Zvuky probouzení

Od knihy jsem původně čekala něco jiného. Pokud se chcete dozvědět něco o autismu, sáhněte po jiné knize, v této se toho tolik nedozvíte. Co však od knihy můžete očekávat je opravdu upřímná zpověď rodičů dítěte s těžkým postižením, o jejich obavách, nadějích, zoufalství i radosti. Doporučuji přečíst všem pečujícím i lidem v pomáhajících profesích.

Hodně pasáží jsem přeskakovala. Nic to ovšem nemění na tom, že je to velmi silný příběh. Dorotka měla velké štěstí že se narodila do takto silné rodiny.

Velký respekt.

Příběh rodiny Třešňákových jsem znala už z několika reportážních článků a před lety mě silně zasáhl i dokument Děti úplňku. Téma autismu je mi navíc blízké i profesně – přesto mi čtení knihy Zvuky probouzení dalo tolik, že to předčilo veškerá očekávání.

Byla to má první dočtená kniha v tomto roce a už teď je mi jasné, že nastavila laťku velmi vysoko. Několikrát mi při čtení tekly slzy, mrazilo mě, cítila jsem svíravý smutek, ale také naději a hlubokou vděčnost. Kniha je silná, čtivá, a přitom velmi jemná ve způsobu, jakým otevírá intimní svět rodiny, která žije s těžkou formou autismu.

Oceňuji především její mimořádnou autenticitu a vnitřní rovnováhu. Navzdory extrémně náročné situaci dokázali autoři – manželé Petra a Petr Třešňákovi – vyprávět svůj příběh bez sebelítosti, s respektem, pochopením a nečekanou dávkou naděje. To, že každý psal svou část ze svého pohledu, dodává textu hloubku a lidskost, která se jen tak nevidí.

Fascinuje mě, s jakou citlivostí dokázali pojmenovat bolestné skutečnosti, a přitom zůstat otevření i krásným, i když možná nenápadným momentům. Jako čtenářka jsem od nich dostala nejen silný příběh, ale i dar – zastavení, zamyšlení, přehodnocení vlastních každodenních samozřejmostí.

Kniha Zvuky probuzení slibovala hluboký pohled do světa autismu, což byl také hlavní důvod, proč jsem po ní sáhla. Má vysoké hodnocení a mnoho čtenářů ji oceňuje pro její myšlenkovou hloubku a filozofický přesah. Bohužel pro mě se právě tato filozofičnost stala kamenem úrazu.

Místo očekávaného vhledného vyprávění o autismu jsem se často ztrácela v abstraktních úvahách, které mi přišly až příliš vzdálené. Nejsem zřejmě cílová skupina této knihy – pokud hledáte spíše konkrétní příběhy, jasně podané informace nebo srozumitelnější styl, možná budete mít podobný problém jako já.

Přesto věřím, že pro ty, kdo mají rádi hlubší filozofické rozbory a nevadí jim náročnější styl psaní, může být Zvuky probuzení silným a obohacujícím zážitkem. Já jsem se k ní ale nedokázala naplno připojit.

Psychologie a poruchy mozku mě zajímají už od studia na střední škole a o autismu jsem od té doby přečetla hodně knížek a shlédla i pár filmů. Film Děti úplňku, který předcházel knize Zvuky probouzení, jsem si po jejím přečtení pustila znovu, protože tomu výbornému textu schází ilustrace. Chyběly mi i zmínky, jak ten těžký život snášely v dětství starší sestry postižené Dorotky, jak ony se v těch vypjatých chvílích chovaly a jak je přijímaly. O tom je sice krátká řeč ke konci knížky, ale v jednotlivých kapitolách se mi rodina jeví neúplná. Taky, ač chápu důvody, mi vysvětlování a vlastní omlouvání příklonu ke spiritualitě a modlení a šamanským kejklům přišlo zbytečné.

11.11.2024

No páni. Kniha ve mě zanechala velmi hlubokou stopu. Pana Třešňáka mám načteného už z Respektu a vždycky se mi jeho témata a styl psaní líbily. Teď je v tom navíc ještě hodně osobní a emotivní roviny. Smekám před oběma manžely, jak to všechno zvládají a staví se k tomu.

28.09.2024

Skvělé, syrové, velmi působivé.

Kniha Zvuky probouzení manželů Třešňákových mapuje život rodiny s nejmladší dcerkou Dorotkou. Holčička po narození vypadala zcela v pořádku, později však bylo jasné, že se od vrstevníků v mnoha ohledech začíná lišit. Diagnóza atypického autismu i její projevy brzy rodinu odřízly od jakékoliv normálnosti a uvrhly do světa, jaký si nedokázali nikdy představit. Jejich každodenní boj o milované dítě, které je samo sobě překážkou, sepsali do dvoubarevného svazku. Nejhorší chvíle, smíření, vzedmutí se i mnoho pádů. Postupné sbírání střepů v beznaději a nádech k dalšímu dni tupých úderů dětské hlavy o zeď. Bez výhledu na zlepšení. Třešňákovi nepoučují ani neukazují žádné cesty. Předkládají vlastní příběh i nitra k nahlédnutí pro inspiraci a sílu sdílení. Kniha sama není typickou publikací o autismu, nenaleznete zde odborná pojednání. Jedná se hlavně o příběh rodiny, která náhle zůstala ve své hrůze sama a pomalu hledala cestu pro sebe i pro milované dítě.

K této knize jsem přišla vlastně náhodou. Našla jsem ji na audiotéce, koukla na hodnocení a řekla si že to zkusím. Celou dobu poslechu jsem si uvědomovala jaké mám obrovské štěstí že mám zdravé děti a že když se to po nebo před narozením dítěte říká, že to opravdu není žádné klišé. Stále dokola jsem si říkala že,to co zažili manželé Třešňákovi,bych já určitě nezvládla. Ale už mnohokrát jsem se v životě přesvědčila,že i když se člověk v mnoha situacích podceňuje a nevěří že by je zvládl,tak nakonec to nějakým způsobem dá. Pracuji s lidmi a často jim říkám,že člověk se může posunout hlavně skrz utrpení a bolest. Hodně o tom diskutujeme a setkávám se s názory,že to tak určitě není ale, jak je vidět v této knize, tak tomu tak je.

Moc krásně napsáno.

Tezko se pise komentar ke knize, ktera svym zpusobem popisuje vas vlastni zivot. Mame doma kloucka s diagnostikovanym detskym autismem a prestoze se jeho projevy nedaji srovnavat s tema Dorotcinyma, myslenkove pochody obou manzelu jsou nekdy az desive podobne. Kniha me hodne zasahla a casto jsem ji odkladala - asi jsem se bala, co prijde a co me vlastne muze cekat i doma. Je to nesmysl to takto brat, protoze kazdy autista je jiny a ma specificke preference a potreby. Cim dele diagnozu vim, tim vice mi prijde, ze se vice tyka nas dospelych nez samotneho ditete, protoze my se s timto vedomim snazime prokousat kazdym dnem, porad se strachujeme, co bude a jak to zvladneme, a ten postizeny si vlastne zije v krasne nevedomosti. Vetu o pratelich (jste uzasni, jak to zvladate, ja bych to nedal - dal, ale jsem rad, ze nemusim), tu si snad opisu a nekam vyvesim, desive pravdivy :) doporucuju!

Velmi syrové vyprávění ze kterého až mrazí. Bez příkras jsou v knize servírovany všechny pocity, které se u manželů Třešňákových objevují během života s Dorotkou. Jsem ráda, že kniha spatřila světlo světa a je mi obrovskou inspirací.

Novinář Respektu Petr Třešňák se svou manželkou Petrou Třešňákovou stará o tři dcery. Nejmladší z nich, Dorotka, je postižená autismem ve spojení s mentální retardací. A právě o životě s ní vyprávějí manželé Třešňákovi v této knize. V jejich citlivém dvojhlasu, odděleném barvami stran, jsou zcela otevření a odhalují nám velice poctivě, co prožívali a prožívají.
Takhle popisuje Petr Třešňák stručně, co pro ně znamenaly Dorotčiny záchvaty zuřivosti a sebepoškozování:
A ta naše zkušenost se dala popsat jednoduchým obrazem. Ocitli jsme se v hmoždíři, v němž naše radosti, touhy, klid, osobnost, zkrátka cokoli si vzpomenete, roztloukal nelítostný buchar záhadné nemoci. Nevěděli jsme kam uniknout, kladivo si nás vždycky znovu našlo.
Záchvaty přicházely kdykoli s děsivou nepředvídatelností. Uprostřed noci. Nad ránem. Zvuky úderů nás probouzely ze snu. Přicházely v autě. Na nákupu. Na procházce. U lékaře. Cestou do speciální školky, kam Dorotka začala chodit. Znemožnily nám účastnit se aktivit s přáteli, vygumovali naše jména ze seznamu společných dovolených, výletů k vodě nebo mikulášských besídek. A každá další rána prohlubovala traumatickou stopu v našem těle, každé další noční probuzení surově připomínalo, co mysl toužila zapomenout. Totiž že v našem životě nezůstala jiná jistota než ta, že žádná neexistuje.
Její záchvaty nás zamykaly doma v bytě, který se s horšící se Dorotčinou duševní nepohodou a krásně rezonující podlahou proměnil ve výkonný reproduktor šílenství. Soused ze spodní partaje nejprve běsnil a pak se odstěhoval. Jiná sousedka nás laskavě upozornila, že se v domě šušká, že dítě týráme.
I Dorotka, s jejímiž problémy si moderní česká medicína ani školství neví příliš rady, a ani manželé Třešňákovi dosud nenašli nějakou jednoznačnou cestu, jak s ní žít plnohodnotným životem pro sebe i pro ni, však může být pro někoho zdrojem radosti a obohacení:
A tak se mě v oněch dramatických časech, kdy jsme každé dopoledne trnuli, jestli nezazvoní telefon a škola nám neoznámí, že to prostě dál nejde, jednou jen tak bez okolků zeptala: Vadilo by vám, kdybych si vzala Dorotku na víkend k nám domů? Máme zahrádku a rodinný domek, je nás v rodině dost a užili bychom si to spolu.
Když mi Jana tu otázku položila, málem jsem upadla. V jedné chvíli otočila perspektivu našeho vyloučení naruby a nebyl v tom ani náznak sebeobětování, jen autentický zájem. První Dorotčin odjezd jsme prožívali s obavou, že Janina rodina záhy pochopí, že to byl omyl, a z nabídky se brzy vykroutí. Nedůvěra vězela zadřená hluboko pod kůží.
Ale Jana se v neděli večer tvářila jakoby nic a s diářem v ruce chtěla domluvit další termín. Když nám po pár měsících poslala fotku z kina, kam jsme si s naší dcerou v předtuše možné katastrofy nikdy netroufli, pochopili jsme, že náš odpočinek není jediným přínosem téhle spolupráce. Dorotka získává nové zkušenosti, čerpá z energie lidí, kteří ji nevnímají prizmatem rodičovské úzkosti. Je to už pár let a občas se Jany ptám, proč to vlastně dělá a zda ji Dorotčina náročnost neobtěžuje nebo nevyčerpává. S klidným úsměvem mi odpovídá: Ale kdepak. My si to spolu užíváme.
Dorotka se zázračně neuzdravila a ani manželé Třešňákovi nenašli nějakou zázračnou cestu, jak s jejím postižením nakládat. Nakonec dospěli spíš ke smíření se současným stavem a paradoxně i k poznání, že zvuky jejích záchvatů mohou všechny kolem probouzet k hlubšímu vnímání a prožívání života:
Nízkofunkční autismus, ten rozvratný, bolestný a znesvobodňující element, stimuloval některé aspekty našeho vývoje, které by jinak zůstávaly zakrnělé. Ovlivňoval širší pole kolem nás, jako by k jeho podstatě patřilo probouzet komunitu v soustředných kruzích. A ono probouzení mělo stejně tak podobu traumatizujících zvuků Dorotčiných ran jako metaforického probouzení k hlubšímu vnímání života, které zahrnuje celou realitu a nic z ní nevylučuje.
Tuhle dvojjazyčnost nejsilněji vnímám u našich dvou starších dcer, Johanky a Terezky. Když je Petra po našem seznámení poprvé přivedla do společného života, bylo jim dva a pět let. Dorotka k nám přibyla po dalších pěti, takže když se naplno projevily její autistické potíže, bylo prostřední Terezce ani ne devět. Je typické, že pozornost rodičů se v takové situaci soustředí na nemocného potomka a ty ostatní chtě nechtě zanedbává. Sourozenci jsou asi nejpřehlíženějším článkem řetězce vztahů kolem dítěte s postižením.
Ve věku, kdy pocit vlastní hodnoty ještě čerpají především z rodičovské péče, jsou jejich primární jistoty otřesené, protože tatínek a maminka veškeré své kapacity obsadili někým jiným. Není na ně čas a logicky se tak objevuje rivalita vůči onomu privilegovanému sourozenci. Naše holky později vyprávěly, jaký cítily vztek, který ale nemohly vyjádřit a za nějž se styděly. Protože ona privilegovaná sestřička, která jim znemožnila naplnit běžné potřeby jejich zrání, byla zároveň i tou trpící, ubohou a bezmocnou, jež zasluhovala soucit.
Tato cesta však byla velice dobrodružná a stojí za to nechat se jimi na ni pozvat.
Problematiku dětí nebo lidí s postižením nijak zvlášť nevyhledávám ani nesleduju. Ke knize mě přivedlo loňské téma výzvy Kniha, jejíž postava má fyzickou indispozici a jsem za to čtenářské výzvě vděčná. Líčení manželů Třešňákových je opravdu strhující, jejich hlasy se tak krásně doplňují a zároveň je z celého textu tak cítit jak vzájemná bezpodmínečná láska obou manželů, tak i jejich láska ke všem jejich dcerám i s přiznáním mnoha chyb, které ve vztahu k nim i mezi sebou udělali, že se tato kniha pro mě stala jednou z nejlepších knih non-fiction, které jsem v posledních letech četla. Zkušenost rodiny Třešňákových je hluboce lidská, a může tedy inspirovat všechny - všichni se totiž potřebujeme probouzet k hlubšímu vnímání života.

Manželé Třešňákovi citlivě, ale místy i s vtipem popisují život s dcerou, která trpí silným autismem. Určitě je to zajímavý vhled do života rodiny, ale čekala jsem asi něco jiného a ty filozofické a spirituální pasáže jsem nakonec přeskakovala. Chápu ale, že každý hledá sílu a naději v něčem jiném a držím rodičům i Dorotce palce.

Naprosto skvělá kniha. Na autorovi je velmi znát, že se psaním živí. Dokáže tak sdělit přesně to, co potřebujete.

Jedna z nejlepších knih žánru non-fiction, které jsem v posledních letech četla. Dorotka je skutečně zvláštní dítě a Petr a Petra Třešňákovi mají oba vzácný dar o životě a prožitcích s ní psát velice zajímavě a poutavě. Jejich pohledy se zajímavě doplňují a prolínají, graficky oddělené barvou stránek. Obdivuju jejich upřímnost, se kterou šli "se svou kůží na trh". Osobně mě zaujalo i to, jak jejich soužití s Dorotkou významně ovlivnilo i jejich duchovní život.

"A tu noc brzy nad ránem, v kouzelné hodině, kdy se podle statistik nejvíc lidí rodí i umírá a kdy se také nejčastěji stávají tragické omyly z nepozornosti, se zvíře přihlásilo o slovo. Náhle, jako když v prostoru napěchovaném těkavými plyny přeskočí jiskra. Zborcený potem jsem najednou cítil, že už nechci. Že už nemůžu. Že to potřebuji zastavit. Že chci spát. Že chci normálně žít. Moje ruka vyletěla a udeřila Dorotku do tváře. Vzal jsem její tělo a hodil jím proti polštářům. Cítil jsem čiré zoufalství, ale také animální převahu dospělého samce, který hodlá prosazovat svoji vůli. Zařval jsem na ni z plných plic, ať toho okamžitě nechá. A uhodil ji ještě jednou. Okno bylo naštěstí zavřené, pokud by sousedi slyšeli tohle, zítra tu máme sodiálku.
Vychovával jsem dvě zdravé dcery a pochopitelně mi přitom občas uletěly nervy jako asi každému. Nejsem ovšem cholerický, myslím, že znám pravou míru, a pokud ji přestoupím, dokážu se omluvit, dát věci do pořádku. Tenhle afekt byl jiný. Vycházela ze mě čistá agrese, vrčení vlka, který bojuje o život a může během vteřiny svého soka rozsápat. Zůstávala ve mně sice jistá míra sebekontroly, stín starostlivého otce dával z kouta tak trochu pozor, aby rána nebyla moc silná a aby odvržené tělo dopadlo bezpečně do peřin. Ale cítil jsem, že balancuji na hraně. Stačí jen málo a zvíře převezme vládu docela. To jsem nikdy předtím nezažil.
V té vteřině jsem Dorotku nenáviděl, protože vážně hrozilo, že mě připraví o všechno. O spánek, o radost, o sílu, vztahy, o holý život. Chtěl jsem to za každou cenu zastavit a mé stále traumatizovanější tělo k tomu uvolnilo rezervoár energie, která se hrozila rozeběhnout přímo proti ní. Všechna ta vyšší lidská nadstavba rozumu, rozvážnosti i rodičovské lásky stála v cestě jako velmi chatrná překážka. Pokud vlk skočí, ve vteřině ji rozmetá.
O chvíli později jsem se zoufalý a vyděšený rozplakal. Je to moje dítě. Je bezbranné a vážně nemocné. Trpí. Jsme jeho jediná opora. Zalily mě pocity viny, zrady a selhání. Uviděl jsem hroutící se obraz sebe sama, který mi dosud pomáhal situaci zvládat. Byl jsem hrdina v jedinečné bitvě. Bylo to celkem k nepřežití, ale role, s níž jsem se identifikoval, byla čistá a vznešená. Byl jsem příkladný pečovatel o těžce postižené dítě. Muž, který přijal náročnou realitu, neutekl, omezil se, vydržel. Který nedá své dítě do ústavu.
Ze dna své doznívající agrese jsem jasně viděl, že jsem během posledních dvou let vystoupal na obláček jednoho z nejsilnějších morálních klišé naší společnosti, které má jméno obětovat se pro své dítě. V hladu po normálním životě se krmil alespoň pocity výjimečnosti, jakési vyšší formy existence, jejímž základem je nezištná, útrpná služba. Teď mi mé zvíře oznámilo, že tohle žrádlo už mu nechutná. Zhroutila se iluze, díky níž můj systém jakžtakž fungoval. Nezbylo nic, jen prázdnota a pocity viny."

V audioverzi načtené Ivanem Trojanem a Klárou Trojanovou o to působivější.

Pro me prilis filozoficky kus. Po Detech uplnku jsem cekala dalsi nahled do zivota s autistickym ditetem a az na jednotlivé situace je knizka spis spiritualistickou priruckou s nazvem Jak prezit.