DriftBooks přečtené 420

Chraplavé chorály 2013, Roman Szpuk

Dějiny světla 2013, Jan Němec

Přestože někteří recenzenti vyčítají Janu Němcovi přílišnou jazykovou ekvilibristiku, která zatlačuje samotného Drtikola do pozadí, já říkám pravý opak. Právě ony pasáže mě tahaly do čtenářského nebe. Dojímaly mě a jitřily mé podrážděné emoce. Přinášely mi uspokojení a pocity osvícení. Ta kniha mi přišla do ruky právě v době, kdy jsem dokázal procítit veškeré nuance nešťastných lásek, kdy jsem se dokázal vcítit do mladého fotografa, ale i do Františka Drtikola vyzrálého, uchylujícího se k okultismu, mystice a východnímu náboženství. Světlo všech těch slov se mi vypalovalo na temnou stranu mé duše. Všechno to světlo ve mně rezonovalo díky alikvotním tónům chrámového gongu, na který dokázal František Drtikol hrát hodiny a hodiny. Prostě – správná kniha ve správný čas. Přeji vám podobně „světelný“ čtenářský zážitek…... celý text

Černá labuť 2011, Nassim Nicholas Taleb

Manželka mi neustále říká, že jsem pesimista. Já jí odporuji tím, že jsem realista. Teď jsem pochopil, že jsem vlastně empirik. Empirik neustále pochybující a nepodléhající platónskému mámení. Nezasažený zavedenými modely. Nebo tak nějak… Asi… Prostě a jednoduše řečeno - víme, že nic nevíme. Nevíme, co víme… A nechceme si přiznat, že dějinné události si tak nějak jedou po svém, přestože si budujeme kult člověka rozumného coby hybatele dějin. Vesmír funguje na „černé labutě“. Vhodíš nepředvídatelnou událost a vypadne nepředvídatelný výsledek. Jenomže lid si žádá pořádek a disciplínu. A ti, kteří se tváří, že všemu rozumí a proto mají právo svůj lid vést vstříc zářné budoucnosti – vědci, politici, ekonomové a další podobní – rádi a sebejistě poskytnou naději, pořádek a jasně danou představu. A že se tu a tam (tedy asi jen v 99%) něco podělá? A že je to jinak? A jak to, kurňa, ti chudáci měli vědět? Za to oni nemůžou – to ten, onen, to, ono, Bůh, Marťani, spécie, subspécie, rody, nadrody… a tak dále. Ale hned vzápětí jsou připraveni říci vám, jak to skutečně bude… Teda pokud se to zase neposere… Kniha je vcelku zábavná, ač tu a tam trochu sebestředná (ve smyslu já to vím, že vy nic nevíte a já i když nevím, tak jsem si tím alespoň jistý…), ale myslím, že je vlastně pravdivá. Nebo lépe řečeno – odpovídající mému naturelu. Takže pokud vás zajímá svět tak trochu entropický, pochybujete-li o sobě a o všem kolem sebe a nebojíte-li se bořit zavedené modely myšlení – vzhůru do čtení…... celý text

Provokatér 2013, Karin Fossum

Knihy Karin Fossumové mám vcelku rád a většinou nezklamou. Tento příběh je ukázkou toho, že dobrý „thriller“ lze napsat i bez bestiálních a tajuplných vražd a že děsivé věci dokáže do našeho života přinést i zdánlivě triviální čin. Pohled na to, jak se životy lidí drolí díky krutému žertu labilního mladíka, je fascinující a bohužel zcela představitelný...... celý text

Ztracený přístav 2013, Tana French

Mno... Tana French byla přednedávnem příjemným zjevením v severské vlně. Zhltnul jsem její knihy V lesích, Podoba a Na Věrnosti s chutí a těšil se na další pokračování. Pak jsem na ní v záplavě dalších knih pozapomněl a narazil na ni náhodou ve své čtečce… Ano – je mimochodem docela zábava brouzdat vlastní čtečkou a zjišťovat, jaké knihy jsem si to vlastně pořídil s tím, že hned, hned jak bude čas, si je přečtu, a ony se zatím v hierarchii noří stále hlouběji a hlouběji kamsi do sklepů harddisku, kam se člověk podívá tak jednou ročně když se nudí cestou vlakem a hledá něco extra, co by ho nakoplo… Takže jsem z datového undergroundu vytáhl do světla displeje právě knihu Ztracený přístav a tetelil se, protože shodou okolností jsem zaznamenal, že vychází další titul od Tani French – Místo pro tajnosti - a já tak budu plynule pokračovat ve čtení… Jenže – jako bych četl knihu od někoho jiného. Nebo spíše – jakoby po úspěchu tří knih nakladatel tlačil na autorku a ona sáhla do šuplíku a vytáhla cosi, co psala, když jí bylo čtrnáct, trochu to upravila a šup s tím na trh dokud jméno Tana French prodává. Nevím. Dokonce jsem začal číst jinou knihu s tím, že se ke Ztracenému přístavu už nevrátím. Nakonec mi tedy zvědavost nedala a dočetl jsem to, ale pachuť nespokojenosti tam prostě zůstala – kdyby to byl debut, tak bych možná dokázal být shovívavý, ale takto nevím, nevím... Ale dám Taně French ještě šanci a pustím se do nedávno vyšlých Míst pro tajnosti... :-)... celý text

Odvrácená strana 2014, Belinda Bauer

Záliba v postavách policistů, či soukromých detektivů, kteří jsou nepříjemní a mají problémy s alkoholem a s lidmi, je v tomto typu literatury docela běžná věc. Tady máme také jednoho. A pak jednoho vesnického poldu, ze kterého se nakonec vyklube pěkné kvítko. Jinak je to docela „mile“ napsaná kniha. Tu a tam mě dokonce rozesmála díky zajímavým slovním obratům a přirovnáním. A navíc - protože žiji už také pár let na vsi - mě bavil ten značně nemilosrdný pohled na venkov z pohledu zmíněného nerudného detektiva Marvela. Inu – bukolická krajina, samá bílá ovce, ovšem ve stádu se vždy najde i nějaká ta černá... :-)... celý text

Temná tajemství 2013, Hans Rosenfeldt (p)

Začátek mě malinko bolel – a to doslova. V knize je hrozně malý font a já už asi potřebuji brýle. Takže jsem po ránu nezvládal svých pár obvyklých „toaletních“ stránek. Zrak se mi zostřuje tak po desáté… V tomto případě zlaté e-knihy, kde si písmo zvětším a stránku podsvítím... :-) Jinak vcelku dobrá standardní detektivka, Nasypete nějaké hrůzné úmrtí, trocha sociální nerovnosti, špetku osobních problémů, dosladíte smutkem, nostalgií a rodinnými tragédiemi a nakonec zahustíte týpkem, co ho nikdo nemá rád a který vopruzuje všude a všechny a který to nakonec samozřejmě vyřeší. Inu – proč ne...... celý text

Skála 2013, Peter May

Jako kluk jsem miloval „májovky“ – knihy Karla Maye. Vinnetou, Old Shatterhand, Kara-ben Nemsí – to byli mí klukovští superhrdinové. Ne, Peter May nebude miláčkem dětských čtenářů, takže ta paralela trochu kulhá, ale nedalo mi to, abych to nezkusil… :-) Novodobé „májovky“ jsou sice temné a studené, ale trochu toho chlapeckého dobrodružství přesto přinášejí. Právě prolínání minulosti a přítomnosti – správně načasované a vystavěné – je pro Petera Maye typické. Příběh se pomalu skládá z mozaiky vzpomínek a právě probíhajícího děje, aby se na konci knihy vše potkalo a dramaticky střetlo. A ony vhledy do minulosti dávají jeho knihám potřebný náboj, sílu a napětí. Zároveň se mi líbí, jak nenásilně mi je předkládána historie místních ostrovů, a jak se jakoby mimochodem dozvídám to, co bych si jinak musel hledat v nějakých národopisných a sociologických pramenech a to bych – ruku na srdce – stejně nikdy nedělal. A to tak nějak bylo stejné i v knihách Karla Maye – vždyť dodnes si pamatuji co je to baštonáda a jak to chodilo na divokém Západě a… co říkáte? Že si to Karl všechno vycucal z prstu? A že vše bylo jinak? No ju… tak já toho srovnávání raději nechám… Ale nabízí se otázka: je všechno, co Peter May o ostrovech a jejich obyvatelích píše skutečně autentické? Nejsou to prostě a jen novodobé „májovky“ pro dospělé? Ne… on skutečně ostrovy několik let navštěvoval a řekl bych, že jeho příprava je svědomitá a téměř puntičkářská. Inu – nakonec je to ale jedno, pokud se kniha dobře čte a pokud vás děj baví, pak pan spisovatel odvedl dobrou práci a kniha dostála svého účelu. A to bych řekl, že v tomto případě platí.... celý text

Jíst zvířata 2015, Jonathan Safran Foer

Kniha je opravdu jen pro hloubavce, kteří se pohybují na hraně gastronomie. Neobsahuje žádné extra nové a převratné informace, jen jsou hezky poskládané a proložené vtipnou omáčkou. A přestože v úvodu autor upozorňuje, že ji nepsal pro vegetariány, jste-li standardní „masožrout“, který si nehodlá svou flákotu zkazit přemýšlením nad tím, odkud pochází, knihu ani neotevírejte. Ale není-li vám lhostejné co jíte, rozhodně doporučuji k přečtení.... celý text

Ďáblova slza 2012, Jeffery Deaver

Při čtení této knihy jsem pochopil, co mi bylo sympatické na Dominikovi Dánovi. Vrah byl obyčejný ušmudlaný číšník, policisté - s trochou nadsázky – tak, jak je známe ze života, a případ nakonec v podstatě vyřeší „vožralej“ myslivec (viz kniha Moucha). Bylo to nekomplikované a domácké a přitom to nenudilo. Zato kniha Ďáblova slza je přehlídka složitých veletočů, má desítky konců a pachatel několikrát zemře, aby ještě vícekrát obživl. Chápu, že v záplavě knižních detektivů je těžké zaujmout. Deaver na to ale jde zvláštním způsobem – vymyslel detektiva, který se nemůže hýbat: „Zamýšlel jsem vytvořit holmesovskou postavu, která používá spíš mozek než tělo," říká autor o detektivovi. „Řeší zločiny tím, že o nich raději přemýšlí, než aby jako jiní střílel, běhal a po barech úskoky tahal z lidí svědectví." Já si nemohu pomoci, ale Lyncoln Rhyme mi evokuje představu mluvící hlavy mladého Hrušínského v úspěšné české komedii Dívka na koštěti… Ale bať. V Ďáblově slze hraje pouze drobnou nevýznamnou roli, ale ono „holmesovské“ v knize přerostlo v parodii sebe sama. Hlavní zloduch je (jak jinak) geniální, šílený, nesmiřitelný, krutý a já nevím ještě jaký. Dopředu dovede odhadnout do detailu veškeré postupy policejního týmu a nastražit pasti přesně tam, kam policisté přijdou. Tým vyšetřovatelů vede neméně geniální (šílený atd.) písmoznalec, který podle napsané tečky za větou dokáže vykouzlit přesný pachatelův popis, dokáže odhadnout všechny jeho myšlenky na deset let dopředu (samozřejmě i dozadu) a navíc je tak kladný, jak jenom kladný může být otec samoživitel, starající se o dvě malé děti. Do tohoto guláše si přidejte špetku politiky, závisti, odvahy, zbabělosti, překomplikovaných motivů a různě traumatizovaných lidí – protřepat (nemíchat) a voilá – máte na světě „ultrakrutosuperpřísněšílený“ hollywoodský spektákl. Konec jsem jen prolistoval, už mě to vážně nebavilo. Vzpomněl jsem si při něm na závažné divadelní drama Járy Cimrmana „Hodina pravdy“, jen ten „Vichr z hor“ chyběl… :-)... celý text

Appalačská stezka 2002, Bill Bryson

Tohle jsem musel udělat... Po Divočině (viz Divočina - Cheryl Strayedová) si dát podruhé Appalačskou stezku. Cheryl se o ní zmiňuje a já si vzpomněl právě na cestopopisky Billa Brysona, které mám velmi rád. Ale pozor – je to diametrálně jiný příběh. Jeho podtitul je „poněkud neuctivá kniha o toulkách americkou divočinou“ a to sedí… Dva postarší dobrodruzi putují spíše od hospůdky k hospůdce, neřeší peníze, a když už to nejde, tak s tím prostě seknou. Pak je tu pár krátkých vhledů na zajímavé části trasy. Je to spíše takový netradiční turistický průvodce, než kniha plná emocí jako je Divočina. Jenže... jenže Bill Bryson má prostě proříznutou hubu, břitký ironický humor a vkusný nadhled. Takže se královsky pobavíte. Shodou okolností měl letos v lednu premiéru film „A Walk in the Woods“ na motivy této knihy. V hlavních rolích Robert Redford a Nick Nolte. Ohlasy kritiků jsou spíše průměrné, film v září zamíří do americké distribuce. Ale radím vám – dejte raději knihu.... celý text

Divočina 2015, Cheryl Strayed

Tuto knihu jsem začal číst ve vlaku cestou na slavnosti piva. Venku tropy a vlak plný skupinek dovolenkářů. Povětšinou partičky mužů s batohy. Rozevlátí, rozesmátí, v rukou plechovky piva, nad sebou obrovské batohy. Palubou se nesly veselé hovory, z otevřených oken sálalo léto a nálada byla plná radosti a svobody. Sám jsem byl naladěn značně optimisticky s vidinou dobře prožitého dne. Kdy jindy si začít číst podobnou knihu, jako Divočina? A to i přesto, že příběh začíná velmi smutně a celkově vlastně smutný je… Je vlastně docela legrační, že pěší turistika tak, jak ji známe, v Americe de facto neexistuje. Zatímco u nás je vlak plný baťůžkářů běžná věc, ve Státech jste za exota. S tímto pohledem jsem se už setkal v knize Billa Brysona (viz Appalčská stezka). Další věc, která mě zarazila, byl pohled na současnou americkou „chudobu“. Ne že bych si naivně představoval, že neexistuje, ale máme tak vžité představy o americkém snu, že setkání s tímto fenoménem v takovéto ryzí podobě je – řekněme – překvapující… Příběh Cheryl „Zbloudilé“ (rozhodně se mi knižní překlad líbí více než filmové „Zaběhnutá“) je fascinující, je skvěle napsán a z té dlouhé řady letošních knih znatelně čouhá vysoko nad průměr. Jednoznačně prozatím můj kandidát na „knihu roku“ 2015… Dlouho jsem přemýšlel, zda se kouknout i na zmíněný film, ale nakonec jsem neodolal. Samozřejmě – je to jen velmi slabý odvar knihy, ale vcelku dobře natočený. Pokud ho ale dáte, aniž byste si knihu přečetli, přijdete o 90 procent zážitku. Nemá cenu více psát – snad jen – tohle si rozhodně přečtěte :-)... celý text

Češi, polibte mě… 2015, Mikael Gwilou

Mno… Sádrový trpaslík na obálce coby atribut češství… Pokud si pamatuji, tak tyhle trpajzlíky prodávali vietnamští obchodníci především německým zákazníkům, byť v českém pohraničí. A tak nějak je to s celou knihou. Je plná stokrát omletých klišé. Dozvíte se, že jsou Češi nadržení nevkusní Švejkové, co neumí ani pořádně nadávat (bo ty lepší národy vystrkují na všechny svá přirození – fuck – kdežto my jen vystrkujeme výsměšně prdel – do prdele), neumí vařit, jsou permanentně naštvaní, vše jenom zlehčují (především sami sebe) a k tomu všemu navíc ještě prdí (což jiné národy zřejmě ne). Asi po dvaceti stránkách jsem chtěl knížku odložit, ale nakonec jsem ji přeci jenom přelouskal. Přes neohrabanost a těžkopádné oslí můstky se tu a tam člověk pobaví, tu a tam zamyslí a tu a tam lze autorovi i dát za pravdu. Ale že by to byl nějaký významný text, který změní můj pohled na svět, na Česko, na národ či na sebe sama? Hmm… spíše asi „prdlajs“…... celý text

Nula stupňů volnosti 2011, Jeffery Deaver

Je to první „bondovka“, kterou jsem četl. Filmy mám velmi rád. Jsou to luxusní pohádky pro dospělé. Ale číst to – nevím, dlouho jsem se obával, že budu zklamán. A tak elektronická verze 007 dřímala v mé čtečce asi tři roky. Jeffery Deaver je dělník detektivní literatury. Pár kousků jsem od něj přečetl a jedná se určitě o lepší průměr. A tak se nechám zlákat do kosmopolitního Londýna a pak přes střední východ do Jihoafrické republiky. Bond. James Bond. Je mi jasné, že Deaver zřejmě musí zachovat jisté atributy, které k agentovi s povolením zabíjet patří. Ale možná právě to je tak trochu na škodu. Jinak je příběh o úchylném obchodníkovi s odpady docela zajímavý. Nahlédnutí do tohoto „smrdutého“ byznysu z poněkud bizarního úhlu pohledu přinutí člověka zapřemýšlet co všechno by mohlo být (nebo už dávno je) možné. A jak už to v těchto pohádkách bývá, hlavní kladný hrdina všechny pobije, pomiluje ženy, usrkne Martini, upraví si kravatu, a na světě je zase o jednoho slizkého zloducha méně…... celý text

Doba z druhé ruky 2015, Světlana Alexandrovna Alexijevič

Není to tak dávno, co jsem s kolegou vedl debatu o tom, zda je nutno historii vykládat stroze, pouze s pomocí daných faktů a dobových záznamů, anebo zda je relevantní (a potřebné) používat i vzpomínky jednotlivců, jakousi osobnostní historii a vytvářet tak pestrou mozaiku té které doby. Shodli jsme se na tom, že výklad musí vycházet z kontextu toho, pro koho je materiál připravován (což v překladu znamená, že jsme se pohádali jako koně a nikdo nevyhrál :-) Kniha Doba z druhé ruky je úžasnou ukázkou toho, jak historické události vnímá každý člověk úplně jinak, jak prožité hrůzy dokáže jednotlivec přetavit do neuvěřitelných konstrukcí, ze kterých tyran vyjde jako hrdina a naopak, jak osobní radosti i tragédie formují „osobnostní“ historii, která se zcela rozchází s holými fakty. Je důležité tyto hlasy slyšet. Je poučné nahlédnout do hlavy tomu či onomu a odkrýt jemné nuance života. A je rozhodně nezbytné tuto „paměť lidstva“ zaznamenat a šířit ať už pomocí knih, dokumentů, filmů či jen vyprávěním v hospodě. Kniha je to prostě úžasná, šokující, dojemná a tu a tam dokonce s nádechem grotesky. Holá historická fakta a události tu ožívají v desítkách podob. Prostě - theatrum mundi minoris...... celý text

Co báby nevěděly 2014, Eva Marie Zitková

Byla to těžká doba. Smrt, bída, ztráta snad všeho co člověk ztratit může. Vlastně všeho ne. Ta kniha je o naději a o lidské nezdolnosti. Víra, že zas bude dobře a záleží jen na tom, jak se postavíme osudu čelem. Tím se to liší od dneška. Čekáme, že nám pomůže stát, úřad, sociálka. Chceme tohle a nebo tohle a pokud možno hned. Lidi tenkrát stáli nohama na zemi a věděli, že co si neudělají, nebudou mít...... celý text

Příliš tichá Šumava 2015, Zuzana Rampichová

Známá místa, známí lidé, známé události a spousta fikce. To vše v jednom kastrolu řádně promíchané a upečené téměř do zlatova. No přečetl jsem to... Konec konců i já jsem se na Šumavu přestěhoval jen a jen proto, že jsem si přečetl šumavský román, ve kterém bylo spoustu reálií a ještě více fikce... více v recenzi zde: http://driftbooks.eu/sumavska-citarna-prilis-ticha-sumava/... celý text

Vlažní a váhaví: Kapitoly o ekologickém luxusu 2003, Hana Librová

Vzhledem k tomu, že tři „Pestří a zelení“ jsou mí kamarádi, a vzhledem k tomu, že se možná po letech chystá další díl této sociologické studie, nakoukl jsem do knihy a nakonec ji také přečetl. Je úžasné, jak nejednoznačně vše vyznívá, jak na každý argument má Hana Librová i protiargument, pobavilo mě to, inspirovalo a v některých věcech potvrdilo mé dilema. Je v tom cítit velká poctivost a pokora před tématem. Pokud vás tu a tam napadne otázka jaký má vlastně váš život a život vašich blízkých vliv na prostředí, ve kterém žijete, či se vaše myšlenky dokonce rozlétnou i trochu globálněji – doporučuji k přečtení.... celý text

Levhartice 2013, Iva Pekárková

Šest miliard Amerik 2005, Iva Pekárková

Ivu Pekárkovou mám rád. Tedy – mám rád její knihy. Ivu osobně neznám. Ale mám pocit jako bych znal. Trochu se jí bojím, jako ženský, která se nebojí mluvit o věcech, o kterých ženy většinou nemluví. Jó to chlapi o nich kafrají o sto šest. Většinou hrdinsky, chvástavě. Celý epopeje. Ale pak vám nějaká takováhle Iva řekne, jak to vidí ta druhá strana. Ženská. Někdy se člověk zasměje, někdy zastydí, někdy nevěřícně kroutí hlavou a úplně nejvíc si říká „ty vole, to né, ta kecá, ta určitě kecá, nějáká spisovatelka, blogerka, tahá se s kdekým, ty vago, smažka s věčně mokrou ...... , ty vole to je prostě pecka...“ Takže – trochu se jí bojím, ale… díky za ten úhel pohledu.... celý text