kristleko přečtené 263

Pražské vize 2018, Klára Brůhová

Kniha popisuje jedinečnou dobu formování dnešní tváře Prahy, nejprve modernizačními snahami ještě za monarchie (kdy došlo k asanaci židovského ghetta a podobný osud měl čekat celé historické centrum včetně Malé Strany) a následně nadšením z nové republiky, která poptávala reprezentativní vládní budovy i pomníky státnosti. Střetávaly se myšlenky na radikální přestavbu historického města se zárodky památkové péče a soutěžily mezi sebou historické a novátorské architektonické ideje. Odvážná řešení obvykle zůstávala na papíře, ale podněcují k zamyšlení, o kolik zajímavější mohla Praha být - například dostavba Staroměstské radnice v podobě jakéhosi zikkuratu z kovu a skla od J. Gočára (1908) nebo průkop Letnou s monumentální vstupní branou od J. Kouly (1897). Palackého náměstí mohlo být zastavěno úředními budovami v kubistickém stylu dle návrhu V. Hofmana (1913), ale nakonec zvítězila varianta B. Hübschmanna odkrývající pohled na Emauzy. Za nimi se zase mohly tyčit výškové budovy podle návrhu J. Havlíčka ze 40. let. Nákresy z architektonických archivů ožívají v povedených ilustracích, které je přenášejí do reality města. Mnoho odvážných projektů nebylo realizováno pro nedostatek peněz nebo odvahy, či je zastavily války. Některým částem Prahy tak dodnes "něco chybí", třeba náměstí Republiky by jistě vypadalo jinak třeba s originálním divadlem P. Janáka než se dvěma nákupními centry. Řada plánovaných staveb se realizovala až po roce 1945 (což už kniha nezachycuje). Praha se dočkala Nuselského mostu (ač není podepřen mrakodrapy jako v návrhu z 20. let na obálce knihy) i budov divadla a parlamentu v podobě Nové scény a Federálního shromáždění od K. Pragera. A komunisté zrealizovali i svou verzi snu o velkolepém památníku nad Prahou, žulový Stalin však na Letné vydržel jen sedm let... (9/10)... celý text

Sběratel světů 2008, Ilija Trojanow

Román utkaný ze všemožných příběhů, kultur a chutí Orientu, po kterém putuje Richard Francis Burton a pokouší se "splynout s davem" v Baródě, Sindhu i Hidžázu a později pátrá po pramenech Nilu ve východní Africe. Byl pravým opakem stereotypního Brita druhé poloviny 19. století, jenž si arogantně podmaňoval svět, hrál uprostřed džungle pólo a nechal se obskakovat sluhy jako sáhib. Burton se "štítil té mazlavé otupělosti života a existovala jen jediná možnost, jak nepromrhat svůj život: učit se řeči". Jako mladý koloniální důstojník v Indii pronikl tak hluboko do místních jazyků i zvyků, že splynul s prostředím a získával pro impérium informace jako špion, později v přestrojení dokonce vykonal pouť do Mekky (a vydal o tom knihu). Také do angličtiny přeložil Tisíc a jednu noc či Kámasútru a jako první běloch na objevitelské výpravě spatřil jezero Tanganika. Novodobým "sběratelem světů" je ostatně i sám Ilija Trojanow, jenž se sice narodil v Bulharsku a vyrostl v Německu, ale (podobně jako Burton) žil v Indii, vykonal hadždž a pěšky prošel Tanzanii. Mimoevropský svět ho zjevně ovlivnil a styl románu je zvláštní kombinací německé preciznosti a orientální rozvleklosti, různí se vypravěči i časové roviny, mísí se věcné vyprávění s poetickými a snovými pasážemi, až se čtenář někdy ztrácí jako bazaru kdesi v Arábii. Čtení to ztěžuje, občas uniká podstata příběhu, ale tak se zkrátka v těchto kulturách vypráví. V jádru románu je otázka, nakolik lze proniknout do světa jiných lidí, osvojit si jejich náboženské a kulturní zvyky a hodnoty. "Když přijmu identitu někoho jiného, pak mohu cítit, jaké to je být jím," říkal Burton jako člověk, jemuž se to snad povedlo. (8/10)... celý text

Lidská skvrna 2009, Philip Roth

Román o člověku, jenž v mládí vyzrál na "starou" americkou historii rasismu a segregace tím, že si vykonstruoval alternativní rodinnou historii a z černocha se stal potomkem ruských Židů. Mohl díky tomu studovat (a později učit) na předních bělošských univerzitách, na sklonku jeho slovutné kariéry jej však doběhla "nová" historie, když jediný překroucený výrok vedl k fatálnímu obvinění z rasismu. Philip Roth v příběhu profesora Colemana Silka protnul dvě typická americká témata - "starou" historii reprezentuje "passing", tedy vědomá (ale nikoliv legální) volba jiné rasy za účelem získání osobních výhod, "novou" historii pak politická korektnost, která se v posledních letech rozšířila jako mor a "cancel culture" postihla řadu osobností veřejného života (třeba J. K. Rowlingovou za údajně transfobní výroky). Kniha z přelomu milénia je překvapivě aktuální i po čtvrtstoletí, byť dnes svět žije jinými tématy než felací v Oválné pracovně. Dotýká se řady témat a věnuje se i osudům lidí, jejichž "životy nikdy ani nezačaly" kvůli traumatům z vietnamské války nebo sexuálnímu zneužívání v dětství, nicméně v jádru je myšlenka, že lpění na tajemství se může změnit v život ve lži. Coleman Silk sice unikl osudu svého rasového původu a překročil stín "negra", ale za jakou cenu? Zřekl se svých předků a své ženě a svým dětem (které se proti všem zákonům genetiky narodily bílé) celý život lhal o svém původu. Když pak "zemře skandální smrtí jako nějaký bizarní outsider", je to smutná tečka za rozporuplným životem. Snaha o kontrolu nad vlastním životem zkrátka nikdy není stoprocentně úspěšná, stejně jako člověk nikdy úplně neunikne svým kořenům. Kniha se mi ale nečetla snadno, kvůli vodopádu slov a mnoha rozvleklým odbočkám leckdy uniká to podstatné. (7/10)... celý text

Hledání rovnováhy aneb Život soudce 2023, Tomáš Němeček

Tento otevřený knižní rozhovor je ideální pro každého, kdo se zajímá o život a názory člověka, jenž bude dalších deset let předsedou Ústavního soudu. Josef Baxa je jednou z mála všeobecně respektovaných autorit mezi českými právníky, byl totiž takřka u všeho podstatného, co se v tuzemské justici v posledních čtyřech dekádách odehrálo. Začínal v 80. letech jako trestní soudce, po roce 1989 se podílel na budování nového režimu jako soudce (při rozhodování o rehabilitacích) i funkcionář (jako místopředseda plzeňského krajského soudu a později náměstek několika ministrů spravedlnosti v čele s Otakarem Motejlem). V roce 2003 pak využil unikátní příležitosti vybudovat "nový soud bez zátěže z minulosti", vsadil na mladší generaci právníků a dnes je Nejvyšší správní soud ozdobou justice a Baxovou největší zásluhou. Ve vztahu k fungování justice je orientovaný na výsledek, tedy aby se soudci neuchylovali při "vyřizování věcí" k formalismu a alibismu, nýbrž aby účastníkům "srozumitelně vysvětlili, zda jsou v právu nebo ne, a pokud nejsou na správné adrese, kam tedy mají jít". A jako "právní romantik" rád vypráví o tom, s kým by se soudci (ne)měli stýkat nebo o tom, že rozsudky by měla být radost číst. Jenže sám Baxa ve své kariéře pravidla leckdy překračoval. Vzpomíná třeba na to, jak už tři měsíce před jmenování soudcem vedl jednání a vyhlašoval (trestní!) rozsudky pod jménem svého kolegy, jak se při skandálu na plzeňských právech přimlouval u vedení fakulty (kterou spoluzakládal) za svou dceru nebo jak těsně unikl kárnému řízení za souběh soudcovské a náměstkovské funkce. Toho rozporu si ale sám je vědom a nevyhýbavě říká, že už by nezopakoval některé věci, které byly systémově špatně: "Tehdy jsem si říkal, že přece máme dobré úmysly. Jenže zákony a zvyklosti se mají vytvářet pro špatné počasí - právě proto, aby je nezneužil někdo se zlými úmysly." Pro mě je Josef Baxa jednoznačně pozitivní postavou, ale zdaleka ne všichni uchazeči o vysoké pozice (nejen v justici) jsou ze stejného těsta a uvědomují si, že "čím větší moc a vyšší postavení, tím uměřeněji se s tím musí zacházet". (10/10)... celý text

Putinova válka 2023, Michal Kubal

ČT má reportéry na Ukrajině nepřetržitě od začátku invaze, díky čemuž přináší bezprostřední postřehy a příběhy, které přibližují válečnou realitu daleko lépe, než rutinní zprávy o dobytých vesnicích a ztrátách na životech a technice. Velmi dobře funguje i knižní podoba ve formě kroniky, zachycující dění v roce 2022. Z něj sice Ukrajina vyšla pobořená a s nespočtem uprchlých, zabitých a zraněných obyvatel, avšak s narovnanou páteří jako hrdá země, která se ubránila snaze Moskvy o bleskovou "speciální vojenskou operaci" a instalaci loutkové vlády. Nepovedená invaze v očích Ukrajinců zbavila Rusko aury neporazitelné velmoci a sovětskou mentalitu podřízenosti vystřídalo odhodlání zbavit vlast okupantů. Zaujaly mě dva konkrétní vjemy z války. David Borek v dubnové reportáži z okolí Kyjeva popisuje, že vůní války pro něj je "intenzivně štiplavé aroma borovic, rozštípnutých explozemi granátů" v lesích kolem satelitních městeček jako Buča a Irpiň, kam se lidé z metropole hojně stěhovali a dnes jsou synonymy masakrů okupantů na civilistech... Pavel Polák si pak při červencové návštěvě Oděsy všímá, že zvukem války pro něj je "nepříliš hlasité kvílení sirény", která se rozezní ve všech městech v trajektorii každé rakety vystřelené Ruskem. Jenže zní pětkrát denně půl roku, lidé už neběží hned do krytu a dál se koupou v moři (ač je plné min). Nerozvážnost? Snad ano, ale "lidé se i v nejhorších podmínkách pokoušejí žít dál, protože nic jiného jim nezbývá". Válka nakonec znamená hlavně hodně tvrdé práce pro všechny - vojáky, zdravotníky i novináře, kteří se ocitají v nebezpečných a emočně vypjatých situacích. Jen pár dnů předtím, než si Michal Kubal pořídil památné selfie po rozhovoru s prezidentem Zelenským, byl svědkem pohřbu dvouletého chlapce, jenž zemřel pod troskami domu zasaženého ruskou raketou... Knihu obohacují i pohledy na válku z "domovských štací" zpravodajů v Polsku, Německu, Izraeli či Turecku. Karel Rožánek pak doplňuje ponurý obraz Ruska se zmanipulovanými volbami, zatýkáním a strachem z mobilizace. (8/10)... celý text

Operace Rath 2015, Radek Kedroň

Je zajímavé si připomenout přelomovou kauzu, která otřásla českou politikou poté, co v květnu 2012 detektivové zadrželi hvězdu sociální demokracie s krabicí vína se sedmi miliony korun. Za ty roky sice v paměti utkvěly různé střípky (jako rozplývání se nad "hezky žluťoučkými" penězi nebo Kottovo motto "můžeš chlastat, můžeš krást", kterým si nadepsal svůj korupční notes), ale v této knize Radek Kedroň podrobně zachytil celou kauzu včetně neznámých detailů z vyšetřování. Manévry s umístěním policejních štěnic do kanceláří a obydlí podezřelých, utajování případu před kolegy a nadřízenými kvůli obavám z úniku informací, úpal z dlouhého sezení v rozpálené dodávce, kam byly přenášeny prostorové odposlechy... Dvojice kriminalistů Šebková & Ševcovic odvedla brilantní práci a pak další roky trnula, zda se na konci soudního ping-pongu nebude smát Rath a jeho korupční kumpáni. Kniha je z roku 2015, kauza však pravomocně skončila až o čtyři roky později (a to jen její první větev) po zásahu senátu Pavla Zelenky na vrchním soudu, který shodil ze stolu veškeré odposlechy a spolu s nimi i řadu skutků z obžaloby. Tresty se tím snížily a hlavní aktéři sice strávili pár let ve vězení, ale majetkové sankce postihly jen zlomek lupu ze středočeských stavebních a zdravotnických zakázek... V tomto ohledu je kauza Rath skutečně "nechutnou žvýkačkou bez jasného konce a katarze", jak to autor nazval v podcastu Vinohradská 12 poté, co byl exhejtman v lednu 2022 propuštěn na podmínku. Na kolika radnicích nebo hejtmanstvích fungoval podobný systém organizované korupce z předražených veřejných zakázek...? Kniha každopádně dobře ukazuje podstatu případu, vyvrací nesmysly v obhajobě obžalovaných a obnažuje i jejich charaktery - malicherné obavy, aby miliony ve sklepě nechytily plíseň, Rathovu absolutní hamižnost při řízení kraje nebo jeho vršení obstrukcí v soudním řízení, kdy mu nebylo trapné vůbec nic, aby oddálil nevyhnutelné. I když má justiční výsledek kauzy k přesvědčivosti daleko, veřejnost si názor na charakter aktérů může udělat sama. (8/10)... celý text

Děti nade vše 2021, Delphine de Vigan

"Někteří rodiče si neuvědomují, že se jejich dítě narodilo s vlastním právem na zobrazování, a chovají se, jako by ho vlastnili." Tato kniha je o jedné rodině, která nejenže práva svých dětí nechrání, ale naopak je zneužívá k vlastnímu prospěchu. Mélanie je dcerou své doby, vyrostla na televizních reality show typu Big Brother a plynule přešla na sociální sítě, kde mnozí sdílejí ze svého života úplně vše. Když se jim narodí děti, začnou sdílet i je. Přicházejí lajky a nabídky spolupráce, z mámy se rázem stává "mama influencerka" a na podpisy jejích ratolestí se v nákupních centrech stojí fronty. Je to svět povrchnosti, sebestřednosti, konzumu, hamižnosti. Příběh je spíše schematický a postavy poněkud ploché (policistka Clara působí čistě jako protiklad Mélanie a katalyzátor děje, stejně jako zápletka s únosem Kimmy), cílem totiž zjevně bylo především upozornit na tzv. sharenting, který sice může rodičům přinést slávu a peníze, ale jejich děti může poznamenat na zbytek života. Bude jen dobře, poodkryje-li tato kniha toxický svět, který většině společnosti zůstává skrytý za algoritmy sociálních sítí kdo totiž nemá malé děti, takový obsah nejspíš nikdy neviděl. A ono to přitom existuje, i u nás v Česku. (8/10)... celý text

Impérium 2018, Ryszard Kapuściński

"Nikde žádná cesta, jen strašné hory a soutěsky." Slova z putování po Transsibiřské magistrále v 50. letech charakterizují onu ledovou zemi bez konce, které dovede vládnout jen neomezená moc Impéria, které se orientální člověk absolutně podřizuje. Moc má až sakrální charakter, ať už za cara nebo Stalina (a dnes Putina), a když jej za Gorbačova ztratila a přiblížila se lidem, Sovětský svaz to nepřežil. A právě ve zlomových letech 1989 až 1991 jej procestoval legendární polský reportér Ryszard Kapuściński a zachytil poslední chvíle, kdy nekonečné a nehostinné Rusko, kulturně bohatý a divoký Kavkaz, úrodná Ukrajina i vyprahlé středoasijské republiky tvořily jediný, absurdně rozlehlý stát. Sovětský komunismus dovedl k dokonalosti kulturu neúcty ke všemu kulturnímu a duchovnímu, jakož i koncept "zbytečné krutosti". Bolševický režim mj. z milionů "bezprizorných" ve 30. letech vybudoval nezastavitelnou byrokratickou mašinerii perzekucí tajné policie, politických procesů, poprav a především sadistických arktických gulagů. Už z těch názvů jde mráz po zádech - Vorkuta! Kolyma! Pro miliony lidí byl Nogajevův záliv u Magadanu stejným symbolem jako železniční rampa v Osvětimi - byla to brána do říše smrti. A kdo tam přece přežil, ten nebyl už nikdy tím, kým býval předtím, protože viděl věci, co by člověk nikdy vidět neměl... "Přemýšlel jsem o strašlivé neužitečnosti utrpení. Velká část lidských zážitků, ta nejbolestnější a nejtěžší, po sobě nezanechá stopy. Kdyby bylo možné spojit energii utrpení, kterou ze sebe vydaly miliony lidí, a proměnit ji v tvořivou sílu, dala by se z naší planety stvořit kvetoucí zahrada." Dějiny v Rusku vždy kráčí velkolepěji a surověji, jak je vidět třeba na příběhu chrámu Krista Spasitele v Moskvě, který byl postaven jako triumf carské moci po vítězství nad Napoleonem, za Stalina byl stržen a po pádu komunismu opět obnoven. Nebo na osudu Aralského jezera, připomínající pád civilizace kolem náhle vyschlé řeky Uzboj v 17. století, tentokrát však nikoliv jako důsledek přírodních změn, nýbrž lidské nenasytnosti a lhostejnosti. (10/10)... celý text

Zničit 2022, Michel Houellebecq

"Když se člověku dostane šťastné náhody, nečekaného daru osudu, je důležité mlčet a nezpychnout, aby se bohové neznepokojili a nezačali vládnout pevnější rukou," zní stará pravda, která se objevuje v mnoha autorových knihách. Sice nemůžeme být (trvale) šťastní, ale žijeme (jen) teď a tady, nespěchejme proto s opouštěním tohoto světa, ač má tolik neduhů a nevyvíjí se zrovna pozitivním směrem. Houellebecq ve svém posledním románu odložil politické a sexuální provokace i sci-fi rozuzlení, thrillerová zápletka s neznámými, ale mimořádně sofistikovanými teroristy slouží hlavně jako kulisa, rámující osudy tří sourozenců poté, co jejich otec upadne do kómatu. Paul se coby důvěrník ministra hospodářství podílí na směřování celé země, v osobním životě má ale ke spokojenosti daleko. S manželkou Prudence neměli děti a přes oddělené poličky v lednici a oddělené ložnice dospěli do fáze, kdy se ve fancy pařížském bytě dlouhé měsíce ani nepotkají ("zlepšení životních podmínek jde často ruku v ruce s oslabením důvodů, proč žít, a zejména žít spolu"). Jeho opotřebovanou existenci paradoxně oživí otcova nemoc a on opětovně nachází cestu k bratrovi, sestře i k Prudence. Na těch více než pěti stovkách stran se pozvolna rozvíjí příběh Paula a jeho blízkých a spolu s nimi i celého světa. Ten sice přestává dávat smysl a přesahuje nás, ale i v těchto troskách normality se lépe žije pospolu než o samotě. Namísto velkolepého zničení civilizace Houellebecq civilně a něžně vypráví o lásce a rodině, byť se silně depresivními tóny. Je to román o psychickém a lidském vzepjetí na pozadí fyzického strádání. Otcova mrtvice, bratrova sebevražda a Paulova brutální diagnóza... příběh spěje k nevyhnutelnému - tíživě smutnému, ale současně smířlivě lidskému konci. Takový zkrátka je náš pomíjivý život, než přijde smrt jako "absolutní destrukce, děsivé vnoření se do nicoty". Je to rozjímání nad konečností a podobách života. Paulův otec je těžce ochromen, ale (po osvobození z LDN) žije doma a komunikuje s blízkými, kteří se o něj láskyplně starají. Jaký rozdíl oproti ponurým umírárnám, kam společnost odkládá staré a bezmocné, aby nerušili panující kult mládí... Paul zase stojí před dilematem, zda zemřít nebo podstoupit potupné znetvoření... a pak nejspíš stejně zemřít. I na rakovinu naší společnosti je zaděláno, nemůže dál pokračovat na těchto základech a je jen otázkou času, kdy lékařské konsilium vysloví drsnou diagnózu i nám všem. Finis coronat opus? Houellebecq to jistě zamýšlel rozsahem i tématem. A povedlo se, zejména posledních zhruba 150 stran je mimořádných - sex jako nejhlubší propojení dvou lidských bytostí, znovuobjevování něhy a lásky v zetlelém vztahu (a jakou v tom mohou hrát minišortky), smíření se s osudem. Lidská blízkost není samozřejmostí, važme si jí. Nikdy totiž nevíme, kolik času nám ještě zbývá. (10/10)... celý text

Neznámá společnost: Pohledy na současné Česko 2021, Pavel Pospěch

Revoluce nebývají náhlým kolapsem, nýbrž tečkou za dlouhodobým chátráním. Většina kapitol této útlé knihy se věnuje varovným jevům v dnešní společnosti, které postupně rozleptávají stát a mohou vést až k jeho rozpadu (v podobě, jakou známe). Úvaha o tzv. privatismu je až úsměvná, je-li řeč o typicky postkomunistické obsesi soukromým vlastnictvím a touhou po vlastním bazénu, rubem je však nezájem o věci veřejné, neúcta k pravidlům a bezohledná snaha urvat si pro sebe maximum. Podobně je to s frontou, tím symbolem racionality a rovnosti. Předbíhání při čekání na lanovku sice popudí, nebezpečnější je ale v jiných, často jen pomyslných frontách. Pokud totiž pravidla platí jen pro neprivilegované a stát netrestá daňové úniky či večírek ministra zdravotnictví uprostřed lockdownu, je to nůž do zad samotné společenské smlouvy. Výborně je to vidět na covidové pandemii, která obnažila slabost našeho "pančovaného" státu (který ani není schopen odstranit nelegální billboardy od dálnic, takže plány na výstavbu vysokorychlostních železnic vypadají jako sci-fi). Nejde ani o objednávky nefunkčních a předražených respirátorů od pofidérních firem za horentní částky, ale o to, že se každý musel - v podstatě navzdory státu - na vlastní pěst zorientovat v chaosu vládních opatření a expertních názorů, aby ochránil sebe a své blízké a zároveň nezešílel. Více než polovina Čechů říká, že současnému světu nerozumí vůbec nebo velmi málo. Lidé nehledají pravdu, ale smysl. A pokud jim ho přestane dávat současný politický režim, najde se mnoho "autentických" politiků a dezinformátorů, kteří nabídnou alternativní realitu s jednoduchými příběhy. To považuji za nejsilnější sdělení této knihy. Jinak se v ní také dozvíte, že venkov není úplně takový, jako vypráví Miloš Zeman, nebo proč používání pojmů jako "nepřizpůsobivý" nebo "bezdomovec" jen posilují stigmatizaci ohrožených sociálních skupin. (9/10)... celý text

Podnik s nejistým koncem: Knižní rozhovor s Petrem Pithartem 2022, Petr Pithart

Petr Pithart vyčnívá nad ostatními politiky tím, že je to pevně morálně i hodnotově ukotvený člověk (snad kromě epizody v KSČ, za kterou se dodnes stydí) s hlubokým zázemím v historii, politologii i filozofii, v jehož vzpomínkách a úvahách se objevují emoce jako stud, tréma či rozpaky. Proto má vždy smysl jej číst, protože pronikavě a až (sebe)trýznivě reflektuje nejen českou společnost a politiku, ale i svá vlastní rozhodnutí. Platí to i pro tento knižní rozhovor. Nejsem si jistý, že se povedlo naplnit ambici "kapesního průvodce mladého člověka po našich dějinách" (už proto, že kniha na křídovém papíře váží přes kilo), jako by se kniha snažila pokrýt úplně vše a leckdy se utápí v povrchním převypravování dějin polistopadového Česka, kdy pro zasvěceného nepřináší nic nového, ale neznalý se může ztratit, protože zůstane něco nedořečeno. Pithart je nejsilnější, když něco interpretuje a když vypráví o zákulisí událostí, které zažil jako insider (revoluce, první česká vláda, korupční aféra s šéfem Agrobanky, vznik Senátu). Takových pasáží je naštěstí většina. Je škoda, že se Petr Pithart nikdy nestal prezidentem, typově by byl ideální. Vždy to ale byl hloubavý intelektuál bez průraznosti a sebevědomí, pro politiku tak potřebných. V roce 1990 se shodou okolností ocitl v čele vlády, na exekutivní politiku se ale příliš nehodil a posléze spokojeně zakotvil v "politice reflexe" v Senátu. Nebyl to typ, aby objížděl republiku a agitoval na náměstích (což stálo Občanské hnutí volby v roce 1992) nebo vyjednával podporu v zákulisí (což ho stálo prezidentskou volbu v roce 2003). A sice tepe Klause jako "hlavního zemského škůdce", Zemana jako člověka bez vize motivovaného mstivostí a Babiše jako predátora z jiného vesmíru, z té kritiky je ale až příliš cítit hořkost a frustrace, že byli v politice úspěšnější. Ti tři přitom jen dovedli do praxe jeho vlastní myšlenku, že politika se od knih ve vyhřátých kancelářích pořádně dělat nedá. Těch zajímavých postřehů je na těch takřka 600 stranách mnoho. Pithart líčí Čechy jako individualistické snílky bez výdrže, kteří v dějinných zápasech posledních dekád ztratili elán a uvízli v přízemních starostech a vrozenou nedůvěra ke státnímu aparátu od Habsburků a komunistů obrací k Bruselu a Západu jako celku. Výstižně varuje před ideologiemi, které "hubí politiku, protože politika jsou kompromisy a ideologie kompromisy nepřipouští". Určitým leitmotivem celého knižního rozhovoru je stěžejní myšlenka konzervatismu, že "změna nemusí být změnou k lepšímu". (8/10)... celý text

První láska, poslední pomazání 2017, Ian McEwan

"Na aukci kuriozit a cenností v Melton Mowbray v roce 1875 vydražil můj pradědeček penis kapitána Nichollse," dozvídáme se v první větě povídkové sbírky, jíž McEwan přesně sto let po tomto milníku jedné rodinné historie vstoupil do literárního světa. Pokládal se tehdy za "jakéhosi fauvistu, jenž brojí proti maloměšťácké literatuře, která lidem leze krkem". Stylově se ještě držel při zemi, tematicky už méně. Jeho příběhy jako by také pocházely z nějaké aukce bizarností a úchylek - najdeme v nich třeba opékání živé kočky nebo tolik podob zneužívání a utrpení dětí, že nad herci souložícími při zkoušce na jevišti sotva pozvedneme obočí. Však si tehdy autor u kritiky vysloužil přezdívku McAbre. Za těmi (leckdy až prvoplánově) šokujícími motivy se ale skrývá znepokojivé zjištění, že hrozivé věci se zpravidla nedějí podle sofistikovaných plánů, ale naopak z přízemních pohnutek nudných a tuctových lidí, kterým se zrovna naskytla příležitost (Motýli, Doma je doma). Zlo je zkrátka někdy až bolestně banální. Při čtení myšlenkových pochodů vrahů a prznitelů dětí sice přichází mírná nevolnost, ale přece jen bolestnější jsou obrazy lidí zmučených vrtochy šílené matky a sadistického šéfa (Rozhovor s mužem ze skříně) nebo bláznivé tety (Převleky). Z ostatních povídek máloco utkví v paměti, jsou to takové obrazy ze života, který náhle změní nějaká zvláštní událost. (7/10)... celý text

Rozhovory s přáteli 2019, Sally Rooney

Frances je komunistka, její kamarádka Bobbi lesba, Nick má deprese a jeho manželka Melissa nechce mít děti. Na pozadí jednoho milostného čtyřúhelníku nahlížíme do myšlenkového světa jednadvacetileté studentky – nadané básnířky, ale nejisté a sebedestruktivní –, a současně i celé její generace. Není divu, že tento debut vyšvihl Sally Rooney do popředí zájmu kritiky i čtenářů, protože upřímně a nekvětnatě vypráví o přátelstvích a láskách, jaké prožívají lidé narození po roce 1990. Smrtelně vážné prožívání progresivních politických témat je typičtější pro Západ, ale sebestřednost, povrchnost, emoční nemotornost a celková ztracenost ve světě jsou docela univerzální mileniálské rysy. Nezávazně si chatují o svých pocitech, mají spolu sex „jen ironicky“, chtějí působit sebevědomě a nad věcí, ale uvnitř je sžírá nejistota a vše ústí do neupřímného a (sebe)zraňujícího chování, jen aby si zachovali tvář. Řeší budoucnost světa, ale netuší, co s vlastním životem. Ještě zajímavější než ta generační výpověď je nekompromisně upřímná sonda do myšlení mladé holky z chudé venkovské rodiny, která hledá své místo ve světě a jedno setkání na party jí obrátí život naruby a ocitne se v úplně jiné společnosti. Nick s Melissou jsou o nějakých patnáct let starší, docela úspěšní a bohatí. Místo uklízení po svém alkoholickém otci si Frances najednou užívá léto ve vile ve Francii. Skáče do románku s ženatým starším mužem, aniž by si uvědomila, že takové vztahy bývají odsouzeny k nešťastným koncům. Těch pár hezkých společných chvil nestojí za trapné situace, výčitky a vytáčky. Ale vykládejte to zamilovaným… (8/10)... celý text

Ohněm a mečem 1986, Henryk Sienkiewicz

Po této klasice jsem sáhl po přečtení dějin Ukrajiny a před dlouhou cestou vlakem do Varšavy. V jiném rozpoložení bych si jen těžko užil těch takřka osm set stran, napěchovaných historickými událostmi a ukrajinským místopisem (pro děj je totiž podstatné, kde se nachází Čerkasy nebo Síč a zda jsou postavy před Dněprem nebo za ním). Bylo ale osvěžující zase jednou číst ryze epický historický román s až dobrodružným příběhem z doby Chmelnického povstání v polovině 17. století. Sienkiewicz jej vydával na pokračování v nejtěžších dobách po trojím dělení Polska a chtěl jím povzbudit národní hrdost. Proto to není příběh národně osvobozeneckého boje Ukrajinců (jak bývá kozácké povstání standardně vykládáno), nýbrž hrdinská báje o polských šlechticích a knížeti Jeremiáši Wiśniowieckém v boji proti divokým kozákům, kteří se spolčili s tatarskými bezvěrci (a poté v Perejaslavi roku 1654 i s ruským carem, což už ale překračuje rámec knihy). Nejvíce mě bavila úvodní část, kdy rytíř Skrzetuski putuje podél Dněpru a v zajetí přihlíží dmýchající rebelii. Později už se děj ztrácí v podrobných popisech bitev nebo pátrání po Heleně. Postavy jsou poněkud papundeklové, jejich osobnosti zahalené mlhou titánství, vroucné pobožnosti a rytířské cti, proto je tak osvěžující „lidská“ postava pana Zagłoby. Jedinou skutečně zajímavou postavou je Bohun, rozervaný mezi loajalitou vůči státu a touhou po slávě v čele povstaleckých vojsk. Ona i jeho láska vůči Heleně je upřímnější než u jeho soka, jenž nakonec vítězí hlavně proto, že je šlechtic a nikoliv „chám“. Nejvíce na mě ale zapůsobil děs občanské války, kdy „se vlci usadili ve vsích a po lesích vyjí šílení lidé“, zemi křižovaly armády a nechávaly za sebou zkázu a utrpení, zvláště Chmelnického kozáci prosluli masakry Židů a Poláků. (7/10)... celý text

Kočka a myš 2009, Günter Grass

Kdy jindy otevřít druhý díl Grassovy trilogie, než na výletě do Gdaňsku? Roky od prvního dílu odbouraly očekávání, což je dobře – tato novela se totiž od fenomenálního Plechového bubínku dost liší, byť se mu podobá horečnatým vyprávěním, podivně naturalistickými scénami i kulisami „říšského“ města Danzig za druhé světové války. Nějakých patnáct let po ní vzpomíná vypravěč Pilenz na dospívání po boku spolužáka a (snad i) kamaráda Mahlkeho – jedináčka a polovičního sirotka, jehož činy poháněla zvláštní ctižádost. Díky tomu se z outsidera s ulízanou pěšinkou a nestvůrným ohryzkem stala postava s „nesmazatelnou, ani špatnou, ani dobrou, legendární pověstí“. Mahlke exceloval na hrazdě, při potápění do ztroskotané minolovky, „cákání větví“ a nakonec i při střelbě na sovětské T-34. K čemu je ale železný kříž za hrdinství, nevede-li ke smazání hříchů a všeobecnému uznání…? A k čemu je přítel, který selže v jediný okamžik, kdy je třeba jeho pomoci…? (8/10)... celý text

Brány Evropy: Dějiny Ukrajiny 2023, Serhii Plokhy

Zakřivený čas v Kremži 2022, Claudio Magris

Pětice rozjímavých povídek, v nichž se načrtnuté okamžiky v životech starých mužů (není náhoda, že kniha vyšla k autorovým osmdesátinám) prolínají s jejich zamlženými vzpomínkami na doby dávno minulé. Na gymnaziální lásky, ale i na válečné zákopy, pronásledování Židů a další absurdity, které se nakupily ve 20. století. Dýchla na mě specifická atmosféra Terstu, kdysi slavného přístavu habsburské monarchie a dnes nejméně italského města na samé hranici Itálie s Balkánem. Stáří má různé podoby – zatímco bohatý podnikatel si vychutnává anonymní roli vrátného ve vlastní budově, starý spisovatel si při pomalém stoupání do schodů o verších mladšího kolegy jen pomyslí: „Ano, budou to nějaké nové literární trendy. Ale i ty pominou.“ (8/10)... celý text

Klára a Slunce 2022, Kazuo Ishiguro

Donbas: Reportáž z ukrajinského konfliktu 2020, Tomáš Forró

Kallocain 2020, Karin Boye

Chemické město č. 4 uprostřed Světového státu, kde ve vzácných okamžicích pobytu na čerstvém vzduchu není slyšet vlastního slova, protože se vzdušná flotila připravuje na další střet s Univerzálním státem. Je to šedivý byrokratický svět plný zákazů, propustek, udání a především strachu, v němž „policejní oči a uši“ špiclují lidi i v ložnici, každý je vnímán primárně jako „spoluvoják“ (děti mají odmalička armádní výcvik a záhy odcházejí od rodiny do kasáren) a po práci musí do služby nebo na kolektivní akce. Švédská autorka knihu psala v beznaději, kdy svobodný svět postupně užírala Hitlerova vojska, a po jejím vydání ve 40 letech spáchala sebevraždu. Řadou motivů o dekádu předběhla George Orwella a dystopickou literaturu obohatila o objev drogy, jež každému odemkne mysl. Co se jinde musí z lidí páčit mučením a vymýváním mozků (nadto často bezvýsledně), zde zvládne infuze zelenkavé substance. V jádru jde stále o střet vzletných ideologií a lidské přirozenosti, kterou nikdy nejde zcela potlačit a která přebije jakoukoliv naučenou nebo vnucenou loajalitu. Po kallocainové injekci se navenek hrdí a odvážní příslušníci „dobrovolné sebeobětovací služby“, snad nejhoršího zaměstnání na světě, projeví jako strachem zmítané lidské trosky. A je příznačné, že „disidenti“ neusilují o státní převrat, jen chtějí žít o trochu přirozeněji. Co by dal kterýkoliv totalitní režim za takové sérum pravdy, jenže pokud by opravdu i myšlenky mohly být trestné, zůstal by vůbec někdo ušetřen žalářů a popravišť…? (8/10)... celý text