JP
přečtené 1011
Kmotr
1990,
Mario Puzo
Skutečně nevím, kde nebo čím mi to uniká. Ať jde o film nebo knihu, obojí ve mě nevyvolá pocity výše, než že se jedná "pouze" o nadstandart. Don Corleone je ovšem úžasný, ať jde o jeho literární zpracování nebo filmového Marlona Branda, právě Don má to největší charisma, jaké jsem kdy u jaké postavy spatřil.... celý text
Dunwichská hrůza
2008,
Howard Phillips Lovecraft
Dunwichská hrůza coby povídka je sama o sobě jedním z všeobecně uznávaných vrcholů Lovecraftových děl - příběh dává vyniknout Carusovým ilustracím, které gradují souběžně s textem, napětí stoupá a děsivých výjevů přibývá a musím uznat, že Caruso kouzlí, jeho závěrečný výjev monstra na kopci je jedna z nejděsivějších ilustrací, jakou jsem kdy viděl. Vydat takhle Volání Cthulhu, asi bych slintal blahem. A nebo neslintal? Není právě Lovecraftovo mistrovství v tom, že jeho výjevům nedokážeme dát jasnou definici nebo tvar? Ne, nemyslím si... tohle je vážně třešnička pro každého Lovecraftova fanouška a kdyby Caruso ilustroval i další práce, především tedy Volání Cthulhu, rozhodně bych s koupí neváhal.... celý text
Jatka č. 5
2008,
Kurt Vonnegut Jr.
Umím si představit ten zmatek ve Vonnegutovi. Perfektní námět a zkušenosti a vědom si toho sdělení, neví, jak to zpracovat. Nicméně jedna z Kurtových nejlepších knih. Napoprvé budete nejspíš lehce zklamaní, ale ta originalita chce svůj čas. Je to poměrně krátké, když si odečtete tu předmluvu o tom, jak kniha vznikla, tak jde o 130 str. a Vonnegut to ze sebe soukal roky, takže u čtení nespěchejte. Po druhém přečtení jen dodávám, že Vonnegut je nesmírně originální už jen v tom prvku, že o samotném bombardování má kraťoučký odstaveček. 98% spisovatelů by z toho udělalo melodrama a věnovali tomu 3/4 knihy. Přesto mě mrzí, že ve Vonnegutových knihách je přítomna ona citová odtažitost a strohost. Empatie se nedočkáte, postavy jsou totiž jen figurky, ne lidské bytosti. To by se dalo tolerovat u takové Snídaně šampionů, ale jinde ne. Možná, že to Vonnegut dělal úmyslně, řeknete si, aby vynikla absurdita války - jenže on to tak dělal neustále, téměř v každé knize. A u tohohle mě trochu mrzí, že je to taková absurdní šleha na tak strašně krátkém prostoru. Přese vše jde o, dle mého, pozoruhodnější, komplexnější a zajímavější dílo, než třeba 'Hlava 22' nebo 'Jak jsem vyhrál válku', díla, která nám jsou opakovaně předsouvána. Jatka č. 5 tratí na žánrovosti (sci-fi) a absurditě zahnané až na naprostý vrchol. Navíc by mnoha učitelům asi hodně zavařilo, jak vlastně prezentovat toto dílo stravitelně.... celý text
Škvár
1997,
Charles Bukowski
Více než důstojné rozloučení, zbavené toho bordelu, který Buka obvykle obklopoval. Kniha o sebehledání a neodvratitelnosti. O smrti. O konci všeho. Znělo to totiž smířeně, klidně a vyrovnaně. Rozhodně to není to nejlepší, co Buk napsal, to ne... ale rozhodně je to asi to nejchlapáčtější, co napsal.... celý text
Nejkrásnější ženská ve městě
2007,
Charles Bukowski
"stihli jsme se udělat právě v čas, než do pokoje vtrhli ti pitomci od policie. nějakej chytrolín pak prohlásil indiána Majka za mrtvýho." Bizárnějšího Bukowského sbírku byste těžko pohledali. 15 centimetrů, Svastika nebo Šukací mašina, to je i na Buka opravdu neskutečná rarita. Myslím, že bavit se u toho musí každý, kdo ví o co jde... v komentářích níže jde vidět, jak velký rozhled asi dámy mají. Ne, nebudu rejpat... ale chci poukázat, že je to jakási vratká úroveň názoru, když se o nějaké knize argumentuje ve 21. století tím, že je moc vulgární (de Sada za to kdysi zavřeli, to je sice pravda, ale jsme ve století, kdy Jackass = zábava a to je hodně otevřené). Jenže o co mi jde, lidé přestávají chápat kontext, narážky i nadsázku a všechno hned berou smrtelně vážně a doslovně. Jestli je to na vás moc silný kafe, nikdo vás ke čtení nenutí. Nechápu tu neuvěřitelně pošetilou sebemrskačskou potřebu nutit se dobrovolně k něčemu, k čemu se nutit nemusím a co mě pravděpodobně nebaví a nezajímá. Je to v lidské nátuře. Navíc si myslím, že spíš než nuceně vykonstruované, je to originálně perverzní. Neznám obdobnou publikaci. A taky bych rád podotkl, že jestli někomu tohle připadá jako hranice vkusu, nebo hnusu, nebo čehokoliv, mohl by si řádně pohledat na internetu, čeho jsou lidi schopni... Bukowski se pak hned jeví jako relativně konzervativní. A Kopulující kalifornská mořská panna je moje srdcovka. Díky ní jsem Bukowského objevil a podle mě je to jedna z nejpoetičtějších věcí, co napsal. Krásná, smutná, rázná. Tohle je obecně jedna z knih, kterou jsem moc rád, že mám ve své knihovničce a pravděpodobně si z ní budu číst v průběhu let vícekrát, i když těžko říct, od Buka toho mám opravdu hodně.... celý text
Tracyho tygr
2005,
William Saroyan
"Thomas Tracy měl tygra. Byl to sice černý panter, ale co na tom, pro Tracyho to byl tygr." Nejdřív jsem to zhltnul jako malinu a to jistojistě udělala valná většina z nás. Pak mi to asi dva roky leželo v knihovničce a prášilo se na to, jako na všechny další knihy. Nevěnoval jsem tomu pozornost. A když už můj zrak zabloudil k tomu malému žlutému hřbetu, neměl jsem o tom zrovna moc co hlubokého říct. Tracyho tygr si chvíli poté vysloužil místo ve zdejším bazaru v sekci Nabídka, po boku braku a všemožné literární havěti, jejímž vlastníkem jsem. Po nějakém čase mi jistá paní napsala, že by knihu chtěla, takže jsem si nachystal krabici, dal jí tam další dvě knížky, co si vybrala a jako poslední jsem sáhl po Tracyho tygrovi. A najednou se ve mě otevřely jakési staré rány, ale spíše bych řekl "rány dobrého pocitu", takový ten blažený zlatavý hřejivý dobrý pocit, co ze mě přímo tryskal. Jako bych měl taky tygra přímo u sebe, jakobych cítil lásku, jakoby byla hmatatelná... a jako bych o ni právě měl přijít (ironií je, že přesně to se mi v té době stalo). Sedl jsem si, položil knížku na stůl, chvíli ji sledoval a pak jsem paní co nejzdvořileji napsal, že nedokážu popsat proč, ale prostě jí tu knihu nemůžu poslat, jestli by nechtěla jinou. Neměl jsem z toho zrovna dobrý pocit, připadal jsem si jako dítě, co nechce přijít o hračku. Paní to ale pochopila. Musím uznat, že Saroyanovi vyloženě závidím ten jeho úsporný styl psaní, sám bych to tak chtěl umět. Je to onen styl dětských pohádek, kdy musíte volit velmi obezřetně stavbu každé věty, abyste neodpoutali čtenářovu pozornost. Co vět, pomalu každého slova! Teď si čtu Tracyho tygra podruhé a co víc o tom říct, než že je to naprosto srdeční záležitost - v obou smyslech. Určitě se k tomu budu vracet častěji a více, inspiruje mě to, hřeje... a teoreticky, kdybych měl říct, že jsem se do nějaké knihy zamiloval, byl by to dozajista právě Tracyho tygr. Podobně krátké poloilustrované jednoduché nesmrtelné hluboké příběhy zbožnuji. A hlavně, kniha vždy zvedne náladu, aniž by musela na cokoliv tlačit... prostě a jen sama o sobě. "A tak končí příběh o Thomasu Tracym, Lauře Luthyové a tygrovi, jenž je láska."... celý text
Čas rytířů
2007,
Zdeněk Žemlička
Nepamatuju si už přesně ani jména postav, ale vím, že tahle heroická fantasy sbírka je neoddiskutovatelně kvalitní záležitostí na poli svého žánru a to nejen v našich zemích, v jakémkoliv ohledu by se to hravě vyrovnalo těm nejlepším fantasy opusům. Syrové, české, prostě skvělé. Jen já, který si potrpím na názvy bych sbírce přecijen vymyslel něco hravějšího, než Čas rytířů, tím pádem i povídkám. Řekl bych, že spolu se "Zlo přichází třikrát" to nejlepší, co Edice Pevnost vydala.... celý text
Nikdykde
2006,
Neil Gaiman
Neila Gaimana s jeho Sandmanem a sbíráním kožených bund jsem nikdy nijak zvlášť nemusel, i když ukázal, že má bohatou fantazii. Ale Nikdykde považuju za mimořádné a úžasně imaginativní dílo. Kdyby vás už neoslovilo množství z těch nápadů a variací na podzemní Londýn, pak dvojice v literatuře patrně nejlépe napsaných záporáků, na něž jsem kdy narazil, ano. Croup a Vandemar jsou zkrátka ultimátní postavičky - groteskní, krutí, komičtí a jeden bez druhého neschopni fungovat. Máloco čtu dvakrát, ale na tohle se chystám potřetí. A určitě ani u toho neskončím, jen mi vrtá hlavou, proč se obdobně jako u Palahniuka do dalších knih od autora i přes nespornou kvalitu vůbec nehrnu.... celý text
