalíbí. Ona vyhlašuje sobě i všem okolo tři dny ostrého půstu. Ester není žádná fanatická mučednice a úkol ji leká. Je ženou přelétavého krále už celých pět let, a teď ji třicet dní nezavolal. Jsem okoukaná? Opotřebovaná? Stárnu? Neuvítá král záminku se mě zbavit? Co bude s dětmi (možná)? Přesto úkol přijímá, jen prosí o modlitby. Ví, že je bude potřebovat. Že k téhle misi nutně potřebuje požehnání Toho-jehož-jméno-kniha-Ester-nikdy-nevysloví. Stejně jako je Ester nikdy nezaslechne v královském paláci. A přesto ji právě tenhle Nevyslovený provází na každém kroku. Kéž bychom měli odvahu královny Ester nezůstávat zavření za zdmi svých vlastních problémů, svých domovů, rodin, farností, své malé země. Kéž bychom se s účastí zajímali o okolní svět a mluvili s těmi, kdo mají jiný pohled, zkušenosti nebo světonázor. Dění ve světě pak pro nás nebude pasivní podívanou na jakési kolo dějin, ale příběhem, jehož jsme součástí."... celý text

Smrt si říká Tutter 2002, Luděk Navara

Zcela souhlasím s uživatelem Tozbee. Ráda bych se dozvěděla informace, které v knize jsou, ale zcela jinou formou. Kromě neustálého opakování vět, vracení se k už řečenému, různým zvoláním a dramatizaci mi vadilo i řazení informací. Působilo to na mě, jako kdyby si někdo "naházel vše, co se mu podařilo k tématu zjistit, na jednu hromadu", aniž by tomu dal jakýkoliv řád a pokusil se informace nějak seřadit. Od reportážní knihy přece jen něco takového očekáváte. Škoda, nevím o tom, že by se tématu chopil někdo další, kdo by ho zpracoval solidněji. Na svou minulost bychom zapomínat neměli.... celý text

Útěk ze Sibiře 2018, Rufin Piotrowski

Deník farářky 2021, Martina Viktorie Kopecká

Krásná farářka s rudou rtěnkou, v mnohém nekonvenční. Jako žena z katolické církve se tak mohu zasnít nad tím, co by bylo kdyby... Ani tak ne, co by bylo, kdybych byla farářkou já, o tom jsem nikdy neuvažovala, ale spíš, kdyby nám v kněžství nechyběl tento ženský prvek. Nevadí mi ani, že je mladá a nerozvážná, to k sobě přece patří, ne? Jistě, má svoji omezenou perspektivu a méně životních zkušeností, ale i tak stojí za to na chvíli zkusit vstoupit do jejího světa. Už jen proto, že o svém křesťanství dokáže bez problémů svědčit širšímu okruhu lidí a takových lidí dnes moc není...... celý text