Greg25
přečtené 284
Šikmý kostel
2020,
Karin Lednická
Šikmý kostel není knihou pro každého. Ze všeho nejvíc připomíná vyprávění vaší babičky o událostech z mládí. To s sebou sice nese jistou hloubku a opravdovost (vyprávění pamětníků), ale taky mnoho obecného a jaksi bez charakterů postav. Když vám vaše babička bude vyprávět příběhy svého mládí, bude to zajímavé, poutavé a jaksi obecně platné. Budou tam emoce, ale s odstupem, s nadhledem všeho, co prožila. A to je i případ Šikmého kostela, který se velice neliterárně trochu topí v tom, že to je jakoby "vyprávění pamětníků". Z toho důvodu příliš nepracuje s charaktery postav, ani s dialogy. A předkládá jaksi obecně platnou vzpomínku z minulosti, která ale bohužel je vlastně málo specifická pro daný region. Jakoby se v tom autorka trochu utopila. Protože Těšínsko není jediný region s havířskými problémy, takových historických oblastí je kupa i v Čechách, není jediným regionem se specifikou problémů pohraničí. Je třeba výjimečný se svými problémy a byl, ale to se nedozvíte. Autorka vám totiž předloží obecně platný příběh minulosti. A to zamrzí, nejsem z regionu, a námět mě skutečně lákal, ale dozvěděla jsem se pramálo o regionální historii a dostalo se mi obecných informací a představy autorky, že život v Karvinné (Karwine) byl těžký, ano, ale v téhle době byl těžký na spoustě jiných míst i spoustě jiných havířských, to není to sdělení, které bych od knihy čekala. Autorka zároveň z opravdu specifické historie regionu předkládá velice málo a veskrze zmiňuje základnější fakta z hodin dějepisu. Pokud už se dozvíte skutečně zajímavé a nové informace (u mě především o lázních Darkov), pak se z nějakého důvodu text jakoby přepne z děje do faktografické části, poněkud násilně. Anebo na jednu zajímavou informaci dostanete třicet stran (solná pouť), které nějak zvlášť nikam nesměřují (možná je to problém práce s textem a gradací celkově, nebo spíš znak vyprávění pamětníků, taky se dozvíte jen to, co chce vypravěč a občas to nikam nesměřuje, v románu to je ale krapet na závadu). Pokud se autorka nechce něčemu věnovat, bohužel to v knize vypne tak, že to dějově nepůsobí věrohodně (Julka a její život v tehdejší Ostravě), osud osob je někdy velmi nelogický a násilně budovaný (hlavně příběh Barbory). Nechápu, proč když autorka strávila takového času rešeršemi v závěru knihy vypustí národnostní otázku na Těšínsku do velikého zjednodušení - proč jen Češi a Poláci? Kam se poděli Němci a Šlonzáci? Autorka to sama na konci v doslovu zmiňuje, ale v knize to docela chybí a snižuje se tím spletitost problémů daného regionu. Rovněž použití slezského nářečí je poněkud zavádějící, pokud hlavní postavy ve skutečnosti mluvili polsky, jak autorka sama několikrát v knize zmiňuje. V doslovu si autorka přeje, aby knihu četli lidé mimo region, upřímně mně napadá, že by bylo fajn přidat ke knize slovníček. Některé termíny lze odvodit jen z kontextu, ale pokud chcete skutečně přesný termín, je poměrně těžké najít překlad. Nepochybuji o tom, že místní vědí, ale všichni nejsou z regionu. Členění kapitol nedává upřímně moc obsahový smysl. Za mě docela zklamání, ale opravdu oceňuji snahu napsat něco takového a autorka má můj velký obdiv ohledně rešerší a nasbíraného materiálu (třebaže z mého pohledu je více o způsobu žití tehdejších lidí, které není zase tak moc odlišné od žití jinde ve stejné době, a ne o regionální historii jako takové). Velké problémy s gradací, tempem a dynamikou textu (v popisech často dlouhé a opakované, v ději a dialozích stručné). Čte se dobře, zajímá vás to, ale je to vyprávění pamětníka, smutné, opravdové, osobní, životní a přece jaksi obecné, bez vývoje, gradace, hlubších emocí, tedy to, co odlišuje neukotvené vzpomínání od románů. 65%... celý text
Baletky
2020,
Miřenka Čechová
Upřímné, autentické, bez obalu a skvěle zpětně glosované. Jednotlivé kapitoly vytváří dokonalou mozaiku obrazu života dětských baletek, které příliš brzy nakoukli do světa dospělých včetně šikany autorit, která je částečně zformovala. Hodně čtenářům se nelíbí přeskakování v časových úsecích hlavně uprostřed knihy, mně to naopak přijde jako skvělý způsob jak vyjádřit zmatenost a hledání sebe sama i cesty hlavní postavy, skvěle to odráží zmatené pocity. Navíc po přečtení knihy nebude mít problém si tu časovou osu přehledně udělat sami. Styl psaní se k tématu skvěle hodí a některé přirovnání autorky jsou cynicky naprosto trefné a jedinečné. 85%... celý text
První den mého života
2019,
Paolo Genovese
První den mého života je kniha zvláštně napsaná, je jako filmový scénář. Popisy jednoduché jako poznámky pro režiséra, který má vlastní představu a scénárista mu jen tak naťukává podstatné body, dialogy přesně takové, které postava pronese a pak by vás ve filmu odrovnala svojí mimikou, tím nevyřčeným, tím mezi řádky. Spousta odkazů na hudbu, která by danou scénu podbarvila a pokud ji znáte, nebo si ji dohledáte a pustíte, pochopíte, jak přesně se k dané scéně hodí, jako ve filmu. Samozřejmě, že to není scénář, ale hrozně moc ho připomíná. Zpočátku jsem si myslela, že Paolo Genovese v sobě prostě především nezapře scénáristu a režiséra, ale zpětně musím říct, že je to skvěle zvolená forma, mnohem více vlastně odpovídá tématu, bez patosu, bez logiky, bez výraznějšího nimrání, někdy je to jen o všudypřítomném pocitu, a jsou věci, které důvody nemají, nejsou vidět, jen je cítíte, nebo důvody mají, ale v daném momentě už vlastně nejsou tím rozhodujícím. Možná emoce podávané trochu zvenčí, ale hrozně moc přesné. Všechny hlavní postavy budete milovat, budete jim rozumět, chápat je a moc si přát, aby našli naději. Možná taky proto, že v některých jejich rozpoloženích se sami tak trochu najdete. Ne obzvlášť příjemné, ale neskutečně lidské. 100% PS: Pokud vás téma knihy zaujalo kvůli tomu, abyste poodhalili, jak takový svět z anotace knihy funguje, pak vás kniha patrně zklame, tohle je spíš emoční, pocitová a filozofická záležitost.... celý text
Kroniky prachu
2019,
Lin Rina
Představa o tom, jak vypadala viktoriánská Anglie blížící se k přelomu století (pravděpodobně, protože časová neukotvenost je patrná z několika zmínek - například je zmíněno, že se kniha odehrává za královny Viktorie, nicméně je také zmíněno, že se vzducholodě používali pro veřejné cestování, to se však stalo až kolem roku 1909 za vlády Eduarda, syna Viktorie, rovněž je zmíněna univerzita pro ženy a její krátké působení, nejstarší ženská univerzita pro ženy v Londýně byla však založena už roku 1849, tzv. Bedford College, tomuto času však příliš nenapovídá popis kočáru a ošacení hlavní hrdinky), nejsem zase takový hnidopich, ale je nutno knihu brát jako čistě představu o "pohodovější" viktoriánské Anglii (včetně popsaného společenského chování), která s tou reálnou má pramálo společného ve faktech, ale překvapivě hodně v atmosféře. Je vlastně pozoruhodné, jak Lin Rina dokázala vykreslit danou dobu v atmosféře knihy bez dobových faktů a reálií. Postavy jsou zábavné a vtipné a pana Reeda budete milovat. Autorka občas ráda natahuje jednotlivé pasáže a konec je poněkud moc kýčovitý, vzhledem k tomu, jak je kniha předtím psaná i s ohledem na dobu o které by měla pojednávat. Příjemné, moderní oddechové čtení ve fantaskních kulisách to nicméně je. 65%... celý text
Spolubydlící
2019,
Beth O’Leary
Příjemná oddechovka, nicméně něco mi přeci jen chybělo ve stylu psaní, co by mě víc chytlo. Možná nějaký ten humor navíc, osobitější styl. Každopádně za přečtení stojí, dějem to není klasická "žánrovka" oddechové romantické komedie, jak by se podle anotace nebo obálky dalo soudit. Překvapivě je kniha takovým zvláštním způsobem "oddechově vážná". 65%... celý text
Introvertka v hlučném světě
2019,
Deborah Tung
Jako kdyby každá stránka byla o mně (až na to že jsem kávomilka a ne čajomilka). :-D Myslím, že se s tím identifikuje hodně lidí a to je dobře, je vždycky dobré vědět, že spousta lidí vidí a cítí svět okolo podobně. :-) Perfektní cit pro kresbu, stripy, příběh, myšlenky. Skvělá knížka. 100%... celý text
Chirurg
2019,
Petra Dvořáková
České autory zase tak moc nečtu, ale náměty Petry Dvořákové jsou natolik zajímavé, že jsem tu výjimku udělala a rozhodně nelituji. Petra Dvořáková píše neskutečně čtivě a zároveň podává skvělé charakteristiky postav, vztahů i prostředí. Ty postavy vás prostě zajímají až do poslední stránky. A nevědět, že to napsala žena, tak bych si vsadila na autora muže, protože pokud autor píše v první osobě za opačné pohlaví, tak to obvykle v nějakém nepatrném náznaku poznáte a říkáte si, tak to by si asi takhle nemyslel... Ale v Chirurgovi vás to nenapadne ani jednou. Klobouk dolů. 80%... celý text
Ze života knihomolky
2019,
Debbie Tung (p)
Asi každá čtenářka se v tom najde. :-) Být tam místo čaje káva, pak by to skoro fungovalo jako zrcadlo. :-) Krásné výtvarně a výstižně napsané. 90%
Kaktus
2018,
Sarah Haywood
Kaktus není špatná kniha, jen se autorka zaměřuje na nudné, popisné, nepodstatné věci a to nejzajímavější rychle odbude. Vzácnost dialogů tomu moc neprospívá, protože častěji se v knize dočtete, že má hlavní postava smysl pro suchý humor, než že by ho tam fakticky předvedla. Z tohoto pohledu je Kaktus poměrně rozvláčné a někdy táhnoucí dílo, kterému chybí hlubší charakteristika postav mimo Susan. Je zvláštní odnášet si z knihy pocit, že čím dál čtete, tím méně se něco podstatného nebo zajímavého dozvíte, všechno se to utápí v nepodstatném balastu a průměrném psaní (bohužel pro mě je styl autorky takový hodně uspávací, nenápaditý). Děj jde odhadnout poměrně záhy, ale nevadí, protože autorka to dělá cíleně, v tomhle má kostru příběhu dobře promyšlenou. 60%... celý text
Sex, smrt a manželství
2011,
Jon Øystein Flink
Na jednu stranu super černý humor, na straně druhé snaha neustále a postupně šokovat. Ale takovým tím rádoby pozérským způsobem. Kniha, která má stejné problémy, o kterých autor poučuje, že by se spisovatelům stát neměli. Pro děj zcela zbytečné odbočky k hudbě, nejspíš proto, abychom se dozvěděli, že autor tomu rozumí. Konec seversky klasický. Kdo čte severskou beletrii častěji, konec spolehlivě odhadne. Nemůžu se zbavit dojmu, že kniha nese autobiografické rysy autora akorát více vyhrocené. Za mě zklamání. Velice nevyvážené a navzdory kratičké délce občas docela nudné. Světlá místa přináší jen černý humor, který, jak jde kniha dál, ustupuje a je nahrazen rádoby poučnými pasážemi o hudbě (v tak kratičké próze, kde autor nemá čas na nic a vše jen letmě a povrchně naťukne, zato plýtvá na popisné pasáže o něčem, co není pro knihu samotnou vůbec podstatné, mi přijde jako těžce nezvládnuté autorovo ego). 55%... celý text
Eleanor se má vážně skvěle
2017,
Gail Honeyman
Eleanor je originální, jedinečná postava, taková na kterou jen tak nezapomenete. Kniha v podstatě představuje svět očima hrdinky a sleduje její vývoj, protože se autorka zřejmě bála, že by jí leckdo mohl osočit z nepřítomnosti děje, vložila do něj střípky minulosti pro napětí, co se kdysi stalo. Bohužel právě táhle část s malými náznaky na mě moc nefungovala, je příliš předvídatelná a na konci jsem čekala na výraznější pointu minulosti, než tam je. Což je pro hlavní část knihy - studii jedné originální postavy vlastně dobře, ale té druhé, mlhavé minulosti to moc neprospívá. Každopádně dobře napsaná kniha. 80%... celý text
Láska dobré ženy
2015,
Alice Munro
Nemůžu se zbavit dojmu, že autorka se záměrně snaží přesvědčit čtenáře, že její povídky obsahují něco víc - jakousi dvojsmyslnost, a proto záměrně mlží, nebo před koncem použije nejednoznačné věty, které ale jejímu příběhu onu kýženou schopnost vykládat povídku více způsoby, prostě stejně nedají. Spíš tomu škodí, protože obyčejné příběhy jsou bez tak většinou ty nejpravdivější. Další věc, co mě překvapila, je fakt, že téměř všechny povídky mají sexuální podtext a často poněkud divný (Cortésův ostrov), jindy příběhově absolutně neuvěřitelný (Jenom žnec), tady snad autorka nevěděla, co je cílem té povídky, tak tam náhodně přidávala až vznikla... no docela blbost. Nejlepší povídky jsou pak jednoznačně ty, kde si autorka na nic nehraje a jsou vlastně nejobyčejnější, ale zároveň nejopravdovější - Děti zůstanou tady a Matčin sen. A svým námětem rozhodně i Než přijde změna, která je ale zakončena dost neobratně. Patrně nejoceňovanější povídka Láska dobré ženy je pak poněkud rozvláčná, byť má asi zřejmě nejzdařilejší neurčitou pointu (vlastně asi jako jediná z povídek, rozhodně však není nejlépe napsaná). Přestože autorka píše o obyčejných věcech, z jejích knih vyzařuje jakási (a upřímně ne zase tak moc příjemná) stísněná snovost, která celou atmosféru knihy sice ozvlášťnuje, ale já bych přece jen radši tu pravdivou obyčejnost bez kudrlin, protože v tomhle případě, by to vážně bylo ku prospěchu věci a nebyl by to dost často takový absurdní pokus o to, tvářit se, že to má větší hloubku - asi tak jednou neurčitou větou těsně před koncem. Přitom to mohly být opravdu trefné povídky pro ženy a jejich svět, třebaže bez pointy (ale život taky nemá pointu). 60%... celý text