Greg25
přečtené 284
Sophie
2007,
Georgette Heyer
Záleží, jak se na to díváte. Já jako na velmi zdařilou parodii na romány 18. století - autorka sice datuje děj někdy do období po roce 1815 a patrně před nástupem Jiřího IV. na trůn, ale kdyby se tam objevili bandité a únosy dam v kočáře, bylo by to jako vystřižené z románů (a nejen těch červené knihovny) 18. století a jejich neuvěřitelných příhod. Nicméně Heyer se na vše dívá s nadhledem, nadsázkou a všechno, co se v knize děje protínají dialogy plné ironie, komična a vlastně tak trochu frašky. Některé scény skoro připomínají salonní komedie (ten závěr rozhodně). Vše je to zábavné a její postavy živé a zajímavé. Což samozřejmě nic nemění na faktu, že je to celé nereálné - autorka velice dobře zná reálie doby, ale ani v nejmenším se jich nedrží v popisu konvencí v dané době. Pro mě byla trochu přes čáru celá linie s Hubertem, protože ta byla nejen nepravděpodobná, ale i bez humoru, což tomu ubíralo tempo i zábavnost a vlastně i ochotu brát to s nadhledem a zábavně jako zbytek knihy. Za přečtení, ale kniha rozhodně stojí, je to taková bláznivá dobová komedie se zběsilým tempem. A navíc dobře napsaná (obzvlášť v dialozích). 65%... celý text
Americká hospodyňka
2016,
Helen Ellis
Pocitově bych to zařadila do 50. let v USA a podle mě se k tomu trochu i autorka chtěla přiblížit (takové moderní Stepfordské paničky). Bohužel většina povídek, je sice zajímavě načrtnuta, ale pointa veškerá žádná (Hledání pokladů s hvězdami toho je jasným důkazem, přitom by ani tak nešlo o třaskavou pointu, jako spíš o dotažení myšlenek hlavní hrdinky, její vývoj, atd.). Nemluvě o tom, že některé povídky končí dřív než začnou (zdlouhavý úvod a zakončení šmahem). Odkazů na americké prostředí je tam hodně a to možná některým povídkám - jako například Mou knihu vám přináší... činí více vtipnou a zábavnou pro americké čtenářky. Bohužel je to onen druh narážek, který je tak úzce svázán s žitím v daném státě a v podstatě zkušenostmi žen z běžného života (včetně značek, apod.), že následné ironické poznámky jsou nepřenositelné (byly by kdyby je autorka dávala do kontextu, ale její styl je spíš seskupení narážek na jedno místo jen tak, neřečení hlavního a zběsilý úprk dál) . Možná s lepším překladem, který je poněkud neobratný (za všechny to je hodně vidět v povídce Pásovec, překlad téhle knihy by byl ale pro překladatelku znalou reálií a žijící v USA) a sem tam nedávající smysl (nemluvě o překlepech). Ale na druhou stranu, problém může být už v samotné předloze. Za mě jsou povídky nedotažené, spíš spousta nápadů ležících na jednom místě, kterým by prospěla větší propracovanost. Jako náčrty by to totiž (většinou) nevypadalo vůbec špatně. 40%... celý text
Pýcha, předsudek a seznamka
2018,
Curtis Sittenfeld
Autorka se nechala až příliš moc unést a některé pasáže jsou moc přitažené za vlasy (finální část je na mě opravdu trochu moc ulítlá). Zápletka kolem Jane je zase v zájmu dodržení struktury vykládaná v jiný prospěch, než by měla. Přijde mi, že autorka se tam snažila nacpat všechno moderní, až to celé působí uměle a neuvěřitelně. Je paradoxní, že se Curtis Sittenfeld držela striktně zápletky, ale přitom tam nacpala všechny společenské "novinky" dneška. Vlastně bych uvítala víc obyčejnosti a klidně ne tak moc velké držení se původní zápletky. Co nakonec zamrzí nejvíc je fakt, že autorka ohýbá své postavy ve prospěch děje. A to nemám ráda ze všeho nejvíc. Když máte pocit, že postavy dělají něco, co by neudělali. Nicméně řemeslně není kniha špatně napsaná, takže jako oddechovka to jde. 55%... celý text
Já a pan Darcy
2012,
Alexandra Potter
Za mě - je to strašně špatně napsané. Ten styl je hrozně slohový, propojení neohrabané, předvídatelné a nudné. Nerespektující vlastně i Jane Austen, ke které se hlásí. Propojení je tak mizerně zapracované, že vlastně nezbývá čas ani na současnou hlavní mužskou postavu. "Scén" s ním je vlastně tak strašně málo, že to celé působí děsně nereálně. Ale to všechno by šlo u oddechovky ještě přežít, ale to jak je to napsaný je otřesný. Za mě ne, v daném žánru existují mnohem, ale mnohem lepší spisovatelky a spisovatelé, aspoň tací, kteří mají smysl pro čtivost a skvělý jazyk včetně vtipných dialogů. 35%... celý text
Less
2018,
Andrew Sean Greer
Jsem trochu na vážkách. Less je dobře napsaná kniha, s úžasným hlavním hrdinou. Ale to putování po světě, které se vždy letmo dotkne kultury, ale i emocí a osudů hlavních hrdinů. Ano, takhle to obvykle je, když člověk cestuje. Ale já pořád čekala nějakou větší existenciální hloubku. Ne že by tam nebyly ty emoce, ta osamělost, ale nějak jsem každým dalším řádkem čekala, že to přijde a ono nepřišlo (už když to vypadalo, že do té niternosti autor zabrousí, tak se pomaličku zase začal vzdalovat). Každopádně stojí za přečtení, už jen díky té atmosféře a skvěle napsaným postavám. 70%... celý text
Dívka s tetováním na zádech
2017,
Amy Schumer
I pro ty, kteří mají rádi Amy to není úplně kniha, nad kterou by jásali. Někde mezi humorem Amy a klasickým životopisem vyprávěným skrze příběhy a zážitky z dětství a dospívání. A ani jedno není úplně ono. U životopisů nikdy nepůsobí dobře, když se chvílemi neberete vážně a vše hodnotíte s nadhledem, abyste z toho spadli do vážné roviny a sem tam i zbytečného ospravedlňování (kapitoly o penězích a majetku na začátku knihy), přechody jsou to neostré a o to více vyčnívají, protože jejich optikou je nahlíženo prakticky na ty samé věci. Je to životopis psaný pro ženy (a teď to vůbec není o komičnu, jako spíše o pojetí celé knihy a poučení z jednotlivých kapitol, které se do něho snaží Amy vkládat). Chvílemi se Amy opakuje pořád dokola a občas to šustí papírem. Větší redakční zásahy by tomu prospěly (dynamika textu, opakované a znovu opakované), protože Amy je opět skvělá - pokud se jedná o jednotlivé poznámky, glosy a krátké vtipy, ale sáhodlouhý text není úplně její parketa. Máte-li rádi Amy, anebo jste žena (co se nebojí upřímnosti), určitě vás kniha potěší, protože navzdory tomu všemu, je z toho cítit životní nadhled a upřímnost, byť literárně a fabulačně to zase takové terno není. 65%... celý text
Saturnin se vrací
2017,
Miroslav Macek
Mrzí mě velice, že samotná postava Saturnina je v knize docela poskrovnu a taky mi vadí, jak je téměř v každé kapitole poněkud zbytečně v nějakém dialogu, apod. připomínán děj a příhody z dílu prvního, což považuji místy za docela násilné. Vtip to má, byť Jirotkův humor to úplně není, což je ovšem v pořádku. To se ani nedá napodobit a snad by se to ani dělat nemělo. Co mě trochu zarazilo je, že kniha je ve skutečnosti svojí strukturou spíše podobná Wodehouseovi Jeevsovi a Woosterovi než Saturninovi. Jirotka se více snažil příhody na sebe vázat a koneckonců i Jirotkův Saturnin měl děj (jak představoval jednotlivé postavy), gradace výstupem na Hradovou a pointou s nemocným dědečkem. Tady žádný děj není a většina knihy se skládá z historek, které si protagonisté mezi s sebou vyprávějí. Často nenavazující příhody má i právě zmíněný Jeeves a Wooster. Takže pro mě je ta změna poměrně dost patrná hlavně ve struktuře a neuceleném pojetí celé knihy. Na což jsem si úplně nemohla při čtení zvyknout. 65%... celý text