Greg25 komentáře u knih

Celou knihu jsem si říkala, jestli jí nenapsala scénáristka a v doslovu se mi to potvrdilo. Scénáristi mají tendenci psát trochu jinak, budování příběhu je jiné, filmové, připomíná opravdu scénář s přesně daným posloupným vyobrazením scén a povětšinou úspornějšími dialogy vztahující se jen k tomu podstatnému. Mají tendenci dávat jednotlivým scénám emoce skrze popis dané scény (což se domnívám je důvod, proč se v recenzích často objevují i názory jako nereálné, přeslazené, apod., protože to působí jako kdyby emoce obsahovala sama scéna a nevycházely z postav a situace). Suzanne Kelman, ale umí vtisknout do knihy atmosféru a postavy jsou zajímavé, třebaže jsou trochu archetypální. Celkově je kniha sice o těžkém období, ale s prostupující nadějí a končící ve filmovém duchu, více šťastných konců hlavních postav (dá-li se to tak napsat), než těch smutných, v závěru s velkou nadějí v americkém filmovém stylu. Kniha je ale napsaná zdařile, čte se dobře a nabízí základní pohled na jedno děsivé období historie. 80%

Střídání pohledů na děj od dvou postav v knize bývá super, ale aby se střídala, skoro ob kapitolu az dve, i forma v jakém je psáno - ich forma (Rue), er forma (Eli), je pro mě osobně způsob čtenářského mučení. Rozhodně se hůř čte než jiné autorčiny knihy, chybí tomu její obvyklá lehkost i vtipnější dialogy. Na dramatičtější hloubku to přeci jen zase klouže moc po povrchu. 60%

Hlavní mužská postava Toma je tady vlastně dost upozaděná, těžko říct, jak moc je to záměr (je tu hodně narážek i jistá vzdálená paralela na román Jane Eyre, kde je postava pana Rochestera přeci jen vůči Jane také trochu upozaděná). Celé to trochu působí jako deník (nikoliv formou, ale způsobem popisu věcí a událostí), kdy většinu knihy hrdinka doslova procítí přes své pocity. Žádná postava není vyloženě neuvěřitelná a všechny jsou docela fajn, Susanna Hoffs má slušné narážky na pop kulturu. Za mě je tady ale málo opravdové interakce (více tu je o pocitech z toho, co se děje, než toho co se děje) a dialogů mezi postavami. Jako letní oddechovka, ale super. 65%

Není to jen o stoleté válce, vykresluje to i dobové souvislosti. Trochu je znát francouzský pohled na věc. Trošičku mi vadili přechody ve vyprávění, jsou poměrně ostré. Ilustrace je super jako v seriálu, ale celkově to na mě nepůsobilo tak uceleně, ani tak zábavně jako seriál, což je možná dáno tím, že tady na detaily není moc prostor, tempo je nastaveno rychleji. 65%

Hodně krve, málo děje. Postava zajímavá, ale to je asi tak všechno. Ke všemu poměrně krátké, respektive mnoho stran brodění se v krvi. Béčkový akčňák, s áčkovým hrdinou. Skoro jako akční filmy z devadesátek, tady akorát bez hlášek. A trochu se nemůžu zbavit pocitu, že je to psané jak filmový scénář - tzn. na plátně kin by fungovalo lépe. 60%

Krásná kresba a dobře se to čte. Ale na mě je ten děj místy příliš ulítlý, nebo spíš to v některých společenských aspektech, na které chce upozornit, tlačí moc na sílu. Takže vlastně nemám pocit, že je to šílený, jako spíš prvoplánově účelový. 65%

Dobu jsem nezažila, ale některé historky a obraty jsou stejné jako se tradují asi v každé rodině. Být z Brna nebo okolí, asi to vzpomínání docením víc, ale takhle na mě v první části bylo moc zeměpisných pasáží, kde se co změnilo. Kniha má asi do 3/4 stejné tempo, ale pak se to najednou poněkud uspěchaně láme a z lehce delšího vyprávění přechází do poměrně uspěchaného, nesourodého konce historek, které asi předtím nebylo kam zařadit, ale paradoxně jsou nejzajímavější. Za mě určitě platí, že se vyplatí u knihy vydržet, třebaže začátek je poněkud méně zajímavý. Jinak chápu, že se jedná o vzpomínky a některé soukromé věci se ventilovat nechtějí, přesto mi přišli osudy některých lidí neuzavřené. Vím, že je to záměr, na druhou stranu hodně neliterární. Celkově čtivě napsaná vzpomínková pohlednice z dětství. 65%

Pro cílovou skupinu hezky nostalgicky napsané. O pomíjivosti dětského přátelství především, v tom se najde asi skoro každý. Ale i o tom, jak vzpomínky pro jednoho důležité, jsou pro druhého zapomenutelné. Velice čtivě napsané, pointa i paralely za mě slabší. Minulost, atmosféra, vzpomínky z 90. let autorka zpracovává přeci jen poutavěji než současnost (anebo v tom hraje roli nostalgie? :-D ). Každopádně na mě je tu množství odkazů na 90. léta, byť příjemných, přeci jen hodně vzhledem ke spíše skromnějšímu ději i životu postav spíše v náznacích. Příjemné odpočinkové čtení, třebaže ne tak pozitivní, to ovšem je. 65%

Julian Fellowes v sobě nezapře scénáristu a v knize je to hodně znát ve velmi promyšleném, až šachovém ději, s velmi promyšlenou gradací. Každá mini kapitola v knize jakoby byla scénou ve filmu. Nic to nemění na tom, že je to velice čtivá a zajímavá kniha. Jak už tady bylo řečeno v jiných komentářích, ne nějak zvlášť myšlenkově nabitá, i když si myslím, že to je spíš způsobeno Fellowsovým scénaristickým řemeslem, kde se tak nějak počítá, že to nevyřčené dodá film a scénář má být v tomhle trošku při zemi a vše má být vyřčeno mezi řádky. Příběh je to zajímavý a postavy jsou dobře promyšlené. Velmi dobře napsané a především čtivé. S dobovou atmosférou a pár historickými fakty přirozeně plynoucími v ději. 80%

Šikmý kostel není knihou pro každého. Ze všeho nejvíc připomíná vyprávění vaší babičky o událostech z mládí. To s sebou sice nese jistou hloubku a opravdovost (vyprávění pamětníků), ale taky mnoho obecného a jaksi bez charakterů postav. Když vám vaše babička bude vyprávět příběhy svého mládí, bude to zajímavé, poutavé a jaksi obecně platné. Budou tam emoce, ale s odstupem, s nadhledem všeho, co prožila. A to je i případ Šikmého kostela, který se velice neliterárně trochu topí v tom, že to je jakoby "vyprávění pamětníků". Z toho důvodu příliš nepracuje s charaktery postav, ani s dialogy. A předkládá jaksi obecně platnou vzpomínku z minulosti, která ale bohužel je vlastně málo specifická pro daný region. Jakoby se v tom autorka trochu utopila. Protože Těšínsko není jediný region s havířskými problémy, takových historických oblastí je kupa i v Čechách, není jediným regionem se specifikou problémů pohraničí. Je třeba výjimečný se svými problémy a byl, ale to se nedozvíte. Autorka vám totiž předloží obecně platný příběh minulosti. A to zamrzí, nejsem z regionu, a námět mě skutečně lákal, ale dozvěděla jsem se pramálo o regionální historii a dostalo se mi obecných informací a představy autorky, že život v Karvinné (Karwine) byl těžký, ano, ale v téhle době byl těžký na spoustě jiných míst i spoustě jiných havířských, to není to sdělení, které bych od knihy čekala. Autorka zároveň z opravdu specifické historie regionu předkládá velice málo a veskrze zmiňuje základnější fakta z hodin dějepisu. Pokud už se dozvíte skutečně zajímavé a nové informace (u mě především o lázních Darkov), pak se z nějakého důvodu text jakoby přepne z děje do faktografické části, poněkud násilně. Anebo na jednu zajímavou informaci dostanete třicet stran (solná pouť), které nějak zvlášť nikam nesměřují (možná je to problém práce s textem a gradací celkově, nebo spíš znak vyprávění pamětníků, taky se dozvíte jen to, co chce vypravěč a občas to nikam nesměřuje, v románu to je ale krapet na závadu). Pokud se autorka nechce něčemu věnovat, bohužel to v knize vypne tak, že to dějově nepůsobí věrohodně (Julka a její život v tehdejší Ostravě), osud osob je někdy velmi nelogický a násilně budovaný (hlavně příběh Barbory). Nechápu, proč když autorka strávila takového času rešeršemi v závěru knihy vypustí národnostní otázku na Těšínsku do velikého zjednodušení - proč jen Češi a Poláci? Kam se poděli Němci a Šlonzáci? Autorka to sama na konci v doslovu zmiňuje, ale v knize to docela chybí a snižuje se tím spletitost problémů daného regionu. Rovněž použití slezského nářečí je poněkud zavádějící, pokud hlavní postavy ve skutečnosti mluvili polsky, jak autorka sama několikrát v knize zmiňuje. V doslovu si autorka přeje, aby knihu četli lidé mimo region, upřímně mně napadá, že by bylo fajn přidat ke knize slovníček. Některé termíny lze odvodit jen z kontextu, ale pokud chcete skutečně přesný termín, je poměrně těžké najít překlad. Nepochybuji o tom, že místní vědí, ale všichni nejsou z regionu. Členění kapitol nedává upřímně moc obsahový smysl. Za mě docela zklamání, ale opravdu oceňuji snahu napsat něco takového a autorka má můj velký obdiv ohledně rešerší a nasbíraného materiálu (třebaže z mého pohledu je více o způsobu žití tehdejších lidí, které není zase tak moc odlišné od žití jinde ve stejné době, a ne o regionální historii jako takové). Velké problémy s gradací, tempem a dynamikou textu (v popisech často dlouhé a opakované, v ději a dialozích stručné). Čte se dobře, zajímá vás to, ale je to vyprávění pamětníka, smutné, opravdové, osobní, životní a přece jaksi obecné, bez vývoje, gradace, hlubších emocí, tedy to, co odlišuje neukotvené vzpomínání od románů. 65%

Představa o tom, jak vypadala viktoriánská Anglie blížící se k přelomu století (pravděpodobně, protože časová neukotvenost je patrná z několika zmínek - například je zmíněno, že se kniha odehrává za královny Viktorie, nicméně je také zmíněno, že se vzducholodě používali pro veřejné cestování, to se však stalo až kolem roku 1909 za vlády Eduarda, syna Viktorie, rovněž je zmíněna univerzita pro ženy a její krátké působení, nejstarší ženská univerzita pro ženy v Londýně byla však založena už roku 1849, tzv. Bedford College, tomuto času však příliš nenapovídá popis kočáru a ošacení hlavní hrdinky), nejsem zase takový hnidopich, ale je nutno knihu brát jako čistě představu o "pohodovější" viktoriánské Anglii (včetně popsaného společenského chování), která s tou reálnou má pramálo společného ve faktech, ale překvapivě hodně v atmosféře. Je vlastně pozoruhodné, jak Lin Rina dokázala vykreslit danou dobu v atmosféře knihy bez dobových faktů a reálií. Postavy jsou zábavné a vtipné a pana Reeda budete milovat. Autorka občas ráda natahuje jednotlivé pasáže a konec je poněkud moc kýčovitý, vzhledem k tomu, jak je kniha předtím psaná i s ohledem na dobu o které by měla pojednávat. Příjemné, moderní oddechové čtení ve fantaskních kulisách to nicméně je. 65%

Upřímné, autentické, bez obalu a skvěle zpětně glosované. Jednotlivé kapitoly vytváří dokonalou mozaiku obrazu života dětských baletek, které příliš brzy nakoukli do světa dospělých včetně šikany autorit, která je částečně zformovala. Hodně čtenářům se nelíbí přeskakování v časových úsecích hlavně uprostřed knihy, mně to naopak přijde jako skvělý způsob jak vyjádřit zmatenost a hledání sebe sama i cesty hlavní postavy, skvěle to odráží zmatené pocity. Navíc po přečtení knihy nebude mít problém si tu časovou osu přehledně udělat sami. Styl psaní se k tématu skvěle hodí a některé přirovnání autorky jsou cynicky naprosto trefné a jedinečné. 85%

První den mého života je kniha zvláštně napsaná, je jako filmový scénář. Popisy jednoduché jako poznámky pro režiséra, který má vlastní představu a scénárista mu jen tak naťukává podstatné body, dialogy přesně takové, které postava pronese a pak by vás ve filmu odrovnala svojí mimikou, tím nevyřčeným, tím mezi řádky. Spousta odkazů na hudbu, která by danou scénu podbarvila a pokud ji znáte, nebo si ji dohledáte a pustíte, pochopíte, jak přesně se k dané scéně hodí, jako ve filmu. Samozřejmě, že to není scénář, ale hrozně moc ho připomíná. Zpočátku jsem si myslela, že Paolo Genovese v sobě prostě především nezapře scénáristu a režiséra, ale zpětně musím říct, že je to skvěle zvolená forma, mnohem více vlastně odpovídá tématu, bez patosu, bez logiky, bez výraznějšího nimrání, někdy je to jen o všudypřítomném pocitu, a jsou věci, které důvody nemají, nejsou vidět, jen je cítíte, nebo důvody mají, ale v daném momentě už vlastně nejsou tím rozhodujícím. Možná emoce podávané trochu zvenčí, ale hrozně moc přesné. Všechny hlavní postavy budete milovat, budete jim rozumět, chápat je a moc si přát, aby našli naději. Možná taky proto, že v některých jejich rozpoloženích se sami tak trochu najdete. Ne obzvlášť příjemné, ale neskutečně lidské. 100% PS: Pokud vás téma knihy zaujalo kvůli tomu, abyste poodhalili, jak takový svět z anotace knihy funguje, pak vás kniha patrně zklame, tohle je spíš emoční, pocitová a filozofická záležitost.

Příjemná oddechovka, nicméně něco mi přeci jen chybělo ve stylu psaní, co by mě víc chytlo. Možná nějaký ten humor navíc, osobitější styl. Každopádně za přečtení stojí, dějem to není klasická "žánrovka" oddechové romantické komedie, jak by se podle anotace nebo obálky dalo soudit. Překvapivě je kniha takovým zvláštním způsobem "oddechově vážná". 65%

Jako kdyby každá stránka byla o mně (až na to že jsem kávomilka a ne čajomilka). :-D Myslím, že se s tím identifikuje hodně lidí a to je dobře, je vždycky dobré vědět, že spousta lidí vidí a cítí svět okolo podobně. :-) Perfektní cit pro kresbu, stripy, příběh, myšlenky. Skvělá knížka. 100%

České autory zase tak moc nečtu, ale náměty Petry Dvořákové jsou natolik zajímavé, že jsem tu výjimku udělala a rozhodně nelituji. Petra Dvořáková píše neskutečně čtivě a zároveň podává skvělé charakteristiky postav, vztahů i prostředí. Ty postavy vás prostě zajímají až do poslední stránky. A nevědět, že to napsala žena, tak bych si vsadila na autora muže, protože pokud autor píše v první osobě za opačné pohlaví, tak to obvykle v nějakém nepatrném náznaku poznáte a říkáte si, tak to by si asi takhle nemyslel... Ale v Chirurgovi vás to nenapadne ani jednou. Klobouk dolů. 80%

Asi každá čtenářka se v tom najde. :-) Být tam místo čaje káva, pak by to skoro fungovalo jako zrcadlo. :-) Krásné výtvarně a výstižně napsané. 90%

Kaktus není špatná kniha, jen se autorka zaměřuje na nudné, popisné, nepodstatné věci a to nejzajímavější rychle odbude. Vzácnost dialogů tomu moc neprospívá, protože častěji se v knize dočtete, že má hlavní postava smysl pro suchý humor, než že by ho tam fakticky předvedla. Z tohoto pohledu je Kaktus poměrně rozvláčné a někdy táhnoucí dílo, kterému chybí hlubší charakteristika postav mimo Susan. Je zvláštní odnášet si z knihy pocit, že čím dál čtete, tím méně se něco podstatného nebo zajímavého dozvíte, všechno se to utápí v nepodstatném balastu a průměrném psaní (bohužel pro mě je styl autorky takový hodně uspávací, nenápaditý). Děj jde odhadnout poměrně záhy, ale nevadí, protože autorka to dělá cíleně, v tomhle má kostru příběhu dobře promyšlenou. 60%

Na jednu stranu super černý humor, na straně druhé snaha neustále a postupně šokovat. Ale takovým tím rádoby pozérským způsobem. Kniha, která má stejné problémy, o kterých autor poučuje, že by se spisovatelům stát neměli. Pro děj zcela zbytečné odbočky k hudbě, nejspíš proto, abychom se dozvěděli, že autor tomu rozumí. Konec seversky klasický. Kdo čte severskou beletrii častěji, konec spolehlivě odhadne. Nemůžu se zbavit dojmu, že kniha nese autobiografické rysy autora akorát více vyhrocené. Za mě zklamání. Velice nevyvážené a navzdory kratičké délce občas docela nudné. Světlá místa přináší jen černý humor, který, jak jde kniha dál, ustupuje a je nahrazen rádoby poučnými pasážemi o hudbě (v tak kratičké próze, kde autor nemá čas na nic a vše jen letmě a povrchně naťukne, zato plýtvá na popisné pasáže o něčem, co není pro knihu samotnou vůbec podstatné, mi přijde jako těžce nezvládnuté autorovo ego). 55%

Eleanor je originální, jedinečná postava, taková na kterou jen tak nezapomenete. Kniha v podstatě představuje svět očima hrdinky a sleduje její vývoj, protože se autorka zřejmě bála, že by jí leckdo mohl osočit z nepřítomnosti děje, vložila do něj střípky minulosti pro napětí, co se kdysi stalo. Bohužel právě táhle část s malými náznaky na mě moc nefungovala, je příliš předvídatelná a na konci jsem čekala na výraznější pointu minulosti, než tam je. Což je pro hlavní část knihy - studii jedné originální postavy vlastně dobře, ale té druhé, mlhavé minulosti to moc neprospívá. Každopádně dobře napsaná kniha. 80%